Skákající vysílač ze Sibiře

Je to rarita. Slabý vysílač (výkon jen 1 kW) programu Radio Majak ze sibiřské Jurjuzaně není v dobrém technickém stavu a tak nejen nesouhlasí kmitočet, ale vysílač i skáče co do kmitočtu. Původní kmitočet měl být 990 kHz, ale ve skutečnosti najdeme vysílač o kus níž, např. na 988.64 kHz. Kmitočet není stálý, může se den ode dne trošku měnit. Co se ale nemění, jsou kmitočtové skoky o 40 Hz. Vysílač je na dolním kmitočtu po dobu 20 sekund, pak skočí o 40 Hz výš a tam setrvá 10 sekund. To se stále opakuje a já to sleduji už možná rok.
     Signál je velmi slabý, jen málokdy uslyšíme srozumitelnou modulaci. To se mi podařilo a tak jsem mohl vysílač určit. Jinak je možné ho sledovat se záznějem, jak také ukazuje nahrávka dole.
     Slyšíme tón, který po chvilce vyskočí výš a pak zase klesne. To jsou ty intervaly, o kterých píšu nahoře. Na slaboučkém signálu si můžeme vyzkoušet své přijímací zařízení.

Nahrávka je tady:

Radio Majak, Jurjuzaň (Sibiř, Rusko), 988.64 kHz, výkon 1 kW

- tón nosné vlny (zázněj)

Má smysl něco plánovat?

Dnešní krátký příspěvek chce reagovat na předpovědi blížícího se konce světa. Náboženská rozhlasová stanice Family Radio se sídlem v USA už déle než rok neúnavně referuje o blížícím se konci světa, který nastane 21. května 2011. Založila kvůli tomu řadu nových redakcí, kromě jiných i českou. Tady je úryvek z českého pořadu o Soudném dni - konci světa, který je označován anglickým názvem Judgment Day:

Family Radio, USA  (9505 kHz)
z pořadu "Otevřené fórum", 30. září 2010 večer
- - -
     Přestože česká verze zní poměrně přesvědčivě, ještě sugestivnější je původní anglická verze z pořadu "Open Forum". Tam se celá "problematika" probírá ještě podrobněji. Zdá se, že na vše je pamatováno. A tak se naskýtá otázka, jak bude tahle kampaň pokračovat dál a jestliže patrně ke konci světa onoho květnového dne nedojde, jak to stanice vysvětlí? Podle poslední verze má po květnu ještě následovat 5-měsíční období do října, kdy dojde k zániku vesmíru.
     Také bude zajímavé sledovat, jestli se Family Radio bude účastnit pravidelné rezervace vysílacích kmitočtů na zimní období 2011-2012, které začíná v říjnu a v té době vlastně už nebude čím ani kam vysílat.
     V každém případě bude zajímavé tuhle kampaň sledovat. Zdá se, že je tentokrát vedena opravdu "na ostří nože". Na závěr ještě zjištění, které bylo podle Family Radio učiněno pečlivým studiem Bible v posledních letech: "Bůh neuznává církve"...

"Trubte na trubky, varujte lidi! Soudný den přijde 21. května 2011. Bible to zaručuje."

Kdo se chystá s námi přezimovat

Neradi bychom se nechali zaskočit přicházející zimou a tak děláme různá opatření. Stejně tak předvídaví jsou i jiní tvorové a dělají si svá opatření na své úrovni. My o tom obvykle nemáme tušení, dokud se naše zájmy nezkříží. Tihle drobní tvorové si hledají místo k přezimování a často si vyberou lidský příbytek, kde už je všechno připraveno. Zvlášť na venkově je to patrné a lidé jsou tam na to víceméně připraveni. Mají na tohle soužití svůj názor a své metody.
     Bude to různý hmyz, který bude zalézat do domů, motýli, pavouci a další. Pamatuji na letošní jaro, kdy k večeru po zatopení v kamnech vyletělo v kuchyni za nábytkem paví očko a namířilo si to k oknu. Zelená kobylka, která se mi usadila minulý týden na dveřním rámu WC, je naprosto neškodná a spíš asi dovnitř zaletěla nebo vlezla omylem. Jelikož se ale druhá kobylka snažila o kousek dál dostat do verandy okenní tabulkou, pojal jsem podezření, jestli to není skutečný úmysl a nikoliv náhoda.
     Kapitolou samou pro sebe jsou ale myši. Hraboš polní se letos zase značně rozšířil po zahradě a travnatém dvorku. Pozná se podle kolonií s mnoha děrami a cestičkami mezi nimi, které vykousává v trávě. Na těchto vyhlazených spojnicích mezi dírami dosahuje neuvěřitelných rychlostí. V noci šmejdí po okolí a zalézá do domů. Už jsem tady popsal sýr, který mi myši zlikvidovaly. Vyhlásil jsem jim válku, a to hlavně ve sklepě, kam lezou větracími otvory a možná ještě jinudy. Nasadil jsem tři klasické malé pastičky a od poloviny září jsem jich ulovil 11. Rekordní byla svatováclavská noc, kdy pastičky vykázaly produktivitu 100 procent!

     Zkusil jsem s hraboši bojovat i na dvorku, protože ti ve sklepě jsou nejspíš obyvateli kolonií na dvoře a zahradě. Abych prověřil tzv. aktivní díry, lil jsem do nich vodu kropáčem. Několik málo myší jsem vypudil. Čekal jsem, že jich tam bude víc, ale asi byly někde na cestách. Díry jsem udusal kusem dřeva. Během dalších dní už se do nich žádná myš nevrátila. To mne trochu překvapilo. V těch dnech soustavně pršelo, říkal jsem si, jestli se myši neschovaly před deštěm třeba do stodoly.
     Ve druhé myší kolonii na dvorku jsem zažil zajímavou situaci. Bylo tam asi 10-15 děr, většinou vzájemně propojených. Vyplašil jsem tam jednu myš. Díry jsem udusal, ale další den byly tři z nich obnovené. Pak nastaly dva dny poměřování, kdo bude mít pevnější nervy. Skoro vždycky, když jsem vyšel na dvorek, viděl jsem myš, jak prchá od děr škvírou do kůlny. Byla to vždycky jen jedna myš. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že tam měla napilno. Zase obnovila tři díry. Tak jsem je udusal, však za tři hodiny tam byly zase perfektní kulaté díry mezi drny. Zase jsem je udusal. Myš měla tak napilno, aby zajistila obnovování děr, že když jsem zůstal stát bez hnutí na místě necelou minutu, už vykukovala z kůlny a chystala se do práce.
     Pak jsem si řekl, že honiček už bylo dost a musí přijít na řadu tvrdší prostředky. Vzal jsem pastičku, dal do ní kousek kůrky chleba a pomazal ho tukem z klobásy. Pastičku jsem položil před škvíru do kůlny a poodešel jsem k rohu kůlny. Neuplynula ani minuta a myš vystrčila hlavu. I na dálku bylo vidět, jak se jí chvějí fousky a jak intenzivně nasává vůni klobásy. Pud sebezáchovy jí ale nedovolil přijít až k neznámé věci – pastičce - a tak to zůstalo až do večera. Ráno jsem vyšel na dvorek a vidím, že u kůlny leží pastička obrácená spodní stranou dřevěné destičky nahoru. Doufal jsem, že pod pastičkou leží myš. Byla tam. Předpisově přišla k potravě zpředu v ose pastičky, zakousla se do chleba a snad ještě trochu vychutnala tu klobásovou pochoutku. Víc jí nebylo dopřáno, drát poháněný silnou pružinou ji stiskl přesně za ušima. Člověku je na jedné straně toho drobného tvora líto, ale nedá se nic dělat. Není možné mu věnovat čas a vysvětlovat, že hraboš polní má žít na poli.
     I když někdy tihle tvorové dokážou připravit člověku perné chvilky a jeden není asi nikdy dostatečně připraven na to, co mu můžou ve své přirozenosti provést, přesto je člověk nemůže nenávidět. Protože cítí, a na venkově zvlášť, že je součástí toho koloběhu, který v přírodě nikdy nekončí...

