Léto klepe na dveře

Deštivé přerušení léta je konečně za námi a od minulého týdne jsme mohli zažít několik dní s tropickými teplotami kolem 30 stupňů. Tropy nás sice už zase opustily, ale nástup léta už je evidentní a je to vidět všude kolem. Vegetace už ukončila svůj jarní překotný růst, podpořený spoustou vody, která spadla, a všechno kolem se zahustilo. Je to vidět zvlášť tady v lese a na těch plochách, které leží ladem.
     Shodou okolností mne v poslední době nejvíc zaujalo ptactvo. Sýkorky z dřevníku zmizely. Asi je něco sežralo, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se po nich doslova slehla zem za několik dní, co jsem tady nebyl. Nezdály se být ještě tak velké, že už by vyletěly, jen slabě pískaly. Když jsem přijel, pozoroval jsem zajímavou událost: na kůlně seděla sýkorka uhelníček a nad ní v dutině hřebenu vyšší kůlny pískala mláďata. Říkal jsem si – Podívejme, tam je další hnízdo sýkorek. – Sýkorka se rozletěla ke hnízdu, ale najednou se objevil jiný pták a zaútočil na ni. V divokých leteckých obratech zmizeli na zahradě. Tak jsem zjistil, že hnízdo vlastní jiný pták – rehek zahradní – a sýkorka si patrně myslela, že to jsou její křičící mláďata, která očividně hledala.

     Pak už ke hnízdu létal jenom rehek, snažil se, co mohl a někdy byly jeho intervaly velmi krátké - jednominutové! Jednu věc jsem ale nepochopil: první čtyři dny, co jsem tady byl, létal jen sameček. Je hnědý, až zrzavý, s černou hlavou a bílou skvrnou na čele. Samička je prostá, celá světlehnědá. Jsem si jistý, že jsem ji ty první čtyři dny nepřehlédl. Objevila se až pátý den ráno, začala vynášet z hnízda trus a od té doby už vidím oba rodiče a občas se u hnízda setkají, když nesou potravu. Podle křiku jsou ve hnízdě dvě až tři mláďata.

     Dalším ptákem, kterého jsem předtím nikdy neviděl ani neslyšel, je cvrčilka. Když jsem šel po cestě podél lesa k hájovně, uvědomil jsem si, že už nějakou dobu slyším neustálé silné cvrkání kobylky. Přicházelo z louky ležící ladem a ozývalo se z lesa. Na kobylku to ale byl příliš silný zvuk, velmi mi připomínal cikádu, kterou jsem slyšel v Chorvatsku a ve Španělsku. U nás bych ji nečekal. Pomalu jsem tedy postupoval loukou k místu, ze kterého zvuk přicházel. Dodržoval jsem pravidlo: postupovat vpřed, jen když cikáda cvrká. Dělá přestávky, aby sondovala okolí, v té chvíli je třeba stát bez hnutí. Takovými přískoky jsem přišel až asi na 5 metrů k vysokým trsům staré trávy, za kterými se ozýval silný cvrčivý zvuk. Ještě jeden přískok a budu tam. Zvuk zmlkl a ze trávy vylétl malý ptáček. Abych vyloučil shodu okolností, čekal jsem ještě asi 5 minut, ale „cikáda“ už se neozvala. Oklamala mne malá cvrčilka zelená, ptáček, který hnízdí na zemi nebo nízko nad zemí. Hnízdo jsem ale neobjevil…

Sérii tropických dní jsem musel využít ke sběru dříví, protože jednou už mi plánovaný sběr nevyšel a dříví mi zase v lese zmoklo. Teď bylo řádně vysušené a tak jsem z protějšího lesa nanosil docela pěknou hromadu silnějších a slabších větví. Nejsou to žádná polena, ale v tomhle letním období na občasné ohřátí bohatě stačí. Hlavně nejsou daleko, protože někdy třímetrové větve modřínu se špatně přepravují. Zpracovávat je přímo v lese, to může být zrádné, protože je tam dost nepříjemných mušek a komárů. Jednou jsem musel v časném dopoledni sbírání ukončit, protože už mne od štípanců pálila celá záda, pot se ze mne v tom vedru řinul, a to přivábilo mrak mušek. Když jsem vydloubl prstem pátou mušku z oka, řekl jsem si, že tak důležité zase to dříví není a šel jsem do hájovny. Napadlo mne, jestli bych se takhle mohl přihlásit na práce v lese, když toho mám za hodinu dost. Jak to ti lesní dělníci dělají? Klíšťata už mi těžkou hlavu nedělají, na ty jsem si zvykl. Letošní stav je zatím čtyři zakousnutá a asi pět, která jsem setřel z oděvu.
     Vzpomínám na zimu - ale o tom až příště…

Konec deštivého období

Druhá kapitola dešťových přívalů, která opět na Moravě vyvolala hrůzu před dalšími záplavami, sotva lidé po těch prvních trochu uklidili, byla na pořadu dní na přelomu května a června. Poslední pěkný den – sobotu 29. května – jsem využil k nasbírání trochu oschlého dříví naproti v lese. Teď na přechodu od jara do léta už stačí na topení třeba jen větve spadlé na zem. Na večerní ohřátí místnosti to stačí.
     Od příštího dne ale vypuklo dešťové období naplno. Denní teplota v některých dnech nepřekročila 12 °C. Déšť nebyl většinou silný, ale i neustálé drobné padání vody z oblohy dokáže jednoho po několika dnech otrávit. Ne tak ptáky, ti umlkali jen při silnějším náporu deště, jinak v lese zpívali celý den, i když umírněně. Déšť nenarušil ani intenzívní provoz vykrmování mladých sýkorek a dalších ptáčků hnízdících v okolí. Asi 700 m od hájovny na lesní nevyužívané cestě jsem objevil další hnízdo. Už z dálky jsem slyšel křik mláďat, která se dožadovala potravy. U cesty je ve stromě asi ve výši hlavy dutina vyklovaná datlem nebo jiným ptákem. Z ní vycházel křik. Neviděl jsem tam nic, uvnitř byla tma a zvuky se ozývaly z dolní části dutiny. Když jsem zakryl dutinu rukou, křik se ještě zesílil. Mláďata si patrně myslela, že přiletěli rodiče. Příští den jsem si vzal sebou baterku a foťák. A neviděl jsem zase nic, mláďata byla příliš hluboko. Ani foťák vsunutý do dutiny nic neukázal. Šikovně vymyšlené hnízdo. Ale to už na blízkém stromě spustili křik rodiče mláďat, kteří se vraceli s potravou. Bez dalekohledu jsem nedokázal určit, o jaký druh ptáka se jedná. Vyhověl jsem jim a šel si po svých… Ale křik malých ptáčků jsem slyšel ještě na vzdálenost víc než 100 metrů.

     Velký zvrat počasí nastal ze čtvrtka na pátek (3./4. června). Deštivý čtvrtek se proměnil v jasnou noc. V pátek ráno jsem pozoroval zajímavou věc: už ve 3:30 h. jsem pozoroval venku neobvyklé světlo. Vyšel jsem ven a k mému překvapení už stromy dělaly stíny! To bylo hodinu a půl před východem slunce. Ptáci v lese byli ještě zticha, ale nad polem, necelý kilometr odsud, už jsem slyšel zpěv skřivánků. Jakoby se nemohli dočkat a z výšky už vítali nový, tentokrát slunečný den.

     Skřivan polní je nenápadný ptáček, větší než vrabec. Na rozdíl od jiných ptáků si ho nemůžeme splést. Létá nad polem nebo loukou motýlím třepetavým způsobem, stojí na jednom místě a zpívá - švitoří bez přestávky. Ale všeho jen do času – v červenci se odmlčí a s ním i další zpěvní ptáci.

Skřivánek není tedy jen předzvěstí jara, ale i předzvěstí nového dne. Patrně na otevřeném poli a ve výšce má výhled na vycházející slunce lepší než ptáci v lese, kteří se začínají nenápadně projevovat asi o půlhodinu později, než se naplno rozezpívají.
     A tak skončilo deštivé období a vystřídaly ho skoro tropické dny. Tepla bude zapotřebí i pro ovoce a zeleninu. Když jdu po dvorku nebo po zahradě, už pošilhávám po třešňových stromech, na kterých se rychle zvětšují zelené kuličky…
- - - - -
Na obrázku úplně nahoře je východ slunce, jak ho vidím oknem od stolu skrz stromy na zahradě a okraji lesa...

