Další rozruch v poklidu samoty

Na naší samotě je úžasný klid po většinu roku, ale už je jakýmsi pravidlem, že dvakrát v roce tam musí dojít k mimořádné události. A je zajímavé, že ten den obvykle nezačíná dobře už od samého rána. Tentokrát to bylo úterý 17. dubna. Chystal jsem se jet na hájovnu a už doma se mi nic nedařilo, musel jsem se vracet pro nějaké věci a málem mi ujel autobus. Když jsem vystoupil ve vesnici, na zastávce stála starší paní, která mne zná. Na mne sice nečekala, ale dala se se mnou do řeči: „Jedete zase na hájovnu?“ Po pár větách mi položila záludnou otázku: „ A kdy jste tam byl naposledy?“, jen tak, jakoby mezi řečí. Ale na vesnici není nic jen tak mezi řečí. Dál už se nic neptala, rozloučili jsme se a mně tahle otázka vrtala hlavou celou cestu k hájovně. Kdyby hájovna vyhořela, to by mi snad řekla.
     Po příchodu bylo všechno v pořádku, tak jsem na to hned zapomněl, navíc volal kamarád Vláďa. Když jsem vzal do ruky mobil, viděl jsem, že je skoro vybitý. Dal jsem tedy do zásuvky nabíječku, připojil telefon a mluvil s Vláďou. Po skončení hovoru přišla první indicie. Všiml jsem si, že LEDka nabíječky nesvítí. Ale vždyť jsem zapnul všechny jističe. Zkouším světlo – nic. Asi je zase plánované přerušení dodávky proudu. Bylo 11 hodin. Čekám tedy do 14 hodin, kdy to obvykle zase zapínají. Nic. Ve 14:15 jdu na obhlídku trasy elektrické přípojky, která jde po sloupech. Všechno v pořádku. Až když přijdu skoro o kilometr dál na místo, kde je na staré budově rozvaděč, už zdálky vidím dílo zkázy. Rozvaděč je prázdný, všechen kov pryč, jen pár ustřižených kabelů smutně ční k nebi. Tak odtud dneska elektřinu nedostanu.

Původní stav rozvaděče - nekompletní, ale funkční

To není apríl, ale stav v dubnu 2012

     Opuštěný, zpola zdemolovaný objekt, kde poslední známkou života byla právě tahle přípojka. Majitel objektu, podnikatel odkudsi z jižních Čech, „koupil“ s areálem i věcné břemeno v podobě dodávky elektřiny do hájovny. Ale nikdy neudělal nic ani pro zabezpečení, ani pro jiné řešení přípojky. A tak jsme se dočkali i my. Když už zloději tmavé barvy pleti rozřezali a odvezli všechny ocelové nosníky střech, došlo na paběrkování v podobě drobných kovových částí a skoro bezcenných hliníkových lišt rozvaděče.
     Hned toho dne se rozběhl kolotoč majitel – uživatel – policie. Bylo až překvapivé, že policie z 10 km vzdálené služebny byla na místě za hodinu. A ještě se omlouvali, že byli na dopravně-bezpečnostní akci. První den se mnou sepsali výpověď jen tak rukou a druhý den k večeru si přijeli pro podpis protokolu.
     Mezitím jsem ve vesnici zjistil, že už se ví o tom, že v kilometr vzdáleném lese někdo ustříhal kabely ve skříni a veškerý kov odnesl. Člověk by řekl, že na to opuštěné místo lidé běžně nechodí. Ale je pravda, že nic se neutají a poslední, který se o tom dozví, je ten, kterého se to týká nejvíc. Proto ta divná otázka té dobré ženy, loajální ke svému muži. Byl to on, který to zjistil jako první. Dřív jsem slýchával, že pořád šmejdí po okolí a nic mu neuteče. Teď už tomu věřím.

     A tak se člověk nedobro-volně dostane do situace, kdy mu s přicházejícím večerem nezbude nic jiného, než zapálit svíčku. V šuplíku najde sáček s malými čajovými svíčkami a když jich několik postaví na kuchyňskou linku a za ně postaví zrcadlo, je světla docela dost. Nevadí, půjde se dřív spát. Ráno už se rozednívá po 5. hodině. A pak, během dne, zvlášť když je pěkné počasí, si na nějakou elektriku ani nevzpomenete. Potíž může nastat, když potřebujete pracovat na notebooku. To se se životem v čisté přírodě bez různých přípojek moc neslučuje...
     Nesmím zapomenout pochválit baterii – malý bezúdržbový akumulátor 12V / 12Ah. Nebyl v provozu asi rok, naposledy jsem ho dobil někdy v té době, ač vím, že mu dlouhé ležení neprospívá. Když jsem ho teď vyndával ze skříně, nedělal jsem si žádné iluze, co asi ukáže voltmetr. Ale bylo to překvapení: 12,6V. Měl jsem radost, že si budu moci alespoň po chvílích zapnout rádio. Akumulátor běží perfektně. Rádio už bylo připojeno celkem 8 hodin a pořád drží. Slábnoucí baterie se pozná podle slábnoucího podsvětlení displeje. To se zatím neděje a já musím pochválit tenhle nepříliš drahý čínský akumulátor značky BB BATTERY.
     Nepříjemná událost, závan civilizace, hlavně té její nepřizpůsobivé části, by skoro všechno přehlušila, i jaro, které se už dere ze všech stran. Zahrada je jedno bílé pole plné sasanek, začínají rašit listy na stromech, čistá zeleň nové trávy má neuvěřitelně silný odstín. Náhodný pocestný, který by snad večer zahlédl oknem mihotavé světlo svíčky ve světnici, by asi netušil, že obyvatel domu právě dostal užitečnou lekci, aby si znovu uvědomil, co přinášejí a odnášejí výdobytky dnešní moderní doby...

Ozvěny Velikonoc

Letošní Velikonoce byly studené, rána dokonce mrazivá a tak člověk raději zůstával u kamen, přesně podle pranostiky. Tohle a další okolnosti mi umožnily, že jsem se mohl víc než jindy věnovat jedné ze svých oblíbených činností – vaření.
     Není možné se pořád spoléhat, že ti někdo připraví jídlo až pod nos, a tak jsem si říkal, že bych mohl zkusit několik typicky českých velikonočních dobrot.

Pizza 1

Pizza 2

Italská pizza na Velký pátek sice není typicky česká ani velikonoční, ale člověk ji může připravovat s myšlenkou na Vatikán a velikonoční náladu. Možná proto se docela povedly oba dva kusy o velikosti na celý plech. Obloha byla docela bohatá se šunkou, rajčaty, paprikou, cibulí, sýrem, kečupem a kořením.

Následovala velikonoční nádivka, kterou u nás připravujeme z uzeného masa, rohlíků, vajec a koření a když se peče, vůně se šíří široko daleko.

Ze sladkostí nemohou chybět velikonoční bochánky, kterým také někde říkají mazance, zvlášť v obchodech. Sladké těsto (jako na vánočku) se u nás ochucuje rozinkami, mandlemi a nastrouhanou citrónovou kůrou.