Ve sluchátkách Severní Amerika

Během září se dál vylepšovaly příjmové podmínky v pásmu středních vln směrem přes oceán z obou částí Ameriky. Na konci měsíce jsem pozoroval, že signály se šíří nezvykle spíš v dolní části pásma, než v horní. Do přehrávače v pravém sloupci (DX JUKE BOX) jsem dal nahrávku kanadské stanice VOCM z města St. John´s na Novém Foundlandu, samé východní výspě Kanady. Vysílá na 590 kHz.

     Značka začína-jící písmenem V není v Kanadě obvyklá, přes-tože písmeno V bylo Kanadě přiděleno. Pro rozhlasové stanice se používá další „kanadské“ písmeno C, jen na Novém Foundlandu je stanice s označením VOCM. Vysílač má 20 kW a na nahrávce je i s pěknou identifikací.

Druhá severo-americká stani-ce, od které tady máme nahrávku, je z krátkých vln. Má značku WBCQ a zaznamenán byl závěr vysílání na kmitočtu 5110 kHz. Stanice WBCQ není běžná krátkovlnná stanice. Říká si „svobodný hlas na rádiových vlnách“ a chce poskytovat možnost k vyjádření svého názoru různým skupinám.

     Stanice pronajímá vysílací čas nábožen-ským i jiným organizacím. Její vysílání nemá pravi-delný rozvrh a je závislé na konkrétních objednávkách vysílacího času. WBCQ má čtyři vysílače o výkonu 50 kW a vysílá ze státu Maine na východním pobřeží USA.

Na fotografii vpravo je vysílací anténa WBCQ pro pásmo 60 metrů.

Přišel podzim...

Skoro na den přesně přišlo podzimní počasí. Poslední letní dny byly příjemně slunečné, teploty vylézaly až na 22 stupňů a ve čtvrtek 23. září přišel podle kalendáře podzim. Ten týden jsem musel sedět v paneláku a bušit do počítače. Okno jsem raději zakryl žaluzií, aby mi do očí nešlo prudké dopolední slunce, ale také proto, abych se nemusel dívat na to krásné počasí.
     V pátek jsem mohl jet na hájovnu. Byl krásný den, tušil jsem však, že je poslední. Proto jsem kolem poledne a odpoledne zašel do lesa, abych si naposledy užil pěkného počasí a podíval se, jestli ještě rostou houby. Rostou pořád, intenzivně a už dva měsíce bez přestávky. Nevzpomínám si na druhý takový rok. Na konci minulého pobytu jsem měl plnou ledničku (viz obrázek), protože to množství jsem našel den před odjezdem a už nemělo smysl houby zpracovávat. To jsem udělal až v Plzni.

     Z pátku na sobotu se počasí radikálně změnilo a až do úterý pršelo bez ustání. Sice jen mírně, ale vytrvale. Musel jsem zůstat pod střechou čtyři dny! Až ve středu jsem mohl zajet do vesnice nakoupit zásobu potravin. V samoobsluze už nabízejí figurky na Mikuláše! Jeden člověk tomu nechtěl věřit, tak mu paní vedoucí prozradila, že už mají i vánoční kolekce, ale že je ještě nedávají na krám. Kdyby ale chtěl, klidně mu je prodají. Na toho člověka šly mrákoty, vždyť je 29. září, křičel, a pak, aby raději změnil téma, oznámil prodavačkám čerstvou novinu, že umřela paní odvedle. To byl zase šok pro ně. Životopis té paní už jsem nevyslechl do konce, protože jsem měl nakoupeno, tak jsem šel ke kolu, které jsem musel tentokrát opřít o křoví. Stojan na kola totiž zablokoval agresivní řidič svým autem. Byla středa a tak bylo parkoviště před obecním úřadem plné.

Neznámé zvíře pořád přebývá ve dřevníku. Myslím si, že to je kuna, ale nevím to jistě. Přes den slyším, jak tam spí a chrápá, nebo spíš mručí. V poslední době si zvíře udělalo záchod přesně ve vchodu do dřevníku. Každé ráno je tam nová hromádka. Podle fotografie výkalů by asi bylo možné zvíře identifikovat. Také to, že chodí pořád na stejné místo, by svědčilo o kuně. Je ale divné, že ve výkalech je něco jako slupky z jablek; že by kuna žrala také ovoce? Výkaly mají každý den jinou barvu, podle toho, jakou potravu zvíře najde. Trojbarevné provedení na obrázku jsou výkaly za tři dny. Možná by některou přecitlivělou povahu mohl znepokojit takový obrázek v blogu. Byl by nepatřičný i pro mne, když sedím v čistém a upraveném pokoji paneláku. Ale na venkově jsou takové věci úplně přirozené, zapadají tam a pro identifikaci zvířete je fotka jeho exkrementu normální věc...

     Často si v opuštěném lesním prostředí vzpomenu, že už jsem dlouho neviděl slečnu na koni. Neviděl jsem ji celé léto. Nevím, co se stalo. Změnila trasu? Změnila způsob života? Nepátrám po tom, protože vím, že co se budu mít dozvědět, to se dozvím. Zatím sleduji všude kolem zásadní a razantní každoroční proměnu přírody – přípravu na zimní odpočinek...

Na fotografii pod titulkem je podivná věc, nalezená v lese na pařezu obrostlém trávou.

Houbařův festival

Letošní mimořádná houbařská sezóna trvá už od začátku srpna, tedy skoro šest týdnů a její konec není na obzoru. Alespoň tady, v lesích severně od Plzně. Nejsem typický houbař, teprve když začnu kolem sebe pozorovat hemžení náruživějších houbařů, beru nůž a igelitový sáček a vyrážím do lesa. Igelitový sáček není ideální, to dobře vím, ale pověrčivost mi nedovoluje brát do ruky košík. Už se mi několikrát stalo, když jsem si vzal vypůjčený košík, že jsem sotva pokryl úlovkem jeho dno.
     Ale toho bych se teď asi nemusel bát, protože nápor hub je masivní. Protože ale košík nemám, chodím s pytlíkem, hadrovou taškou, případně s plastovým kbelíkem zelené, do lesa vhodné barvy. Ale člověk nemůže chodit jen na houby, občas si chce také vyjít jen tak, bez neustálého civění do země, napravo, nalevo, dopředu, dozadu... Už je toho letos trochu moc a vy se přistihnete, že i na jiném místě než v lese vaše oči detekují třeba kámen v cestě, který má podezřele kulatý tvar a barvu klobouku houby. Oči se na něj automaticky stočí a mozek vyhodnotí, že není houba to, na co se před zlomkem sekundy zaměřil.

     To nedělní odpoledne jsem nechtěl hledat houby, ale pěkné slunečné počasí mne vylákalo do lesa udělat nějaké fotky. Po pár záběrech na lesní cestě jsem objevil pěkný průhled nízkými větvemi smrku do vyššího lesa a chvíli jsem hledal nejlepší záběr (foto úplně nahoře). V dálce ale oko zaznamenalo vpravo od velkého pařezu půlkulatý předmět, na tu vzdálenost neobvykle velký, aby to mohla být normální houba, navíc tam byla tráva. Bylo to hned u lesní cesty, člověk nepředpokládá, že by tam jiný houbař přehlédl takovou houbu. Ale byl to opravdu velký hřib na otevřeném prostranství. Tak krásně pasoval do svého okolí, že jsem ho nejdřív nechtěl uříznout, asi 15 minut jsem ho obdivoval a fotil a až pak skončil v pohotovostním sáčku, složeném v kapse.

