Neobvyklý úkaz na FM

Ve čtvrtek 10. listopadu jsem pozoroval neobvyklý úkaz v pásmu FM. Šlo o tak výraznou změnu příjmových podmínek, jakou jsem ještě asi nezažil, přestože už jsem strávil během svého života pěkných pár stovek hodin při sledování stanic v tomhle pásmu.
     Jelikož mám nově zřízené přijímací zařízení pro FM, sledoval jsem během týdne od 3. do 11. listopadu příjmové podmínky víceméně celodenně, abych si udělal představu, co je možné v mé lokalitě přijímat. Rádio bylo zapnuté, během dne běželo jako zvuková kulisa na pozadí mých různých činností a naladěny byly obvykle kmitočty, na kterých bylo možné očekávat nějaký hodně vzdálený vysílač.
     Ve čtvrtek 10. listopadu jsem se zaměřil na berlínský kmitočet 95.8 MHz (RBB Radio 1, vzdálenost 285 km). Přes poledne byl signál poměrně slabý s častými úniky, někdy zesílil, ale ne natolik, aby naskočilo RDS. Nechal jsem tedy rádio hrát, mezitím jsem dělal něco jiného a po chvílích jsem se chodil dívat na stupnici, jestli nenaskočilo RDS (když jednou naskočí, už na displeji zůstane). Ale nic takového se nestalo, signál pořád kolísal...
     Shodou okolností jsem byl potom poblíž přijímače asi půl hodiny, když se to stalo. V 15:29 hod. najednou signál během asi 15 sekund zesílil natolik, že naskočilo RDS. V dynamickém PI se střídaly dvě řádky: RADIO1 a VOM RBB. Rychle jsem spěchal pro foťák, ale nemusel jsem spěchat, protože signál se držel v síle skoro na plný S-metr celých následujících 15 minut! Napadlo mne, že mám zkrat na anténním svodu a že nějakým jeho pohybem došlo k nápravě, nebo snad že na vysílači byla údržba a teď byl zapojen na plný výkon. Jakoby někdo odsunul jakousi stínicí desku a signál naplno zasáhl anténu. Po 15 minutách přišel první únik, ale za chvilku byl signál zase skoro na plný S-metr.

     V té době už jsem ladil další kmitočty a na 87.9 MHz jsem objevil berlínskou stanici Star FM, jejíž vysílač má výkon jen 1 kW! Takže to nebyla náhoda. Příjmové podmínky ze severu se skokem zlepšily a trvaly asi dvě hodiny. Ze severu značně zesílil vysílač Radia Szczecin (Štětín, 386 km) na 92.0 a na displeji se pravidelně rozsvěcovalo jeho RDS (dřív byl signál jen slabý a roztřesený), objevil se i další vysílač ze Štětína – Radio Zet na 95.2 MHz.
     Těšil jsem se na večerní, případně noční a ranní poslech, ale kolem 18. hodiny se příjmové podmínky už značně zhoršily a večer byl stejně nevýrazný, jako ty před ním během uplynulého týdne. Kdybych nebyl u přijímače odpoledne, ani bych netušil, co se během těch pár hodin odehrálo...

První dojmy z pásma FM

S podzimem asi není od věci zaměřit se z DX pohledu i na pásmo FM. Zvlášť pro mne to může být zajímavé, protože už jsem ho delší dobu (několik let) zanedbával, přestože dobře vím, že i tam je možné se dočkat překvapení a výborných zážitků.
     V minulém příspěvku jsem popsal sestavení nového teleskopického stožáru, který má délku 10 metrů. Při použití jen jeho dolní části (5 m) je možné na silné trubky nasadit i větší anténu pro pásmo FM. To jsem vyzkoušel a zatím se zdá, že se to osvědčilo.
     Anténu jsem nasměroval na sever s tím, že s ní zatím nebudu točit a směr řádně prozkoumám. Místo, kde anténa stojí, jsem vybral záměrně tak, aby byla zastíněna domem před signály, které přicházejí z jihu a jihozápadu. Ty pro mne nejsou nové, jsou silné a jejich neblahý účinek jsem si mohl ověřit na méně chráněné půdě o 5 metrů výš.

     Z časových důvodů jsem mohl zkušebně proladit pásmo jen jednou večer a potom ráno. Nejvíc mne překvapilo, kolik je na pásmu volných kmitočtů! Používám přijímač Grundig Satellit 700 (viz obr.) Mám v něm užší mf filtry 110 kHz. Přijímač má RDS včetně užitečného PI. Odhaduji, že na pásmu je nejméně 30 volných kmitočtů, kde by se mohly při zlepšených podmínkách šíření objevit vzdálené stanice. Při použití klasického tuneru s velmi úzkými mf filtry kolem 50 kHz by se počet volných kanálů jistě ještě zvýšil.
     Zkušební večer a ráno přinesly zatím jen dva vzdálenější vysílače, ale podmínky byly velmi špatné. Vždyť také celý den (během mé stavby stožáru) mrholilo a povětrnostní situace v celé oblasti střední a severní Evropy byla pro naše DX záměry nepříznivá. A tak jsem byl rád, když jsem slyšel polský vysílač Štětín (PR Radio Sczcecin, 92.0 MHz, 60 kW) ze vzdálenosti 385 km a ověřil jsem si, že příjem vysílačů z Berlína bude možná stálý, i když to nebude žádný HiFi příjem, např. RBB Radio 1 na 95.8 MHz (100 kW), tady je vzdálenost 285 km. Stanici jsem identifikoval dřív podle PI kódu, než podle programu. V jednom okamžiku signál zesílil a naskočil kód D332.

     Mapka ukazuje první dva vzdálenější vysílače: Štětín a Berlín. Jsou označeny modrým křížkem. Moje stanoviště je označeno červeným kroužkem.

     Na další vzdálené vysílače zatím čekám. Vím, že přijdou, zatím na ně nespěchám, chci si nejdřív osahat pásmo na novém stanovišti a pokud bude přijímací zařízení fungovat bez problémů, bude na podzim a v zimě jistě o zábavu postaráno...