Velikonoční husa by byla pro mne velkým soustem a tak jsem zvolil tradiční české vepřo-knedlo-zelo. Vše bylo čerstvě uvařeno, žádný kupovaný knedlík, maso ze šťavnaté vepřové krkovice. A k tomu samozřejmě Plzeňský Prazdroj.
     Velikonoce u plotny rychle utekly, zbyl čas i na mrazivou procházku, jednu rodinnou návštěvu a další věci, které rád dělám nebo bylo už načase, abych je udělal.
     Někdy prostě člověk dostane chuť udělat něco neobvyklého. Nejvíc napínavé je očekávání, jestli na to stačí a jaký bude výsledek.
- - -
Doplněk pod čarou už není velikonoční, ale prakticky ekonomický, protože se zabývá náklady na takový kulinářský prodloužený víkend. Kolik korun si musí člověk připravit na několik popisovaných dobrot? Není to tak hrozné, možná spíš překvapivé:

Pizza ..... 1 ks 35x28 cm ... 30 Kč
Nádivka .... 1 menší pekáč ... 80 Kč
Bochánky ... 1 ks ... 10 Kč
Vepřo-knedlo-zelo ... 1 porce ... 32 Kč
Plzeňský Prazdroj ... 0,5 l ... 17 Kč

Kromě pochutnání na vlastních čerstvých jídlech zažijeme při jejich přípravě i trochu adrenalinu a hlavně - ten pocit, když je výsledek k světu, pěkně vypadá a i někdo druhý si pochutná – to je k nezaplacení a každému bych to doporučil.

Skoro letní březen

Říkal jsem si – Tohle si musím zapsat. Letošní březen nebyl rozhodně typický. Ještě jsme měli v čerstvé paměti únorové mrazy dosahující skoro dvacítky, to bylo v polovině února, a na konci měsíce už bylo +14 °C. V polovině března se teploty vyšplhaly na několik dní na 21 °C a po krátkém ochlazení si to zopakovaly od 26.3., kdy se znovu dotýkaly 20 stupňů.
     Prudký zvrat v posledních dvou březnových dnech přinesl déšť, studený vítr a přeháňky s ledovými krystalky. Pro poslední březnový a první dubnový den tedy platila pranostika: Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem. Ale pro celý březen to určitě neplatilo a co přinese duben, to se teprve uvidí.

     Přiletěl konipas bílý. Vrátil se ze severní Afriky jako každý rok v březnu. V polovině měsíce tady ještě nebyl, ale v poslední dekádě už poskakoval po střeše i po travnatém dvorku. Už bývalý hajný vyprávěl, že za jeho 34letého působení na hájovně přilétali konipasové každým rokem brzy zjara. Zdržují se na vlhkých místech, kde je voda, a tak je rybníček na zahradě láká. První den jsem viděl jen jednoho samečka, druhý den už to byl pár. Chvílemi prováděli svou vzdušnou, vertikální ekvilibristiku. Sameček přede mnou poskakoval po dvoře, kousek ode mne, jakoby se nikdy nesetkal s nebezpečným člověkem. Že takový nejsem, to on nemohl vědět...

Ta nedokonalá fotka je auten-tická ode mne, pro lepší představu jsem přidal krásnou fotku konipase bílého z inter-netu.




     U břehu rybníčka se kousek pod hladinou zase objevily velké shluky žabích vajíček. V každém je černý zárodek pulce. Kulatá, průhledná vajíčka jsou propojena slizem do koulí velikosti míče a stovky pulců čekají, až vyrostou a pak se mrskáním vysvobodí ven do vody.
     V okolním lese je vyznačeno velké množství stromů, které patrně ještě teď na jaře padnou. Všiml jsem si, že je označen i strom, ve kterém je asi ve výši hlavy dutina velikosti tenisáku. Tam každý rok hnízdí žluva. Jestli i letos vyvede mláďata, to je otázka; jestli bude rychlejší lesní technika a plány těžby nebo přirozený ptačí cyklus.
     Ve čtvrtek zase značili na cestě procházející kolem trasu motocyklových závodů. Takže o tomhle víkendu tam je asi zase peklo. Naštěstí tam nejsem, užil jsem si toho dost loni v létě. Letos začínají už na jaře, tak doufám, že těch závodů nebude přes rok víc. V takovém prostředí má být klid, řevu motorů a smradu si užijeme dost na ostatních místech...

Emisora Minuto de Dios, Kolumbie

S jarem se začne v pásmu středních vln objevovat víc stanic z Jižní Ameriky. Budeme pozorovat výrazné otevření směrů např. na Kolumbii. Jednou z nejčastějších kolumbijských stanic, které jsou slyšet, je Emisora Minuto de Dios z města Barranquilla na 1370 kHz. Náboženská stanice má vysílač o výkonu 5 kW a ten je umístěn poblíž města na pobřeží Karibiku.

     Historie náboženské organizace Minuto de Dios s výraznými sociálními prvky sahá do roku 1950, kdy již existujícímu spolku, poskytujícímu pomoc potřebným, dal tento název kněz Rafael Garcia Herreros.    S příchodem televize začala i tato organizace vysílat celostátně od 10. ledna 1955.

     Rafael Garcia Herreros uváděl nejdříve pod stejným názvem krátké rozhlasové pořady a od roku 1992 je v provozu nepřetržité rozhlasové vysílání na kmitočtu 1370 kHz.

     V našich časných ranních hodinách, kdy můžeme stanici slyšet, je v Kolumbii hluboká noc, a proto většinou slyšíme hudební pořad s klidnými melodiemi. Výhodou jsou poměrně časté identifikace mezi jednotlivými písněmi, které jsou doprovázeny některým ze sloganů. Tak např. letos, kdy stanice slaví 20. výročí vysílání, se často objevuje slogan: „Emisora Minuto de Dios – 20 aňos transformando vidas“ - (Stanice Minuto de Dios - 20 let měníme životy lidí).

     Na nahrávce je zachycena identifikace s tímto sloganem, bylo to 2. března 2012 v 6:40 hodin ráno. V té době bylo slyšet několik dalších stanic z pobřežního města Barranquilla (např. na 1520 kHz), ale krátké příjmové okno neumožnilo vytěžit z nich víc, protože příjem a nahrávání je omezeno vždy jen na jeden kmitočet.
     Ale s přicházejícím jarem a později i létem se tyto signály budou jistě objevovat na našich anténách častěji.

Emisora Minuto de Dios, CLM, 1370 kHz

Asijské stanice v Anglii

Jako „asijské“ se v Anglii označují ty rozhlasové stanice, které vysílají pro národnostní menšinu pocházející z Pákistánu nebo Indie. Některé jsou slyšet v této době i u nás v pásmu středních vln. Výkony jejich vysílačů jsou malé, ale signály jsou schopné k nám doletět.