Brazilské svítání

Letní období je na rádiový DX příjem poměrně náročné, protože noc, nositelka všech úspěchů, hlavně na nízkých kmitočtech, je krátká. Trvá prakticky jen od 21 do 5 hodin. V žádném jiném období během roku se ale neobjevují tak pěkné stanice na středních vlnách z oblasti Jižní Ameriky, jako právě v létě. Není to každý den, ale když se objeví, pak to stojí za to.
     Člověk ale musí podřídit denní režim svému hobby, pokud chce něco opravdového zažít. Nejlepší hodina, na kterou je třeba nařídit budík, je 3:30 h. Pro zjednodušení uvádím běžný letní čas, přestože radioamatéři a DXeři se raději řídí světovým časem (UTC, dříve GMT), který je v létě opožděn o 2 hodiny. A nevypadá to také tak hrozivě, jako kdybych napsal, že je třeba vstát v 0130 UTC.

     Slunce teď vychází krátce před 5. hodinou, takže máme asi hodinu na zjištění dnešních příjmových podmínek. Proladěním pásma už můžeme zjistit americké kmitočty na celých desítkách kilohertzů (např. 1200, 1210, 1220…), na kterých už jsou slyšet nosné vlny vzdálených vysílačů. Jejich tón vyvoláme přepnutím na LSB nebo USB. Potom odladíme na jednu nebo na druhou stranu třeba o 200 Hz, a pokud tam je nosná vlna vysílače, už slyšíme nízký tón – houkání. Pokud můžeme na přijímači postupovat po krocích 10 kHz, už si ladicího knoflíku nevšímáme a postupujeme po těchto krocích. Tak máme na každém kanálu stejné nastavení přijímače a na každém kanálu se nám tedy bude ozývat houkání další nosné vlny, pokud je tam signál. Tím způsobem můžeme rychle postupovat od jednoho kmitočtu ke druhému, nic se nám nerozladí a my si uděláme v několika minutách přehled o celém pásmu středních vln. Někde uslyšíme velmi slabé nosné vlny, jinde silnější a nebo překvapivě silné. V průběhu průzkumu si děláme poznámky o zvlášť silných nosných a k těm se potom vrátíme. Ze zkušenosti vím, že pokud je na některém kmitočtu slyšet silná nosná vlna třeba už ve 4 hodiny, bude tahle stanice dominovat na kmitočtu až do odeznění příjmových podmínek po východu slunce.

V téhle době patří svítání hlavně brazilským stanicím. Krátce přes svítáním dojde k výraznému nárůstu síly vzdálených vysílačů. Pak už záleží jen na naší šikovnosti, kolik kmitočtů se nám podaří sledovat, vyhodnoit a stanice na nich identifikovat. Proto je výhodné, když si už předem uděláme průzkum pásma a vytipujeme kmitočty, na které se potom zaměříme.
     Teď jsem se skoro týden trápil s neznámou stanicí na 1440 kHz, kterou jsem slyšel o posledním květnovém ránu. Nahrávka nepřinesla žádnou identifikaci, tak jsem se snažil vypátrat něco podle náboženského pořadu, který v té době vysílali. Sice jsem kontaktoval jistého brazilského DXera, který bydlí 60 km od vysílače Radia Independencia v brazilském státě Bahía, a on tvrdil, že to je ta jejich stanice a divil se, že jsem slyšel její vysílač o výkonu 0,5 kW až ve střední Evropě, ale já jsem tomu nechtěl uvěřit, dokud si nezjistím další důkazy. Tak jsem studoval podle internetu programy dalších dvou stanic na 1440 kHz, které by připadaly v úvahu. Po několika dnech jsem ale došel k závěru, že jsem asi skutečně slyšel ten slabý vysílač. Mezitím jsem se dozvěděl, že byl slyšet před rokem v severovýchodní Anglii.

     Ve frontě neidentifikovaných stanic čekala nahrávka další brazilské stanice z kmitočtu 1370 kHz. Až po třetím studiu dlouhého záznamu jsem tam objevil identifikaci „Radio Iguatemi“. Stanice vysílá ze Sao Paula, vysílač má denní výkon 100 kW a v noci 50 kW. Jak se ale ukazuje, výkony vysílačů nejsou rozhodující. Mnoho silných vysílačů není slyšet vůbec a naopak čas od času k nám pronikne signál mnohem slabšího vysílače. Šíření rádiových vln je nevyzpytatelné.

     Teď jsem byl několik dní v Plzni, ale už se zase chystám za rádiovými signály do lesního prostředí hájovny…

Sýkorky v dřevníku

Vedle zděné kůlny byl kdysi přistaven dřevník. Během let se mezi oběma stavbami udělala asi 5 cm široká mezera. Je skrz ni vidět polínka uloženého dříví. Mezi dřívím si letos udělaly hnízdo sýkorky. Sýkora uhelníček je nenápadný, malý ptáček, který zaujme jen svou černou hlavou a bílou skvrnou za očima.

     Jednoho dne jsem si všiml, že sýkorka vyletěla jakoby „odnikud“, když jsem šel kolem. Viděl jsem škvíru a to mi bylo podezřelé. Zevnitř nepřicházely žádné zvuky, myslel jsem si, že hnízdo teprve staví. Ale podrobnější pozorování přineslo své výsledky. Jednou, když sýkorka zase vylétla ven, šel jsem hned k otvoru a slyšel jsem doznívající štěbetání malých ptáčat, která se dožadovala potravy. V průběhu dalších dní, když jsem si toho místa víc všímal, stal jsem se svědkem čilého celodenního „provozu“, kdy pár sýkorek-rodičů létal od rozbřesku do setmění sem a tam a nosil do hnízda plné zobáky potravy. Ze vzdálenosti asi 10 metrů jsem je pozoroval dalekohledem.

     Včera mne napadlo, že vyzkouším jejich odvahu a odhodlání. Stoupl jsem si ke zdi dřevníku, asi 1,5 metru od škvíry a stál jsem bez hnutí. Asi po 5 minutách se přihnala první sýkorka. Překvapena mou přítomností udělala zmatený letecký obrat a usadila se na blízké hromadě dříví, asi 4 m ode mne. Za chvíli přiletěla druhá a sedla si blízko ní. Vtom první sýkorka asi z poloviny roztáhla křídla a začala jimi rychle kmitat. Při tom pořád seděla. Druhá sýkorka se přidala a kmitaly obě. Byl to patrně výraz nervozity z toho, že nemohou letět k mláďatům. Následovalo asi 10 minut zkoušky nervů. Já jsem se rozhodl stát pořád na místě u škvíry a čekal jsem, co budou sýkorky dělat. Očividně byly zmatené, že nemohou nakrmit mláďata. Jedna z nich byla odvážnější. Během dalších pěti minut udělala několik náletů směrem ke hnízdu a tedy i ke mně, vždy se chvilku třepetala na jednom místě ve vzduchu asi 2 metry ode mne nebo si sedla na nádobu u kůlny. Ale ke konečnému řešení – vklouznutí do dřevníku – se neodvážila. Druhá nebyla tak odvážná a tak jenom létala kolem, posedávala a chvěla křídly.

     Pak najednou odletěly a dlouho se nevracely. Patrně spolkly krmení pro mláďata a musely letět sehnat jiné. Poodešel jsem od kůlny asi na 5 metrů. Za chvilku se sýkorky vrátily a hned zmizely škvírou v kůlně.

     V blízkém okolí je teď několik hnízd. Vím o dalších dvou v dutinách lesních stromů hned za plotem. Odtud se ozývá už docela silný křik mláďat. Malé sýkorky jen slaboučce pípají. I když mne to napadlo, zatím jsem nešel do dřevníku hledat jejich hnízdo a na mláďata se podívat. Patrně bych musel přeložit hranici dříví. A tak je nechám na pokoji a doufám, že budu u toho, až se budou učit létat. Tyhle věci mi z nějakých důvodů v těch dvou letech, co tady jsem, unikly…

Dvě nahrávky z Jižní Ameriky

Jsou tady další dvě nahrávky z Jižní Ameriky, protože tomuhle kontinentu se v jarních a letních měsících na rádiových vlnách daří. Jedna nahrávka je ze středních vln, druhá z pásma 25 metrů na krátkých vlnách.
     Radio AM 16-20 je vzácná argentinská stanice z kmitočtu 1620 kHz. Vysílá z Mar del Plata v provincii Buenos Aires, tedy nedaleko hlavního města Argentiny. Výkon vysílače je malý, v seznamech není uveden, odhaduji ho na 5-10 kW. Na nahrávce je zachycena pěkná identifikace, i když je příjem značně ztížen bouřkovým praskotem: "Desde Mar del Plata, provincia de Buenos Aires, Republica Argentina, transmite AM...", a dál už je řeč nesrozumitelná... Nahrávka byla pořízena v 5:16 hod. ráno našeho času (údaje jsou v názvu nahrávky - přiložte myš a objeví se bílá cedulka).

     Radio Daqui je stanice z města Goiania v Brazílii. Má několik kmitočtů, nahrávka je z 11830 kHz, kde ale stanice vysílá jen velmi vzácně. Tentokrát se patrně jednalo o test vysílače, protože ho vypnuli v 17:13 hod. jejich času a to je trochu brzy. U nás bylo v té době 22:13 hod. Na nahrávce je několik pěkných identifikací! Mluví se samozřejmě portugalsky.
     Ranní výpravy do exotických oblastí Jižní Ameriky po rádiových vlnách nejsou vůbec špatné a nic to nestojí. Jen trochu odříkání, když je třeba vylézt z postele dřív, než ti ostatní...