Nová zábava v pásmu FM

Už bylo vidět z jednoho předchozího příspěvku, že se schyluje ke změně nebo spíš novince: mám novou hračku pro pásmo FM. Pořídil jsem si nový stožár (vojenský eShop ArmyPoint, 790 Kč) s úmyslem upevnit na něj anténu pro pásmo FM. Stožár jsem minulý týden zkušebně postavil a výsledek ukazují fotky.
     Stožár sloužil původně jako anténa pro vojenskou radiostanici. Je vysoký 10 m, materiál Al. Skládá se ze dvou souprav trubek, každá souprava má vlastní způsob smontování, nicméně v konečném výsledku tvoří jediný stožár.
     Dolní souprava se skládá ze 4 teleskopických trubek. Mají výborně řešený mechanismus aretace, kdy po vytažení trubky vyskočí dva hranolky na pružinách a zapadnou do otvorů v dolní trubce. Po vytažení je dolní část stožáru dlouhá 5 m.
     Horní souprava je složena také ze 4 trubek, již tenčích, ty se vzájemně spojují bajonetovým závěrem. Také tohle je výborně vyřešené, prostě vojenská preciznost. (Už jen kvůli tomuhle stožáru mne tolik nemrzí, že jsem dlouhá léta přispíval ze svých daní na armádu). Složené trubky mají délku také 5 metrů. Spojení horní a dolní sady je rovněž vyřešeno bajonetovým závěrem.
     Nejvíc mne trápila představa, že nebudu schopen postavit tak vysoký stožár sám. Ale ve skutečnosti se ukázalo, že to je velmi snadné. Potřeboval jsem k tomu ale jednu šikovnou pomůcku: stojan pro slunečník, tedy známý „vrták“, který mi už dlouho ležel ve sklepě od té doby, kdy jsem stavěl bambusové stožárky. Vrták je dlouhý asi 40-50 cm, je možné ho zavrtat s pomocí nasazovací tyčky podle potřeby celý do země. Do něj jsem postavil ještě složenou dolní teleskopickou soupravu trubek a upevnil ji ve vrtáku dřevěnými kolíky. Nahoru, na konec poslední trubky, jsem upevnil kotevní karabinky (je tam na to objímka). Na kousek papíru jsem si nakreslil ve zmenšeném měřítku 10 cm vysoký stožár, z jeho poloviny jsem spustil kotevní lana-čáry pod úhlem 45° a pravítkem jsem změřil jejich délku. Ukazovalo to 7 cm, tedy v reálu by kotevní šňůry mohly být dlouhé 7 m. Tak jsem je nastříhal (3 ks) a přivázal na karabinky. Vysunul jsem dolní sadu trubek do výšky 5 m a kotevní šňůry jsem upevnil kolíky na zemi. Pak jsem trubky zase stáhl dolů.

     Dále jsem sestavil horní část ze 4 slabých trubek. Tu jsem posadil na dolní část a zajistil bajonetem. Pak už bylo snadné postupně vytáhnout všechny trubky dolní sady. Stožár stál ve své impozantní výšce 10 m a už připravené kotvení se auto-maticky napnulo. To byla tedy první verze kompletního stožáru.
     Druhá verze představuje jen 5metrový stožár sestavený z dolní sady čtyř silných trubek. Kotvení je zachováno na jeho konci. Na složenou sadu jsem nasadil FM anténu Yagi 9-el. a vysunul stožár nahoru. Ukázala se nevýhoda v tom, že stožárem nejde běžně otáčet, protože kotevní objímka je pevná. Je navíc vyřešena důmyslně tak, že má na své vnitřní straně kolíček, který zapadá do otvoru v trubce, na kterou je objímka připevněna.
     Zatím jsem se ale stejně rozhodl, že nasměruji anténu jen do jednoho směru a ten důkladně prozkoumám. Pro začátek jsem zvolil sever. Tam mohou být zajímavé vzdálené FM vysílače v Německu a Polsku a tím směrem je také Dánsko a Švédsko. Ale to ukáže čas. Zatím jsem spokojen, že mám novou anténu...

Nová italská stanice na 1476 kHz

Od 5. října je na středovlnném kmitočtu 1476 kHz v provozu nová stanice se zvláštním jménem: Radio Medjugorje Italia (čti Medžugorje). Vysílá z provincie Padova, region Veneto v severní části Itálie. Vysílač má výkon 1 kW.

     Slyšel jsem ji poprvé hned druhý den, 6. října ráno, když jsem na 1476 kHz zjistil míchající se dvě stanice.

Obvykle je tam jen španělské Euzkadi Radio. Pomocí rámové antény se mi podařilo španělskou stanici trochu odsměrovat a pak jsem zjistil, že Radio Medjugorje je slyšet docela pěkně. Ale taková kvalita příjmu, jako je na nahrávce, je dost vzácná, musel jsem dlouho čekat, než jsem mohl mezi písněmi nahrát pěknou identifikaci.

Medjugorje má i TV stanici na internetu. Název obou stanic se váže k malé vesnici Medžugorje v Bosně a Hercegovině, kde se roku 1981 zjevila Panna Marie a předala poselství pro tento svět. Od té doby už vesnici navštívily miliony poutníků z celého světa, aby zde načerpaly duchovní sílu.
     Večer běží náboženský program v srbštině.

Na nahrávce je identifikace, která se opakuje po každé nebo po dvou písních:

„Radio Medjugorje Italia, prove tecniche di tramissione su kilohertz 1476 in modulazione di ampiezza. Per informazioni medjugorjeitaliatv@libero.it“.

Radio Medjugorje Italia - 1476 kHz

Dobré příjmové podmínky v pásmu FM

Na konci září nastaly výborné příjmové pod-mínky v pásmu FM. Upozornilo na to několik kolegů z Prahy a Středočeského kraje. Podařilo se jim přijímat vysílače např. až z Dánska.
     To mne ne-nechalo klidným a přestože nemám na hájovně pořádné přijímací zařízení, jen malý přenosný přijímač s prutovou anténou, řekl jsem si, že to také zkusím. Dánsko sice neuslyším, ale mohlo by se mi podařit několik vzdálenějších vysílačů z okolních zemí.
     Ve čtvrtek 29. září jsem strávil ráno mezi 8:15 a 11:15 chozením po zahradě, hledáním nejlepšího místa a prolaďováním pásma FM. Bylo krásné počasí, ráno sice trochu chladno, ale pak se začalo oteplovat. Tři hodiny postávání na zahradě s přijímačem utekly jako voda (foto je z jiné příležitosti). Někdo by řekl – Proč sis nesedl na židli nebo ke stolku? To ale není tak jednoduché, prutová anténa přenosného přijímače musí být co nejvýš. Člověk sice nemůže držet přijímač pořád nad hlavou, ale vestoje se to nechá vydržet a je to optimální způsob, jak bez problémů ladit, mít přehled o údajích na displeji, otáčet s přijímačem, tedy i s anténou a hledat přecházením nejlepší místo. Někdy i metr dělá takový rozdíl, že na jednom místě je pěkný signál a na druhém není nebo už tam ruší jiný vysílač. Zapisování už je trochu horší, často jsem přecházel z místa na místo, a tak jsem měl kousek papíru a tužku v kapse. Podle seznamu jsem kontroloval až konečné zápisy po ukončení první etapy „akce“.
     Ze zahrady mne napadlo ještě zajít na půdu, která je asi o 5 metrů výš. Tam byly podle očekávání signály ještě silnější, ale projevovalo se tam rušení od blízkých bavorských vysílačů, před kterými jsem se na zahradě za domem mohl skrýt. Na půdu jsem zašel až po kontrole zápisků podle seznamu a vyjasnil jsem si některé kmitočty. Žádný nový vysílač už mi na půdě nepřibyl, což bylo důkazem, že místo na zahradě je vhodnější. Až tam budu stavět velkou anténu pro FM (8-prvkovou Yagi), mám už pro stožár vyhlédnuté místo u okna na severovýchodní straně.
     S přijímačem Etón E5 a jeho prutovou anténou se mi podařilo zachytit následující vzdálené vysílače (vybral jsem ty, které jsou vzdálené víc než 150 km):

344 km  Poznaň POL (92.4, 96.4, 100.9) 120 kW
285 km  Berlin D (99.7) 100 kW
274 km  Berlin D (107.5) 13 kW
270 km  Jeseník/Praděd CZE (88.1) 10 kW
184 km  Erfurt/Remda D (107.6) 60 kW
180 km  Wroclaw/Lubaň POL (103.6) 60 kW
155 km  Löbau D (107.6) 30 kW

Mapka ukazuje nejvzdálenější vysílače. Moje místo je označeno kroužkem, vysílače jsou označeny křížkem.