Fotografická výprava pak pokračovala ještě objevem zajímavé houby s názvem „kuřátka květáková“. V běžné knížce o houbách jsem ji nenašel, až v atlasu, kde je popsána jako vzácná houba! U stromu vypadala úplně obyčejně, roste tam patrně každý rok. Tvar má pěkný, červenohnědé okraje vypadají v reálu půvabně, na citlivější lidi prý působí jako projímadlo. To jsem nepotřeboval a tak jsem ji nechal v jejím přirozeném prostředí.
     Čtvrteční vycházka na dvě hodiny do okolí byla už plánovitě houbařská, protože druhý den jsem odjížděl. Chtěl jsem přivézt trochu čerstvých hub rodičům. Několik kilo hub včetně velkých hřibů, které jsem neměl sílu v lese nechat, mne překvapilo a ty obdarované potěšilo. A já jsem teprve asi potřetí v životě zažil pocit, jaké to je, když člověk chodí po lese a vybírá si jen menší, pevné a kvalitní houby a to ostatní, čím by v hubených dobách rád zaplnil tašku, nechává lesu a jeho obyvatelům, aby si s tím poradili...

Tady východ slunce, tam ještě hluboká noc...

Na rádiových vlnách je východ slunce vždycky mimořádnou událostí, zvlášť na nízkých kmitočtech, třeba na středních vlnách. Zajímavé signály přicházejí z oblastí, kde je ještě noc. Z cizích kontinentů jsou to obě části Ameriky: severní, jižní a k ní se ještě řadí Karibik. V září jsou příjmové podmínky mnohem lepší než v létě, kdy jsme i přesto zažili nejedno překvapení.

Podařilo se mi několik pěkných nahrávek, z nichž dnes vybírám tři:

WDHP – stanice z Panenských ostrovů (Virgin Islands) v Kari-biku, z části, která patří k USA. Vysílá na 1620 kHz a kromě svého programu přenáší také britské zahraniční vysílání BBC World Service. Na nahrávce slyšíme pěknou identifikaci „WDHP“ v 9. a 28. sekundě. K první identifikaci se váže i zmínka o umístění vysílače včetně „United States Virgin Islands“. Přenos BBC začíná ve 43. sekundě.

La Voz de la Raza – stanice na 1200 kHz z města Medellín v Kolumbii. V 7. sekun-dě je slyšet pěkná identifikace. Nenecháme se splést zkresleným mužským hlasem, který tam proniká z vedlejšího kmitočtu. Kolumbijský vysílač má „ujetý“ kmitočet na 1200.18 kHz a protože to už trvá několik let, stanici poznáme i podle toho.

Radio Rebelde – tahle stanice z Kuby na 1620 kHz už tady byla nedávno, tentokrát byla slyšet výrazná ozvěna, čímž se prozradil další vysílač na kmitočtu. Není tam tedy jen jeden, jak se dosud předpokládalo.

Nahrávky jsou jako vždycky v pravém sloupci v oddílu DX JUKE BOX. Když najedeme myší nad nahrávku, objeví se kompletní informace o nahrávce (včetně datumu a času).

První polovina září byla na středních vlnách výrazně ve znamení stanic z Kolumbie. Do toho se míchala Venezuela, v obou případech se jednalo o vysílače z pobřežní oblasti. U nich je v době našeho východu slunce ještě hluboká noc, vlastně půlnoc. Někdy je to opravdu divočina a člověk neví, kam skočit, který kmitočet dřív naladit. Přitom se jedná o neopakovatelné zážitky, protože každý den je jiný a když příjmové podmínky asi 15 minut po východu slunce u nás odezní, už je nikdo nevrátí zpět...

Už se zase kouří z komína...

Jak jsem předpověděl, tak se také stalo. Od 1. září jsem začal topit, nebo lépe řečeno – přitápět. Stačí jeden kbelík slabších, méně kvalitních větví, které sice rychle hoří (člověk musí hlídat oheň), ale své teplo vydají. Na večer to stačí a ráno je ještě v místnosti příjemně.
     Přes den není třeba topit, zvlášť tenhle víkend je krásný, slunečný a teplý (až 23 °C). Dokonce ještě rostou pořád houby. Už to trvá měsíc! V sobotu kolem poledne jsem zažil zajímavý příběh. Vyrazil jsem na pravidelnou zdravotní vycházku, na okruh o délce asi 5 km lesem. Během vycházek, které se snažím absolvovat v ostřejším tempu, si zároveň všímám okolí, aby mi neušlo, kdyby se někde objevilo dříví nebo nějaká jiná, užitečná změna. V sobotu jsem chtěl jít opravdu jen na vycházku, bez sbírání hub. Pro všechny případy si ale sebou beru do kapsy igelitový sáček. Nůž nosím pořád. Asi v polovině cesty jsem přišel na místo, kde se lesní cesta svažuje v délce necelých 100 metrů. Nahoře čekal u cesty pěkný špičník (Kozák březový). Byl tak pěkný, že jsem neodolal a vytáhl z kapsy igelitový sáček. Když jsem houbu vložil do sáčku, vidím, že v polovině svahu vyšel z lesa houbař, vyšel na cestu a jde po jejím levém okraji nahoru proti mně. Měl košík plný hub. Bylo mi trapné potkat se s ním se svou jedinou houbou v igelitovém pytlíku, a tak jsem zašel do lesa, jako že jsem také houbař. Když přešel, vrátil jsem se na cestu a šel dolů po jejím pravém okraji dál svým rychlejším tempem. To mi ale bylo dopřáno asi jen na 20 metrů, protože jsem hned u cesty spatřil pěkného hřiba. Samozřejmě jsem ho uřízl. Zvednu oči a kousek dál je další. A další, a další... vždycky po pár metrech a všechny sedí u cesty. Vedle nich další jedlé houby a mraky nejedlých. Než jsem došel po cestě ten kousek dolů, měl jsem víc než půl sáčku hub! Jen z okraje cesty. Vzpomněl jsem si na houbaře a napadlo mne, jakou se stal hříčkou náhody. Kdyby byl vyšel z lesa na cestu dole a dal se po jejím pravém kraji, byl by mi to všechno vysbíral a kapacita jeho košíku by nestačila. Tím byl narušen plán mého zdravotního pochodu a já jsem se vydal nejkratší cestou k hájovně, protože houby v igelitovém sáčku se asi necítí dobře. Cestou jsem ještě doplnil několik pěkných kousků. Je to opravdu letos netypická houbařská sezóna, že by to bylo tou spoustou vody, která od začátku roku spadla?

     Po týdnu jsem se v pátek vrátil na hájovnu a bylo pro mne nachystáno překvapení. Zase jsem měl dostat za vyučenou, abych příště líp uschovával potraviny. Při odjezdu jsem si myslel, že igelitovou tašku s potravinami (zabalenými!) jsem pověsil do sklepa bezpečně. Při příjezdu jsem ale rychle zjistil, že z bloku ještě nerozbaleného ementálu o váze 300 g mi myši sežraly celou polovinu! No uvažte, 150 g sýra, to by člověk nesnědl snad ani ke svačině a ti malí tvorové to zlikvidovali jako nic, navíc skrz malou dírku prokousanou v původním obalu sýra, ochranném sáčku a tašce. Všude byla myší hovínka a dokonce v tašce čpěla myší moč. To je tedy vrchol! Při smutném pohledu na zbytek sýra s precizními otisky myších zubů jsem jim hlasitě oznámil směrem na travnatý dvorek a zahradu, kde jsou kolonie hrabošů polních, že těch zbylých 150 g nevyhodím, ale že mi poslouží jako nástroj k jejich vyhubení. To se sice posléze ukázalo jako trochu přehnané tvrzení, protože sýr je měkký, nedá se řádně do pastičky upevnit a z prvních 5 návnad byl jen 1 odchyt. Ale přešel jsem na tvrdé kůrky chleba a sýr nechávám mezitím také ztvrdnout.
     Život přináší příjemné i nepříjemné chvíle, po myších trampotách přichází jako odškodnění krásné počasí ranného podzimu...