Přídavná feritová anténa RGP3

Na připojeném videu z Brazílie je krásná ukázka, jak pomůže přídavná feritová anténa přenosnému přijímači v pásmu středních vln. Anténa má označení RGP3 a vyrábějí ji členové brazilského klubu DXCB - DX Clube do Brasil. Osobně mne video překvapilo, protože tahle anténa je asi nejúčinnější, jakou jsem v podobném provedení "válec za přijímačem" viděl.
     Kromě pěkné antény také trochu nahlédneme do brazilského rozhlasového éteru, který je vždycky velmi zajímavý.

Nový společník na samotě

Nevlídnou čtvrteční deštivou náladu změnil odpoledne světlý okamžik: přijel mi nový společník - kolo. Už jsem si ho o víkendu doma připravil, a tak to nebylo překvapení, přistihl jsem se však, že už se na něj těším. Kolo „ESKA Premier“ je už možná víc než 20 let staré a posledních asi 10 let leželo rozebrané ve sklepě, aniž bych se na něj posadil.
     Rozebrané kolo mi přivezl odpoledne syn v kufru auta a s ním i velikou a těžkou sekeru typu „kalač“ na štípání větších kusů dřeva. Krásnou, červenou sekeru o váze 3 kg jsem ale jen vyndal z auta a odnesl do dřevníku, protože mne čekalo smontování kola a zkušební jízda. Podle rčení „Kdo maže, ten jede“ jsem kolo řádně promazal a v 18:45 jsem vyjel na zkušební jízdu po lesní cestě směrem na jihozápad. Tím směrem jsem zatím po cestě lesem moc nechodil, protože tam je nejbližší vesnice asi 5 km daleko. Asi po 2,5 km ústí lesní cesta na asfaltku 3. třídy mezi vesnicemi. Zkušební jízda k silnici a zpět byla tedy 5 km dlouhá a když jsem ji absolvoval za necelých 20 minut i s technickými zastávkami, byl jsem docela překvapen, jak se mi zkrátily vzdálenosti! Cestou se mi připomněla nectnost přehazovačky kola, kterou jsem už pozoroval před těmi mnoha lety. 4-kolečkový systém běží nejlíp na 3. kolečko, při jízdě do kopce je třeba přehodit na čtvrté, největší, ale ještě než dojedu na vrchol kopce, přehazovačka začne rachotit a jako automat přehodí zpět na 3. kolečko. Pak už při pomalé jízdě do kopce nejde znovu na 4. kolečko přehodit. Budu se muset pokusit o seřízení, případně víc posilovat, abych mohl vyjíždět kopce na horší převod… První jízda po nerovné cestě s kopečky mne docela vysílila, dost jsem to cítil v nohou, až jsem se sám před sebou trochu styděl. Ale vím, že se to bude s dalšími vyjížďkami rychle zlepšovat.
     Páteční deštivé ráno po propršené noci nevypadalo povzbudivě. Z Moravy přicházejí poplašné zprávy o blížících se povodních. Využil jsem přestávky v dešti a vyrazil na nákup do vesnice. Na cestu jsem zvolil kolo, abych kratším pobytem na cestě zmenšil riziko zmoknutí, kdyby se silnější déšť obnovil. Sice mírně pršelo a na planině mne zase přivítal studený severák, ale s kolem s blatníky můžete i do nepohody. Před samoobsluhou na malém parkovišti u obecního úřadu jsem jako zkušený vesničan opřel kolo do stojanu a bez toho, že bych ho zamknul, jsem ho klidně opustil. V samoobsluze jsem si všiml na mrazáku hromádky novin „Plzeňský deník – vydání Plzeň-sever, jih“. Byla u ní cedule „ZDARMA“. A to už povídá paní prodavačka: „Vezměte si také noviny, tenhle týden jsou zadarmo. Zaplatil je obecní úřad, protože je v nich celý týden seriál o nás.“ Nabídce jsem neodolal a středeční a čtvrteční výtisk skončily v mém batohu. Článečky jsou sice miniaturní, ale byl jsem rád za ten dárek obecního úřadu, přestože pod něj svým bydlištěm na hranici katastrů vlastně vůbec nepatřím…

     Pampeliškové plochy všude kolem by chtěly kvést, ale počasí jim to nedovolí. Jen sluníčko dokáže otevřít žluté květy. A pak se všude kolem šíří sladká vůně a silné bzučení včel z blízkých úlů, kterým stačí jen přelétnout plot a hostina je nadosah. Za jiným plotem na okraji lesa jsem po sluchu objevil v dutinách dvou stromů ptačí mláďata zatím neznámého druhu. Jejich rodiče vypadají jako kos, ale na kosa jsou příliš rozčepýření. Že by špačci? Mláďata jsou roztomilá, ale možná jen do té doby, než si člověk uvědomí, že v těch dutinách roste nová generace, která má přeurčeno zdecimovat letošní úrodu třešní na nedalekých stromech. Ale když bude úroda bohatá, bude dost pro všechny…

Rádiové pozdravy z Jižní Ameriky

Květen začal na rádiových vlnách slibně. Potěšila mne hlavně Jižní Amerika na mých oblíbených nízkých kmitočtech zhruba od 500 kHz do 10 MHz. Trochu mi vrtá hlavou, jestli tolik úspěšných úlovků, které mám za první májové dny, není způsobeno hlavně změnou denního režimu, která víceméně vyplynula z přírodních poměrů, hlavně z už značně posunutých východů a západů slunce proti zimě.

     Říkal jsem si, že bych měl využít také čas kolem půlnoci. Většinou jsem v té době spal, když jsem chtěl vstát brzy ráno před východem slunce. Jak to ale udělat, aby člověk byl svěží jak o půlnoci, tak ráno kolem 4. hodiny. První večer se to vyřešilo samo, když jsem z nedostatku vhodných signálů klimbal u rádia a procitl po půlnoci, právě ve vhodnou dobu. Naštěstí tady nebyla žádná manželka, která by jistě řekla: - Prosím tě, jdi si lehnout do postele, tady tlučeš hlavou o stůl… má to nějaký smysl? – Ano, zdá se, že to nemá žádný smysl a člověk se vyspí líp v posteli, ale mám jiné zkušenosti. Když je třeba překonat třeba jen dvouhodinové čekání na rádiové signály, je lepší trochu se prospat mimo postel. Zkoušel jsem sice ulehnout do postele na 2 nebo 3 hodiny, ale častěji se stalo, že jsem i přes budík zůstal ještě ležet a znovu usnul a pak už bylo všechno ztraceno. Zatímco v poloze vsedě nebo v křesle je člověk po probuzení mnohem čilejší a stačí se jen trochu projít nebo opláchnout studenou vodou a DX sezení může začít…