     Čtyři nejvzdálenější vysílače už druhý den ráno nehrály, a tak jsem byl rád, že se mi podařilo využít posledního dne výborných příjmových podmínek.
     Zkoušel jsem vlastně záměrně jen směr od západu na východ, protože z druhé strany ruší silné bavorské vysílače, v tom směru je i les a mírné převýšení a tak odtud nic významnějšího nečekám. Směr od severozápadu přes sever k východu je poměrně otevřený a první vážnější prozkoumání pásma FM v téhle lokalitě přineslo dobré výsledky s příslibem do budoucna, jestliže budu používat lepší vybavení.

Bilance letošního léta

Když se na začátku října ohlédnu za minulými třemi měsíci, z nichž dva byly prázdninové, vidím jakési prázdno, jakoby léto bylo nejméně zajímavou částí roku. I blog podle toho vypadá, vlastně jsem neměl žádné zážitky, které by stály za zaznamenání. Loni tady spadlo na začátku prázdnin práškovací letadlo, letos nespadlo nic. Loni jsem měl v červenci a srpnu několik mimořádných zážitků na rádiových vlnách, letos nic, byla to bída. Ani počasí se nevymykalo z popisovaného stavu, prázdninové měsíce byly spíš deštivé, než slunečné a letně horké.
     A tak se mi při vzpomínce na letošní léto vybaví asi nejdřív ta zdravotní příhoda, která nezanechala fyzické následky, spíš psychické, a zajistila mi asi na měsíc námět na přemýšlení a ne právě moc dobrou náladu. Příjemné to není, ale tak nějak to do rázu letošního léta zapadlo.
     Co nám počasí odepřelo během hlavních letních měsíců, to se nám snaží vynahradit teď, v září a na začátku října. Prakticky celé září bylo slunečné a teplé a ještě prvních asi pět říjnových dní by mělo být příjemně. Teploty se pohybují kolem 23 °C, přes den je na slunci opravdu horko, ale kratší dny už dělají chladné noci. V přírodě je teď krásně, zvlášť když už je méně hmyzu. Vosy už asi ukončily svoji letošní aktivitu a postupně se odebírají na věčný odpočinek. Na přelomu září a října už je vosa vidět jen málokde. Sršni jsou sice pořád aktivní, ale jejich čas konce už se také blíží. Na půdě je sršní hnízdo o výšce asi 70-80 cm, zatím k němu není přístup, uvnitř je stále slyšet šustění a sršni létají ven a dovnitř.

     Letos se výborně dařilo hmyzu. Bylo neobvyklé množství vos a dalšího různého létajícího hmyzu včetně komárů, kteří v minulých letech nebyli uvnitř domu prakticky vůbec vidět, letos zalétali i tam. Vosy vlétaly nejen do domu, ale zalézaly např. do deky nebo do boty. Jednou jsem dostal žihadlo, když jsem sahal do kapsy pro kapesník. Nemohl jsem česat hrušky ani švestky, protože v korunách byly stovky vos a na zemi na ležících a hnijících plodech byly další. Na jedné malé hrušce bylo i 20 vos. Myslím, že jsem to předtím nikdy neviděl. Až v září začaly očividně mizet a jejich hnízda na zahradě a dvorku v zemi osiřela.
     Když byla se mnou na hájovně v polovině července vnučka, dívali jsme se, jak bývalý hajný na svém vedlejším pozemku stáčí med. Dostali jsme jednu sklenici. Je výborný. Tak mi zachutnal, že jsem si od hajného koupil ještě dvě kilové sklenice. Tak to byl vlastně další příjemný letní zážitek...

Počtvrté na hájovně s dědou

O letošních prázdninách už to bylo počtvrté, co jsem byla s dědou v létě týden na hájovně. Letos jsme jeli už 10. července a tak jsme stihli třešně, rybíz a jahody. Počasí bylo někdy pěkné a někdy horší.

     Největším zážitkem byl asi čolek. Je mladý a ještě má žábry za hlavou. Chytila jsem ho na koupališti jen tak rukou a vzala jsem si ho sebou na hájovnu. Druhý den mi děda udělal malý podběrák, abych mohla čolkovi chytit ještě nějaké kamarády. Ale už jsem nechytila nic, jen malé žabky, které se přeměnily z pulců a některé měly ještě ocásek. Čolkovi jsem nachytala v rybníčku na hájovně krmení a vzala jsem si ho do Plzně. Chtěla bych ho vypěstovat.

     Každý den jsme někam chodili. Na první procházce jsme šli lesem, tam sbírala jedna paní lesní jahody a měla sebou psa. Ten tam volně pobíhal. Asi se mu nelíbil děda a tak na něj skočil. Nic se nestalo, ale měla jsem strach. Děda měl zase strach z divočáků, které tam předtím viděl. Ale žádné jsme neviděli. Pro všechny případy si děda udělal zbraň. Našli jsme v lese kousek ohnuté trubky, asi z výfuku. Tak si na ni děda nasadil klacek a měli jsme zbraň.

     Při výletu na rybník Oborák jsem nachytala do podběráku mrňavé rybičky. Byly tam i větší, praly se o kousky rohlíku, které jsem hodila do vody. Ale ty se nenechaly chytit. Rybičky jsem dala na hájovně do rybníčku. Zatím tam žádné nebyly, tak snad se uchytí a nic je nesežere.
     Ve středu jsme museli jet autobusem do Plzně k zubaři na kontrolu rovnátek. Bylo hrozné horko, ale v autobusu byla zima, protože klimatizace tam pouštěla ledový vzduch. V ordinaci jsem byla asi 5 minut, ale celá návštěva Plzně nám trvala 4 hodiny.
     Na zahradě je hodně vos v dírách v zemi. Některá hnízda už děda zlikvidoval, ale dělají si pořád další a další. Už se jich ale nebojíme, protože jsme zjistili, že můžeme sedět hned vedle nich a pozorovat je. Když si rozšiřují díru, vynášejí malé kuličky hlíny v kusadlech a někam je nosí. Nás si nevšímají.