     Sabras Radio patří mezi průkopníky asijských stanic v Anglii, které vysílají pro indicko-pákistánskou menšinu. Začalo vysílat v roce 1976, nejprve v rámci lokální stanice BBC, potom jako součást skupiny GWR Group, nakonec se plně osamostatnilo, když v roce 1994 získalo licenci k vysílání na 1260 kHz v Leicestru, East Midlands. Dnes má v éteru velký úspěch. Vděčí prý za něj šťastně vyřešené struktuře programu, kde výběr hudby a volba jazyků splňují požadavky dnešní asijské komunity v této části Anglie. Kromě středních vln vysílá Sabras Radio také v digitálním systému DAB a přes internet. Na střední vlně 1260 kHz má vysílač výkon jen 0,3 kW.

     Radio XL je první asijskou stanicí, která začala vysílat nepřetržitě 24 hodin denně pro kraj West Midlands. Svým signálem na 1296 kHz pokrývá 250 tisíc příslušníků indicko-pákistánské národnostní menšiny. Asijská komunita má ve velké oblibě rozhlasové vysílání a když prý přijdete do kterékoliv její domácnosti, určitě tam bude hrát rádio. Přestože jsou tito lidé různého náboženského vyznání a mají různé kulturní zázemí, všichni milují hudbu a jsou hrdí na svoji kulturu. Pořady jsou hlavně v angličtině a hindí, ale občas i v urdu, pandžábí, bengálštině apod. Stanice má sídlo ve středu Birmighamu, kde má moderní vysílací vybavení. Vysílač na střední vlně 1296 kHz má výkon 10 kW.

Na nahrávkách jsou obě tyto stanice, jak jsem je slyšel v polovině února vždy dopoledne kolem 8. nebo 9. hodiny. To je asi nejlepší doba pro příjem, protože např. večer nebo přes noc jsou kmitočty rušeny jinými stanicemi.

Náročný únor

Po mírném začátku zimy, kdy ještě v lednu nebylo po sněhu památky a mrazy se pohybovaly kolem nuly, měl pro nás únor připravené překvapení. Od samého začátku náš přivítal mra-zy až k -20 °C, což je na mírném Plzeňsku docela dost. Na Šumavě naměřili na Horské Kvildě -39 °C!
     V těch dnech jsem byl v Plzni a v paneláku u teplých radiátorů se to dalo vydržet. Tam se mi dostal do rukou úvodník do připravovaného únorového čísla Radio Revue, kde se psalo, že v těchto mrazivých dnech asi nikdo nepojede rozmrazovat chalupu a tak zůstaneme u rádia pěkně doma v teple. Téhle poznámky jsem si hned všiml, protože já jsem se chystal příští den jet tu chalupu rozmrazovat!
     Cestou jsem měl různé černé myšlenky, jak to tam asi bude vypadat, jestli půjde elektřina (to je nejdůležitější) a jak dlouho asi budu svoji místnost v hájovně vytápět, než tam bude snesitelno k žití. O vodu a teplo jsem starost neměl, vodu si vytáhnu ze studny a dřevo na topení obvykle nezamrzá. První den jsem nemohl na rádio ani pomyslet, do večera jsem topil v trojích kamnech a odstraňoval jsem různé následky mrazů. Až večer jsem zapnul rádio, když už byly všechny práce hotové.

     Teplotu v místnosti jsem dostal na 20 °C až druhý den v 16 hodin po skoro nepřetr-žitém topení. Je pravda, že v noci jsem netopil, jen jsem měl v kamnech „noční“ briketu, která vydrží až 7 hodin a ráno hodím na její žhavé zbytky jen slabé dřevo a nemusím zdlouhavě zatápět. To jsem udělal při ranní teplotě 9 °C a pak už teplota v místnosti zase stoupala. Sněhu moc není, při mém příjezdu byl asi 1 cm, během týdne nějaký připadl, ale byl silný vítr, takže vrstva sněhu se špatně měří, odhaduji to na 7 cm.
     O víkendu 11. a 12. února přišla další vlna mrazů, dva dny po sobě jsem ráno naměřil -18 °C. Potom už šly teploty nahoru a přes den vylezly i nad nulu. To byla úleva.
     Jinak se celkem nic nedělo, v okolí je ticho, jednou za den přejede kolem auto, jednou za den se na cestě objeví nové stopy člověka, kterého ani nevidím. Když jsem intenzivně topil, v jednu chvíli jsem si uvědomil, že na okně slyším typické bzučení mouchy. Probudila se ze zimního spánku a chtěla ven do mrazu -13 stupňů. Po vnitřním okně lezla nedočkavě nahoru a dolů, ale když jsem ji přemístil na vnější okno, které bylo ještě zamrzlé, hned přestala lézt a stáhla křídla pevně k sobě. S ledovým, obrázkovým povrchem skla se nejspíš ještě nikdy nesetkala. Vzal jsem ji zase dovnitř a ona z toho byla asi v takovém šoku, že někam zase zalezla a už jsem o ní neslyšel.

     V silných mrazech se neobjevovali ani ptáci. Jedinou živou bytostí, kterou jsem v okolí viděl, byla černobílá kočka. Naučila se chodit do stodoly, protože jí tam občas dám něco k snědku. Ale jen občas, přesto tam chodí asi každý den. To je vidět na stopách ve sněhu. Jednou, když jsem šel do vesnice, viděl jsem její stopy po celé cestě z vesnice do hájovny. Málokdy ji ale vidím. Když jí ale dám do stodoly do misky nějaké žrádlo, za čtvrt hodiny je miska prázdná. Je to takový zvláštní kontakt se zvířetem, který je sice spolehlivý, ale to je asi tak vše...

Signály z Dálného východu

Jelikož již zmíněné ruské regionální stanice v pásmu krátkých vln držely na začátku roku novoroční svátky až do 9. ledna, regionální relace se nevysílaly a na kmitočtech běžel jen přenos Radia Rossii. Potom jsem zase já byl mimo rádio a tak doufám, že ještě tento týden se k němu zase dostanu. Zatím jsem si udělal přehled kmitočtů a časů, kde jsou vysílače slyšet a roztřídil jsem nahrávky. Podařilo se mi nahrát i ty nejvzdálenější vysílače: Petropavlovsk-Kamčatskij (na obrázku) a Magadan. Spolu s bližšími vysílači Ulan-Ude a Krasnojarsk jsou to tedy čtyři nové signály, které mám (Jakutsk, Archangelsk a Murmansk už jsem zmiňoval před tím). Všechna čtyři nová města jsou vidět na připojené mapce.
     Dávám sem tedy 4 nové nahrávky, na kterých je Radio Rossii, a doufám, že už zanedlouho budu mít z těchhle vysílačů zachycené i regionální relace s místní identifikací, což je vždycky nejvzácnější.

Krasnojarsk – 6085 kHz – nejbližší z těchto čtyř vysílačů.
Je umístěn v Krasnojarském kraji na Sibiři.

Ulan-Ude – 6195 kHz – vysílač je o něco dál, v Burjatské republice nedaleko jezera Bajkal.

Magadan – 5940 kHz – tady už se dostáváme na pobřeží Ochotského moře, na jehož druhém, východním břehu je poloostrov Kamčatka.

Petropavlovsk Kamčatskij – 6075 kHz - nejvzdálenější z vysílačů je na divoké Kamčatce, v jejím jediném městě Petropavlovsku.