     Asi nejlepším úlovkem tohoto týdne byla stanice z Peru na středních vlnách. Poprvé jsem slyšel na 1570 kHz něco z téhle země. Identifikace byla poměrně obtížná, protože se jednalo o přenos z FM kmitočtu 107.1 MHz a až podle nahrávky jsem zjistil, že se jednalo o stanici Nueva Q FM z hlavního města Lima. Ještě jsem nikde nečetl, že by tuhle stanici někdo slyšel! Až následně jsem zjistil, že se jedná o úplně novou stanici s registrační značkou OCU4J, která přenáší na střední vlně svoji FM frekvenci. - Signál už se dlouho připravoval, slyšel jsem poměrně silnou nosnou vlnu už po 4. hodině ranní, pak se příjem trochu zlepšil a maxima dosáhl kolem východu slunce a krátce po něm, tzn. kolem 5:30 hod. našeho letního času (0330 UTC). Stanice hrála latinskoamerickou hudbu stylu cumbia a podle všeho ani nic jiného nehraje. Mezi skladbami i během nich stále vykřikují slogan „Tujba tu“ či „Plujba tu“, jehož význam mi uniká…
     Nahrávka stanice Nueva Q FM Lima je v pravém sloupci v DX Juke Boxu.
     Další zajímavá stanice přišla na 5921.27 kHz. Původně jsem si myslel, že snad byl obnoven provoz vysílače Radiodifusoras Minería z Bolívie. Příjem byl možný až do 0059 UTC, kdy byl signál překryt silným vysílačem na 5920 kHz. Slyšel jsem náboženský pořad, odkazovali na frekvenci 1370 kHz, kde je vysílač Radio La Voz de Minero z města Siglo Vente v Bolívii. To by mohlo odpovídat, oba vysílače patří svazu horníků v Bolívii. Na moji domněnku ale reagoval Henrik Klemetz, známý DX-detektiv ze Švédska. Připomněl, že bolivijští horníci nemají rádi křesťanské vysílání na svých stanicích. Podle Henrika by se mohlo jednat o náboženskou stanici Radio Bethel z Peru. Ta má vysílač na 1360 kHz v Limě (číselný údaj 1370 a 1360 zní ve španělštině velmi podobně!) a v pásmu 49 metrů má vysílač na 5950 kHz (Arequipa), u kterého mohlo dojít k přeladění o kousek dolů. Záhada tedy čeká na vyřešení... (Poznámka autora: Tento odhad se v průběhu dalších týdnů potvrdil: jedná se o přeladěný vysílač Radia Bethel.)
     Dalším kmitočtem, který mne zaujal, je 5954.16 kHz. Firma ELCOR v Kostarice zase zkouší vysílače, které vyrábí. Vysílač hraje pop music non stop. Sledoval jsem ho mezi 0045 až 0200 UTC, kdy ho vypnuli.
     V X-pásmu středních vln jsem s velkým štěstím natrefil na argentinskou stanici Radio AM 16-20 Mar del Plata. Kmitočet 1620 kHz. Pěkný signál z oblasti okolí hlavního města Buenos Aires. Naladil jsem se tam v 0225 UTC, krátce na to překryl signál řecký pirát. Naštěstí jsem slyšel pár slov, která mohou sloužit pro identifikaci: „…en el aire en Mar del Plata…“
     A nakonec jedna novinka ze začátku týdne: na 4900 kHz začala vysílat zatím neznámá africká stanice. Signál je velmi slabý. Zachytil jsem ji poprvé 3. 5. ve 2305 UTC a zjistil jsem, že ji den přede mnou hlásil jen Carlos Goncalves z Portugalska. Zatím se neví, co to je, patrně něco ze západní Afriky. V příštích dnech byl signál velmi slabý, prakticky nečitelný. Se signálem, který jsem nahrál kolem půlnoci z pondělí na úterý, se to nedá srovnávat, i když ani ten nebyl silný.
     Pravidelné sledování rádiových vln se vyplácí, přestože člověk musí často přetrpět i vysloveně jalové dny (nebo spíš noci). Drží ho ale pomyšlení, že zase přijde ta noc, ze které mu půjde hlava kolem a oka nezamhouří…
- - - - -
Dodatek 8.6.2010:
Stanice na 4900 kHz je Familia Radio z Guineje v západní Africe. Vysílač, který poskytla americká náboženská organizace HCJB, má výkon 1 kW a je napájen energií ze slunečních nebo větrných zdrojů.

Jak jaro zastavilo postup

Tenhle týden je od samého začátku nevlídný. Je deštivo, chladno, přes den teplota nepřekročí 10 stupňů. Jaro si udělalo přestávku.
Stačily rozkvést třešně, hrušky a trochu i švestky. Jabloně vyčkávají, i když ve vesnici jsem viděl na jedné zahradě v zákoutí čtyři jabloně rozkvetlé růžovými květy. Lesní stromy se začínají obalovat listy a protože je jich řada i na pozemku hájovny, dělá to dojem zmenšování rozměrů pozemku a zahušťování vegetace. Na velkém poli o rozměrech asi 2 x 1 km loni na podzim zaseli řepku. Už začíná kvést a pohled na rozsvícenou žlutou plochu za severovýchodním plotem a kouskem lesa je neobvyklý. Dosud tam dávali buď kukuřici nebo obilí. Na začátku týdne jsem najednou slyšel neobvyklý syčivý či rachotivý zvuk, který byl tak silný, jakoby kolem jel tank nebo jiný silný stroj. Jak se rychle objevil, tak rychle zmizel, na cestě nebylo vidět nic. Když se to za chvíli opakovalo, vyšel jsem ven a viděl žluté práškovací letadlo, jak se nízko nad zemí otáčí nad okrajem pole ve vzdálenosti asi 100 metrů. Člověk není zvyklý, aby se mu takové monstrum objevovalo kousek za plotem. Když letadlo vyčerpalo zásobu nádrže, odlétlo těsně nad vrcholky stromů přes zahradu.

Dnešní dopolední dešťové přestávky jsem využil a vyrazil na nákup do vesnice. Na planině mne přivítal silný a ledový severák. I přes to se tam nad řepkovým polem třepetalo a zpívalo sedm skřivánků. Jinak nebylo vidět lidskou duši, ani ve vesnici, ani v samoobsluze. Tam, pravda, byla jedna prodavačka. Už na dveřích jsem si všiml cedule, která oznamovala, že teď je možné platit i kartou. Po březnovém zavedení kódů na zboží a čtečky je to další modernizace zdejší Jednoty. A nesmím zapomenout na nový stojan s bulvárním tiskem. Využil jsem tedy možnosti zaplatit kartou. Starší paní pokladní hbitě všechno nastavila a když jsem zadával PIN, otočila se a hleděla do zdi, a v takovém postoji odpověděla i na pozdrav paní, která přišla do obchodu. Vypadalo to trochu komicky, ale bylo to myšleno vážně. Prostě, na vesnici jsou ještě slušní lidé…
    Jinak se nic zvláštního nestalo. Kdo by měl v takové psotě chuť něco podnikat. Ihned po mém návratu začalo dost pršet. Zatopil jsem v kamnech, abych trochu zpříjemnil pokojovou teplotu 16 stupňů. Mými společníky v příštích hodinách budou počítač, rádio a knížka…

Obrázky:
nahoře - Zmoklá větvička právě rozkvetlé švestky
dole - Sud pod okapem už je dávno plný

Vzdálené signály z Argentiny

Už loni jsem si v téhle roční době zapsal, že na středních vlnách se začaly ozývat stanice z Argentiny. 1030, 1190, 1620 kHz… I letos něco odstartovalo podivný úkaz, při kterém začínají být slyšet na přelomu dubna a května stanice z nevelké argentinské oblasti La Plata nedaleko hlavního města Buenos Aires, a trvá to několik měsíců.
     Loni jsem se schválně zaměřil na konkrétní dobu po 0200 UTC (4:00 SELČ), kdy se objevoval signál Radia del Plata (LS10) na 1030 kHz. Několikrát jsem si zapsal, že signál začal zesilovat kolem 0220 UTC. Stejné to bylo při letošním prvním výskytu, který jsem pozoroval ve středu 28. dubna. Druhý den, ve čtvrtek 29. dubna, byl signál ještě lepší a v 0220 UTC ho potvrdil i Vlasta od Brna. Typické bylo, loni i letos, že signál nejdřív rychle nabýval na síle, ale během další půlhodiny značně zeslábl. Stejný úkaz jsem pozoroval např. u japonské stanice NHK-2 na 1386 kHz na podzim: objevila se vždy rychle, jakoby v prudkých návalech, které se během další zhruba půlhodiny zmírnily.

     Radio del Plata (mezi DXery se používá pro zkrácení jeho registrační značka LS10) přenášelo ve středu i ve čtvrtek fotbal. Je třeba upozornit, že v té době bylo v Argentině teprve úterý resp. středa, čas 23:20. Někdy by člověk mohl mít nejistotu, který sport se právě přenáší, protože signál není „jako Praha“ a španělština není naším rodným jazykem. Mauricio Molano ze Španělska odpověděl na můj dotaz na sportovní přenosy v Jižní Americe a také na výraz „pelota“, který se v nich často vyskytuje. Pelota znamená obecně „míč“, přestože je známá specifická hra „baskická pelota“ a ve Španělsku se fotbalovému míči říká „balón“ (s přízvukem na ó). Pod názvem pelota si ve Španělsku spíš představují menší míč (tenis, baseball, dětský míč), přestože ve španělských fotbalových přenosech je také možné zaslechnout výraz pelota.

Klíčovým slovem pro fotbal je samozřejmě Góóóólll, ten se v jiných jihoamerických sportech nevyskytuje, další pomůckou může být "saque de esquina" (rohový kop). Mauricio ale říká, že pokud uslyšíme v jihoamerických sportovních přenosech výraz „pelota“, bude se na 99,5 % jednat o fotbal.
     Moji nahrávku Radia del Plata (LS10) si můžete poslechnout vpravo v rubrice DX JUKE BOX.
     Stanice ze severní části amerického kontinentu (USA, CAN) nás přes léto víceméně opouštějí nebo jsou slyšet pořád ty samé, víme ale, že naopak z jižní části Ameriky začínají přicházet zajímavé signály z Brazílie, Argentiny nebo později v létě z Peru. Tím ale výčet zemí nekončí, objevit se mohou i další z Jižní nebo Střední Ameriky či Karibiku. Čas může být pro někoho náročnější, časně ranní příjem může začít po 0200 UTC (4:00 našeho letního času) a bude trvat do východu slunce u nás, případně max. o 30 minut déle. Odvážným bude jistě štěstí přát…

Květen: Až se zima zeptá…

Poslední týdny jsou jeden od druhého úplně odlišné: jeden je krásně slunečný, druhý je deštivý. Předminulý skoro propršel a nynější začal stejně. Minulý byl horký, slunečný a v noci dokonce s Měsícem v úplňku. Během týdne rozkvetlo všech pět třešňových stromů na zahradě.
     Suchého počasí bylo třeba využít ke shánění dřeva na topení. Poučil jsem se z konce zimy, kdy se zásoba dřeva povážlivě ztenčila a tak jsem začal s prvními teplými jarními dny svážet dřevo, které jsem v okolí objevil. Jelikož musím jet skoro kilometr daleko, vylepšil jsem přepravní zařízení, abych mohl přivážet větší množství.