     Když jsme byli ještě v Plzni, udělala jsem jídelníček na celý pobyt. Povedlo se nám ho dodržet. Vezli jsme sebou dvě tašky s věcmi na vaření a každý den děda uvařil něco z mého jídelníčku. Takže jsem jedla všechno. To se dřív nestávalo. Chodila jsem spát ve 22 hodin, předtím mi děda četl půl hodiny z tlusté knížky „Pražské pověsti“. Pak mne poslal spát, protože měl ještě nějakou práci na počítači. Ráno, když jsem vstala v 8 nebo v 9 hodin, také něco psal. Někdy i chvíli po obědě. Říkal, že si musíme chvíli odpočinout, ale pak něco psal. Mně to nevadilo, protože jsem malovala, co jsme zažili. Měli jsme i další knížky o hmyzu, o ptácích a o rostlinách. Měla jsem sebou i ruský slabikář BUKVAR, který má děda doma. Doma jsem si opisovala ruská písmena a zkoušela něco číst. Vzala jsem si slabikář i na hájovnu, ale tam na něj nebyl čas. Ruština se mi líbí. Teď ve 3. třídě už budeme mít angličtinu.
     Ten týden na hájovně rychle utekl, chtěla bych tam být ještě jeden týden. Chtěla bych tam být i v zimě a vzít si tam lyže. Klidně bych se tam i přestěhovala, protože bych tam mohla mít většího psa na zahradě.
                                                                                         Verča

Červencové události

Přestože z čer-vence uplynuly zatím necelé tři týdny, tenhle měsíc byl už na hájovně bohatý na události. Nebyly to právě události rádiové, v tom směru panuje dost velká bída. Příjmové podmínky nebyly dobré, přestože jsem v první polovině měsíce sledoval své oblíbené střední vlny pravidelně každé ráno před východem slunce. K celkové situaci přispěly negativně i časté bouřky, které se postaraly o praskot na pásmech často ještě i ráno příštího dne.

     Na začátku měsíce došlo k události v téhle lokalitě nevídané: navštívil mne přítel Venca Dosoudil žijící na Kroměřížsku, toho času na dovolené na Plzeňsku. Ubytoval se v penzionu v Přešticích a v neděli odpoledne se vydal na 50 km dlouhou cestu za mnou. Tříhodinová návštěva rychle uběhla, stačili jsme probrat věci rádiové i nerádiové. Byl jsem rád, že to Vencovi vyšlo a že přijel.

     Odstavec o zvířatech dnes bude patřit kuně. Bydlí v dřevníku za hromadou polen. Když tam přijdu, obvykle začne vzadu běhat a dělá rámus. Mezi poleny jsou volná místa a tak jsem jednoho dne zahlédl její kožich. Napadlo mi přinést si baterku a foťák. Asi na desátý pokus se mi ji podařilo přilákat na světlo baterky a pak jsem ji i vyfotil, když se zvědavě dívala, co se děje.

     Druhá dekáda měsíce začala pobytem s vnučkou. Týden si vyžádal úplně jinou organizaci času, než na jakou jsem zvyklý, ale uvítal jsem to jako příjemnou změnu. Ověřil jsem si, že ještě zvládnu 9leté dítě, které má neuvěřitelné množství energie a vyžaduje pozornost od rána do večera.

     V polovině měsíce jsme jednoho dne pozorovali traktor, který přijel, zastavil a jeho řidič přibil na dva stromy cedulky. Už jsem věděl, kolik uhodilo. Zase tady proběhnou motocyklové terénní závody. A tak se také o víkendu stalo. Akce s názvem Enduro Kopidlo 2011 probíhala v sobotu i v neděli, vždy 4 kola, každé mělo délku přes 60 km. Tohle místo je charakteristické svým čistým vzduchem a klidem. Za celý rok tady projede jen minimum aut, dvě až tři za den. Motocyklové závody dokázaly za víkend dodat jistě celoroční dávku smradu a kouře z benzínu a prachu. Po skončení závodu byl prach všude: na zahradě, na dvoře, na třešních, na rybízu, všechno mělo šedohnědou barvu. Cesta je zase o něco horší, rozhrabaná a plná kamení. Naštěstí se tenhle závod koná jen jednou za rok a tak zbývá jen věřit, že první déšť špínu spláchne...

Léto na plné obrátky...

Ještě je červen a léto už to roztočilo na plné obrátky. Od začátku týdne je zase vedro. Když jsem v pondělí přijel na hájovnu, přivítala mne uvnitř domu příjemná teplota 17 °C. To jsem ale ještě netušil, co mne ten den čeká. Léto nemá jen příjemné stránky. Už mám zkušenost, že když den začíná nějak neobvykle, často na jeho konci řekneme – To byl zase jednou Den Blbec –, protože během něj dojde určitě k několika nepříjemným věcem. Měla mne varovat hned při příjezdu jedna sice maličkost, ale neobvyklá věc: na zahradě trhala bývalá paní hajná rybíz. Nic proti ní, má to dovoleno, ale byla to první neobvyklá věc.

     Krátce po odjezdu hajného a jeho paní přijelo velké terénní vozidlo a vylezli z něj dva civilisté a policista. Hned začali hulákat, jestli je někdo doma. Když jsem vystrčil hlavu z domovních dveří, začali křičet: „Policie!!!“ Oznámili mi, že ve zdemolovaném bývalém vojenském objektu v lese probíhá rozsáhlá kriminální činnost – rozkrádání materiálu – a jestli o tom něco nevím nebo jestli jsem neviděl velká auta něco odvážet. Jeden z návštěvníků byl majitel toho areálu, současně majitel firmy zabývající se zemními pracemi s těžkou technikou. Podle všeho velký pán. Měl dost silný hlas, když také křičel „Policie!“ Z toho titulu mi také vyčinil, že jsem nic nehlásil, když jsem před několika týdny slyšel v objektu hluk demolice, jak jsem zmínil. Mimochodem: psal jsem o tom i sem v minulém příspěvku o novém stožáru na anténu. Dal mi svoji vizitku, pak probíhalo chvíli klábosení přes plot, načež policista si vyžádal moje jméno, datum narození a telefon. Dodal, že je i v mém zájmu dívat se kolem, protože až to ti zlodějové rozkradou tam, přejdou sem a začnou rozebírat hájovnu. „Máte na střeše pěkný eternit“, uzavřel debatu policista, nastoupil do podnikatelova auta a všichni odjeli. To byla první docela nepříjemná událost.