Rádiový pozdrav z Podkarpatské Rusi

Vzácný rozhlasový signál přiletěl z Ukrajiny, z oblasti Karpat, východně od slovenské hranice. Slabý vysílač o výkonu pouhého 1 kW, navíc na velmi obsazeném kmitočtu 1584 kHz, si našel cestu až do západních Čech, na moji anténu umístěnou severně od Plzně.
     V hornaté krajině u města Verchovyna přenášejí středovlnným vysílačem regionální pořady z města Ivano-Frankivsk. Oblastní rozhlasová stanice má název ODTRK Ivano-Frankivsk. Zjistil jsem, že signál se na kmitočtu objevuje skoro denně. Je ale obtížné vystihnout den, kdy je slyšet začátek regionálního vysílání v 19 hodin našeho času (tj. 1700 UTC neboli 20 hodin ukrajinského času). Předtím vysílač přenáší 1. program Ukrajinského rozhlasu, který je slyšet mnohem lépe i na 675 nebo 1377 kHz.

     Původně jsem si myslel, že regionální program se jmenuje Radio Verchovyna, protože něco v tom smyslu jsem zaslechl v pořadu. Také jsem měl dojem, že slyším cosi jako „Verchovynskoje radio“, ale to byl asi jen klam.

Jisté je, že v 19 hodin se ozve znělka a ohlášení ženským hlasem „Hovorit Ivano-Frankivsk“. Pak běží zprávy a obvyklý regionální informační pořad s rozhovory apod. Signál má ale dlouhé úniky, někdy je úplně pohlcen italskými vysílači, plete se tam také skupina polských vysílačů stanice Twoje Radio, které vytvářejí mnohonásobnou ozvěnu.
     Člověk je tedy rád, když se poštěstí zachytit začátek vysílání s identifikací. Výsledkem mého několikadenního snažení je nahrávka, kterou jsem umístil do pravého slouce (DX JUKE BOX). Nahrávka je z 31. srpna.

Konec srpna – konec léta?

Proměnlivé, často deštivé počasí v posledním srpnovém týdnu nám příliš nepřeje, abychom dohonili to, co jsme v létě nestačili, zanedbali anebo co nám extrémní horka nedovolila. Člověk si říká, že až horka pominou a k podzimu nastane stabilnější počasí, tak se dá do věcí, které má naplánované. U mne to byla např. rekonstrukce anténního systému MiniWhip, který se skládá z dřevěného stožáru, samotné malé anténky a dlouhého koaxiálního kabelu. Na to je třeba alespoň půl dne pro nerušenou práci, hlavně nerušenou přeháňkami. Chci nejdřív porovnat starý kabel s novým, potom starý MiniWhip (byl venku déle než rok) s dosud nepoužívaným. Vyžádá si to měření a porovnávání signálů, které je u nízkých kmitočtů nejlepší dopoledne a kolem poledne, kdy jsou signály stabilní.

     Jirka z Kostelce nad Orlicí mi poslal svůj nový výrobek – anténu PPwhip. Byla popsána v Radio Revue (www.dx.cz). Chtěl bych ji zapojit do akce „rekonstrukce“ a řádně ji otestovat ve srovnání s MiniWhipem. Jirkovu anténu jsem vyfotil. Ten zkroucený drát je součástí antény, je to prut (whip), který vyrovnám a našroubuji na vrchol antény. Je dlouhý 82 cm. Proti MiniWhipu je to monstrum, které se chystá ukázat, co umí.
     Můj pobyt od minulého úterý se nese ve znamení smůly, už jsem o tom psal minule, ale abych si zdokumentoval do blogu vývoj událostí, zmíním ještě nepříjemnou sobotní událost s okem. Plánované víkendové práce s anténami jsem musel odložit, zůstal jsem raději pod střechou a čekal, co bude dál. V pondělí se při procházce lesem stala divná událost s tím samým okem, myslel jsem, že se jedná o nějakou komplikaci. Rychle jsem se vrátil. Vypláchnutí oka nepomohlo, už jsem propadal panice, že snad dochází k nějaké dezintegraci oka. Až druhé vypláchnutí vrátilo původní stav a ukázalo se, že došlo jen k souhře nepříjemných náhod. To mi vrátilo zase radost do života... do jisté míry...
     Rádiové vlny jsem sledovat nepřestal, každý den se děje něco zajímavého. Od včerejška mám políčeno na 1584 kHz na ukrajinský vysílač Verchovyna (1 kW), který má patrně regionální vysílání od 1700 UTC, jinak přenáší 1. program Ukrajinského rozhlasu. Musím to dneska prověřit. Je to vzácný, slabý vysílač v té změti mnoha dalších na silně obsazeném kmitočtu. Na 1539 kHz jsem slyšel neméně zajímavou stanici z afrického Džibuti (po 1700 UTC) se stejným programem, jako je na 4780 kHz. Dnes brzy ráno kolem 0400 UTC bylo dost živé tzv. X-pásmo středních vln (1610-1700 kHz) s americkými stanicemi.
     Zatímco píšu tyhle řádky, venku poprchává, fouká severní vítr a když jsem byl vyfotit na přední zahrádce trávu do blogu, dostal jsem krátkou spršku. Ještě netopím. Celý minulý týden se v bytelném domě (zdi mají 80-90 cm) držela letošní nejvyšší teplota 20,5 °C. Ale tomu už je konec, od soboty teplota pomalu klesá a dnes v úterý dosáhne patrně čísla 17. Asi zatopím 1. září. Loni to bylo až 9. 9. A až se začne kouřit z komína a v okolí to začne vonět hořícím dřevem, bude to jasná známka, že léto je pryč...

Karibik na sobotních rádiových vlnách

Už se to tak trochu připravovalo včera a dnešní sobotní ráno přineslo pěkný signál Radia Rebelde z Kuby na střední vlně 1620 kHz. Nejlepší signál z Karibiku byl kolem 6. hodiny ranní, právě když vychází slunce.

     Nahrávku jsem dal do pravého sloupce (DX JUKE BOX). Je tam slyšet 2x ID „Rebelde“, a sice v 15. a ve 45. sekundě.

V té době byla na Kubě půlnoc a tak hlasatelka přivítala posluchače do nového dne. Signál měl rychlé úniky i jakési ozvěny a po chvilkách dosahoval neobvyklé kvality. Je snadné ověřit si ho podle KV kmitočtu 5025 kHz, kde je slyšet Radio Rebelde v nočních a časně ranních hodinách velmi pěkně.

     Během posledních měsíců se ve světě mezi DXery disku-tovalo o tom, proč Kuba vysílá na tomhle kmitočtu, když ho vlastně nemá přidělený. Závěr byl takový, že na stejném kmitočtu vysílá protikubánská stanice Radio Republica z pronajatého vysílače na Panenských ostrovech (USA) a Kuba tam nasadila svůj vysílač, aby nepřátelské vysílání rušila. Problém je trošku v tom, že se neobjevila žádná nahrávka, která by dokumentovala signál Radia Republica na 1620 kHz. Sám jsem během posledního půl roku slyšel Radio Rebelde na 1620 kHz několikrát, ale nikdy druhý španělský vysílač s programem Republica. Jmenovaný vysílač z Panenských ostrovů vysílá svůj program WDHP a v 0400 UTC přenáší BBC World Service v angličtině. Někdy je tenhle program slyšet, ale nikoliv Republica. Evropa je ale od Karibiku daleko. A tak domněnka ještě čeká na vysvětlení. Jisté je jenom to, že Kuba nepoužívá tenhle kmitočet bez důvodu...

     DX příjem na středních vlnách nebyl sice v posledním týdnu výrazný, ale několikrát byla slyšet směs patrně latinsko-amerických stanic na 1370 kHz. Úplný pile-up, jak říkají radioamatéři. Nejlepší čas je pořád kolem východu slunce u nás. Můžeme začít hledat stanice třeba už hodinu před východem a kdy skončíme, to poznáme sami: když už slyšitelné signály zeslábnou a žádné nové nepřicházejí. Může to být maximálně 30 minut po východu slunce...