Vozík dvoukoláček (odborný název: kárka) sice zůstal stejný, ale opatřil jsem ho řetězy, abych mohl větší klády líp svázat a na hrbolaté cestě nespadávaly, jako když jsem je dosud vázal provazem. Řetězy se výborně osvědčily a od té doby vozím pět nebo šest velkých klád a slabší kousky, nařezané na míru ložné plochy vozíku.
     Z provozních záležitostí na tomhle odloučeném místě ještě zmíním péči o oblečení, která zabere znatelně víc času, než v běžném městském bytu. Když tady nejsem týden nebo třeba celý měsíc, jako v březnu, některé kusy oblečení vezmu sebou k vyprání, jiné uložím do velkého igelitového pytle, aby neprovlhly a případně nezačaly dokonce plesnivět. Po návratu jsou věci v pytli dokonale suché, ale rozhodně nevoní, přestože nejsou vyloženě špinavé.

Řeším to tím, že je pověsím na dvůr na šňůru, nejraději na celý den. Když je slunečno a větrno, stane se neuvěřitelná věc: do večera z oblečení zmizí nepříjemný pach a dá se říct, že textilie dokonce voní! Takže nějakého zanedbaného a smrdutého poustevníka byste tady určitě nenašli.
     To mi připomnělo diskusi v jednom americkém radioamatérském časopisu, kde se čtenář ptal, jak je možné odstranit pach cigaretového kouře ze zařízení (přijímač nebo transceiver), které koupil od kolegy - kuřáka. Poradili mu osvědčený způsob: postavit zařízení ven, když je čerstvý vítr, otevřít skříň a nechat ho tam celý den, případně a další den.
     Příjemnější je vůně hořícího dřeva, která je všudypřítomná v domě, jako je tenhle. Teď na rozhraní jara a léta pálím modřínové větve, kterých se kolem v lese válí velké množství, pěkně praskají a mají překvapivě velkou výhřevnost. Navíc krásně voní…

Dubnové rádiové úlovky

Výborné příjmové podmínky po jižních trasách, které nastaly v první dubnové dekádě při neobvykle silných slunečních erupcích, jsem měl možnost využít už od 6. dne měsíce, když jsem přijel do rádiově klidného lesního prostředí. Hned první noc jsem objevil několik vzácných stanic z Brazílie v pásmech 31, 49 a 60 metrů. Některé jsem ještě nikdy neslyšel, jiné byly tentokrát neobvykle silné. I když… slovo „síla“ nemůže ctěný čtenář chápat tak, že to hrálo „jako Praha“. Vzdálené DX signály jsou mnohem slabší. Ale podle nahrávek, které jsem dnes zpracoval a uložil do „DX Juke Boxu“ v pravém sloupci tohoto blogu, si můžete udělat představu, jak to pěkně chodilo…
     Vybral jsem čtyři stanice z Brazílie. Když začnete přehrávat tu první shora, automaticky se vám budou přehrávat všechny další, pokud přehrávání nezrušíte. Stačí se tedy v klidu posadit a ponořit se do vzdálených signálů jižní polokoule:

Radio Voz Missionaria (Misionářský hlas) je náboženská stanice na několika kmitočtech KV, tady jsem ji nahrál na 5940 kHz. Je slyšet pěkný jingle, následuje ukázka z proslovu „šíleného pastora“ a na konci je kompletní identifikace s kmitočty (nepřeslechneme „kilohertzy“).

Radio Educacao Rural (4925 kHz) je ze všech čtyř stanic nejblíž – v Amazónii – a na nahrávce je závěr vysílání s modlitbou, hlášením času (22:01), kompletní identifikací a potom je slyšet vypnutí vysílače.

Radio Iguatemi z oblasti Sao Paula většinou není slyšet na 4975 kHz vůbec. V prvním dubnovém týdnu byl ale signál dobrý i přes malý výkon 1 kW. Slyšíme hlášení času (1:54) a dvakrát identifikaci.

Radio 9 de Julho ze Sao Paula má tady zapsaný zaokrouhlený kmitočet 9820 kHz, přesně je to 9818.8 kHz, tedy mimo kanál, tak jako u mnoha dalších brazilských stanic. Na nahrávce je slyšet ukončení pořadu A Voz do Brasil (Hlas Brazílie), což je celostátní hodinová zpravodajská relace, kterou musí všechny brazilské stanice povinně přenášet buď v 19 nebo ve 20 hodin. Pak hned následuje kompletní identifikace a zvony zvou k náboženskému vysílání.

Nahrávky jsou opravdu mimořádné a potvrdilo se, že při sluneční erupci sice zmizí signály na severních trasách, ale zato se zlepší ty jižní.
A byla by škoda toho nevyužít…

Druhý aprílový týden

Druhý týden po mém příjezdu je úplně opačný než ten první. Alespoň co se počasí týká. Krásné slunečné počasí prvního týdne vystřídalo typicky aprílové počasí. Od pondělí, kdy byl ráno na zemi poprašek sněhu, se střídají dlouhé dešťové úseky s krátkými návštěvami slunce. Kritické bylo úterý, musel jsem být celý den pod střechou, jak pršelo. Ještě asi není vody dost...
     Ve středu bylo od rána už líp, tak jsem využil příležitosti a vydal se do vesnice na nákup. Ve vesnici i v samoobsluze vše při starém, k žádné zajímavé události tentokrát nedošlo. Akorát jsem objevil bydliště nám již známého myslivce. Na dvoře stálo jeho terénní auto. Poznal jsem ho podle dobře zapamatovatelného čísla „6263“. Na vývěsce u obecního úřadu jsem si přečetl, že občané si mohou vypůjčit traktor s valníkem a řidičem za 80 Kč/hod. a za 15 Kč/km. V zimě také traktor s radlicí na odklízení sněhu…
     Středeční poledne bylo slunečné, chtěl jsem vyrazit do lesa poohlédnout se po nějakém dřevu. Najednou slyším motor pomalu jedoucího auta. Ano, byl to bývalý hajný, už se vrátil z nemocnice a tak se přijel podívat s manželkou na svůj pozemek o kousek dál u cesty. Asi dvě hodiny tam něco kutili a připravovali. Dnes dopoledne si to odvezl revírník, který si vzal sebou pomocníka, aby mu to naložil, zatímco on něco důležitě studoval v papírech.

     Ale do lesa jsem se ve středu nedostal. Dřív, než jsem se připravil, přihnaly se ze severu temné mraky, vítr ještě zesílil a začala aprílová smršť. Na severní okno prší jen málokdy, teď na něj začal bubnovat déšť, a když jsem se podíval blíž, po okně nestékaly kapky vody, ale hrudky ledu. Za tmavým mrakem zářilo modré nebe a slunce, ale to nemělo trvat dlouho. Prostě apríl…
     Napsal mi jeden čtenář, Pavel z Chodové Plané, že si rád přečetl nový článek po delší době odmlky, protože už mu šly ty hašlerky na nervy, když se tam neobjevovalo nic nového. To mi připomnělo, že nad hašlerkami se ještě nezavřela voda. Myslivec se tady už sice neobjevuje, protože teď zjara nemůže střílet srnky, ale na jeho stopy jsem přesto narazil. Když jsem minulý týden procházel lesní cestou asi kilometr odsud, najednou vidím kousek před sebou na cestě neomylnou modro-bílou kombinaci. Hned jsem si vzpomněl na článek „Hašlerky na sněhu“. Hleděl jsem na jejich jarní verzi: hašlerky na blátě. Ale kvůli malému papírku si nedáme zkazit pěkný den. Zvlášť když jsem o kus dál objevil velkou zásobu dřeva ze zrušených ohrad. Po stránce logistiky sice na tom nejsem moc dobře, ale něco vymyslím…
     Ještě jsem dnes nepsal o zvířatech. Několik novinek a zajímavostí mám. Na rybníčku na zahradě se zalíbilo párku divokých kachen. Tenhle týden tam jsou každý den. Přilétají kolem poledne a zmizí před soumrakem. Ve zbytku času jezdí po rybníčku, potápějí hlavu nebo sedí na okraji mělčiny na trávě a odpočívají se zobáky schovanými v peří za hlavou. Nemají velký strach, když přijdu blíž, jen poodjedou po vodě k protějšímu břehu. Házel jsem jim rohlík, ale toho se bojí a když kousek těsta dopadne na hladinu, rychle se vzdalují.

