Houbařův festival

Letošní mimořádná houbařská sezóna trvá už od začátku srpna, tedy skoro šest týdnů a její konec není na obzoru. Alespoň tady, v lesích severně od Plzně. Nejsem typický houbař, teprve když začnu kolem sebe pozorovat hemžení náruživějších houbařů, beru nůž a igelitový sáček a vyrážím do lesa. Igelitový sáček není ideální, to dobře vím, ale pověrčivost mi nedovoluje brát do ruky košík. Už se mi několikrát stalo, když jsem si vzal vypůjčený košík, že jsem sotva pokryl úlovkem jeho dno.
     Ale toho bych se teď asi nemusel bát, protože nápor hub je masivní. Protože ale košík nemám, chodím s pytlíkem, hadrovou taškou, případně s plastovým kbelíkem zelené, do lesa vhodné barvy. Ale člověk nemůže chodit jen na houby, občas si chce také vyjít jen tak, bez neustálého civění do země, napravo, nalevo, dopředu, dozadu... Už je toho letos trochu moc a vy se přistihnete, že i na jiném místě než v lese vaše oči detekují třeba kámen v cestě, který má podezřele kulatý tvar a barvu klobouku houby. Oči se na něj automaticky stočí a mozek vyhodnotí, že není houba to, na co se před zlomkem sekundy zaměřil.

     To nedělní odpoledne jsem nechtěl hledat houby, ale pěkné slunečné počasí mne vylákalo do lesa udělat nějaké fotky. Po pár záběrech na lesní cestě jsem objevil pěkný průhled nízkými větvemi smrku do vyššího lesa a chvíli jsem hledal nejlepší záběr (foto úplně nahoře). V dálce ale oko zaznamenalo vpravo od velkého pařezu půlkulatý předmět, na tu vzdálenost neobvykle velký, aby to mohla být normální houba, navíc tam byla tráva. Bylo to hned u lesní cesty, člověk nepředpokládá, že by tam jiný houbař přehlédl takovou houbu. Ale byl to opravdu velký hřib na otevřeném prostranství. Tak krásně pasoval do svého okolí, že jsem ho nejdřív nechtěl uříznout, asi 15 minut jsem ho obdivoval a fotil a až pak skončil v pohotovostním sáčku, složeném v kapse.

Fotografická výprava pak pokračovala ještě objevem zajímavé houby s názvem „kuřátka květáková“. V běžné knížce o houbách jsem ji nenašel, až v atlasu, kde je popsána jako vzácná houba! U stromu vypadala úplně obyčejně, roste tam patrně každý rok. Tvar má pěkný, červenohnědé okraje vypadají v reálu půvabně, na citlivější lidi prý působí jako projímadlo. To jsem nepotřeboval a tak jsem ji nechal v jejím přirozeném prostředí.
     Čtvrteční vycházka na dvě hodiny do okolí byla už plánovitě houbařská, protože druhý den jsem odjížděl. Chtěl jsem přivézt trochu čerstvých hub rodičům. Několik kilo hub včetně velkých hřibů, které jsem neměl sílu v lese nechat, mne překvapilo a ty obdarované potěšilo. A já jsem teprve asi potřetí v životě zažil pocit, jaké to je, když člověk chodí po lese a vybírá si jen menší, pevné a kvalitní houby a to ostatní, čím by v hubených dobách rád zaplnil tašku, nechává lesu a jeho obyvatelům, aby si s tím poradili...

Tady východ slunce, tam ještě hluboká noc...

Na rádiových vlnách je východ slunce vždycky mimořádnou událostí, zvlášť na nízkých kmitočtech, třeba na středních vlnách. Zajímavé signály přicházejí z oblastí, kde je ještě noc. Z cizích kontinentů jsou to obě části Ameriky: severní, jižní a k ní se ještě řadí Karibik. V září jsou příjmové podmínky mnohem lepší než v létě, kdy jsme i přesto zažili nejedno překvapení.

