Počtvrté na hájovně s dědou

O letošních prázdninách už to bylo počtvrté, co jsem byla s dědou v létě týden na hájovně. Letos jsme jeli už 10. července a tak jsme stihli třešně, rybíz a jahody. Počasí bylo někdy pěkné a někdy horší.

     Největším zážitkem byl asi čolek. Je mladý a ještě má žábry za hlavou. Chytila jsem ho na koupališti jen tak rukou a vzala jsem si ho sebou na hájovnu. Druhý den mi děda udělal malý podběrák, abych mohla čolkovi chytit ještě nějaké kamarády. Ale už jsem nechytila nic, jen malé žabky, které se přeměnily z pulců a některé měly ještě ocásek. Čolkovi jsem nachytala v rybníčku na hájovně krmení a vzala jsem si ho do Plzně. Chtěla bych ho vypěstovat.

     Každý den jsme někam chodili. Na první procházce jsme šli lesem, tam sbírala jedna paní lesní jahody a měla sebou psa. Ten tam volně pobíhal. Asi se mu nelíbil děda a tak na něj skočil. Nic se nestalo, ale měla jsem strach. Děda měl zase strach z divočáků, které tam předtím viděl. Ale žádné jsme neviděli. Pro všechny případy si děda udělal zbraň. Našli jsme v lese kousek ohnuté trubky, asi z výfuku. Tak si na ni děda nasadil klacek a měli jsme zbraň.

     Při výletu na rybník Oborák jsem nachytala do podběráku mrňavé rybičky. Byly tam i větší, praly se o kousky rohlíku, které jsem hodila do vody. Ale ty se nenechaly chytit. Rybičky jsem dala na hájovně do rybníčku. Zatím tam žádné nebyly, tak snad se uchytí a nic je nesežere.
     Ve středu jsme museli jet autobusem do Plzně k zubaři na kontrolu rovnátek. Bylo hrozné horko, ale v autobusu byla zima, protože klimatizace tam pouštěla ledový vzduch. V ordinaci jsem byla asi 5 minut, ale celá návštěva Plzně nám trvala 4 hodiny.
     Na zahradě je hodně vos v dírách v zemi. Některá hnízda už děda zlikvidoval, ale dělají si pořád další a další. Už se jich ale nebojíme, protože jsme zjistili, že můžeme sedět hned vedle nich a pozorovat je. Když si rozšiřují díru, vynášejí malé kuličky hlíny v kusadlech a někam je nosí. Nás si nevšímají.

     Když jsme byli ještě v Plzni, udělala jsem jídelníček na celý pobyt. Povedlo se nám ho dodržet. Vezli jsme sebou dvě tašky s věcmi na vaření a každý den děda uvařil něco z mého jídelníčku. Takže jsem jedla všechno. To se dřív nestávalo. Chodila jsem spát ve 22 hodin, předtím mi děda četl půl hodiny z tlusté knížky „Pražské pověsti“. Pak mne poslal spát, protože měl ještě nějakou práci na počítači. Ráno, když jsem vstala v 8 nebo v 9 hodin, také něco psal. Někdy i chvíli po obědě. Říkal, že si musíme chvíli odpočinout, ale pak něco psal. Mně to nevadilo, protože jsem malovala, co jsme zažili. Měli jsme i další knížky o hmyzu, o ptácích a o rostlinách. Měla jsem sebou i ruský slabikář BUKVAR, který má děda doma. Doma jsem si opisovala ruská písmena a zkoušela něco číst. Vzala jsem si slabikář i na hájovnu, ale tam na něj nebyl čas. Ruština se mi líbí. Teď ve 3. třídě už budeme mít angličtinu.
     Ten týden na hájovně rychle utekl, chtěla bych tam být ještě jeden týden. Chtěla bych tam být i v zimě a vzít si tam lyže. Klidně bych se tam i přestěhovala, protože bych tam mohla mít většího psa na zahradě.
                                                                                         Verča

Červencové události

Přestože z čer-vence uplynuly zatím necelé tři týdny, tenhle měsíc byl už na hájovně bohatý na události. Nebyly to právě události rádiové, v tom směru panuje dost velká bída. Příjmové podmínky nebyly dobré, přestože jsem v první polovině měsíce sledoval své oblíbené střední vlny pravidelně každé ráno před východem slunce. K celkové situaci přispěly negativně i časté bouřky, které se postaraly o praskot na pásmech často ještě i ráno příštího dne.

     Na začátku měsíce došlo k události v téhle lokalitě nevídané: navštívil mne přítel Venca Dosoudil žijící na Kroměřížsku, toho času na dovolené na Plzeňsku. Ubytoval se v penzionu v Přešticích a v neděli odpoledne se vydal na 50 km dlouhou cestu za mnou. Tříhodinová návštěva rychle uběhla, stačili jsme probrat věci rádiové i nerádiové. Byl jsem rád, že to Vencovi vyšlo a že přijel.

     Odstavec o zvířatech dnes bude patřit kuně. Bydlí v dřevníku za hromadou polen. Když tam přijdu, obvykle začne vzadu běhat a dělá rámus. Mezi poleny jsou volná místa a tak jsem jednoho dne zahlédl její kožich. Napadlo mi přinést si baterku a foťák. Asi na desátý pokus se mi ji podařilo přilákat na světlo baterky a pak jsem ji i vyfotil, když se zvědavě dívala, co se děje.

     Druhá dekáda měsíce začala pobytem s vnučkou. Týden si vyžádal úplně jinou organizaci času, než na jakou jsem zvyklý, ale uvítal jsem to jako příjemnou změnu. Ověřil jsem si, že ještě zvládnu 9leté dítě, které má neuvěřitelné množství energie a vyžaduje pozornost od rána do večera.

     V polovině měsíce jsme jednoho dne pozorovali traktor, který přijel, zastavil a jeho řidič přibil na dva stromy cedulky. Už jsem věděl, kolik uhodilo. Zase tady proběhnou motocyklové terénní závody. A tak se také o víkendu stalo. Akce s názvem Enduro Kopidlo 2011 probíhala v sobotu i v neděli, vždy 4 kola, každé mělo délku přes 60 km. Tohle místo je charakteristické svým čistým vzduchem a klidem. Za celý rok tady projede jen minimum aut, dvě až tři za den. Motocyklové závody dokázaly za víkend dodat jistě celoroční dávku smradu a kouře z benzínu a prachu. Po skončení závodu byl prach všude: na zahradě, na dvoře, na třešních, na rybízu, všechno mělo šedohnědou barvu. Cesta je zase o něco horší, rozhrabaná a plná kamení. Naštěstí se tenhle závod koná jen jednou za rok a tak zbývá jen věřit, že první déšť špínu spláchne...