Na konci srpna opět v lese

Skoro po třech týdnech jsem v úterý zase přijel na hájovnu. Už to bylo dlouhé a jako naschvál se rozběhla úžasná houbařská sezóna. Říkal jsem si, jestli zachytím alespoň její závěr. Tentokrát ale mělo můj příjezd doprovázet několik nepříjemných a podivných událostí.
     Začalo to asi už v Plzni, kde mi málem ujel autobus. Zatímco jiní už stojí na zastávce 10 minut, já musím skoro vždycky dobíhat. To už je můj jakýsi životní styl. Ale dobře to dopadlo. Dojel jsem v pořádku do cílové vesnice. Ale na polní cestě se ulomilo kolečko u vozíku (pojízdné nákupní tašky). Vozík byl tentokrát pořádně naložen, měl určitě skoro 20 kg a kolečko nevydrželo průjezd jednou z děr na cestě. Kilometrový zbytek cesty s vozíkem v náručí a batohem na zádech se pěkně protáhl a pro neobvyklý počet lidí-houbařů na cestě to byl jistě i komický pohled.

     Když jsem vyndal z batohu balíček cukru a chtěl ho dát do kredence ke kávě, všiml jsem si podivné věci. Asi před měsícem jsem si přivezl 200 g instantní kávy (granule) a protože jsem sebou nechtěl vozit těžkou sklenici, doma jsem přesypal kávu do igelitového sáčku. Ten jsem tady uložil do kredence, protože kávu k momentální spotřebě jsem měl ještě v jiné nádobě. Ale nebyl bych čekal, že káva v sáčku navlhne. Teď mne čekal pohled na černou hmotu, která zmenšila svůj objem asi o 2/3 a z kávových granulí se stala tvrdá gumovitá placka. Co s tím? Obtížně jsem nožem nařezal tvrdou placku na malé kostičky a hranolky. Otázkou bylo, jak je udělat velké, jelikož nebude jiné cesty než takovým způsobem dávkovat kávu do hrnku. Hmota byla po zvlhnutí značně koncentrovaná. Musel jsem si tedy uvařit kávu se zkušební kostkou hmoty. Káva se zdála příliš slabá, ale zjistil jsem, jakou velikost by asi měly jednotlivé dávky mít. Příště budu vědět, že ani zdánlivě neporušený igelitový sáček není zárukou uchování suchého obsahu...
     Po příchodu jsem vybaloval věci a šel jsem si pro nějaké potraviny do sklepa. Zjistil jsem, že dole nesvítí žárovka, jen na schodech. Dole byla tma jako v pytli. Mám baterku – čelovku, tak jsem si pro ni šel nahoru. Nasadil jsem si ji na hlavu, jdu dolů do sklepa, stisknu vypínač čelovky – nesvítí. Minule svítila normálně. S tím jsem nepočítal, asi nemám náhradní baterie. Naštěstí je najdu a napadne mne, že možná nemusím měnit obě. Vyzkouším to: vybitá byla jen jedna ze dvou.
     Do igelitové tašky s potravinami ve sklepě se prokousali plži, přestože visela na tlustém hřebu a nedotýkala se zdi. Naštěstí byly potraviny dobře zabalené (Perla, sádlo) nebo ve skle (marmelády). Po podlaze sklepa skáče malá žába. Na sklenici se zbytkem kyselých okurek okousali plži nálepku...
     Tak už je snad konec překvapivým událostem. Po zabydlení usednu k notebooku, abych se podíval, kdy je teď východ a západ slunce. Píšu si to vždycky do svých denních poznámek, abych to měl před očima při zkoumání rádiových vln. Jak tak koukám na displej, z ničeho nic mi něco s plesknutím spadne na hlavu. A sedí to tam. První reakce je shodit to rukou na zem, ať už to je co chce. Byl to velký bílý kus malby ze stropu, asi 20x20 cm, který se uvolnil průvanem. Musel plachtit vzduchem, protože se odloupl kus od místa, kde jsem seděl. Proč ale doplachtil přesně na temeno mé hlavy a ne třeba o 20 cm dál? Pomalu jsem přestával věřit, že jsem tady sám...

Sám jsem tady v okolí po většinu roku, ale rozhodně to neplatí v téhle houbařské sezóně. V okolí stojí pořád jedno nebo dvě auta, o kus dál pak další, jejichž řidiči si netroufají vjet do zákazu. Dneska dopoledne jsem zašel asi 50 metrů po cestě do lesa a najednou se ze smrčků vyřítila rojnice šesti houbařů, kteří v rozestupech protnuli lesní cestu. Vedl je statný čtyřicátník, který byl u mne nejblíž, tak pozdravil a přehodil si velký koš plný hub do ruky na mé straně, abych to viděl. Množství hub jsem mu pochválil a on se slovy „Jsou krásný, vopravdu krásný...“ chvatně zmizel v protější houštince.
     Konec srpna je úplně jiný, než předchozí část léta. Hlavně si člověk všimne, že už nezpívají ptáci. Ti poslední skončili v červenci. Vystřídala je sarančata a kobylky. Ty dospívají v červenci a hned na to se začnou hlučně ozývat. Na začátku srpna jsem si všiml, že i přes den je zvuková hladina, kterou způsobují, značně vysoká. Teď na konci srpna už se trochu umírnili, ale jsou pořád slyšet a v trávě se to jimi jen hemží. Je vidět, jak se přírodní cyklus zase přibližuje ke stavu, jaký jsem tady zažil při svém prvním příchodu na konci září před třemi roky: upoutalo mne ticho a klid. Bylo to tak jistě i další rok, ale nevnímal jsem to tak intenzivně, jako letos. Buď jsem tady nebyl nebo jsem měl jiné starosti.
     Dny se zkracují, noci prodlužují. My, rádioví nadšenci, máme přehled, že teď je noc dlouhá už 10 hodin a naše podzimní sezóna se rychle blíží. Stačí si proladit pásma, už je to tam cítit...

Na fotografii nahoře je rybníček v lese, s mraveništěm a přesličkami na břehu. Dneska dopoledne jsem se k němu šel asi po roce podívat.

Nová stanice z Brazílie

Minule jsem si stěžoval, že letní rádiové vlnění je líné a málo zajímavé. Teď jsem přijel na hájovnu v pondělí 2. srpna a hned druhý den ráno jsem zaznamenal zajímavou novinku v pásmu 60 metrů. Provoz na 5055 kHz obnovilo brazilské Radio Jornal A Crítica. Přenáší tam program své FM stanice „Radio A Crítica FM“ (93.1 MHz). Stanice nevysílala v pásmu 60 metrů dlouho, snad řadu let. Původně měl její vysílač výkon 5 kW.
     Jornal A Crítica je deník vycházející ve městě Manaus, které je hlavním městem státu Amazonie. Manaus leží uprostřed deštných pralesů na řece Rio Negro, nedaleko soutoku s Amazonkou.

     Brazilské stanice z Amazonie v pásmu 60 metrů jsou u nás slyšet poměrně dobře, to platí i o nové stanici. Signál byl dobrý, přestože příjmové podmínky na Brazílii byly dnes ráno spíš podprůměrné. Nejlepší příjem byl po východu slunce. Stanice byla slyšet ještě v 7:30 našeho času, ale už rychle slábla. Pěkná identifikace byla v 7 hodin (0500 UTC).

     Další stanice z města Manaus jsou Radio Difusora do Amazonas (4805 kHz, 5 kW), Radio Cultura do Amazonas (4845 kHz, 10 kW), Radio Rio Mar (6160 + 9695 kHz 10+7,5 kW), další jsou dlouhodobě mimo provoz, možná už natrvalo… Nevýhodou u stanic z téhle oblasti je jejich brzký konec vysílání, většinou kolem 0200 UTC, Radio Rio Mar na 9695 kHz končí dokonce už ve 2100 UTC (to může být výhoda pro „večerní DXery“, kteří nechtějí vstávat brzy ráno). Radio A Crítica se zatím téhle zvyklosti vymyká, bylo slyšet ještě v 0530 UTC, což by mohlo být výhodné v nadcházejícím podzimním a zimním období, kdy se noc ještě značně prodlouží. Pokud ale stanice do té doby vydrží… u brazilských nikdy nevíme dne ani hodiny.
     Radio A Crítica hraje v nočním programu samé angloamerické oldies, identifikace je po každé skladbě, ale je značně huhlavá a nesrozumitelná. Asi tak 2x za hodinu je mezi písničky vložen příspěvek, telefonát apod.