Podařilo se mi několik pěkných nahrávek, z nichž dnes vybírám tři:

WDHP – stanice z Panenských ostrovů (Virgin Islands) v Kari-biku, z části, která patří k USA. Vysílá na 1620 kHz a kromě svého programu přenáší také britské zahraniční vysílání BBC World Service. Na nahrávce slyšíme pěknou identifikaci „WDHP“ v 9. a 28. sekundě. K první identifikaci se váže i zmínka o umístění vysílače včetně „United States Virgin Islands“. Přenos BBC začíná ve 43. sekundě.

La Voz de la Raza – stanice na 1200 kHz z města Medellín v Kolumbii. V 7. sekun-dě je slyšet pěkná identifikace. Nenecháme se splést zkresleným mužským hlasem, který tam proniká z vedlejšího kmitočtu. Kolumbijský vysílač má „ujetý“ kmitočet na 1200.18 kHz a protože to už trvá několik let, stanici poznáme i podle toho.

Radio Rebelde – tahle stanice z Kuby na 1620 kHz už tady byla nedávno, tentokrát byla slyšet výrazná ozvěna, čímž se prozradil další vysílač na kmitočtu. Není tam tedy jen jeden, jak se dosud předpokládalo.

Nahrávky jsou jako vždycky v pravém sloupci v oddílu DX JUKE BOX. Když najedeme myší nad nahrávku, objeví se kompletní informace o nahrávce (včetně datumu a času).

První polovina září byla na středních vlnách výrazně ve znamení stanic z Kolumbie. Do toho se míchala Venezuela, v obou případech se jednalo o vysílače z pobřežní oblasti. U nich je v době našeho východu slunce ještě hluboká noc, vlastně půlnoc. Někdy je to opravdu divočina a člověk neví, kam skočit, který kmitočet dřív naladit. Přitom se jedná o neopakovatelné zážitky, protože každý den je jiný a když příjmové podmínky asi 15 minut po východu slunce u nás odezní, už je nikdo nevrátí zpět...

Už se zase kouří z komína...

Jak jsem předpověděl, tak se také stalo. Od 1. září jsem začal topit, nebo lépe řečeno – přitápět. Stačí jeden kbelík slabších, méně kvalitních větví, které sice rychle hoří (člověk musí hlídat oheň), ale své teplo vydají. Na večer to stačí a ráno je ještě v místnosti příjemně.
     Přes den není třeba topit, zvlášť tenhle víkend je krásný, slunečný a teplý (až 23 °C). Dokonce ještě rostou pořád houby. Už to trvá měsíc! V sobotu kolem poledne jsem zažil zajímavý příběh. Vyrazil jsem na pravidelnou zdravotní vycházku, na okruh o délce asi 5 km lesem. Během vycházek, které se snažím absolvovat v ostřejším tempu, si zároveň všímám okolí, aby mi neušlo, kdyby se někde objevilo dříví nebo nějaká jiná, užitečná změna. V sobotu jsem chtěl jít opravdu jen na vycházku, bez sbírání hub. Pro všechny případy si ale sebou beru do kapsy igelitový sáček. Nůž nosím pořád. Asi v polovině cesty jsem přišel na místo, kde se lesní cesta svažuje v délce necelých 100 metrů. Nahoře čekal u cesty pěkný špičník (Kozák březový). Byl tak pěkný, že jsem neodolal a vytáhl z kapsy igelitový sáček. Když jsem houbu vložil do sáčku, vidím, že v polovině svahu vyšel z lesa houbař, vyšel na cestu a jde po jejím levém okraji nahoru proti mně. Měl košík plný hub. Bylo mi trapné potkat se s ním se svou jedinou houbou v igelitovém pytlíku, a tak jsem zašel do lesa, jako že jsem také houbař. Když přešel, vrátil jsem se na cestu a šel dolů po jejím pravém okraji dál svým rychlejším tempem. To mi ale bylo dopřáno asi jen na 20 metrů, protože jsem hned u cesty spatřil pěkného hřiba. Samozřejmě jsem ho uřízl. Zvednu oči a kousek dál je další. A další, a další... vždycky po pár metrech a všechny sedí u cesty. Vedle nich další jedlé houby a mraky nejedlých. Než jsem došel po cestě ten kousek dolů, měl jsem víc než půl sáčku hub! Jen z okraje cesty. Vzpomněl jsem si na houbaře a napadlo mne, jakou se stal hříčkou náhody. Kdyby byl vyšel z lesa na cestu dole a dal se po jejím pravém kraji, byl by mi to všechno vysbíral a kapacita jeho košíku by nestačila. Tím byl narušen plán mého zdravotního pochodu a já jsem se vydal nejkratší cestou k hájovně, protože houby v igelitovém sáčku se asi necítí dobře. Cestou jsem ještě doplnil několik pěkných kousků. Je to opravdu letos netypická houbařská sezóna, že by to bylo tou spoustou vody, která od začátku roku spadla?