Far East Russia

Teď už si jenom přeji, abych slyšel a nahrál regionální relace alespoň ve stejné kvalitě.

Další Nový rok

Další Nový rok – už třetí na tomhle blogu – nemá vůbec zimní podobu. Nebo snad na obrázku poznáte, jestli se jedná o snímek z května nebo ze začátku ledna? Hádáte správně, volíte-li druhou možnost. Fotil jsem na jihovýchodním okraji lesa, kde je výhled na Brdy. Svěže zelená louka připomíná spíš jaro.
     Po slabé ukázce sněhové pokrývky na začátku prosince jsme se museli bez dalšího přídělu obejít až do dnešního, osmého lednového dne, kdy píšu tenhle text. Ani pořádně nemrzlo, jen pár stupňů pod nulou. V minulých letech jsme prožívali pravé zimy, ta letošní se nějak vymkla kontrole...
     Několik vzácných slunečných rán před Vánocemi mi poskytlo zajímavou podívanou, kterou jsem na tomhle místě ještě neznal. Společně ji uspořádaly les a slunce. Jednou tak sedím ráno u stolu (a rádia) a najednou mne něco skoro udeřilo do očí z pravé strany od okna. Silné světlo. Z té strany, kde začíná 20 metrů od okna hustý a vysoký les a běží do dálky několik stovek metrů, zazářilo prudké sluneční světlo. Nemohl jsem uvěřit svým očím: ano, je to ta škvíra, které už jsem se sice mezi stromy všiml, ale netušil jsem, že by přesně skrz ni někdy proniklo slunce. Je to zvláštní škvíra mezi stromy. Přestože nejsou vysazeny v přesných řadách a jsou dost hustě vedle sebe, v jednom místě vznikla velmi úzká a do dálky se táhnoucí škvíra, která v lesní mase výrazně svítí a ústí někde do polí. V létě jsem skrz ni viděl modrou oblohu, teď v zimě se slunce na své nízké trase trefilo přesně do ní, ale jen na krátkou chvilku. Měl jsem tři dny na pozorování, když bylo ráno jasno. Úkaz začal v 8:25 hod. a trval 3 minuty. Předtím nic a potom zase nic. Ale mezi tím jakoby někdo zasvítil do kuchyně silným reflektorem. Nevím, kdo to takhle naplánoval, ale úkaz je signálem slunovratu. Jakoby slunce říkalo – Nebojte se, už svítím škvírou a oznamuji vám, že se k vám vracím.

Zimní pozdrav od slunce úzkou škvírou, která se kvůli intenzitě světla zdá na snímku širší než ve skutečnosti je.

     V zimě nikdy slunce do kuchyně jihovýchodním oknem nezasvítí, protože kvůli vysokému lesu se jen po poledni objeví krátce nad jeho vrcholky na jihozápadě a zase klesne. Připadám si tady jako u polárního kruhu, kde se v zimě slunce objeví také jen chvilku nad obzorem. Proto ten údiv z ranního úkazu a krátké návštěvy intenzivních slunečních paprsků. Po Novém roce už je slunce o trošku výš a schovává se za korunami a kmeny stromů.
     V prvním lednovém týdnu přivezli myslivci autem nějaké bílé pytle k blízkému posedu a něco z nich sypali. Říkal jsem si – asi krmení a zároveň návnada pro zvěř. Navíc byl úplněk. A opravdu: večer jsem slyšel kanonádu a dvě auta tady operovala v okolí až do 22 hodin. Ale protože nebyl sníh, nemohl jsem ráno zjistit žádné stopy. Navíc už jsem odjížděl. Bylo mrazivé, slunečné ráno, první pátek v tomhle roce...

Sibiřský Jakutsk na 7230 kHz

Další ze série vzdálených zimních signálů je ze Sibiře. V bývalé Jakutské oblasti jsou místa s nejniž-šími teplotami na celé zeměkouli. Naměřili tam až   -72 °C! Samotné hlavní město Jakutsk mezi ně naštěstí nepatří, tam naměří maximálně kolem -45 °C, ale i to prý stačí, člověku není radno pohybovat se venku déle než 20 minut. I když má na sobě oblečení v několika vrstvách, na nohou boty ze sobí kůže, kožich z ovce a z hlavy jsou mu vidět jen oči, u Jakutů asi z toho důvodu spíš ve tvaru štěrbiny...
     A tak i ze vzdálených rádiových signálů dýchá zima, zvlášť když slyšíte v místních zprávách o počasí cifry, které překračují čtyřicítku. Na 7230 kHz přenáší vysílač v Jakutsku pořady Radia Rossii a do nich vstupují několikrát denně místní, tzn. republikové relace. Připravuje je státní společnost GTRK Sacha. Vysílají se pod názvem Radio Rossii Sacha. Proč Sacha? Tak se jmenuje republika, součást Ruské federace.

     V dobách SSSR to byla Jakutská oblast, jedna z mnoha oblastí Sovětského svazu. Po jeho rozpadu vznikla v roce 1992 Republika Sacha a připojila se k Ruské federaci. Tam je označována také jako Republika Sacha (Jakutia). Jako jiné postsovětské republiky a oblasti si uchovala dvoujazyčnost. Kromě ruštiny se tam mluví jazykem sacha, což je novější název pro jakutštinu. Ta patří mezi turkické jazyky a je to vlastně jakási sibiřská turečtina. To je asi jeden z mála užitečných pozůstatků po Sovětském svazu, kde všechny jeho republiky musely používat kromě svého jazyka také ruštinu, kterou si víceméně zachovaly dodnes. Díky tomu můžeme rozumět i rozhlasovému vysílání z Tatarstánu, Uzbekistánu nebo Jakutska.

Radio Rossii Sacha má poněkud komplikovaný vysílací rozvrh. Budu se snažit ho tady interpretovat v čase UTC (tj. SEČ minus 1 hodina, v samotném Jakutsku je místní čas UTC + 10 hodin):
     Denně 2210-2300, po-pá 0810-1200, 2110-2200, pá-so 2110-2200, 2310-2400, so+ne 0010-0100, 0210-0300, 0310-0355,    ne-čt 2020-2200 UTC.
     Na mapě je Republika Sacha vyznačena červeně. Zasahuje do tří časových pásem. Hlavní město Jakutsk je ten žlutý puntík.

Na nahrávce slyšíme nejprve jakutštinu (patrně předpověď počasí), následuje předpověď počasí v ruštině, začíná slovy „V gorodě Jakutske zavtra...“ a předpovídá teplotu -37 °C. Po dalším předělu je ohlášen závěr vysílání: „Vy slušali Radio Rossii Sacha...“ a přepíná se na zprávy Radia Rossii z Moskvy. Tam je 13 hodin, v Jakutsku 19, u nás 10, UTC 9... ach, ta časová pásma...

