Hašlerky na sněhu

Trvalá čistota bílého sněhu všude kolem hájovny je to, co na tomhle místě teď nejvíc obdivuji. Ve městě se sníh brzy promění ve špinavou břečku, a nemusí to být jenom ve městě, i tady v blízké vesnici už o čistý sníh nezavadíte, špína je před domy i uvnitř na dvorech.
     Ale v lese je to jiné. I na cestě, která jde kolem hájovny. Přestože po ní v posledním týdnu několikrát projeli auty myslivci a stopy na ní zanechal také koník nám už známé slečny, sníh je i ve vyjetých kolejích pořád krásně čistý a ničím neposkvrněný.

Jak už to ale bývá, všeho jen do času. Když jsem před několika dny brzy ráno odklízel sníh a vyšel vraty na lesní cestu, hned mne uhodil do očí předmět, který sem svým tvarem ani barvou rozhodně nepatřil. Modrý obal od Hašlerky! Ležel ve vyjetých kolejích, které udělalo minulý večer myslivcovo auto, když tady bylo odstavené, zatímco jeho pán seděl na posedu. Pak se vrátil k autu, před odjezdem rozbalil Hašlerku, strčil ji do pusy, obal odhodil na zem a odjel. Když jsem si tenhle scénář představil, hned jsem měl po náladě. Dosud jsem si myslel, že myslivec je nejen lovec, ale i ochránce přírody a tedy i ochránce její čistoty! Ale tenhle klidně odhodí odpad na zem, navíc před dům někoho jiného, než aby strčil malý papírek do kapsy nebo do auta, které měl metr od sebe. Papírek od Hašlerky sice není plastový kanystr nebo stará pneumatika, ale dostatečně vypovídá o svém bývalém majiteli.
     Jednou jsem dokonce podezříval bývalého hajného, který má vedle malý pozemek, že mu také nevadí dělat nepořádek v lese. Jel kolem v autě a právě na stejném místě, kde teď ležel obal od bonbonu, vyhodil z okénka k plotu hájovny úzký žlutý předmět. Vypadalo to jako plastová láhev. To mne nadzvedlo ze židle, na které jsem seděl u okna a šel jsem se podívat ven. Byla to slupka od banánu. A tak jsem si zachoval k bývalému hajnému svůj obdiv.
     Žádnou parádu ale takové věci před barákem nedělají. Snad shodou okolností se lidé zbavují věcí právě na tom malém místě před hájovnou. Snad opravdu jen shodou okolností si tam teď myslivec zvykl i močit. A to dva večery za sebou, než sedl do auta a odjel, vypustil do sněhu před vraty velké množství oranžové tekutiny, kterou zadržoval tři hodiny na posedu. Proč se ale nevymočil pod posedem nebo cestou k autu? Proč to nesl právě sem? Dočkám se jednou ráno toho, že objevím u cesty hnědou hromádku, kterou mi tam nechal večer pod rouškou tmy?
     Ať si někdo říká o životě na samotě cokoliv, jisté je, že je vám tam dobře do té chvíle, než se v okolí objeví člověk. S člověkem přicházejí problémy. Pravda, s některým může přijít i něco úplně opačného, ale takoví lidé jsou vzácní, každý na ně nemá štěstí a už vůbec nemůže čekat, že se jednou takový člověk objeví z ničeho nic v zákrutě lesní cesty…

Příjemné ráno u přijímače

Víkend se po rádiové stránce moc nevyznamenal, ale hned pondělní ráno zastihlo na rozhlasových pásmech několik zajímavých vzdálených stanic. Takzvané X-pásmo 1610-1700 kHz bylo velmi živé od 7 hodin, to je půl hodiny před východem slunce. Na každém kmitočtu byly slyšet nejméně 3 až 4 stanice z Ameriky. Jak známo, v Americe používají odstup kmitočtů 10 kHz (u nás v Evropě je to 9 kHz) a tak je v pásmu k dispozici 10 kanálů. To je ale jen teoretický počet, protože skutečně volných kanálů tolik není: na 1611 kHz je Vatikán, na 1680 kHz nějaká vojenská stanice ze západní Evropy a běžně se po pásmu ještě toulají řečtí, holandští a srbští „piráti“, což jsou nepovolené stanice, které hrají převážně jejich lidovou hudbu.