     Odpoledne jsem zjistil, že ze zahrady nevidím anténu, kterou jsem prodloužil od jejího původního konce u plotu o dalších 100 metrů do lesa. Myslel jsem si, že leží na zemi, ale drát se úplně ztratil! To mě překvapilo, protože do toho zarostlého kouta lesa nemá nikdo důvod chodit, není tam žádná cesta a nikdy jsem tam nikoho neviděl. Asi nějaký houbař. Příležitost dělá zloděje. Škoda 100 metrů polního kabelu PK1.
     Pak jsem objevil na travnatém dvorku tři vosí hnízda v zemi. Letos se vosy nějak rozmnožily, už jsem zlikvidoval tři hnízda na půdě, jedno ve dřevníku a vím o dalších dvou. Z vos už strach nemám. Předloni jsem si při likvidaci hnízda v zemi na zahradě oblékal gumový plášť a vyrážel jsem na výpravu v 5 hodin ráno. Mezitím jsem poznal, že vosy nejsou agresivní, k likvidaci používám sprej proti vosám (Biolit Turbo HA-SYČÁK), je to dělo s dostřelem 5 metrů, takže je vhodné i na vysoký krov půdy, stodoly apod. Při likvidaci ale člověk může stát půl metru od hnízda a nic se neděje. Vosy mají dost starostí sami se sebou, aby rychle zmizely z dosahu smrtelného plynu. Jedna sice do mne narazila při zmateném útěku, ale nic se nestalo.

     Když jsem si k večeru sedal k rádiu, zapnu lampičku, ta jen blikla a žárovka byla pryč. Naštěstí jsem našel poslední dobrý kus. Je to ta malá, halogenová, 12 V / 20 W.

     Pak jsem se napil vody vytažené ze studny. Hladina nevypadala moc dobře, nabírám vodu pomocí PET láhve na provázku a tak do ní proudí částečně i voda z hladiny. Na pití nepoužívám vodu vytaženou čerpadlem, protože trubky jsou rezavé, voda je žlutá a páchne železem. Vodu nabranou lahví většinou převařuji (káva, čaj), tenkrát jsem se napil přímo z láhve a očekával jsem, co se stane během noci. Ale nic se nestalo. Noc jsem přečkal v klidu.

     Šel jsem spát ve 22 hodin a ráno mne něco tahalo z postele už ve 3:15. Venku bylo jasno a na východě bylo výrazné modré světlo. Nejdelší dny v roce se nezapřou. Příjmové rádiové podmínky byly dost bídné, tak jsem časného vstávání moc nevyužil.

     Když dopoledne přijel bývalý hajný s paní, kteří mají vedle malý pozemek s boudou a úly, šel jsem jim povědět o policejní návštěvě. Hajný právě vybíral z úlů plástve s medem a tak jsem dostal velký kus vosku, naplněný čerstvým medem. Je to úžasná pochoutka a bylo to sladké odškodnění za minulý den, který byl na zdejší klidné poměry neobvykle nepříjemný...

V červnu nejen o rádiu (II.)

Přinesl jsem si z lesa nový stožár pro anténu MiniWhip. U toho starého se mi loni v říjnu ulomily na slabé straně 2 metry. Sehnání nového nebylo hned, přestože je všude kolem les. Potřeboval jsem něco hodně dlouhého a přitom nepříliš tlustého, abych mohl se stožárem sám manipulovat. Ze zkušenosti vím, že nejlepší je osika, byť je křehká, ale roste rovně a při výšce kolem 10 metrů není kmen tlustý. Ale takové mladé osiky nerostou všude. Jednu skupinu jsem pak našel. Nejlepší parametry měla ta, která nebyla jako na potvoru právě moc rovná. Nakonec ale padla volba právě na ni, protože váha stromu je nejdůležitější při manipulaci s anténou a napájecím kabelem.

     Jednoho dne jsem si ji v lese vyhlédl, pak jsem si naplánoval den, kdy ji přinesu. Bylo to v neděli v 7 hodin ráno, ale když jsem se blížil k místu, slyšel jsem odtud nějaké rány, řezání a hlasy. Jsou tam staré zdemolované budovy, ze kterých ještě občas někdo něco demontuje a odnáší. Patrně nějací zloději, kteří si myslí, že v neděli brzy ráno jsou v bezpečí. Do takové společnosti jsem se nechtěl dostat a tak jsem se vrátil. Když jsem jel za dva dny na nákup, ještě pořád tam něco vrčelo. Až za další dva dny jsem osiku ve 20 hodin uřízl a odnesl. Musel jsem ale za to strpět řádnou dešťovou spršku, když se při kácení přihnal černý mrak a řídký les neposkytl účinnou ochranu. Po změření je využitelná délka 11 metrů, ale možná použiju jen 10 metrů, jestli se mi bude zdát špička příliš slabá. Chci ji nechat přes léto trochu vyschnout, aby byla lehčí a stožár pak postavím před zimní rádiovou sezónou.

     Ve středu jsem jel na kole do vesnice na nákup a zastavil jsem se u autobusové zastávky, abych se podíval na některé odjezdy. Ze strany jsem do boudy zastávky neviděl, a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že tam leží člověk na lavici. Když slyšel moje kroky, sedl si a omlouval se. Byl to muž ve věku asi 40 let. Říkal, že jede stopem a tady odpočívá. Nejdřív jsem si jen prohlížel jízdní řád, on mlčel, pak jsem se ho zeptal, kam až cestuje. Na to odpověděl, že jede do Děčínského Sněžníku, kde bydlí. A dodal, že jede už třetí den z italského Terstu! Podivil jsem se, že má na cestu jen takovou malou tašku přes rameno. Řekl, že cestu zpět stopem neplánoval. Tam prý jel normálně, ale v Itálii „měl problém“, a tak musel jet zpátky stopem. Na podrobnosti jsem se ho neptal, on už dál nepokračoval. Popřál jsem mu dobrý zbytek cesty, už je skoro doma, a jel jsem na nákup. Až když jsem se vrátil domů, napadlo mne, že jsem mu asi měl koupit 1/4 kila salámu a půlku chleba, možná tři dny nejedl, jestli přišel třeba v Itálii o peníze. Ale pak mne napadlo, že spal na zastávce, kde staví autobus Plzeň-Most, tak možná čekal na ten autobus a nějaké peníze měl. Za taškou měl zastrčenou stopařskou ceduli s nápisem „ÚSTÍ n/L“. Cedule byla provedena poměrně profesionálně, čekal bych spíš nouzovou čmáranici propiskou na kusu krabice. Ale možná byl grafik, co já vím, a stačil mu tlustý černý fix...