Když jsem šel po okraji louky u lesa, pásla se tam laň a nevnímala mne, až jsem byl od ní asi 10 metrů. Byla otočena na druhou stranu. Pak mi začvachtala voda v trávě pod nohou, laň zvedla hlavu, podívala se na mne, asi na tři sekundy ztuhla, jakoby nemohla uvěřit, že ten nebezpečný dvounožec se u ní objevil tak blízko, a pak skokem vyrazila k blízkému lesu.
     Tenhle týden tedy spíš přijímám teplo od kamen než venku od slunce a vyhlížím konec aprílových výstřelků. Jako ten motýl – paví očko – který se tuhle odpoledne probudil za kuchyňskou linkou a za hlasitého třepetání křídel přeletěl přes místnost na okno…

Znovuzrození přijímače

S dubnovým příjezdem jsem zároveň obnovil i řádný rádiový příjem. Proč „řádný“? Přes zimu jsem měl trošku problém s přijímačem AOR AR-7030, který po 14 letech prakticky každodenního provozu začal zlobit v režimech SSB a Synchro. AM šlo dobře, takže úplně odříznutý jsem od něj nebyl.
     Radil jsem se s technikem firmy AOR v Anglii a on podle mých zvukových nahrávek usoudil, že na vině jsou diody – varikapy. Prý kdybych je zkušebně propájel, mohlo by to pomoci a diody by se zase tím teplotním šokem oživily, alespoň na nějaký čas. To mi poradil a ještě dodal, že miniaturní součástky (kostičky o rozměru 2 x 1 mm) se nesmějí pájet dlouho, protože se začnou tavit. Nojo, ale co je dlouhá doba a co je příliš krátká doba? Znamená např. 5 sekund tak akorát? Nebo je to krátká doba a ke zlepšení nedojde a naopak při delším přidržení páječky se mi dioda před očima rozteče?
     Závada se na přijímači projevovala spíš nepravidelně, někdy najednou zmizela a rádio hrálo bez problémů. Jindy zase po zapnutí hrálo, ale za půl hodiny už ony kritické režimy (někdo říká „módy“) vypadly a pak nešly několik dní. A tak jsem přístroj asi dva měsíce pozoroval a snažil se přijít na nějakou souvislost. Mezitím jsem odjel z hájovny do Plzně a tam jsem se přichystal k operaci. Sehnal jsem si mikropáječku a jednoho dne jsem ji nažhavil a otevřel kryt přijímače. Varikapy jsou s dalšími miniaturními součástkami (SMD) ještě pod hliníkovým krytem na hlavní desce. Naštěstí jsem znal jejich čísla a tak jsem je za chvíli našel. Pomocí lupy se pájí špatně, lupa zkresluje vzdálenosti. Oči mi ještě poměrně slouží, tak jsem operaci provedl zčásti s lupou, zčásti bez ní. Čas prodlevy páječky na pájecích bodech diod jsem odhadl, tak jak se na nich začal tavit cín. Pro jistotu jsem pak operaci ještě opakoval. Říkal jsem si – K velké škodě nemůže dojít, možná to stejně nepomůže a přístroj bude muset jít do opravy. – Součástky jevily dobrý stav, nedeformovaly se, tak jsem rádio zase zakrytoval a bylo po představení…

     Následné vyzkoušení léčeného přijímače ale narazilo na velký problém. Zjistil jsem, že ve velmi zarušeném prostředí paneláku nejsem schopen zhodnotit úspěšnost opravy. Měl jsem jen náhražkovou drátovou anténu a když jsem rádio zapnul, nechal asi hodinu běžet a pak ho začal prolaďovat, zjistil jsem, že na různých pásmech je tolik všemožného rušení a zvuků, že nejsem schopen určit, co přichází zvenku a co je případně následek opravy. Sice se mi zdálo, že režimy SSB a Synchro pracují, ale jiné podivné zvuky se mi nelíbily. Rozhodl jsem se, že konečný verdikt vynesu, až rádio vyzkouším ve známém čistém prostředí na hájovně.
     Po Velikonocích jsem ho tedy po příjezdu nedočkavě zapnul. Běželo dobře. Tím jsem se ale nedal oklamat, protože v průběhu dalších hodin se mohlo stát cokoliv. Ale nebudu čtenáře dlouho napínat: dnes už je to 9. den, co rádio běží nepřetržitě a bez problémů. Mohu snad tedy případ uzavřít s tím, že oprava se podařila. Nedělám si iluze, že přijímač poběží takhle zase několik let. Dlouhým provozem opotřebované součástky se patrně po nějakém, možná nepříliš dlouhém čase zase ozvou. Dnes mám ale radost, že rádio tak pěkně hraje a že mne neopustilo ani po skoro 14 letech. Už jsme spolu ledacos zažili a mnohé končiny vlasti i světa procestovali. Vyměňoval jsem v něm pájením vnitřní baterii obsluhující paměti a také jsem si do něj dával dva MF filtry 1,4 kHz a 0,3 kHz. Nechá si ledacos líbit a já už znám některé jeho známky stáří a podle toho s ním zacházím. Nepovažuji se za technika, o to větší mám radost, když se mi podaří na přijímači něco opravit nebo vylepšit. Sice si to vždycky vyžaduje dlouhodobé rozmýšlení, pozorování přístroje a jeho reakcí, ale pak je vidět, že není vždycky bezpodmínečně nutné svěřit hned kvůli každé maličkosti svůj oblíbený přijímač do ruky neznámému člověku, byť by měl na vizitce označení servisní technik…

Jarní návrat do přírody

 Skoro dva měsíce mi trvalo, než jsem se vymanil z různých starostí a záležitostí (jednou z nich bylo i počasí) a mohl se vrátit hned po Velikonocích na hájovnu. Městské panelákové prostředí neskýtá inspiraci pro psaní, lidé už vůbec ne, a z přírody vidíte jen pár holých stromů a keřů mezi paneláky. Mezi nimi kálí psy, létají hejna drzých holubů a kouří desítky aut…
    Tytam jsou záplavy sněhu, které mne provázely při odchodu v polovině února a kvůli nimž jsem si musel den před odjezdem jít prošlapat cestičku na autobus, abych potom s batohem a vozíkem nestrávil na cestě zase vysilující hodinu. Při příjezdu jsem v úterý sledoval tu velkou změnu, která se za necelé dva měsíce stala. Na cestě z vesnice k lesu jsem se zaměřil na místo, kde jsem v lednu zapadl do sněhu po pás. Chtěl jsem prve vylézt z cesty, kde bylo sněhu jen po kolena, na vyvýšené pole. Tam byl sníh částečně odfoukaný. Na kraji cesty jsem ale zapadl a když jsem se teď na to místo díval, opravdu, je tam úzký hluboký příkop. V lednu to byla jedna rovina – pole, příkop i cesta v prohlubni…
    Tahle cesta mezi poli je známá tím, že nad ní vždycky poletuje a zpívá nejmíň pět skřivánků. To byl další kontrast proti zimě. V úterý se k poledni vyjasnilo, byl krásný slunečný den a pokračovalo to i ve středu a ve čtvrtek. Počasí jako na objednávku. Kvetou první květiny, vylétli první motýli, čmeláci a včely. Zatím chybí vosy, ale ty se ozvou, až se přezimující matky probudí a budou prozkoumávat každou kůlnu, střechu a odlehlá místa, kde by mohly vystavět papírové hnízdo a založit novou kolonii. Zatím dorážejí jen čmeláci, kteří mají vytříbený smysl pro jasně modrou barvu, a tak když oblečete montérky, můžete si být jisti, že každý čmelák, který poletí okolo, se na vás přijde podívat a bude chtít na modrou barvu usednout nebo ji bude alespoň chvíli oblétáváním zkoumat. Jiný hmyz nechává tahle barva klidným…

Rybníček na zahradě je skoro plný vody! To je velká změna proti minulým rokům, kdy byl většinou vyschlý. Také ve studni je spousta vody. Bylo to velké překvapení a ozvěna z lesa mne upozornila, že jsem svůj skoro šok dal asi příliš hlasitě najevo, když jsem otevřel poklop a viděl jsem, že voda by šla nabírat skoro rukou. Ještě v zimě se hladina leskla až někde v hloubi země. Vzpomínám, jak jsem tam před dvěma lety zachránil ještěrku, která ležela na hladině jako mrtvá. Byla ztuhlá ledovou vodou. Vytáhl jsem ji plechovkou na dlouhé tyči. Nebyla mrtvá, trochu hýbala nohama, což k útěku nestačilo, ale za chvíli ji na kameni zahřálo slunce a ona zmizela…
    Několikrát za den se mi nabízí srovnávání se zimou, protože přechod byl u mne prudký a tak zase obdivuji silný a nepřetržitý zpěv desítek ptáků na okolních stromech. Velice to kontrastuje se zimním tichem, které bylo ve zdejších odloučených končinách absolutní. Teď se zase nejsilněji ozývá budníček, který dokáže vyrážet své čičičičičiči-trrr-trrr-trrr nepřetržitě od ranního úsvitu do soumraku. Má své teritorium v okruhu asi 100 metrů, tam přelétá ze stromu na strom a neúnavně zpívá celý den.

