Další rok je na svém konci. Utekl snad ještě rychleji, než
ty předchozí. Jaký byl – úspěšný, radostný, smutný? Asi od každého trochu. Něco
se povedlo, něco zas ne. Tak to bylo i u mne. Pořád víc se zdá, že je třeba zabývat
se i zdravotní bilancí. Aby se člověk poučil ze svých chyb, kterými sám sobě
škodí. Naštěstí zdravotní bilance ještě nedostala rychle klesající trend.
Setrvalý stav, sice není důvod k jásání, ale když není hůř, je to dobré... Tentokrát zůstávám na konci roku ve městě a když si čtu své
zápisky v tomhle blogu z konce roku 2010, kdy jsem byl na hájovně,
znovu se mi potvrzuje, kde to je lepší. Ale někdy není na výběr. Ale když ne na
konci roku, tak po Novém roce. Nedaleko hájovny se to v prosinci hemžilo myslivci.
Byli to sice jen tři mladíci do 30 let, ale byli tam tak často, až to bylo na
tamní klidné poměry nezvyklé. Na poli u potoka, nedaleko lesa postavili nový
posed – kazatelnu. Padesát metrů od ní, na kraji lesa, postavili krmelec a kolem
něj nasypali velké množství potravy pro zvěř – nějakou řezanku, šrot, kukuřičné
klasy apod. Každý den to tam chodili upravovat a doplňovat. Byl sníh a tak jsem
podle stop viděl, že se tam zvěř už za týden naučila chodit. Má to samozřejmě
svůj účel. Určitě tam nebudou chodit pozorovat zvěř dalekohledem z posedu.
Připadá mi to takové příliš jednoduché. V knihovně jsem si vypůjčil knihu Karla Klostermanna Ze
světa lesních samot. Je to klasika z roku 1891, teď už ve 20. vydání. Román
se odehrává v drsném prostředí Šumavy. Už při prvním prolistování a
prohlédnutí je cítit velká síla, která z knihy vyzařuje. Bude to moje
první kniha v novému roce. Tak ať se ten rok vydaří!
Moje rádiové zážitky v prosinci byly letos trochu
netradiční. Může za to nové vybavení, které jsem si pořídil v létě.
Komunikační přijímač Perseus mám vlastně hlavně v počítači, tedy v notebooku.
SDR přijímač je sice ve tvaru malé krabičky, ale na ní nejsou žádné ovládací
prvky, ke krabičce se připojí anténa, napájení a to je vše. Potom už vede jenom
kabel k počítači a v něm se to všechno odehrává. Proto jsem dal pod titulek fotku svého současného pracoviště
s vybavením. Víc nepotřebuji. K pozdnímu obědu (v 1504 UTC podle budíku)
bylo rybí filé a brambory, tak jsem vyfotil všechno společně, když i jiní
kolegové ze zahraničí i z domova rádi dávají do souvislosti své nadšení
pro rádio s dobrým jídlem. Na displeji notebooku je vidět ovládací panel SDR
přijímače Perseus, momentálně s naladěným kmitočtem 1071 kHz, což mi až
při pozdějším prohlížení fotky připomnělo, že v té chvíli jsem sledoval
vysílač AIR z Indie. Ze zajímavějších prosincových úlovků si vzpomínám na slabý
signál stanice SIBC Honiara ze Šalamounových ostrovů v Pacifiku na 5020 kHz, slyšel jsem dva
dny za sebou zapnutí vysílače přes zahájením ranního vysílání. U nás bylo v té
době ovšem před 20. hodinou, přesně 19:47, u nich bylo 5:47 již dalšího dne. Z Pacifiku byly ještě slyšet večer kolem 21:00 stanice
z Papuy Nové Guineje (3365
a 3905 kHz) a nepříliš častá japonská stanice Radio
Nikkei z Tokya na 3925 a
9595 kHz. Na 1485 kHz jsem slyšel kolem 15:15 hod. poněkud zvláštní
lotyšskou stanici Radio Merkurs (1 kW) z Rigy, která si libuje v dlouhých
hudebních pořadech sestavených z německých šlágrů zpěváků typu „Heino“. Velkou radost jsem měl z mexické stanice XERF La Poderosa, Ciudad Acuňas na
1570 kHz (14. prosince v 7:50 hod.). Ta je na nahrávce, kterou připojuji
na konci příspěvku. K poslechu je ale nejlepší vzít si sluchátka, bez nich
není skoro nic slyšet. Identifikace „La Poderosa“ je v 15. a 25. sekundě. Na druhé nahrávce je identifikace stanice z ruského Dálného
východu. Jedná se o regionální program z Kamčatky, který se vysílá v rámci
přenosu celostátní stanice Radio Rossii (Rozhlas Ruska). Regionální program
vzniká ve studiích ve městě Petropavlovsk Kamčatskij a vysílá se několikrát za
den na krátké vlně 5930 kHz. U nás je sice také slyšet, ale velmi špatně. Proto
jsem si ho poslechl přes přijímač Perseus v Japonsku a udělal jsem si
nahrávku, abych věděl, jak se hlásí a mohl se na to připravit, až se budu
pokoušet o přímý poslech. Identifikace zní: „Vy slušajetě Radio Rossii Kamčatka“.