Před několika dny mne překvapila nutnost neplánovaného finančního výdaje. Musel jsem koupit elektrickou sekačku na trávu. Ta erární, která tady byla, začala zlobit, řešení by bylo, ale kdoví kdy, zatím tráva roste jako o život a za pár dní by to už elektrická sekačka nezvládla. Se starou sekačkou byly nervy a tak jsem s ní jednoho dne praštil, zapnul internet a vyřešil problém během hodiny. Zvolil jsem MALL. Je to úžasné: odpoledne objednáte a druhý den dopoledne vám to přivezou. Můžete platit kartou, což jsem považoval za výhodu, protože 2000 Kč jsem u sebe neměl. Přivezli mi to dokonce až sem na samotu, což jsem nejdřív považoval za bláhovost, když jsem do objednávky vyplňoval jako adresu doručení jen slovo „hájovna“ a PSČ nejbližšího města. Sem nechce jezdit ani Česká pošta, protože prý sem nevede „veřejná cesta“, ale jen krkolomná lesní cesta Vojenských lesů. Chlapec z PPL ráno v 7 hodin zavolal, upřesnili jsme si trasu a bylo to. Jediný problém byl v tom, že měl v opravě čtečku karet. Na to mne naštěstí včas upozornil. Musel jsem tedy jet autobusem na poštu a peníze vybrat z konta u Poštovní spořitelny. V Plzni by to byla záležitost 10 minut (poštu mám za rohem), tady to byly dvě hodiny. Pak přijela sekačka, řidič se vůbec nedivil, kam až musel jet, předal mi krabici, vzal peníze a byl pryč. To byla patrně první zásilka svého druhu na téhle adrese. Svět se mění a pro peníze si firma ráda přijede třeba na kraj světa...

V červnu nejen o rádiu (I.)

Blížíme se rychle k začátku léta, ale je třeba přiznat, že léto už tady dávno je. Denní teploty se na konci května a na začátku června drží kolem 25 °C. O co jsou delší dny a větší horko s bouřkami, o to míň radosti zažívám na rádiových vlnách. Bouřkový praskot začíná už po poledni, trvá přes večer do noci a často i ráno je poslech nepříjemný. Navíc nejsou ani příjmové podmínky zvlášť dobré. Zajímám se hlavně o DX příjem na středních vlnách a tropických pásmech z jiných kontinentů, v téhle roční době hlavně o Jižní Ameriku.

     Víc než jindy v roce ladím vyšší pásma KV a např. na 14 MHz poslouchám amatérské stanice. Buď večer nebo ráno bývají slyšet pěkné stanice ze západního pobřeží USA a Kanady, z Japonska, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Ameriky, Karibiku apod. Zvýšená sluneční aktivita to sice během posledního měsíce několikrát narušila, ale jinak mám dobrou náhradu za hluché nebo rušené nízké kmitočty.

     Konečně jsem dokončil stavbu rámové antény o velikosti 120 x 120 cm pro střední vlny. Sice ještě zbývá dodělat několik maličkostí a „kosmetických“ úprav, ale anténa už funguje. Kvůli omezeným příjmovým podmínkám jsem ji ještě nemohl otestovat tak, jak bych chtěl a tak rámovka většinu dne stojí a jen někdy večer před západem slunce ji zkouším.

     Dlouhé dny bez zajímavých rádiových zážitků trávím kolem domu při udržování trávy ve snesitelných mezích, také na záhony je třeba dohlédnout. Přitom bývám svědkem zajímavých úkazů z ptačí říše. Zjistil jsem na okolních hospodářských budovách několik hnízd. V květnu vyletěla mláďata sýkorky uhelníček, šoupálka a konipase. Mláďata jsou ještě neobratná a neumí rychle uniknout. Jednou jsem stál u kůlny, když ze škvíry, kde bylo hnízdo, začala vylézat mladá sýkorka. Škrábala se ven a nic nedbala, že jsem stál metr od ní. Pak se odrazila a začala legračně mávat křídly. Letěla pomalu, kolísavě, jakoby nastojato a přitom pískala. Usadila se na hrušce, kde už pískala další mláďata a patrně i rodiče.

     Je také třeba podívat se po okolí, co je nového v lese. To spojuji s dlouhými zdravotními vycházkami v okruhu cca. 5 km. Na jedné takové vycházce jsem zažil skoro dobrodružnou příhodu. Jdu cestou z mírného vršku lesem, bylo asi 10 hodin dopoledne a najednou spatřím koutkem oka, jak něco černého zalezlo do křoví vpravo od cesty asi 50 metrů přede mnou. Zastavím se, čekám, a slyším praskání na stejném místě. Z křoví se vynoří divočák a běží zpět přes cestu do křoví na levé straně. Je menšího vzrůstu, žádný mohutný kňour. Že je to bachyně, poznávám za okamžik podle mrňavého selete, které kráčí za ní pomalým krokem přes cestu. Ještě jsem tady nikdy divočáky neviděl. Úplně ve mně zatrnulo, protože vím, jak je bachyně s mláďaty nebezpečná. Dost jsem si o tom přečetl nedávno v knížkách „Lovecký průvodce vypráví“ a „Brdské vzpomínání“. Nešel jsem tedy po cestě dál. Kdyby na pravé straně zůstala ještě nějaké selata a já svou chůzí přetnul bachyni přístup k nim, nemuselo by to pro mne dobře dopadnout. Udělal jsem tedy velký oblouk lesem a vrátil se na cestu až o kus vpředu. Tam jsem se ohlédl, jestli se divočáci nevrátili na cestu. Nebyli tam. Stála tam ale laň s malým kolouchem a spásala čerstvou trávu na cestě. Fotka bachyně s mláďaty není ode mne, v té chvíli jsem si na foťák ani nevzpomněl, ačkoliv jsem ho držel v ruce...

     Když jsem se ptal bývalého hajného, co dělat v případě nedobrovolného setkání s divočáky, radil mi chvíli počkat, až se uklidí do bezpečí. Pokud prý sele nezačne kvičet strachy, není se čeho bát. Pokud ano, pak může být každá rada drahá. Vyprávěl mi o svém psu, který jednou vběhl do houštiny a v mžiku vyletěl vzduchem zpátky ven. Byla tam bachyně se selaty a taková návštěva se jí nelíbila...

     A tak přemýšlím, jestli v téhle době mláďat by nebylo lepší dělat místo procházek vyjížďky na kole. Vylézt na strom není vždycky možné, např. na tom místě, kde jsem byl, jsou jen borovice a smrky s větvemi vysoko nad zemí. Samozřejmě, že jsem se v té chvíli díval, kde bych se mohl zachránit, kdyby bachyně zaútočila, ale viděl jsem to bledě...

Radio Bethel, Lima, Peru – 1570 kHz

Kmitočet 1570 kHz je ve směru z Ameriky poměrně produktivní. Že jsem tam slyšel nedávno brazilskou stanici Radio Sociedad, to ještě neznamená, že se tam nemůže protlačit něco jiného. V květnu se tam často míchaly dvě stanice: tahle brazilská a s ní náboženská stanice z Peru – Radio Bethel.

     Radio Bethel vysílá na 1570 kHz z hlavního města Lima. Výkon vysílače neznáme, protože je tady poměrně nový. Asi před dvěma lety jsme na 1570 kHz slyšeli novou stanici Radio Nueva Q FM z Limy. Byl to vlastně přenos z pásma FM a stanice se netajila tím, že na kmitočtu dlouho nezůstane a přejde jinam. Patrně se tam už tlačil Bethel, mnohem větší stanice se zázemím v USA.