     Dnes ráno jsem se chtěl zaměřit hlavně na brazilské stanice na 4885 kHz, kde byly v posledním týdnu hlášeny tři slyšitelné stanice! Tolik jsem jich tam nikdy současně neslyšel. Dnes tam byly dvě a pak jsem objevil novinku na 5055 kHz.
     Asi se budu dívat s optimismem do dalších dní, protože jak jsem měl možnost zjistit po návratu do DX-lokality po 14 dnech, tak nejen ve vzduchu, ale i na pásmech už se objevují první nesmělé náznaky podzimu…

Nahrávka Radia A Crítica FM je v pravém sloupci v DX JUKE BOXu. Zřetelná ID je ve 38. sekundě.

Rádiové vlnění v útlumu

Nějak se nám vytrácejí rádiová a DX témata, řekl by si možná návštěvník tohoto blogu. Ano, rádiové vlnění je v jakémsi letním útlumu, do značné míry zaviněném i bouřkovým rušením, kdy je na pásmech slyšet jen praskot a nic kloudného. A to hlavně na mých oblíbených nízkých kmitočtech od majákového pásma dlouhých vln, přes střední vlny až k tropickým pásmům. Na vyšších kmitočtech KV není bouřkové rušení tak výrazné, ale zase tam je málo zajímavých věcí ke slyšení…
     Když prohlížím své zápisky za poslední dva měsíce, vidím akorát jednu dost zajímavou stanici, a to Radio Lipez z Bolívie na 4796 kHz. Je to bývalé Radio Mallku (mallku = kondor), nové jméno má od loňska. Lipez je jedna z provincií. Stanici jsem slyšel v neobvyklou dobu, a sice kolem východu slunce v 0300 UTC. Neobvyklá doba je to proto, že Radio Lipez obvykle končí vysílání kolem půlnoci UTC. Ale jak se ukázalo i ve zprávách zahraničních DXerů, stanice byla slyšet v tuhle pozdní dobu i o týden později, a to také v sobotu ráno našeho času (v té době je v Bolívii pátek večer, 23 hodin). Zdá se tedy, že Radio Lipez má prodloužené vysílání v pátek večer a místo obvyklého ukončení vysílání ve 20 hodin hraje až do půlnoci.
     Dnes je zase pátek a tak bychom mohli v sobotu ráno zase na Radio Lipez políčit. Chystají se na to i někteří DXeři v zahraničí. Už se rozneslo, že signál stanice je neobvykle silný, zvlášť v USA, ale i v Evropě. Když jsem ji slyšel já, byl signál také docela silný, ale nepřetržitý bouřkový praskot ho natolik degradoval, že jsem nedělal ani nahrávku…

     Radio Lipez vysílá z města Uyuni, které leží nedaleko největšího solného jezera na světě. Má název Salar de Uyuni, rozlohu 10 582 km2 a leží v nadmořské výšce 3656 m. Prostě: turistická atrakce prvního řádu. Však se tam také z ničeho jiného nedá žít. Zemědělství skoro neexistuje, protože je tam velmi málo vody, a ta, která někdy teče, je slaná.
     Radio Lipez vysílá většinou v jazyce místních Indiánů Aymara, ale můžeme slyšet i španělštinu. Objevení zajímavé a vzácné bolivijské stanice v pásmu 60 metrů je asi událostí letošního léta, které je na jiné DX úlovky dost lakomé. Ale všeho jen do času, víme, že nás zase čekají lepší dny, až se bouřky trochu utiší a noc prodlouží…

Rod Stewart (65) na plné obrátky

V poslední době jsem si (nevím proč) několikrát vzpomněl, co asi dělá Rod Stewart, anglický zpěvák, bouřlivák 60. a 70. let. Už jsem o něm několik let neslyšel, naposledy na televizi BBC Prime, když ještě byla v naší kabelovce. Tehdy tam v několik let starém záznamu talk show známého Michaela Parkinsona vyprávěl, jak v roce 2000 prodělal zákeřnou nemoc - rakovinu štítné žlázy. Doktoři mu potom přikázali nenamáhat hlasivky, které do té doby rozhodně nešetřil. Ale protože chtěl zpívat, vybral si do repertoáru klidné písně z americké popové klasiky a připravil album Great American Songbook. On ani nahrávací společnost od toho nečekali velký úspěch, chtěli jen vyplnit pauzu, než se Rod úplně uzdraví a tak neočekávali víc než 25 000 prodaných kusů. Za krátkou dobu se ale prodalo 5 000 000 kusů a tak světlo světa spatřila ještě tři další pokračování. Z nich číslo 3 dosáhlo 1. místa v žebříčcích, což se Rodovi nepodařilo za posledních 25 let.
     Měl jsem obavy, co je s Rodem dnes, protože tahle ošklivá nemoc se ráda vrací, ale teď jsem zjistil, že po 10 letech je Rod v plné síle a v nejbližších týdnech ho čekají koncerty v Irsku a na Maltě.
     Na videu si můžeme poslechnout několik skladeb, např. Fooled Around And Fell In Love. Ta je trochu rockovější (před videem může proběhnout krátká reklama sponzora):



Úplně jinou polohu má Rod Stewart ve skladbě These Foolish Things, která dává představu, co bylo na albech Great American Songbook I-IV. Skladbu najdeme na videu po volbě MENU, objeví se obrázky a když na ně najedeme myší, objeví se vždy titul písně, ke kterému obrázek (video) patří.
     Rod Stewart je jedním z velikánů rocku 60. a 70. let, těch, kteří si uchovávají svoji vitalitu a velké nadšení pro muziku až do dnešních dnů. Byla to zvláštní doba a vznikla v ní celá řada výjimečných osobností. Jedním z těch, které pro jejich nadšení obdivuji, je i Rod Stewart...

Prázdniny na hájovně s dědou

Byla jsem teď týden s dědou na hájovně. Ještě před tím, než jsme odjeli, se mi narodil bráška Mareček. Vážil 3 kg a měřil 49 cm. Byla jsem se na něj podívat v porodnici.
     Pak jsme jeli na hájovnu. Celý týden bylo velké horko. Hned na začátku jsme šli na malý noční výlet do lesa. Odpoledne jsme si v lese schovali poklad a v noci jsme ho šli hledat. Měli jsme baterku a slyšeli jsme samé strašidelné zvuky a něco přebíhalo přes cestu. Držela jsem se dědy za ruku. Poklad jsme našli pod jedním posedem a dlouho jsme šli zase zpátky. Našli jsme dvě světlušky – larvy a jednu jsme si dali na zahrádku do trávy. Svítila tam několik dní a nikam neutekla.

Mám ráda brouky a hmyz a tak děda chytil na půdě sršně. Měla jsem ve skleničce také housenky. Večer jsme chytili na dvorku u nafukovacího bazénu žábu ropuchu. Dala jsem si ji přes noc do bazénu, abych si ji ráno mohla prohlédnout, až bude světlo. Chtěla jsem ji pak odnést na koupaliště a tam ji vypustit. Koupaliště je daleko, asi 2 km u jedné vesnice. Tam jsme byli čtyřikrát. Když jsme tam přišli se žábou, byly tam závody hasičů. Najednou jsem tam viděla další žábu – skokana. Tak ho děda chytil a měla jsem dvě žáby. Vzala jsem je do hájovny a dala zase do bazénku. Další den jsme je odnesli ke koupališti a tam jsme je pustili.

U koupaliště jsme slyšeli na poli křepelky, které jsou prý vzácné. Byly tam asi dvě nebo tři a volaly „pět peněz“. Když jedna letěla, vypadala jako malá koroptev.

     Šli jsme dvakrát na nákup do samoobsluhy a děda mi ukázal místo na poli, kde spadlo letadlo. Na dvoře máme plech z letadla a nějaké roztavené součástky.