Radio Rossii Sakha RUS 7230 kHz

IBF z Itálie na 5000 kHz

Časovou stanici z italského Torina jsme slýchávali před lety, ale pak se její život naplnil a ona zmizela, jako některé další. Ale letos v listopadu se zase objevila. Nikoliv oficiálně, ale jako vzpomínka.
     Celé to vyšlo z iniciativy italských radioamatérů či DXerů a s přispěním náboženského Radia Maria. Chtěli nějak využít zajímavého data 11.11.2011 a tak spustili vzpomínkové vysílání časové stanice IBF. Použili patrně původní nahrávku z archívu, protože mužský hlas je totožný s tím, který jsme před lety slýchali. Chybí sekundové impulsy, to asi bylo technicky obtížné zvládnout, navíc smyčka byla v listopadu dlouhá 1:09 min., takže ani minutový interval hlášení nesouhlasil.

     Vysílání mělo probíhat 1 měsíc, tedy do 11.12., ale ještě před Vánocemi bylo stále slyšet. Navíc přidali identifikaci v morse: „IBF IBF IBF 1700“. Co znamená ta cifra 1700, to je mi záhada, snad časový údaj 17:00 hodin, který se na někdejší nahrávce zachoval?
     Hlášení probíhá mužským hlasem v italštině, francouzštině a angličtině a říká se v něm, že vysílání časového a kmitočtového etalonu IBF provozuje národní elektrotechnický institut Torino.

Na nahrávce bychom se neměli nechat splést sekundovými impulsy a částečně slyšitelným dalším hlášením. Ty pocházejí z amerického časové stanice WWV.

IBF, Time Station, Italy 5000 kHz

Radio Pomorje, Archangelsk 6160 kHz

Zimní období sebou přináší různá překvapení i zajímavé zážitky na krátkých vlnách. A jako bychom neměli zimy dost, často se díváme do polárních oblastí na severo-východě i na Dálný východ. Rozložení dne a noci je v zimě pro rádiové vlny příznivé.
     Když se to podaří a také kmitočet je volný, mohou se objevit stanice z větších dálek. V prosinci jsem na stupnici přijímače zaznamenal zajímavé signály ruských stanic až z Dálného východu. Kmitočty byly nízké, vlastně výhradně v pásmech 41 a 49 metrů, které se v Rusku pro šíření regionálních či lokálních vysílání používají.
     Nejvzdálenější vysílače, které jsem slyšel, jsou ve městech Petropavlovsk Kamčatskij (Radio Rossii, 6075 kHz, Kamčatka), Arman (Radio Rosii, 5940 kHz, oblast Magadan) a Jakutsk (Radio Rossii, 7230 kHz, Republika Sacha, Sibiř). Z bližších vysílačů to byl Mončegorsk (Radio Rossii, 5930 kHz, oblast Murmansk) a Archangelsk (Radio Rossii Pomorje, 6160 kHz).
     Jak je vidět, všechny stanice sice přenášejí celostátní program Radio Rossii, ale všechny (snad až na Murmansk) vysílají i vstupy regionálních pořadů, které jsou z pohledu DXera vždycky nejzajímavější. Z oblastí Kamčatky a Magadanu jsem zatím neměl na regionální vysílání štěstí, ale slyšel jsem vysílání z Jakutska a Archangelska. O tom druhém je tenhle článek.

     Archangelsk leží pěkně daleko na severu, až na 64. stupni severní šířky a jeho oblastní vysílání se jmenuje Radio Pomorje. Připravuje ho GTRK Pomorje, což je státní televizní a rozhlasová společnost, která působí v Archangelsku. Vysílání se také hlásí jako Radio Rossii Pomorje, protože vlastně patří pod tuto stanici s celostátní působností. Jako u nás např. Český rozhlas Sever. Kdybychom měli moře, tak by i u nás možná byl Český rozhlas Přímoří.
     Pomorje vysílá na 6160 kHz v těchto časech: od pondělí do pátku 0310-0400, 0910-1000 a 1410-1500 UTC. V sobotu a v neděli 0610-0700 a 0810-0900 UTC. Čas UTC je o 1 hodinu méně než náš středoevropský čas SEČ, tzn. 0310 UTC = 4:10 SEČ (ráno!). V Archangelsku je v té době 7:10 hod. Stanici jsem slyšel při relacích v 0810 (v neděli) a ve 1410.

     Na nahrávce je slyšet znělka a po ní identifikace: „V efire Radio Rossii Pomorje“ (výslovnost = Pamorje). Následuje ohlášení v místním jazyce (karelština?) a potom v ruštině „Radio Pamorje pradalžajet svaju rabotu...“. Nahrávka je z nedělního dopoledního pořadu. Ve všední dny odpoledne (nebo spíš u nich už večer) se hlášení v místním jazyce neobjevuje.

Radio Pomorye, Arkhangelsk RUS 6160 kHz

Radio Seagull, test na 1395 kHz

Mezi svými staršími nahrávkami jsem našel holandské hudební Radio Seagull, o kterém jsem se zapo-mněl zmínit v listopadu. V té době vysílalo zkušební relace na kmitočtu 1395 kHz v pásmu středních vln.
     Nebylo to zkušební vysílání ledajaké. Kmitočet si vybrali proto, že je po celý den až do večera prázdný a přes noc také. Potřebovali vyzkoušet různá místa, odkud mohou vysílat s různými výkony. Je třeba připomenout, že Radio Seagull (Racek) vysílá společně s Radiem Waddenzee z lodi zakotvené v jednom z holandských přístavů. Tam vysílají s řádnou licencí na kmitočtu 1602 kHz. Radio Seagull vysílá v noci, Radio Waddenzee přes den. Na volné moře nevyjíždějí, to se ale teď mělo po dobu testů změnit.
     Radio Seagull si zvolilo volný kmitočet 1395 kHz, vzalo na palubu ještě jeden vysílač a provedlo sérii tří testů. Každý trval zhruba týden a loď přejížděla mezi různými místy u pobřeží Holandska a měnila vysílací výkon vždy po několika dnech.

     Vysílání je zaměřeno asi spíš na jihovýchodní pobřeží Anglie než na Holandsko. Proto je také vysílání v angličtině. Výkon vysílače při testu byl maximálně asi 5 kW. Na webové stránce Radia Seagull byly veškeré informace a výzvy k posílání poslechových zpráv.
     U nás byl příjem překvapivě dobrý, sice během dne poněkud kolísal, ale ve špičkách by svou kvalitou asi každého překvapil. To je slyšet i na připojené nahrávce, kde je kompletní identifikace. Testy skončily a od té doby už se Radio Seagull na 1395 kHz neobjevilo. Byl to ale zajímavý zážitek poslouchat zase rozhlasovou stanici vysílající z volného moře...

Radio Seagull HOL 1395 kHz

Radio Merkurs, Riga - 1485 kHz

Když jsem 7. prosince před 10. hodinou dopolední ladil na přijímači přes kmitočet 1485 kHz, zaslechl jsem německou píseň, takový ten, jak se říká, šlágr nebo cajdák, jaké hrají holandské pirátské stanice. Poznal jsem německého zpěváka Heino, a kdo ho zná, ví, co mám na mysli. Následovala další podobná skladba a další, dokonce zazněl i podobný šlágr v holandském provedení. Řeč žádná, jen nával těchto písní, jedna za druhou. Sice mne napadlo, jestli se nejedná o vzácnou stanici Radio Merkurs, protože jsem slyšel, že hraje různé styly, i ruské polooperní pěvce pop music, ale nevěřil jsem, že by stanice byla slyšet teď, dopoledne. Slyšel jsem ji před dlouhou dobou jen krátce pozdě odpoledne.