Už tradičně nejsilnější byla americká stanice KVNS z Brownsville v Texasu na 1700 kHz. Hraje oldies a hlásí se skoro po každé skladbě. Pěkný signál měla také stanice WFSM Dry Branch (Georgia) na 1670 kHz s programem Fox Sports Radio. Suché větve praskaly i v mých kamnech a tak byl poslech z druhého břehu Atlantiku příjemný.

Po přeladění do pásma 60 metrů jsem zjistil, že dneska chodí velice pěkně brazilské stanice. Ale nejen na 60 metrech, ale i na 31 m – 9505 kHz – byl slyšet pěkný signál brazilské stanice Radio Record ze Sao Paula. A na 9565 kHz běžel nepřetržitý proud náboženských pořadů, jak už to má ve zvyku další brazilská stanice Super Radio Deus e Amor (Curitiba). Boha a lásku propagovali i v téhle, pro ně velmi časné ranní hodině.
     Ani pásmo 25 metrů nezůstalo pozadu a z Brazílie tam hrál už tradičně pěkný signál Radia Brasil Central (Goiania) na 11815 kHz. Pak ještě krátký pohled zpět na „šedesátku“ a hle – na 4800 kHz je slaboučký signál z Mexika: XERTA Radio Transcontinental z Mexico City.

Tak to bychom měli Jižní Ameriku; signály se pomalu ztratily po 9. hodině a docela živé ještě zůstalo pásmo středních vln (MW), kde v tu dobu, kdy vychází slunce na západním konci Evropy, pěkně zesílí stanice např. ze Španělska nebo Anglie. Na 1260 kHz byly dvě anglické stanice: celkem známé Absolute Radio (nejsilnější signál má na 1215 kHz, je to bývalé Virgin Radio) a pod ním slabá stanice Sabras Radio, která hraje pro Asiaty, převážně pro Indy a Pákistánce žijící v Anglii. Stanici poznáme hned, protože nikdo jiný v Evropě nehraje indické písně (samozřejmě kromě asi dvou dalších podobných mini-stanic v Anglii) a zvlášť ne v tuhle ranní dobu.

     Dnešní mrazivé ráno s teplotou -6 °C bylo ostré a když člověk poslouchá na Radiu Record, že v Sao Paulu je v 5.30 ráno 22 stupňů, není si jist, jestli by to chtěl právě tady a teď. Vždyť to mrazivé povětří s kupou sněhu má také něco do sebe. Nepotrvá věčně a my budeme moci už brzy pozorovat první příznaky probouzející se přírody…

Krvavý noční příběh

Když ve čtvrtek po 18. hodině blízko hájovny něco temně bouchlo, nebylo zřejmé, jestli se jedná o další kus sněhu spadlého se střechy nebo jestli to byly dveře auta myslivce, který si ho sem vždycky dává, když jde na noční pochůzku. Při pouhém pohledu z okna byla temná noc a proti hradbě lesa nebylo nic vidět. Asi za půl hodiny se ozvaly dvě rány z pušky krátce za sebou, po chvilce třetí. V 19.20 naskočil motor silného vozidla a auto odjelo po cestě na jihozápad, kde není v lese tolik sněhu a jak je vidět, dá se tudy projet. Neuplynuly ani dvě minuty a motor se ozval znovu. Jiné auto přijíždělo ze směru, kam první odjelo a směřovalo lesem k vesnici na severu, kde je půl metru sněhu. Asi nějaký neznalý občan si chtěl zkrátit cestu. Vždyť on se za chvíli vrátí. Tak se i stalo a za chvíli auto opět přejelo kolem. Ranní stopy ale ukázaly, že všechno bylo jinak a že v okolí se odehrál krvavý příběh.