     Křesťanská stanice Radio Bethel má v Peru síť FM vysílačů, v každé provincii jich vysílá několik. V pásmu středních vln pracuje 6 vysílačů a není bez zajímavosti, že na krátkých vlnách mají také jeden vysílač – na 5950 kHz. Ten jsme před rokem nebo dvěma také slyšeli, ale má patrně velmi malý výkon, protože jeho signál byl (a podle všeho stále je) u nás velmi slabý.

Stanici jsem slyšel poprvé 12. května v 5:35 hod., to bylo příznivé ráno ve směru na Jižní Ameriku. V příštích dnech jsem ji slyšel ještě několikrát, vždycky byl její program náboženský a ve španělštině, takže nebylo pochyb, o jakou stanici se jedná, zatím se mi ale nepodařilo nahrát identifikaci. Víc štěstí měl Paul Crankshaw, který mi poslal pěknou nahrávku z 19. dubna. Paul žije na západním pobřeží jižního Skotska, ještě jižněji, než je Glasgow. Pochvaloval si příjmové podmínky toho rána, speciálně z Peru a mně se jeho nahrávka tak zalíbila, že jsem ji zařadil do přehrávače zde k mé nahrávce. Během vysílání se stanice hlásí jen jako „Bethel“ nebo „Bethel Radio“.

Obě nahrávky jsou označeny jménem autora. Na nahrávce, kterou udělal Paul, je slyšet pěkná ID ve 43. sekundě: „Semana Santa en Bethel Radio“.

Radio Bacan, Lima, Peru - 1130 kHz

Pokud jsou teď v jarních měsících slyšet na středních vlnách nějaké stanice z Peru, pocházejí skoro výhradně z oblasti hlavního města Lima, které leží na pobřeží Tichého oceánu.
     Ve čtvrtek 12. května brzy ráno mezi 4:30 a 6:00 hod. se objevila celá řada stanic z Jižní Ameriky, nejdříve z Argentiny, později z Brazílie a Peru. Z Limy byly slyšet 4 stanice: Super Radio Callao (1400 kHz), Radio Santa Rosa (1500 kHz), Radio Bethel (1570 kHz) a Radio Bacan (čti Bakán) na 1130 kHz, o kterém chci napsat pár slov.

     Stanice má registrační značku OAX4N, výkon vysílače je 2,5 kW. Kmitočet 1130 kHz je během roku běžně obsazen stanicí WBBR New York (50 kW), ale na jaře se severoamerické stanice z pásma vytrácejí a střídají je stanice z Jižní Ameriky.
     Radio Bacan se zaměřuje na mladší posluchače, kteří představují druhou generaci přistěhovalců z pohoří And do hlavního města v 80. letech. Ti si vytvořili zvláštní hudební směr, ve kterém se mísí lidová hudba pohoří And a tropický hudební směr cumbia.

Na nahrávce je slyšet identifikace / webová adresa http://www.radiobacan.com/ hned na začátku, ve 3. sekundě.

Radio Bacan PRU  1130 kHz

Radio Sociedade, Espigao, Brazílie - 1570 kHz

Další z jihoamerických stanic, které jsou slyšet teď v jarních měsících na středních vlnách. Nejlepší doba příjmu je opět kolem východu slunce u nás, jak už je to obvyklé u stanic z obou částí amerického kontinentu. Zatímco v zimě převládají stanice z USA a Kanady, jarní a letní měsíce jsou doménou stanic z Jižní Ameriky. U nich platí, že k nám občas zaletí signál i z velmi slabého vysílače. Tak je to i v tomhle případě.

Radio Sociedade vysílá na 1570 kHz z města Espigao d’Oeste v brazilském státě Rondonia. Noční výkon vysílače je jen 250 W! Denní výkon je 5 kW a tak se někdy spekuluje, že obsluha vysílače nepřepnula na noční provoz a že tedy posloucháme signál vysílaný vyšším, denním výkonem. Jelikož ale bývají slyšet i stanice, které mají denní a noční výkon jen 1 kW, nemusí se jednat o zmíněné zapomenutí přepnout, ale skutečně můžeme tyhle velmi slabé signály slyšet.

Město Espigao d’Oeste leží ve východní části státu Rondonia, v nadmořské výšce necelých 300 metrů. Má 27 000 obyvatel. Radio Sociedade je jedinou stanicí, která v Espigau vysílá na středních vlnách. Město je vzdáleno asi 120 km od města Ji-Paraná, ze kterého je někdy slyšet Radio Planalto na 1390 kHz.
     Trasy, kudy k nám signály z Jižní Ameriky přilétají, jsou někdy neobvyklé. Stát Rondonia leží v samém srdci Jižní Ameriky a někdy bývají odtud slyšet ještě další dvě stanice:
1390 kHz  Radio Planalto, Ji-Paraná – 1 kW
1430 kHz  Radio Caiarí, Porto Velho – 10 kW
     Vypadá to na jakýsi kanál, kterým se signály z určité oblasti šíří. Zatímco tyto dvě stanice jsou hlášeny v Evropě poměrně často v jarních a letních měsících, nedá se to říct o mé nové stanici Radio Sociedade. Ta je opravdu vzácná.
     Způsob šíření rádiových vln, jaký pozorujeme v těchto případech, je úplně odlišný od běžného způsobu, kdy jsou slyšet převážně stanice, jejichž vysílací antény jsou umístěny poblíž pobřeží. To platí v Jižní Americe o stanicích např. z Kolumbie, Venezuely, Brazílie, Argentiny a nebo také Peru (hlavně oblast hlavního města Lima), případně i Ekvádoru. Proč se stane, že někdy se začnou šířit signály z nitra kontinentu, to není věrohodně objasněno.
     Přestože celá řada ranních sezení u přijímače vyznívá naprázdno, trpělivost se vyplácí, protože jistě přijde den, kdy se třeba jen na 15 minut ozvou opravdu vzácné DX signály z míst daleko ve světě...

Na nahrávce je slyšet identifikace "Radio Sociedade" (jingl zpívaný ženskými hlasy) ve 31. sekundě.

 

Radio Sociedade B 1570 kHz

Poutník z Peru odchycen na Plzeňsku

Je asi nepravděpodobné, že by některý z peruánských Indiánů národa Kečua hodil ve své vesnici v pohoří And na záda ranec, slezl z výšky 3800 metrů a s myšlenkou, že musí ještě dřív než umře vidět střední Evropu a nejlépe Plzeňsko, se vydal na dlouhou cestu. Přesto tam v malé vesnici v horách žije člověk, který sní o tom, že jeho posel, kterého vyšle, doletí až do střední Evropy.