     U houpačky praskl provaz, když jsem se houpala. Zůstala jsem na ní viset. Ale nic se nestalo, protože jsou tam čtyři provazy. Děda už měl připravený nový provaz a tak ho vyměnil. Pak ale prasklo prkénko na rohu, protože už bylo staré. Mohla jsem se ale dál houpat. Bylo to poslední den a tak jsme prkénko nevyměňovali.

     Každý večer před spaním mi děda četl moji oblíbenou knížku „Heidi, děvčátko z hor“. Už jsme ji četli potřetí, ale pořád se mi líbí.

     Když jsme odjížděli, říkala jsem dědovi, že bych chtěla být na hájovně ještě týden. Už se těším na příští prázdniny. Chtěla bych tam zase jet. Děda ale říkal, že už tam třeba nebudu chtít jet a být tam s ním sama. Že prý budu raději chtít být v Plzni s Kačkou nebo s jinými kamarádkami a někde na lavičce poslouchat MP3. Ale ty můžu poslouchat i na hájovně. Zatím žádné nemám. Na hájovně je to lepší, protože jsou tam různá zvířata a hmyz. Můžu je pozorovat a chytat do skleničky…

Verunka

Vzpomínky na zimu

Uprostřed vlny tropických červencových veder vzpomínám na extrémy minulé zimy. Jak jsem raději odjel 12. února do města, protože 30 cm sněhu všude kolem a navátých 60 cm na přístupové cestě silně omezilo možnosti běžného fungování. Dnes se to zdá jako vzdálená vzpomínka, ale když si prohlížím fotografie, vybaví se mi to v celé své „kráse“.
     Vzpomínám, jak jsem si toužebně přál, aby už sníh sešel a cesta byla zase suchá a já se dostal do 2 km vzdálené vesnice na nákup a mohl přivézt s vozíkem z lesa dříví, jehož zásoba se silně ztenčila. Prakticky vyloučené byly i vycházky do okolí, protože vysoký sníh nikdo neprošlapal ani neprojel a les křižovaly jen úzké a hluboké ochozy zvěře.
     Uvažuji, že o moc lepší není ani současný druhý extrém – tropické teploty nad 30 stupňů, které už trvají několik týdnů. I při nich má člověk značně omezený pohyb. Při teplotě nad 30 stupňů se nedá nic dělat, protože člověk je za chvíli zalitý potem. Nedají se ani podnikat výlety do okolí, protože všude není lesní stín a cestování pod pálícím sluncem je docela nepříjemné, ať je to pěšky nebo na kole.
     Ráno je to jakž-takže snesitelné do 10 hodin, pak musíte čekat do 20. hodiny, než teplota trochu klesne. V té době se ale začínají objevovat roje komárů, mušek a nejrůznějšího hmyzu. Ve zdejším kraji je v lesnatých partiích nejotravnějším kloš, který sice nekouše, ale dokáže se buď jako jedinec nebo součást roje mistrně vetřít do vlasů, odkud ho dostáváte bez pomoci druhé osoby velice špatně. Věru není příjemná taková večerní procházka, pořád s několika kloši ve vlasech a s tělem pálícím od komářích štípanců.

     V takových chvílích vzpomínám na zimu, kdy se člověk zahřál, jenom když potřeboval (prací nebo nějakou dobrou tekutinou) a z hmyzu viděl tak nanejvýš pavouka v chalupě. Sám před sebou se trochu stydím za takové bědování a příčinu vidím v nedostatečné přípravě na život ve ztížených přírodních podmínkách. Abych zvládl pohyb ve vysokém sněhu, abych lépe naplánoval aktivitu v tropických vedrech apod. Zdá se totiž, že extrémních projevů počasí je pořád víc a víc. A zádrhel je právě v tom pohybu venku, mimo chalupu.
     V chalupě je život jak v zimě, tak v létě poměrně snadný, v létě dokonce příjemný. V zimě si člověk zatopí, jak potřebuje. Když není líný, může nashromáždit dostatečné množství dříví z lesa kolem. Vyžaduje si to sice pořád víc času, ale jde to. V létě je i při teplotách nad 30 stupňů v chalupě příjemně. I po několika týdnech tropických veder je teplota zdejšího domu se zdmi o síle 80-90 cm pouhých 23 stupňů. Když otevřu v kuchyni dvě protější okna, začne díky proudění teplota přelézat 25 °C, tak jedno okno zavřu a držím teplotu na 24 stupních. V těch částech domu, kam se nepouští teplo zvenku, je oněch 23 °C. Ve sklepě je 14, to je jen o 3 stupně víc než v zimě. To je příjemný azyl chalupy, kam se člověk rád schová před žhnoucím sluncem.
     A vzpomíná na zimu, jestli by mu nebylo ještě líp. Ale asi si jeden příliš nevybere, každé roční období má své krásy, které je ale třeba vykoupit trochou nepohodlí…