Myslivci chodí rádi k posedu, který je odsud asi 300 metrů. Nedaleko posedu nasypali hromadu jakéhosi krmného šrotu. Pomohou tak zvěři a zároveň ji mají na dohled a dostřel, tak jako divočáky, když na ně líčí hromady kukuřičných klasů. Toho večera si myslivec patrně naplánoval srnku. Přišla k hromadě naposledy. První rána, krátce na to druhá, srnka se potácí, vrávorá, krev stříká na bílý sníh. Zvíře prochází vysokými lodyhami uschlých rostlin, které jsou na poli ležícím ladem. Stvoly jsou pokryté krví, jako by je natřel štětcem. Srnka mizí v lese, ale nejde nazdařbůh. Drží se stezky vyšlapané ve sněhu. Krvavá stopa je rovnoměrná a silná, chvílemi jakoby vycházela ze sprchy, jak se srnka otřásá a snaží se bolesti zbavit. Vpravo od stezky jdou spěchavé stopy lovce. Kousek odtud je lesní cesta, tu musí srnka přejít. Před cestou se udělala krvavá louže. Srnka, tak jako vždycky, vyčkává, než vyjde do volného prostoru cesty. Bojí se nebezpečí, které by tam mohlo číhat. Netuší, že už si nese smrt sebou.

Pak už zbývá jen kousek. Tady možná padla třetí rána, nějakých 200 metrů od místa činu. Za cestou mezi slabými stromy se zvíře uložilo naposledy. Krvavá sněhová kaše, do které lovec ponořil podrážky svých bot s hrubým zimním vzorem, přes noc zmrzla a vytvořilo se skoro umělecké dílo. Z krvavého lože vychází sněhem hluboké koryto, jak tudy bylo k cestě odtaženo oválné tělo zvířete.

Tady práce lovce skončila. Nechal srnku na místě, uvědomil kolegu o úlovku, odešel k autu a odjel. Stopy druhého auta končí na cestě, kde je na jejím okraji krvavá stopa od odloženého zvířete. Změť stop druhého muže nasvědčuje tomu, že srnku nakládal. Pak auto zacouvalo k odbočce u posedu, otočilo se v hlubokém sněhu a projelo cestou na jihozápad, která je pro silné terénní vozy sjízdná.

Tak skončil příběh, jeden z tisíců. Druhý den se na poli před posedem shromáždilo 13 srnek a z hlubokého sněhu vyhrabávaly loňské kořínky. Nešly k posedu za hojnou potravou záměrně? Výstřely už dávno dozněly a krvavou scénu překryl čerstvý, milosrdný sníh...

Záhada mokré a suché boty

     Při úterní práci v lese jsem se brodil ve sněhu a tak byly nové kožené boty „farmářky“ po návratu a rozmrznutí mokré. To se projevilo ztmavnutím jinak světlehnědé kůže. Uvnitř ale byla zimní kožešina úplně suchá a tak jsem si nechal boty na nohou, protože v domácí obuvi byla u podlahy docela zima. Měl jsem sice obavy, že mokré boty mne budou studit ještě víc, ale to se nepotvrdilo, naopak, za chvíli v nich bylo příjemné teplo.

V té době byl už podvečer, seděl jsem u stolu s rádiem a počítačem a asi za hodinu a půl jsem si všiml při náhodném pohledu na nohy, že na pravé botě se objevují světlé skvrny, jakoby povrch boty usychal. Pak jsem tomu nevěnoval pozornost, až po třech hodinách, když jsem chtěl boty sundat, jsem zjistil, že pravá bota je úplně suchá, zatímco ta levá je pořád tmavá, to znamená mokrá!
     Někdo by možná namítl, že jsem seděl pravou stranou blíž ke kamnům, ale opak byl pravdou. Směrem ke kamnům byla levá bota, zatímco pravá bota byla ve směru k oknu. Jelikož jsem nepozoroval, že by teplota mé pravé nohy, která by snad vyhřívala botu zevnitř, byla výrazně vyšší, než teplota nohy levé, napadla mne jediná příčina oschnutí jen jedné boty: přízemní proudění vzduchu od okna ke kamnům, vůči kterému byla levá bota v závětří za pravou botou. Nebo byla příčina někde jinde?
     Také máte takové starosti?