     V 10:15 se konečně ozval mužský hlas a v jazyku, který připomínal finštinu nebo estonštinu, skutečně ohlásil „Merkurs Radio“. Řekl asi dvě věty a zase se hrálo dál. Přestože jsem měl tuhle stanici naladěnou v pozadí při jiné práci až do odpoledne, jiné ohlášení ani řeč už jsem neslyšel. Postupem času se objevily i angloamerické oldies. Signál se ztrácel, zase objevoval a jen pomocí rámové antény jsem mohl zvolit takový směr, aby nerušila berlínská stanice Oldiestar Radio svým intenzívním šumem, protože vysílá v systému DRM. Nejlepší směr byl 40 stupňů, tak byla berlínská stanice, jejíž signál přichází přímo ze severu, skoro úplně potlačena.

     V jedné chvíli jsem zažil překvapení. Předehra k další skladbě vnucovala silně myšlenku, že se chystá Karel Gott s písní „Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš?“. Ano, byl to on a dokonce v češtině. To bylo určitě po několika letech poprvé, co jsem zase slyšel v cizím rozhlase zpívat českého zpěváka česky.

     Radio Merkurs vysílá z Rigy v Lotyšsku na 1485 kHz výkonem 1 kW. Je to stanice naprosto ztracená mezi desítkami dalších evropských stanic na tomhle přeplněném kmitočtu. V západních Čechách jsou tam většinou slyšet vysílače sítě AFN pro americké vojáky v Německu a několik let je kmitočet zahlušen již zmíněným šumem DRM z Berlína.
     Odpoledne se signál z Rigy ztratil. Zkoušel jsem to druhý den ve stejnou dobu dopoledne, ale po Merkursu ani stopa. Marně jsem čekal až do odpoledne. Třetí den byl naopak zase slyšet, ale ne tak, jako první den. Někdy se prostě na člověka usměje štěstí.
     Nahrávka hlášení se mi nepodařila, ale pokušení nahrát Karla Gotta jsem neodolal. Alespoň mám Radio Merkurs na nahrávce v téhle podobě, identifikace se mi možná podaří jindy.
     Internetová stránka Radia Merkurs je jednoduchá, také informací tam moc není. Ze samotné stránky není možné spustit stream, ale přes TuneIn to jde. Je zajímavé, že na stránce ve fóru probíhá celkem živá diskuse každý den. O čem si tam posluchači píší, to se mi ale z obtížných textů v lotyšštině nepodařilo zjistit...

Na nahrávce je Karel Gott. Toho každý pozná. Že se jedná skutečně o Radio Merkurs z Lotyšska, tomu snad laskavý čtenář uvěří. Ve druhé polovině nahrávky začíná z pozadí vystupovat DRM šum z Berlína.

Radio Merkurs LVA 1485 kHz

První sníh

Loni to bylo 23. listopadu, kdy jsem se ráno vzbudil a přestože slunce ještě nevyšlo, okny pronikalo neobvyklé světlo. První sníh. Letos přišel až na Mikuláše, v noci z 5. na 6. prosince. Nebylo ho moc, přes den se neudržel, druhý den zase napadl a zase zmizel. Letošní zima tedy začíná docela pomalu. Ale v posledních letech bylo nejvíc sněhu v lednu a únoru, tak uvidíme, jaké to bude letos.
     Obstaral jsem si 50 kg briket, je to sice jako když plivne, ale na udržování ohně přes noc nebo když nejsem půl dne v domě, to postačí. Těch briket je asi 90. Jedna briketa vydrží 7-8 hodin, to už mám vyzkoušené. Není příjemné pořád zatápět, protože měkké dřevo rychle vyhoří a o tvrdé je v tomhle kraji nouze. Alespoň tedy v oblasti, kterou mám pod dohledem a odkud dřevo svážím.
     Na zimu jsem se vyzbrojil také novými botami z armádního výprodeje. Jsou to úplně nové, vysoké, důstojnické boty se zimní filcovou výplní. Je to krásný výrobek značky Svit z pravé kůže a bytelnou, kovem vyztuženou podrážkou s hrubým zimním vzorem. Za 500 korun byly skoro zadarmo, protože kvalita je vidět na první pohled. Armáda se prostě neošidí a na svém vybavení nemusí (nebo spíš nemusela) šetřit.

     Dny jsou teď krátké, ráno je tma skoro do 8 hodin a odpo-ledne znovu od 16. Člověk musí přizpůsobit svůj denní režim, když chce venku něco udělat, připravit dřevo, jít na zdravotní vycházku apod. Okolí hájovny je teď docela smutné, když je bez sněhu, s holými stromy a v celodenním šeru, nikde není vidět živou duši, a to včetně zvěře a ptáků. Jen jedno překvapení jsem zažil minulý týden: když jsem vyšel po cestě na okraj lesa, najednou slyším asi 50 metrů dál praskot a z lesa se na pole vyřítilo stádo muflonů! V prvním okamžiku jsem si myslel, že to jsou srnky, ale pak jsem mezi nimi uviděl statné samce s tlustými, zatočenými rohy. Slyšel jsem, že se v kraji vyskytují, ale za celé čtyři roky, co tam jsem, jsem je nikdy neviděl. Až teď, a docela blízko u hájovny. Ve stádě mohlo být možná 20 zvířat.
     Jiná překvapení se nekonala, ale je to asi i dobře, protože hlavní předností tohohle místa je jeho celodenní klid, který člověk z města musí nutně ocenit. A až napadne skutečně vrstva sněhu a přikryje kraj, bude to zase ta pohádka, kterou mi tam bylo dopřáno už několik let za sebou zažít...