Z dalších jarních novinek a zpráv mne napadají tyhle:
- na rybníček zase přiletěl před soumrakem párek divokých kachen; první jejich letošní návštěva, pokud jsem si mohl všimnout
- bývalý hajný, který má vedle malý pozemek s boudou, políčkem a úly, je v nemocnici, jelikož mu začaly značně otékat nohy; mám za to, že to je následek jeho zimní nečinnosti, jelikož během roku je v lese denně, však v zimě mu bránilo množství sněhu, aby sem mohl přijet. Pozoruji i na sobě, jak zima působí v našem věku celkové ochabnutí a devastaci organismu.
- ve vesnici má i maličká samoobsluha Jednota nový počítačový systém: cenovky zmizely, místo nich má paní na pokladně ve stojánku ruční čtečku kódu; přibyl také stojan s bulvárními tiskovinami – zkáza vesnice je na postupu…
- slečna na koni se poprvé ukázala v podvečerní hodině; možná už přes den pracuje a tak nejezdí v poledne. Pořídila si novou kostkovanou červeno-bílou bundu, loňskou červenou žokejskou čapku zachovala.

    Jednoho překvapuje, kolik nového se událo za necelé dva měsíce na tomhle odlehlém a opuštěném místě. Výmluvná je titulní fotka: ze starého, mrtvého listí povstává nový život…

Hašlerky na sněhu

Trvalá čistota bílého sněhu všude kolem hájovny je to, co na tomhle místě teď nejvíc obdivuji. Ve městě se sníh brzy promění ve špinavou břečku, a nemusí to být jenom ve městě, i tady v blízké vesnici už o čistý sníh nezavadíte, špína je před domy i uvnitř na dvorech.
     Ale v lese je to jiné. I na cestě, která jde kolem hájovny. Přestože po ní v posledním týdnu několikrát projeli auty myslivci a stopy na ní zanechal také koník nám už známé slečny, sníh je i ve vyjetých kolejích pořád krásně čistý a ničím neposkvrněný.

Jak už to ale bývá, všeho jen do času. Když jsem před několika dny brzy ráno odklízel sníh a vyšel vraty na lesní cestu, hned mne uhodil do očí předmět, který sem svým tvarem ani barvou rozhodně nepatřil. Modrý obal od Hašlerky! Ležel ve vyjetých kolejích, které udělalo minulý večer myslivcovo auto, když tady bylo odstavené, zatímco jeho pán seděl na posedu. Pak se vrátil k autu, před odjezdem rozbalil Hašlerku, strčil ji do pusy, obal odhodil na zem a odjel. Když jsem si tenhle scénář představil, hned jsem měl po náladě. Dosud jsem si myslel, že myslivec je nejen lovec, ale i ochránce přírody a tedy i ochránce její čistoty! Ale tenhle klidně odhodí odpad na zem, navíc před dům někoho jiného, než aby strčil malý papírek do kapsy nebo do auta, které měl metr od sebe. Papírek od Hašlerky sice není plastový kanystr nebo stará pneumatika, ale dostatečně vypovídá o svém bývalém majiteli.
     Jednou jsem dokonce podezříval bývalého hajného, který má vedle malý pozemek, že mu také nevadí dělat nepořádek v lese. Jel kolem v autě a právě na stejném místě, kde teď ležel obal od bonbonu, vyhodil z okénka k plotu hájovny úzký žlutý předmět. Vypadalo to jako plastová láhev. To mne nadzvedlo ze židle, na které jsem seděl u okna a šel jsem se podívat ven. Byla to slupka od banánu. A tak jsem si zachoval k bývalému hajnému svůj obdiv.
     Žádnou parádu ale takové věci před barákem nedělají. Snad shodou okolností se lidé zbavují věcí právě na tom malém místě před hájovnou. Snad opravdu jen shodou okolností si tam teď myslivec zvykl i močit. A to dva večery za sebou, než sedl do auta a odjel, vypustil do sněhu před vraty velké množství oranžové tekutiny, kterou zadržoval tři hodiny na posedu. Proč se ale nevymočil pod posedem nebo cestou k autu? Proč to nesl právě sem? Dočkám se jednou ráno toho, že objevím u cesty hnědou hromádku, kterou mi tam nechal večer pod rouškou tmy?
     Ať si někdo říká o životě na samotě cokoliv, jisté je, že je vám tam dobře do té chvíle, než se v okolí objeví člověk. S člověkem přicházejí problémy. Pravda, s některým může přijít i něco úplně opačného, ale takoví lidé jsou vzácní, každý na ně nemá štěstí a už vůbec nemůže čekat, že se jednou takový člověk objeví z ničeho nic v zákrutě lesní cesty…

Příjemné ráno u přijímače

Víkend se po rádiové stránce moc nevyznamenal, ale hned pondělní ráno zastihlo na rozhlasových pásmech několik zajímavých vzdálených stanic. Takzvané X-pásmo 1610-1700 kHz bylo velmi živé od 7 hodin, to je půl hodiny před východem slunce. Na každém kmitočtu byly slyšet nejméně 3 až 4 stanice z Ameriky. Jak známo, v Americe používají odstup kmitočtů 10 kHz (u nás v Evropě je to 9 kHz) a tak je v pásmu k dispozici 10 kanálů. To je ale jen teoretický počet, protože skutečně volných kanálů tolik není: na 1611 kHz je Vatikán, na 1680 kHz nějaká vojenská stanice ze západní Evropy a běžně se po pásmu ještě toulají řečtí, holandští a srbští „piráti“, což jsou nepovolené stanice, které hrají převážně jejich lidovou hudbu.

Už tradičně nejsilnější byla americká stanice KVNS z Brownsville v Texasu na 1700 kHz. Hraje oldies a hlásí se skoro po každé skladbě. Pěkný signál měla také stanice WFSM Dry Branch (Georgia) na 1670 kHz s programem Fox Sports Radio. Suché větve praskaly i v mých kamnech a tak byl poslech z druhého břehu Atlantiku příjemný.

Po přeladění do pásma 60 metrů jsem zjistil, že dneska chodí velice pěkně brazilské stanice. Ale nejen na 60 metrech, ale i na 31 m – 9505 kHz – byl slyšet pěkný signál brazilské stanice Radio Record ze Sao Paula. A na 9565 kHz běžel nepřetržitý proud náboženských pořadů, jak už to má ve zvyku další brazilská stanice Super Radio Deus e Amor (Curitiba). Boha a lásku propagovali i v téhle, pro ně velmi časné ranní hodině.
     Ani pásmo 25 metrů nezůstalo pozadu a z Brazílie tam hrál už tradičně pěkný signál Radia Brasil Central (Goiania) na 11815 kHz. Pak ještě krátký pohled zpět na „šedesátku“ a hle – na 4800 kHz je slaboučký signál z Mexika: XERTA Radio Transcontinental z Mexico City.

Tak to bychom měli Jižní Ameriku; signály se pomalu ztratily po 9. hodině a docela živé ještě zůstalo pásmo středních vln (MW), kde v tu dobu, kdy vychází slunce na západním konci Evropy, pěkně zesílí stanice např. ze Španělska nebo Anglie. Na 1260 kHz byly dvě anglické stanice: celkem známé Absolute Radio (nejsilnější signál má na 1215 kHz, je to bývalé Virgin Radio) a pod ním slabá stanice Sabras Radio, která hraje pro Asiaty, převážně pro Indy a Pákistánce žijící v Anglii. Stanici poznáme hned, protože nikdo jiný v Evropě nehraje indické písně (samozřejmě kromě asi dvou dalších podobných mini-stanic v Anglii) a zvlášť ne v tuhle ranní dobu.

     Dnešní mrazivé ráno s teplotou -6 °C bylo ostré a když člověk poslouchá na Radiu Record, že v Sao Paulu je v 5.30 ráno 22 stupňů, není si jist, jestli by to chtěl právě tady a teď. Vždyť to mrazivé povětří s kupou sněhu má také něco do sebe. Nepotrvá věčně a my budeme moci už brzy pozorovat první příznaky probouzející se přírody…

Krvavý noční příběh

Když ve čtvrtek po 18. hodině blízko hájovny něco temně bouchlo, nebylo zřejmé, jestli se jedná o další kus sněhu spadlého se střechy nebo jestli to byly dveře auta myslivce, který si ho sem vždycky dává, když jde na noční pochůzku. Při pouhém pohledu z okna byla temná noc a proti hradbě lesa nebylo nic vidět. Asi za půl hodiny se ozvaly dvě rány z pušky krátce za sebou, po chvilce třetí. V 19.20 naskočil motor silného vozidla a auto odjelo po cestě na jihozápad, kde není v lese tolik sněhu a jak je vidět, dá se tudy projet. Neuplynuly ani dvě minuty a motor se ozval znovu. Jiné auto přijíždělo ze směru, kam první odjelo a směřovalo lesem k vesnici na severu, kde je půl metru sněhu. Asi nějaký neznalý občan si chtěl zkrátit cestu. Vždyť on se za chvíli vrátí. Tak se i stalo a za chvíli auto opět přejelo kolem. Ranní stopy ale ukázaly, že všechno bylo jinak a že v okolí se odehrál krvavý příběh.