Jako strážce majáku

V první řadě bych rád poděkoval všem, kteří k mému překvapení čtou tenhle blog, všimli si předchozího příspěvku Verunky a poslali mi gratulaci písemně nebo telefonicky. Potěšilo mne to, přestože skutečnost samotná není moc potěšující...
    Pondělní dopolední cesta na lesní samotu byla podobná té páteční, přestože směr byl opačný. Moje naděje, že cesta bude protažena, se nevyplnila. Do půlmetrového sněhu jsem se už neodvážil a zkusil jsem cestu po poli, kde byla sněhu polovina. Čím jsem se vzdaloval dál od vesnice, tím bylo jasnější, že tady za dobu od mého odchodu neprošla lidská noha a jen vítr navál dalších několik centimetrů bílého prašanu. Až najednou! Když jsem vešel do lesa, kde vítr tolik neřádil, ze závěje se najednou vynořily stopy koňských kopyt a směřovaly po cestě k hájovně. Slečna tady byla o víkendu projet koně.
    Jestli mi před týdnem připadalo, že místo je odříznuto od světa, protože se sem jen málokdo odváží autem, tak dneska to platí už totálně, protože žádné auto sem půlmetrovým sněhem neprojede a proniknout sem se nepokouší ani žádný místní občan nebo turista pěšky. Jen místní rodinka se dvěma dětmi projede na běžkách po 16. hodině, když už se stmívá, na cestě k domovu. Srnky trpělivě obcházejí celý pozemek a hledají něco k jídlu, o čemž svědčí vyšlapané cestičky kolem dokola plotu. Zajíci běhají nazdařbůh a minulý týden nebyl v okolí snad jeden čtvereční metr sněhu, který by nepošlapali. Po úterním silném větru a dnešní ranní sněhové vánici ale okolí dostalo zpátky panenský ráz a všechno je bílé a hladké. Člověk si připadá jako strážce majáku v odlehlé, nepřístupné končině, kde je navzdory přírodním živlům uprostřed lesa malá oáza s dostatečnými podmínkami k životu a se spojením s okolním světem pomocí moderních technologií.

     O síle úterního podvečerního větru svědčí úkaz, který jsem zachytil, když jsem nesl po dvorku dva kbelíky se dřívím z dřevníku. Ozval se lidský hlas. Napadlo mne, že se blíží opozdilí běžkaři, protože už byla skoro tma, ale vzápětí jsem si uvědomil, že hlas má zvláštní barvu, silně se chvěje a přichází z velké dálky. Obecní rozhlas z vesnice za lesem na jihozápadě jsem tady ještě nikdy neslyšel. Nerozuměl jsem, na jakou akci zvali místní občany, jenom na konci vysílání jsem nemohl přeslechnout hudební vložku – dechovku, která je asi charakteristická pro všechny obecní rozhlasy…
    Středeční nákupní výlet do vesnice se obešel bez událostí hodných povšimnutí. Musel jsem zvolit jinou cestu oklikou podél lesa k cestě, která vede k BTSce Vodafonu. Tu minulý týden protáhli. Ve vesnici jsem měl pocit, že tam panuje sněhová letargie. Kolem plotů metrové haldy sněhu, na dvorcích lidé mechanicky odhrnují další kvanta sněhu a vrší je na druhou stranu plotu nebo dělají sněhové pyramidy kolem stromů. Haldy o výšce půl druhého až dvou metrů jsou běžné. V samoobsluze byla jen jedna zákaznice a zajímala se o plakátek s nabídkou jarních kuřat na chov. Objednat do konce února, přivezou je začátkem března…
    Na zpáteční cestě se obloha začala protrhávat a pak už mne doprovázelo sluníčko. Po poledni se úplně vyjasnilo. Neuvěřitelný kontrast proti ranní sněhové vánici a příšeří. Odpolední sluníčko svítí jako o život, už hřeje a je už na obloze o kus výš. Modrá obloha, pod ní oslnivě bílý, nový sníh. Prostě pohádka, kvůli které se vyplatí něco obětovat…