Jak mi letadlo málem spadlo na hlavu

Je pátek,
2. července. Další z tropických dnů. Před polednem sedím na dvorku a čtu noviny, které jsem si přivezl před hodinou ze samoobsluhy ve vesnici na severu. Polední poklidnou atmosféru naruší zvuk letadla, které se blíží. Už minulý víkend tady oranžové práškovací letadlo Čmelák létalo nad poli řepky a v malé výšce často zakroužilo nad okrajem pole blízko hájovny, až se okna zatřásla. Dnes jsem slyšel jeho zvuk poprvé. Nejdřív se zvuk blížil, pak se změnil, jak letadlo zatáčelo. Letělo nízko, skrz stromy nebylo vidět. Zatočilo podél lesa nad pole a začalo se vzdalovat. Najednou výška tónu motoru rychle klesla. To by nebylo nic divného, při práškovacích manévrech pilot často ubírá a přidává plyn. Ale místo očekávaného zvuku motoru se ozvala tupá rána. Jako když pytel spadne na zem. Od vysazení motoru do žuchnutí letadla o zem mohly uplynout sotva 3 vteřiny. Šlo to rychle.
     Přestože jsem vnímal let letadla spíš jen okrajově, přistihl jsem se, že jeho konec jsem zaznamenal úplně detailně. Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. V tomhle tichém koutě se obvykle neozývají takové rány, žuchnutí apod., a letadla obvykle takové zvuky také nevydávají. Bylo ticho. Ale 500 metrů odtud možná došlo k neštěstí. Cítil jsem, že se ve mně nastartoval jakýsi mechanismus. Na tomhle opuštěném místě je samozřejmě třeba myslet nejdřív na to, jak pomoci lidem v nesnázích, ale některý člověk také cítí, že je třeba celou neobvyklou událost zdokumentovat. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 11:57 hod. Nikam jsem si nic nepsal, ten čas nezapomenu. Ve spěchu jsem se oblékal, z dřevníku vytáhl kolo a vyrazil ve směru tušeného neštěstí.
     Cestou jsem neviděl na polích s řepkou žádnou známku neobvyklé události. Pak jsem projel lesem k vesnici na severu. Jezdím tudy na nákupy do samoobsluhy. Za lesem je planina, z obou stran cesty jsou lány s řepkou, která už letos vyrostla do výšky půldruhého metru. Když jsem vyjel z lesa, hned jsem to viděl. Asi 200 metrů ode mne se z pole valil černý kouř. Šel rovně vzhůru a pak se stočil k vesnici. Viděl jsem i plameny. Z řepky vyčuhovala černá špička ocasu letadla. Pole tam má jakýsi hrbol, takže místo bylo jakoby mírně pod obzorem. Dalekohled jsem si sebou ve spěchu nevzal, ale nebylo nutné zjišťovat, co to tam hoří. Zastavil jsem kolo, vyndal mobil a zavolal 112. Bylo 12:07 hod. Okamžitě se ozvala dispečerka tísňového volání. Řekl jsem jí o co jde. Problém byl v tom, že po jízdě na kole do kopce jsem byl tak udýchaný, že jsem mohl jen stěží mluvit. Dispečerka mi řekla, že už to někdo hlásil, ale nevěděla, kde místo přesně je. Měla informaci, že je to někde jinde, nebo to tak alespoň pochopila. Rozdíl by mohl dělat asi tři kilometry. Přesně jsem jí správné místo popsal, ona si všechno zaznamenala, aby „jejich chlapci věděli, kam mají jet“. Myslela tím hasiče a záchranku.
     Pak jsem jel po cestě dál, blíž k místu neštěstí. Tam jsem zjistil, že na cestě stojí džíp a motorka. Jak jsem se později dozvěděl, letadla si všiml mladý chlapec z prvního domu v obci, zavolal na otce a oba jeli na místo, chlapec na motorce a otec džípem. To mne uklidnilo, že na místě v poli už někdo je, postavil jsem kolo do příkopu a šel jsem blíž k obci, abych ukázal cestu sanitce, která už v dálce houkala. Orientační bod – černý dým – už se totiž začal ztrácet, protože lehký plátěný potah Čmeláka a okolní plasty už shořely. Sanitka přijela ve 12:17 hod. Asi pět minut po ní i hasiči. Zdravotníci nepustili svoji sestru a mne do pole, protože hrozil výbuch nádrží. Když přijeli hasiči, řekli jsme si se zdravotní sestrou, že s hasiči nám už nebezpečí nehrozí a šli jsme na místo neštěstí. Prodírání vysokou, hustou řepkou je nepříjemné, protože vás pořád chytá za nohy. Chudák pilot na tom byl ale hůř.
     Byl na tom hůř, ale ne úplně nejhůř. Může mu být něco přes 40 let. Ležel kus od letadla v řepce, krvácel na hlavě, kterou mu zdravotníci právě obvazovali a mluvil. To bylo hlavní a všem se ulevilo. Říkal, že se mu podařilo z letadla vylézt, pak přijel ten chlapec a půjčil mu mobil, aby si mohl zavolat a událost nahlásit. Mladý chlapec patrně dobře neodhadl situaci a stav zmateného a šokovaného pilota a tak došlo k původnímu nesprávnému určení místa. V té chvíli už hasiči chladili minimaxem letadlo, hlásili teplotu na jeho jednotlivých částech a zdálo se, že výbuch nádrží ve křídlech už nehrozí. To mne uklidnilo, protože hasič stojící na křídle si musel být zatraceně jistý, že je všechno v pořádku.
     Mezitím už se vysokou řepkou prodíral policista s papíry. Měl v plánu vyslechnout pilota, ale už jistě neplánoval, že by nás mohl také pobavit. Začalo to otázkou na jméno společnosti. Pilot mluvil poměrně srozumitelně, ale policista nebyl ve stavu zpracovat na papír název GESair. (Ano, je to letecká odnož známé společnosti GES, i když už to možná tak docela neplatí, protože tam došlo k nějakým rozporům a odtržení). Nicméně pilot nahlásil GESair, policista to ani napotřetí nepochopil, až to pilot hbitě odhláskoval: Gustav-Emil-Svatopluk. A dodal: „Air jako vzduch… A I R“. Policista něco zapisoval a pak se zeptal: „Jak se jmenuje ta firma? GES Fly?“ To už bylo na chudáka pilota moc a jak ležel na boku, obrátil oči v sloup a svalil se na břicho do řepky…
     Za chvíli povídá: „Neměli byste trochu vody?“ Zdravotník: „Teď nemůžete pít, až v sanitce“. Pilot: „Mně už se dělá nějak blbě“. A začal hlasitěji oddychovat. Zdravotník: „Tak já vám dám vodu.“ Pilot: „To budete moc hodnej.“ Zdravotník: „Ale do žíly“. Pilot: „Ach jo…“ a zase se převrátil na břicho do řepky. Tam vrtěl hlavou a vzdychal. Zdravotník se obrátil na doktora: „Doktore, mám mu to dát?“ Doktor přikývl. Zdravotník se obrátil na pilota: „Až vás budeme nakládat, myslíte, že to bude bolet?“ Pilot řekl, že asi ano. Tak zdravotník povídá: „Já vám tedy dám injekci. Budete mít opici zadarmo.“
     Na místě neštěstí byla poměrně pozitivní atmosféra, protože všichni byli rádi, že pilot to přežil a je víceméně v pořádku a při smyslech. Zkoušeli mu páteř a až později jsem se dozvěděl, že měl kromě rozbité hlavy také zlomenou nohu a ruku.

Pak přijel pilotův kolega, starší, šedivý pán v důchodovém věku, ale podle chování činorodý, který byl zároveň jeho instruktorem, protože pilot nelétal dlouho. Měl nalétáno jen 150 hodin, zatímco jeho instruktor přes 7000. Pilot byl zároveň majitelem letadla, se kterým chtěl podnikat v oboru práškování a instruktor ho také zasvěcoval do kontaktů se zemědělci apod. Když se instruktor pilota zeptal: „Prosím tě, co se stalo?“, pilot odpověděl: „Přestalo to táhnout a spadlo to z výšky asi 5-10 metrů. Já jsem pak vylez sám…“
     Pak už se nic nedělo, pilota připravovali na odvoz a hasiči ještě trochu postříkali letadlo. Kvůli tomu natáhli dvě stometrové proudnice a někteří nesli na zádech dva minimaxy. Hasiči v černých oděvech bědovali, že je horko a že to bude ještě horší, protože nastane sezóna lesních požárů. Šel jsem se najíst, protože už mi kručelo v žaludku. Chystal jsem se jít na místo znovu, až opadne nával hasičů a policie, abych si udělal pár fotek. V přítomnosti chudáka pilota jsem samozřejmě nefotil. Fotodokumentaci dělali jen hasiči. Ale ouha! Když jsem šel zpátky na místo za hodinu a půl, byla cesta zahrazena policejní páskou se zákazem vstupu. Na místě havárie bylo vidět hemžení. Za další hodinu už byla páska na jednom konci uvolněna a pohozena na druhé straně cesty. Obdivovali ji tam dva malí kluci na kolech. Tak jsem jim řekl, aby si ji smotali a vzali. To s velkou radostí udělali, pásku si rozdělili a ta zmizela za jejich tričky.
     Šel jsem po cestě k místu havárie, ale tam mi dva lidé řekli, že u letadla je velká skupina policejních vyšetřovatelů a že před chvíli vyhnali nějaké novináře. Dal jsem se tam do řeči s leteckým instruktorem ve výslužbě, který zakládal různé záchranné složky a sbory a teď je soudním znalcem v oboru požárů. Ani po hodině naší debaty nebyla policie ještě hotová, tak jsem šel zase domů. Chvilku před svým odchodem jsem vyslechl informaci, že v 17 hodin přijedou hasiči, aby letadlo rozřezali. To bude pak naloženo a odvezeno.

     V 17 hodin už jsem byl zase na místě. Právě přijel jakýsi zvedací traktor. Vjel do pole, celkem bez problémů letadlo zvedl jako jeřáb a přivezl ho na kraj pole k cestě. Tam se do něj pustili hasiči. Kolem postávalo několik místních občanů. V poli zůstal motor, který se po dopadu utrhl, kola a několik dalších drobností. Byla tam také hromada hnojiva - ledku. Tuhle zátěž měl pilot při potížích odhodit, což ale chybně neudělal. Tím směrem se ubíraly odborné debaty na místě. Překvapilo mne, s jakým zájmem byly přijaty mé informace o přesném času havárie a časové prodlevě od zmlknutí motoru do rány při dopadu na zem. Přítomní odborníci v čele s bývalým leteckým instruktorem a soudním znalcem hned začali dělat výpočty pomocí kalkulaček v mobilech a pak někam volali, aby tyto patrně cenné informace předali. A tak byla nakonec moje snaha zdokumentovat celý případ od začátku do konce alespoň trochu užitečná…

Fotografie dole je patrně poslední fotografií tohoto letadla, když před 5 dny přelétalo v malé výšce nad hájovnou.