Myslivci chodí rádi k posedu, který je odsud asi 300 metrů. Nedaleko posedu nasypali hromadu jakéhosi krmného šrotu. Pomohou tak zvěři a zároveň ji mají na dohled a dostřel, tak jako divočáky, když na ně líčí hromady kukuřičných klasů. Toho večera si myslivec patrně naplánoval srnku. Přišla k hromadě naposledy. První rána, krátce na to druhá, srnka se potácí, vrávorá, krev stříká na bílý sníh. Zvíře prochází vysokými lodyhami uschlých rostlin, které jsou na poli ležícím ladem. Stvoly jsou pokryté krví, jako by je natřel štětcem. Srnka mizí v lese, ale nejde nazdařbůh. Drží se stezky vyšlapané ve sněhu. Krvavá stopa je rovnoměrná a silná, chvílemi jakoby vycházela ze sprchy, jak se srnka otřásá a snaží se bolesti zbavit. Vpravo od stezky jdou spěchavé stopy lovce. Kousek odtud je lesní cesta, tu musí srnka přejít. Před cestou se udělala krvavá louže. Srnka, tak jako vždycky, vyčkává, než vyjde do volného prostoru cesty. Bojí se nebezpečí, které by tam mohlo číhat. Netuší, že už si nese smrt sebou.

Pak už zbývá jen kousek. Tady možná padla třetí rána, nějakých 200 metrů od místa činu. Za cestou mezi slabými stromy se zvíře uložilo naposledy. Krvavá sněhová kaše, do které lovec ponořil podrážky svých bot s hrubým zimním vzorem, přes noc zmrzla a vytvořilo se skoro umělecké dílo. Z krvavého lože vychází sněhem hluboké koryto, jak tudy bylo k cestě odtaženo oválné tělo zvířete.

Tady práce lovce skončila. Nechal srnku na místě, uvědomil kolegu o úlovku, odešel k autu a odjel. Stopy druhého auta končí na cestě, kde je na jejím okraji krvavá stopa od odloženého zvířete. Změť stop druhého muže nasvědčuje tomu, že srnku nakládal. Pak auto zacouvalo k odbočce u posedu, otočilo se v hlubokém sněhu a projelo cestou na jihozápad, která je pro silné terénní vozy sjízdná.

Tak skončil příběh, jeden z tisíců. Druhý den se na poli před posedem shromáždilo 13 srnek a z hlubokého sněhu vyhrabávaly loňské kořínky. Nešly k posedu za hojnou potravou záměrně? Výstřely už dávno dozněly a krvavou scénu překryl čerstvý, milosrdný sníh...

Záhada mokré a suché boty

     Při úterní práci v lese jsem se brodil ve sněhu a tak byly nové kožené boty „farmářky“ po návratu a rozmrznutí mokré. To se projevilo ztmavnutím jinak světlehnědé kůže. Uvnitř ale byla zimní kožešina úplně suchá a tak jsem si nechal boty na nohou, protože v domácí obuvi byla u podlahy docela zima. Měl jsem sice obavy, že mokré boty mne budou studit ještě víc, ale to se nepotvrdilo, naopak, za chvíli v nich bylo příjemné teplo.

V té době byl už podvečer, seděl jsem u stolu s rádiem a počítačem a asi za hodinu a půl jsem si všiml při náhodném pohledu na nohy, že na pravé botě se objevují světlé skvrny, jakoby povrch boty usychal. Pak jsem tomu nevěnoval pozornost, až po třech hodinách, když jsem chtěl boty sundat, jsem zjistil, že pravá bota je úplně suchá, zatímco ta levá je pořád tmavá, to znamená mokrá!
     Někdo by možná namítl, že jsem seděl pravou stranou blíž ke kamnům, ale opak byl pravdou. Směrem ke kamnům byla levá bota, zatímco pravá bota byla ve směru k oknu. Jelikož jsem nepozoroval, že by teplota mé pravé nohy, která by snad vyhřívala botu zevnitř, byla výrazně vyšší, než teplota nohy levé, napadla mne jediná příčina oschnutí jen jedné boty: přízemní proudění vzduchu od okna ke kamnům, vůči kterému byla levá bota v závětří za pravou botou. Nebo byla příčina někde jinde?
     Také máte takové starosti?

Jako strážce majáku

V první řadě bych rád poděkoval všem, kteří k mému překvapení čtou tenhle blog, všimli si předchozího příspěvku Verunky a poslali mi gratulaci písemně nebo telefonicky. Potěšilo mne to, přestože skutečnost samotná není moc potěšující...
    Pondělní dopolední cesta na lesní samotu byla podobná té páteční, přestože směr byl opačný. Moje naděje, že cesta bude protažena, se nevyplnila. Do půlmetrového sněhu jsem se už neodvážil a zkusil jsem cestu po poli, kde byla sněhu polovina. Čím jsem se vzdaloval dál od vesnice, tím bylo jasnější, že tady za dobu od mého odchodu neprošla lidská noha a jen vítr navál dalších několik centimetrů bílého prašanu. Až najednou! Když jsem vešel do lesa, kde vítr tolik neřádil, ze závěje se najednou vynořily stopy koňských kopyt a směřovaly po cestě k hájovně. Slečna tady byla o víkendu projet koně.
    Jestli mi před týdnem připadalo, že místo je odříznuto od světa, protože se sem jen málokdo odváží autem, tak dneska to platí už totálně, protože žádné auto sem půlmetrovým sněhem neprojede a proniknout sem se nepokouší ani žádný místní občan nebo turista pěšky. Jen místní rodinka se dvěma dětmi projede na běžkách po 16. hodině, když už se stmívá, na cestě k domovu. Srnky trpělivě obcházejí celý pozemek a hledají něco k jídlu, o čemž svědčí vyšlapané cestičky kolem dokola plotu. Zajíci běhají nazdařbůh a minulý týden nebyl v okolí snad jeden čtvereční metr sněhu, který by nepošlapali. Po úterním silném větru a dnešní ranní sněhové vánici ale okolí dostalo zpátky panenský ráz a všechno je bílé a hladké. Člověk si připadá jako strážce majáku v odlehlé, nepřístupné končině, kde je navzdory přírodním živlům uprostřed lesa malá oáza s dostatečnými podmínkami k životu a se spojením s okolním světem pomocí moderních technologií.

     O síle úterního podvečerního větru svědčí úkaz, který jsem zachytil, když jsem nesl po dvorku dva kbelíky se dřívím z dřevníku. Ozval se lidský hlas. Napadlo mne, že se blíží opozdilí běžkaři, protože už byla skoro tma, ale vzápětí jsem si uvědomil, že hlas má zvláštní barvu, silně se chvěje a přichází z velké dálky. Obecní rozhlas z vesnice za lesem na jihozápadě jsem tady ještě nikdy neslyšel. Nerozuměl jsem, na jakou akci zvali místní občany, jenom na konci vysílání jsem nemohl přeslechnout hudební vložku – dechovku, která je asi charakteristická pro všechny obecní rozhlasy…
    Středeční nákupní výlet do vesnice se obešel bez událostí hodných povšimnutí. Musel jsem zvolit jinou cestu oklikou podél lesa k cestě, která vede k BTSce Vodafonu. Tu minulý týden protáhli. Ve vesnici jsem měl pocit, že tam panuje sněhová letargie. Kolem plotů metrové haldy sněhu, na dvorcích lidé mechanicky odhrnují další kvanta sněhu a vrší je na druhou stranu plotu nebo dělají sněhové pyramidy kolem stromů. Haldy o výšce půl druhého až dvou metrů jsou běžné. V samoobsluze byla jen jedna zákaznice a zajímala se o plakátek s nabídkou jarních kuřat na chov. Objednat do konce února, přivezou je začátkem března…
    Na zpáteční cestě se obloha začala protrhávat a pak už mne doprovázelo sluníčko. Po poledni se úplně vyjasnilo. Neuvěřitelný kontrast proti ranní sněhové vánici a příšeří. Odpolední sluníčko svítí jako o život, už hřeje a je už na obloze o kus výš. Modrá obloha, pod ní oslnivě bílý, nový sníh. Prostě pohádka, kvůli které se vyplatí něco obětovat…