Na rozdíl od předchozí nahrávky je kvalita signálu mezi Kamčatkou a
přijímačem v Japonsku vynikající.
S přijímačem Perseus je dvojí zábava: když jsem v klidném
prostředí hájovny, mohu s ním poslouchat přímo z éteru. Když jsem ale
v Plzni, kde je velmi silné rušení od všech možných zdrojů, tak se s Perseem
připojím k internetu a poslouchám přes jiné přijímače Perseus, které jsou
rozmístěné po světě. Sice ne právě rovnoměrně, ale bývá jich kolem 30 i víc.
Nikdo to neorganizuje, je třeba pochválit ty jejich majitele, kteří dají svůj
přijímač k dispozici kolegům ve světě, aby si na něm mohli ladit. Zatím je
nejvíc přijímačů v Evropě, Severní Americe a Japonsku. Jeden je v Austrálii
a bohužel žádný zatím není v Jižní Americe ani v Africe. Ale není všem dnům konec a jistě se dočkáme pokrytí i
dalších oblastí. Řekneme si to na konci dalšího roku... A teď už slíbené nahrávky:
V posledním měsíci roku jsem strávil na hájovně jen 7
dní v jeho první polovině. Myslel jsem, že to bude víc. Ale potom mne
ještě čekala práce, pak přišly Vánoce a plány se nějak zhatily... Naštěstí byla v první polovině prosince ta pravá zima.
Sněhu napadlo nakonec asi 15
cm, noční mráz byl kolem -5 °C. Bylo to tak akorát,
ani moc, ani málo. Prostě docela příjemná zima. Bude vidět v celé své
kráse na mé PF, kterou dám do dalšího příspěvku. Ale neměl jsem pobyt úplně v klidu. Uprostřed týdne mi
volal syn, že se mu do počítače dostal virus „Policie ČR vás sleduje“ a že
neví, co s tím, protože na monitoru je jen tahle "policejní" stránka
a s počítačem se nedá nic dělat. Nezbylo tedy, než příští den odjet autobusem do
Plzně. Na dálku jsem to nemohl řešit, protože jsem tenhle virus neznal. Ale
naštěstí nebyl tak úporný, jak se zdál. Nejdřív jsem odpojil počítač od
internetu, stránka zmizela, pak jsem vrátil nastavení počítače o pět dní zpátky
a po restartu už se virus neukázal. Trochu mne to překvapilo, ale je to tak.
Odpoledne už jsem se na hájovnu nevracel, jel jsem až další den ráno. Na hájovně za tu dobu zase všechno prochladlo, ale naštěstí
mám dost dřeva a výkonná kamna, tak jsem měl po několika hodinách zase příjemně
teplo. Osvědčily se kulaté „placky“ ze stromů od letní těžby. Jak harvestor
začišťoval konce kmenů, nechával za sebou slabší i silnější placky, které jsem
pečlivě vysbíral. S těmi silnějšími bude ještě práce, ale ty slabší od té
doby vyschly a samy popraskaly, takže stačí do nich uhodit sekerou a rozletí se
na kusy. Na ty silné mám připravené klíny. Některé mají průměr až 40 cm a sílu skoro 20 cm.
Dva dny před odjezdem jsem zjistil zajímavou věc. U cesty
jsem viděl ve sněhu vyšlapanou cestičku, jak směřuje k plotu zahrady. Když
jsem přišel blíž, poznal jsem ve stopách srnčí kopýtka. V plotu je menší
mezera, tou se protáhly a v zahradě si udělaly dlouhou, hlubokou pěšinu,
jak to mají ve zvyku. Kam šly? Sledoval jsem jejich trasu po zahradě a stopy
mne zavedly k jabloni, pod kterou byla ve sněhu spadaná jablka. Bylo to
tam celé rozhrabané, byla tam také stará tráva a tak věřím, že si pochutnaly.
Viděl jsem srnky skoro každý den ráno kolem 8. hodiny skoro
u hájovny, zdálo se mi, že vyhrabávají pod duby žaludy. Na podzim jich tam
spadalo ohromné množství, na zemi byla souvislá vrstva. Tam jsem srnky viděl,
ale na zahradě ne. Číhal jsem poslední den, jestli je zastihnu i na zahradě,
ale nepřišly tam. Zato mne každé ráno vítaly na zápraží stopy zajíce a kočky.
Také kuna mi tam někdy nechá hromádku. Nevím proč, jakoby všude kolem nebylo
místa dost...
Příspěvky