Smrt krásných sršňů

Na půdě hájovny si letos sršni vystavěli velké hnízdo o velikosti asi 50x40 cm. Je známo, že na podzim celá kolonie vymře a přezimují jen královny, zalezlé kdesi v díře v zemi či za trámem. Na jaře postaví první plástev, nakladou do ní vajíčka a vypěstují první dělnice, které se pak postarají o dostavbu hnízda, dalších pláství a vychovají larvy.
     Letos jsem pozoroval značné snížení aktivity sršňů na začátku října. V jeho druhé polovině se několik jedinců motalo po půdě nebo se snažili dostat ven sklem vikýře. Svoji obvyklou cestu škvírou ve štítu domu už nebyli schopni nalézt. Když jsem 25. října vylezl na půdu, našel jsem jen tři sršně pod sklem vikýře. Jejich odchyt do skleničky nebyl obtížný. Rozhodl jsem se, že si je převezu do Plzně do paneláku, abych zjistil, jak dlouho budou ještě žít, když budou mít potravu a vyšší teplotu. V přírodě patrně umírají z nedostatku potravy a vlivem nízké teploty.
     Ve sklenici v paneláku sršni ožili, bručeli, létali, snažili se dostat ven a s chutí požírali jablko. To trvalo po zbytek října a celý listopad. Poslední listopadový den ale bylo vidět, že jen pomalu lezou a ve sklenici už nelétají. Ráno 1. prosince už nejevili známky života. Jejich rychlé úmrtí si neumím vysvětlit. Došlo k němu kvůli otravě z kousku jablka, které bylo asi týden staré a už patrně trochu nahnilé? Nebo skutečně přišel jejich čas, který se nedá odvrátit? Asi bude třeba pokus zopakovat příští rok.
     Sršeň je krásný hmyz, kterého příroda stvořila naprosto dokonalého (viz obrázek). Zoologové dávají přednost názvu sršeň obecná (Vespa crabro), ale i tvar „ten sršeň“ pravidla připouštějí. Navzdory předsudkům, o jak nebezpečný hmyz se jedná, není třeba se sršňů bát. Nejsou agresivní, stejně jako nejsou agresivní vosy. Můžete je pozorovat ze vzdálenosti 30 cm a oni si budou hledět svého a vás si nevšimnou. O tom jsem se mohl letos mnohokrát přesvědčit a tak jsem si názor na tyhle dva druhy hmyzu zásadně opravil.

     O tom, že sršni nám nemusejí nahánět hrůzu, pojednává i text odborníka na hmyz Bohumila Měšťana:
     "Sršni jako takoví nebezpeční v jistém smyslu jsou, ovšem jejich užitečnost spočívá v tom, že fungují jako regulátor v přírodě. Takové průměrné sršní hnízdo, kde žije 400-700 jedinců, spotřebuje denně 500 až 1000 g hmyzu, vesměs neužitečného, škodlivého nebo nepříjemného.Vzhledem k tomu, že potravou sršňů je zejména dvoukřídlý hmyz, kam patří mouchy, všelijaké obtížné bodalky, dále komáři, střečci a ovádi, je zřejmé, že sršni vykonávají v přírodě dosti důležitou regulační činnost.
     U nás ještě nepostoupila legislativa tak daleko, ale například v Německu jsou sršni chráněni. Je tam zákonem chráněno sršní hnízdo, tzn. likvidace sršního hnízda je trestána pokutou 50 000 eur. Takové právní podmínky u nás chybí, náhled na sršně je stále zastaralý, že je to nebezpečný hmyz, kterého je třeba se bát. I když třeba, v rámci sršní komunity, se nacházejí také sršní samci, kteří vůbec nejsou vybaveni žihadlem - žihadlo je víceméně doménou samiček, protože vzniklo z kladélka (ovipositoru), které samci nemají. Přesto se někdy stává, že dochází k hubení čistě samčích kolonií, což je samozřejmě nerozumné a přírodě to vůbec neprospívá.
     Jak ale laik pozná, že se jedná o kolonii samců a že se nemá čeho obávat? Sameček se rozpozná tak, že je velký asi jako dělnice, ale je subtilnější, drobnější, má zajímavě uspořádaná tykadla - ta tykadla jsou černá, ohnutá do stran a nahoru, jako turecké šavle, jeho zadeček má 7 dobře viditelných článků a není zakončen do špičky, jako u dělnic nebo královny, ale je kulatý. Má větší vznosnou plochu křídel, je to dobrý letec. Jiné rozpoznávací znaky nejsou. Toho samečka si můžete bez obav položit na dlaň, nemá čím by vám ublížil.
     Kategorie sršních samců je nesmírně zajímavá. Když přijde čas jejich pohlavního zrání a vývoje konečné etapy, kdy mají prokázat své opodstatnění, jsou velmi vábeni feromony královen. Rádi létají a pytlačí v cizích vodách. Sršní sameček přilétne k cizímu hnízdu, ovšem tam je u vchodu stráž dělnic a jeho život rychle končí, protože on se oproti dělnicím nemá čím bránit. Proto se pod sršními hnízdy válí spousta pobodaných samečků. Takže samečci u cizích hnízd prakticky nemají šanci."

Neobvyklý úkaz na FM

Ve čtvrtek 10. listopadu jsem pozoroval neobvyklý úkaz v pásmu FM. Šlo o tak výraznou změnu příjmových podmínek, jakou jsem ještě asi nezažil, přestože už jsem strávil během svého života pěkných pár stovek hodin při sledování stanic v tomhle pásmu.
     Jelikož mám nově zřízené přijímací zařízení pro FM, sledoval jsem během týdne od 3. do 11. listopadu příjmové podmínky víceméně celodenně, abych si udělal představu, co je možné v mé lokalitě přijímat. Rádio bylo zapnuté, během dne běželo jako zvuková kulisa na pozadí mých různých činností a naladěny byly obvykle kmitočty, na kterých bylo možné očekávat nějaký hodně vzdálený vysílač.
     Ve čtvrtek 10. listopadu jsem se zaměřil na berlínský kmitočet 95.8 MHz (RBB Radio 1, vzdálenost 285 km). Přes poledne byl signál poměrně slabý s častými úniky, někdy zesílil, ale ne natolik, aby naskočilo RDS. Nechal jsem tedy rádio hrát, mezitím jsem dělal něco jiného a po chvílích jsem se chodil dívat na stupnici, jestli nenaskočilo RDS (když jednou naskočí, už na displeji zůstane). Ale nic takového se nestalo, signál pořád kolísal...
     Shodou okolností jsem byl potom poblíž přijímače asi půl hodiny, když se to stalo. V 15:29 hod. najednou signál během asi 15 sekund zesílil natolik, že naskočilo RDS. V dynamickém PI se střídaly dvě řádky: RADIO1 a VOM RBB. Rychle jsem spěchal pro foťák, ale nemusel jsem spěchat, protože signál se držel v síle skoro na plný S-metr celých následujících 15 minut! Napadlo mne, že mám zkrat na anténním svodu a že nějakým jeho pohybem došlo k nápravě, nebo snad že na vysílači byla údržba a teď byl zapojen na plný výkon. Jakoby někdo odsunul jakousi stínicí desku a signál naplno zasáhl anténu. Po 15 minutách přišel první únik, ale za chvilku byl signál zase skoro na plný S-metr.

     V té době už jsem ladil další kmitočty a na 87.9 MHz jsem objevil berlínskou stanici Star FM, jejíž vysílač má výkon jen 1 kW! Takže to nebyla náhoda. Příjmové podmínky ze severu se skokem zlepšily a trvaly asi dvě hodiny. Ze severu značně zesílil vysílač Radia Szczecin (Štětín, 386 km) na 92.0 a na displeji se pravidelně rozsvěcovalo jeho RDS (dřív byl signál jen slabý a roztřesený), objevil se i další vysílač ze Štětína – Radio Zet na 95.2 MHz.
     Těšil jsem se na večerní, případně noční a ranní poslech, ale kolem 18. hodiny se příjmové podmínky už značně zhoršily a večer byl stejně nevýrazný, jako ty před ním během uplynulého týdne. Kdybych nebyl u přijímače odpoledne, ani bych netušil, co se během těch pár hodin odehrálo...

