sobota 25. února 2012

Asijské stanice v Anglii


Jako „asijské“ se v Anglii označují ty rozhlasové stanice, které vysílají pro národnostní menšinu pocházející z Pákistánu nebo Indie. Některé jsou slyšet v této době i u nás v pásmu středních vln. Výkony jejich vysílačů jsou malé, ale signály jsou schopné k nám doletět.
     Sabras Radio patří mezi průkopníky asijských stanic v Anglii, které vysílají pro indicko-pákistánskou menšinu. Začalo vysílat v roce 1976, nejprve v rámci lokální stanice BBC, potom jako součást skupiny GWR Group, nakonec se plně osamostatnilo, když v roce 1994 získalo licenci k vysílání na 1260 kHz v Leicestru, East Midlands. Dnes má v éteru velký úspěch. Vděčí prý za něj šťastně vyřešené struktuře programu, kde výběr hudby a volba jazyků splňují požadavky dnešní asijské komunity v této části Anglie. Kromě středních vln vysílá Sabras Radio také v digitálním systému DAB a přes internet. Na střední vlně 1260 kHz má vysílač výkon jen 0,3 kW.
     Radio XL je první asijskou stanicí, která začala vysílat nepřetržitě 24 hodin denně pro kraj West Midlands. Svým signálem na 1296 kHz pokrývá 250 tisíc příslušníků indicko-pákistánské národnostní menšiny. Asijská komunita má ve velké oblibě rozhlasové vysílání a když prý přijdete do kterékoliv její domácnosti, určitě tam bude hrát rádio. Přestože jsou tito lidé různého náboženského vyznání a mají různé kulturní zázemí, všichni milují hudbu a jsou hrdí na svoji kulturu. Pořady jsou hlavně v angličtině a hindí, ale občas i v urdu, pandžábí, bengálštině apod. Stanice má sídlo ve středu Birmighamu, kde má moderní vysílací vybavení. Vysílač na střední vlně 1296 kHz má výkon 10 kW.
Na nahrávkách jsou obě tyto stanice, jak jsem je slyšel v polovině února vždy dopoledne kolem 8. nebo 9. hodiny. To je asi nejlepší doba pro příjem, protože např. večer nebo přes noc jsou kmitočty rušeny jinými stanicemi.


Náročný únor

Po mírném začátku zimy, kdy ještě v lednu nebylo po sněhu památky a mrazy se pohybovaly kolem nuly, měl pro nás únor připravené překvapení. Od samého začátku náš přivítal mra-zy až k -20 °C, což je na mírném Plzeňsku docela dost. Na Šumavě naměřili na Horské Kvildě -39 °C!
     V těch dnech jsem byl v Plzni a v paneláku u teplých radiátorů se to dalo vydržet. Tam se mi dostal do rukou úvodník do připravovaného únorového čísla Radio Revue, kde se psalo, že v těchto mrazivých dnech asi nikdo nepojede rozmrazovat chalupu a tak zůstaneme u rádia pěkně doma v teple. Téhle poznámky jsem si hned všiml, protože já jsem se chystal příští den jet tu chalupu rozmrazovat!
     Cestou jsem měl různé černé myšlenky, jak to tam asi bude vypadat, jestli půjde elektřina (to je nejdůležitější) a jak dlouho asi budu svoji místnost v hájovně vytápět, než tam bude snesitelno k žití. O vodu a teplo jsem starost neměl, vodu si vytáhnu ze studny a dřevo na topení obvykle nezamrzá. První den jsem nemohl na rádio ani pomyslet, do večera jsem topil v trojích kamnech a odstraňoval jsem různé následky mrazů. Až večer jsem zapnul rádio, když už byly všechny práce hotové.
     Teplotu v místnosti jsem dostal na 20 °C až druhý den v 16 hodin po skoro nepřetr-žitém topení. Je pravda, že v noci jsem netopil, jen jsem měl v kamnech „noční“ briketu, která vydrží až 7 hodin a ráno hodím na její žhavé zbytky jen slabé dřevo a nemusím zdlouhavě zatápět. To jsem udělal při ranní teplotě 9 °C a pak už teplota v místnosti zase stoupala. Sněhu moc není, při mém příjezdu byl asi 1 cm, během týdne nějaký připadl, ale byl silný vítr, takže vrstva sněhu se špatně měří, odhaduji to na 7 cm.
     O víkendu 11. a 12. února přišla další vlna mrazů, dva dny po sobě jsem ráno naměřil -18 °C. Potom už šly teploty nahoru a přes den vylezly i nad nulu. To byla úleva.
     Jinak se celkem nic nedělo, v okolí je ticho, jednou za den přejede kolem auto, jednou za den se na cestě objeví nové stopy člověka, kterého ani nevidím. Když jsem intenzivně topil, v jednu chvíli jsem si uvědomil, že na okně slyším typické bzučení mouchy. Probudila se ze zimního spánku a chtěla ven do mrazu -13 stupňů. Po vnitřním okně lezla nedočkavě nahoru a dolů, ale když jsem ji přemístil na vnější okno, které bylo ještě zamrzlé, hned přestala lézt a stáhla křídla pevně k sobě. S ledovým, obrázkovým povrchem skla se nejspíš ještě nikdy nesetkala. Vzal jsem ji zase dovnitř a ona z toho byla asi v takovém šoku, že někam zase zalezla a už jsem o ní neslyšel.

     V silných mrazech se neobjevovali ani ptáci. Jedinou živou bytostí, kterou jsem v okolí viděl, byla černobílá kočka. Naučila se chodit do stodoly, protože jí tam občas dám něco k snědku. Ale jen občas, přesto tam chodí asi každý den. To je vidět na stopách ve sněhu. Jednou, když jsem šel do vesnice, viděl jsem její stopy po celé cestě z vesnice do hájovny. Málokdy ji ale vidím. Když jí ale dám do stodoly do misky nějaké žrádlo, za čtvrt hodiny je miska prázdná. Je to takový zvláštní kontakt se zvířetem, který je sice spolehlivý, ale to je asi tak vše...