     Když David Torres Boza zakládal svoji rozhlasovou stanici, neměl určitě na mysli žádný vzdále-nější kraj, než svoji vesnici Chamaca (čti Čamaka) v ho-rách. Nechtěl vysílat určitě ani pro sousední vesnici, protože ta je několik desítek kilometrů daleko. Kolem jsou jen vysoké hory a strmá, hluboká údolí.
90 kilometrů na sever leží Cusco, administrativní centrum stejnojmenného depártmánu. Chamaca má 500 obyvatel a leží v nadmořské výšce 3800 metrů.
     Své stanici dal David název Radio Onda Cero, za kmitočet zvolil 1640 kHz v „nastaveném“ pásmu středních vln. Nevadilo mu, že v Peru existuje síť FM stanic se stejným názvem, nevadilo mu, že v Peru žádná stanice v tomto tzv. extra pásmu zatím nevysílá. Patrně si říkal, že mimo jeho vesnici v horách And to nikomu nebude vadit a doma už lidem vysvětlí, co si mají naladit.

Ale každý radioamatér, pirát a pro-vozovatel rozhlasové stanice chce, aby jeho vysílač byl slyšet co nejdál. Tak i David patrně někde zaslechl nebo se dočetl o tom, že i lokální stanice z Peru bývají někdy slyšet ve vzdálenějších oblastech a dokonce i v zámoří. Možná se dozvěděl, že do Peru chodí zprávy o příjmu hlavně ze Skandinávie, kde jsou ve vysokých zeměpisných šířkách mimořádně vhodné příjmové podmínky. A tak když si k němu našly klikatou cestu dvě zprávy ze Švédska, byl překvapen a potěšen, ale z nějakého důvodu ho napadlo, že by bylo ještě mnohem zajímavější, kdyby jeho mini stanici slyšel někdo v samém srdci Evropy. Napsal to oněm Švédům. Ale nikdo se neozýval.
     Až přišla středa 4. května. Ráno jsem naměřil -2 °C! V 5 hodin, ještě před východem slunce, jsem raději zatopil v kamnech. Mezitím se uvařila káva, k ní byl připraven tlustý krajíc z velkého velikonočního bochánku, který jsem si od Velikonoc schovával v mrazáku, aby mi zajistil snídaně tady na hájovně. Následovalo obvyklé prolaďování pásma středních vln, abych zjistil, že příjmové podmínky jsou dnes neobvykle mizerné. Zbývala čtvrthodina do východu slunce, potom už nic nového nepřijde, spíš ty vzdálené DX signály, pokud jsou slyšet, nadobro zmizí. Vypadalo to na další jalové ráno.

     Pak se spojily dvě nezbytně nutné věci: poutník přicházel a našel otevřené dveře. Nikdy se nedozvíme, kolikrát poutník přišel a našel dveře zavřené. Naopak můžeme snadno spočítat, kolikrát otevíráme, ale nikdo nejde. Tentokrát se to podařilo. Vždycky si v takových případech říkám: je to náhoda nebo tušení, nebo snad zkušenost, na co se zaměřit a co nechat být? Dnes už si vzpomínám jen na to, že v 5:28 hod. jsem ladil přes kmitočet 1640 kHz a zaslechl jsem velmi slabou lidovou hudbu, charakteristickou pro oblast pohoří And v Peru. To mne vyburcovalo z letargie (když se ráno nedaří, obvykle u rádia klimbám a mechanicky otáčím ladicím knoflíkem), rychle jsem si uvědomil kmitočet a napadlo mne, že asi slyším tu stanici, kterou slyšeli před několika týdny ve Skandinávii a jeden DXer v Lotyšsku. Signál byl ale velmi slabý, říkal jsem si, z toho nic nebude a za chvíli stejně příjmové podmínky skončí.

Ale na zámořské trase, kde toho rána nebylo slyšet skoro nic z USA ani z Kanady a jen několik velmi slabých a nepoužitelných signálů z Jižní Ameriky, ionosféra vyšlapala cestičku pro vzácného posla z Peru. Během 10 minut začal signál zesilovat, slyšel jsem několik pěkných identifikací „Radio Onda Cero“ a pochopil jsem, že v tomhle večerním pořadu, který běžel od 22 do 23 hodin peruánského času, se vysílají gratulace a hraje se na přání. Signál kulminoval v 5:45 a pak už šel rychle do útlumu a za několik minut bylo po představení.
     Nemohl jsem uvěřit, že se mi podařilo identifikovat tuhle vzácnou stanici. Do té doby jsem totiž o ní nevěděl prakticky nic, měl jsem za to, že ji ještě nikdo neidentifikoval. Až později jsem zjistil, že ti Švédové ji identifikovali a dokud se jim nepodařilo kontaktovat jejího majitele, drželi informaci pod pokličkou. Ale bylo to tak lepší, ať si každý zjistí sám, co vlastně poslouchá, že?
     A tak už teď zbývá jen kontaktovat majitele a oznámit mu, že jeho sen se mu už splnil: stanice byla slyšet v samém srdci Evropy. Jistě si rád poslechne nahrávku. Jestli i čtenář tohoto příspěvku pocítí touhu poslechnout si úryvek z vysílání Radia Onda Cero, najde ho v přiloženém přehrávači dole.

První nahrávka je ze 4.5.2011 v 5:40 hod., druhá nahrávka je ještě lepší, a sice z 13.5.2011 v 5:35 našeho času.

Pěkné video o vesnici Chamaca s charakteristickou hudbou:

Rozhlasové signály z Dálného východu

Na podnět kamaráda Vládi jsem se začal zabývat otázkou, jestli je teď, na přechodu mezi jarem a létem, slyšet na krátkých vlnách něco z oblasti Dálného východu, konkrétně z Vladivostoku. Nevím, jestli kamaráda inspirovala shoda jmen, mne spíš ta vzdálenost.

     V zimě není Vladivostok na nižších kmitočtech krátkých vln tak velká vzácnost, ale v létě? Vždyť na celé trase je tma každý den asi jen hodinu. Tudy cesta nepovede, bude třeba zkusit vyšší kmitočty krátkých vln během rána či dopoledne. Vyhledal jsem si tedy příslušné seznamy krátko-vlnného vysílání a vypsal si relace, které se vysílají z Vladivostoku. Moc toho není a ještě méně je toho skutečně slyšet. Nakonec jsem zjistil, že patrně jediná relace, kterou můžeme během dne z Vladivostoku slyšet, je dvouhodinový přenos anglického vysílání Hlasu Ruska (Voice of Russia) pro Severní Ameriku na 13775 kHz. Vysílání běží od 6 do 8 hodin našeho času (0400-0600 UTC). První hodina je velmi slabá, signál je sotva slyšet a většinou nejde ani poznat, že se jedná o angličtinu. Druhá hodina je lepší, příjmové podmínky na trase se zlepšují. Před koncem vysílání v 8 hodin je signál sice pořád slabý, ale řeči už je rozumět. Chvílemi se objevuje ozvěna, jak signál putuje i druhým směrem kolem Zeměkoule a ten, který přichází ze západu, má mírné zpoždění.

Typicky roztřeseným signálem velmi vzdáleného vysílače se tedy můžeme potěšit i v létě.

Na nahrávce je úryvek z vysílání před koncem v 8 hodin. Slyšíme identifikaci „Voice of Russia World Service“.

Voice of Russia, Vladivostok - 13775 kHz