První dojmy z pásma FM

S podzimem asi není od věci zaměřit se z DX pohledu i na pásmo FM. Zvlášť pro mne to může být zajímavé, protože už jsem ho delší dobu (několik let) zanedbával, přestože dobře vím, že i tam je možné se dočkat překvapení a výborných zážitků.
     V minulém příspěvku jsem popsal sestavení nového teleskopického stožáru, který má délku 10 metrů. Při použití jen jeho dolní části (5 m) je možné na silné trubky nasadit i větší anténu pro pásmo FM. To jsem vyzkoušel a zatím se zdá, že se to osvědčilo.
     Anténu jsem nasměroval na sever s tím, že s ní zatím nebudu točit a směr řádně prozkoumám. Místo, kde anténa stojí, jsem vybral záměrně tak, aby byla zastíněna domem před signály, které přicházejí z jihu a jihozápadu. Ty pro mne nejsou nové, jsou silné a jejich neblahý účinek jsem si mohl ověřit na méně chráněné půdě o 5 metrů výš.

     Z časových důvodů jsem mohl zkušebně proladit pásmo jen jednou večer a potom ráno. Nejvíc mne překvapilo, kolik je na pásmu volných kmitočtů! Používám přijímač Grundig Satellit 700 (viz obr.) Mám v něm užší mf filtry 110 kHz. Přijímač má RDS včetně užitečného PI. Odhaduji, že na pásmu je nejméně 30 volných kmitočtů, kde by se mohly při zlepšených podmínkách šíření objevit vzdálené stanice. Při použití klasického tuneru s velmi úzkými mf filtry kolem 50 kHz by se počet volných kanálů jistě ještě zvýšil.
     Zkušební večer a ráno přinesly zatím jen dva vzdálenější vysílače, ale podmínky byly velmi špatné. Vždyť také celý den (během mé stavby stožáru) mrholilo a povětrnostní situace v celé oblasti střední a severní Evropy byla pro naše DX záměry nepříznivá. A tak jsem byl rád, když jsem slyšel polský vysílač Štětín (PR Radio Sczcecin, 92.0 MHz, 60 kW) ze vzdálenosti 385 km a ověřil jsem si, že příjem vysílačů z Berlína bude možná stálý, i když to nebude žádný HiFi příjem, např. RBB Radio 1 na 95.8 MHz (100 kW), tady je vzdálenost 285 km. Stanici jsem identifikoval dřív podle PI kódu, než podle programu. V jednom okamžiku signál zesílil a naskočil kód D332.

     Mapka ukazuje první dva vzdálenější vysílače: Štětín a Berlín. Jsou označeny modrým křížkem. Moje stanoviště je označeno červeným kroužkem.

     Na další vzdálené vysílače zatím čekám. Vím, že přijdou, zatím na ně nespěchám, chci si nejdřív osahat pásmo na novém stanovišti a pokud bude přijímací zařízení fungovat bez problémů, bude na podzim a v zimě jistě o zábavu postaráno...

Nová zábava v pásmu FM

Už bylo vidět z jednoho předchozího příspěvku, že se schyluje ke změně nebo spíš novince: mám novou hračku pro pásmo FM. Pořídil jsem si nový stožár (vojenský eShop ArmyPoint, 790 Kč) s úmyslem upevnit na něj anténu pro pásmo FM. Stožár jsem minulý týden zkušebně postavil a výsledek ukazují fotky.
     Stožár sloužil původně jako anténa pro vojenskou radiostanici. Je vysoký 10 m, materiál Al. Skládá se ze dvou souprav trubek, každá souprava má vlastní způsob smontování, nicméně v konečném výsledku tvoří jediný stožár.
     Dolní souprava se skládá ze 4 teleskopických trubek. Mají výborně řešený mechanismus aretace, kdy po vytažení trubky vyskočí dva hranolky na pružinách a zapadnou do otvorů v dolní trubce. Po vytažení je dolní část stožáru dlouhá 5 m.
     Horní souprava je složena také ze 4 trubek, již tenčích, ty se vzájemně spojují bajonetovým závěrem. Také tohle je výborně vyřešené, prostě vojenská preciznost. (Už jen kvůli tomuhle stožáru mne tolik nemrzí, že jsem dlouhá léta přispíval ze svých daní na armádu). Složené trubky mají délku také 5 metrů. Spojení horní a dolní sady je rovněž vyřešeno bajonetovým závěrem.
     Nejvíc mne trápila představa, že nebudu schopen postavit tak vysoký stožár sám. Ale ve skutečnosti se ukázalo, že to je velmi snadné. Potřeboval jsem k tomu ale jednu šikovnou pomůcku: stojan pro slunečník, tedy známý „vrták“, který mi už dlouho ležel ve sklepě od té doby, kdy jsem stavěl bambusové stožárky. Vrták je dlouhý asi 40-50 cm, je možné ho zavrtat s pomocí nasazovací tyčky podle potřeby celý do země. Do něj jsem postavil ještě složenou dolní teleskopickou soupravu trubek a upevnil ji ve vrtáku dřevěnými kolíky. Nahoru, na konec poslední trubky, jsem upevnil kotevní karabinky (je tam na to objímka). Na kousek papíru jsem si nakreslil ve zmenšeném měřítku 10 cm vysoký stožár, z jeho poloviny jsem spustil kotevní lana-čáry pod úhlem 45° a pravítkem jsem změřil jejich délku. Ukazovalo to 7 cm, tedy v reálu by kotevní šňůry mohly být dlouhé 7 m. Tak jsem je nastříhal (3 ks) a přivázal na karabinky. Vysunul jsem dolní sadu trubek do výšky 5 m a kotevní šňůry jsem upevnil kolíky na zemi. Pak jsem trubky zase stáhl dolů.

     Dále jsem sestavil horní část ze 4 slabých trubek. Tu jsem posadil na dolní část a zajistil bajonetem. Pak už bylo snadné postupně vytáhnout všechny trubky dolní sady. Stožár stál ve své impozantní výšce 10 m a už připravené kotvení se auto-maticky napnulo. To byla tedy první verze kompletního stožáru.
     Druhá verze představuje jen 5metrový stožár sestavený z dolní sady čtyř silných trubek. Kotvení je zachováno na jeho konci. Na složenou sadu jsem nasadil FM anténu Yagi 9-el. a vysunul stožár nahoru. Ukázala se nevýhoda v tom, že stožárem nejde běžně otáčet, protože kotevní objímka je pevná. Je navíc vyřešena důmyslně tak, že má na své vnitřní straně kolíček, který zapadá do otvoru v trubce, na kterou je objímka připevněna.
     Zatím jsem se ale stejně rozhodl, že nasměruji anténu jen do jednoho směru a ten důkladně prozkoumám. Pro začátek jsem zvolil sever. Tam mohou být zajímavé vzdálené FM vysílače v Německu a Polsku a tím směrem je také Dánsko a Švédsko. Ale to ukáže čas. Zatím jsem spokojen, že mám novou anténu...