     Po týdnu jsem se v pátek vrátil na hájovnu a bylo pro mne nachystáno překvapení. Zase jsem měl dostat za vyučenou, abych příště líp uschovával potraviny. Při odjezdu jsem si myslel, že igelitovou tašku s potravinami (zabalenými!) jsem pověsil do sklepa bezpečně. Při příjezdu jsem ale rychle zjistil, že z bloku ještě nerozbaleného ementálu o váze 300 g mi myši sežraly celou polovinu! No uvažte, 150 g sýra, to by člověk nesnědl snad ani ke svačině a ti malí tvorové to zlikvidovali jako nic, navíc skrz malou dírku prokousanou v původním obalu sýra, ochranném sáčku a tašce. Všude byla myší hovínka a dokonce v tašce čpěla myší moč. To je tedy vrchol! Při smutném pohledu na zbytek sýra s precizními otisky myších zubů jsem jim hlasitě oznámil směrem na travnatý dvorek a zahradu, kde jsou kolonie hrabošů polních, že těch zbylých 150 g nevyhodím, ale že mi poslouží jako nástroj k jejich vyhubení. To se sice posléze ukázalo jako trochu přehnané tvrzení, protože sýr je měkký, nedá se řádně do pastičky upevnit a z prvních 5 návnad byl jen 1 odchyt. Ale přešel jsem na tvrdé kůrky chleba a sýr nechávám mezitím také ztvrdnout.
     Život přináší příjemné i nepříjemné chvíle, po myších trampotách přichází jako odškodnění krásné počasí ranného podzimu...

Rádiový pozdrav z Podkarpatské Rusi

Vzácný rozhlasový signál přiletěl z Ukrajiny, z oblasti Karpat, východně od slovenské hranice. Slabý vysílač o výkonu pouhého 1 kW, navíc na velmi obsazeném kmitočtu 1584 kHz, si našel cestu až do západních Čech, na moji anténu umístěnou severně od Plzně.
     V hornaté krajině u města Verchovyna přenášejí středovlnným vysílačem regionální pořady z města Ivano-Frankivsk. Oblastní rozhlasová stanice má název ODTRK Ivano-Frankivsk. Zjistil jsem, že signál se na kmitočtu objevuje skoro denně. Je ale obtížné vystihnout den, kdy je slyšet začátek regionálního vysílání v 19 hodin našeho času (tj. 1700 UTC neboli 20 hodin ukrajinského času). Předtím vysílač přenáší 1. program Ukrajinského rozhlasu, který je slyšet mnohem lépe i na 675 nebo 1377 kHz.

     Původně jsem si myslel, že regionální program se jmenuje Radio Verchovyna, protože něco v tom smyslu jsem zaslechl v pořadu. Také jsem měl dojem, že slyším cosi jako „Verchovynskoje radio“, ale to byl asi jen klam.

Jisté je, že v 19 hodin se ozve znělka a ohlášení ženským hlasem „Hovorit Ivano-Frankivsk“. Pak běží zprávy a obvyklý regionální informační pořad s rozhovory apod. Signál má ale dlouhé úniky, někdy je úplně pohlcen italskými vysílači, plete se tam také skupina polských vysílačů stanice Twoje Radio, které vytvářejí mnohonásobnou ozvěnu.
     Člověk je tedy rád, když se poštěstí zachytit začátek vysílání s identifikací. Výsledkem mého několikadenního snažení je nahrávka, kterou jsem umístil do pravého slouce (DX JUKE BOX). Nahrávka je z 31. srpna.