Na konci srpna opět v lese

Skoro po třech týdnech jsem v úterý zase přijel na hájovnu. Už to bylo dlouhé a jako naschvál se rozběhla úžasná houbařská sezóna. Říkal jsem si, jestli zachytím alespoň její závěr. Tentokrát ale mělo můj příjezd doprovázet několik nepříjemných a podivných událostí.
     Začalo to asi už v Plzni, kde mi málem ujel autobus. Zatímco jiní už stojí na zastávce 10 minut, já musím skoro vždycky dobíhat. To už je můj jakýsi životní styl. Ale dobře to dopadlo. Dojel jsem v pořádku do cílové vesnice. Ale na polní cestě se ulomilo kolečko u vozíku (pojízdné nákupní tašky). Vozík byl tentokrát pořádně naložen, měl určitě skoro 20 kg a kolečko nevydrželo průjezd jednou z děr na cestě. Kilometrový zbytek cesty s vozíkem v náručí a batohem na zádech se pěkně protáhl a pro neobvyklý počet lidí-houbařů na cestě to byl jistě i komický pohled.

     Když jsem vyndal z batohu balíček cukru a chtěl ho dát do kredence ke kávě, všiml jsem si podivné věci. Asi před měsícem jsem si přivezl 200 g instantní kávy (granule) a protože jsem sebou nechtěl vozit těžkou sklenici, doma jsem přesypal kávu do igelitového sáčku. Ten jsem tady uložil do kredence, protože kávu k momentální spotřebě jsem měl ještě v jiné nádobě. Ale nebyl bych čekal, že káva v sáčku navlhne. Teď mne čekal pohled na černou hmotu, která zmenšila svůj objem asi o 2/3 a z kávových granulí se stala tvrdá gumovitá placka. Co s tím? Obtížně jsem nožem nařezal tvrdou placku na malé kostičky a hranolky. Otázkou bylo, jak je udělat velké, jelikož nebude jiné cesty než takovým způsobem dávkovat kávu do hrnku. Hmota byla po zvlhnutí značně koncentrovaná. Musel jsem si tedy uvařit kávu se zkušební kostkou hmoty. Káva se zdála příliš slabá, ale zjistil jsem, jakou velikost by asi měly jednotlivé dávky mít. Příště budu vědět, že ani zdánlivě neporušený igelitový sáček není zárukou uchování suchého obsahu...
     Po příchodu jsem vybaloval věci a šel jsem si pro nějaké potraviny do sklepa. Zjistil jsem, že dole nesvítí žárovka, jen na schodech. Dole byla tma jako v pytli. Mám baterku – čelovku, tak jsem si pro ni šel nahoru. Nasadil jsem si ji na hlavu, jdu dolů do sklepa, stisknu vypínač čelovky – nesvítí. Minule svítila normálně. S tím jsem nepočítal, asi nemám náhradní baterie. Naštěstí je najdu a napadne mne, že možná nemusím měnit obě. Vyzkouším to: vybitá byla jen jedna ze dvou.
     Do igelitové tašky s potravinami ve sklepě se prokousali plži, přestože visela na tlustém hřebu a nedotýkala se zdi. Naštěstí byly potraviny dobře zabalené (Perla, sádlo) nebo ve skle (marmelády). Po podlaze sklepa skáče malá žába. Na sklenici se zbytkem kyselých okurek okousali plži nálepku...
     Tak už je snad konec překvapivým událostem. Po zabydlení usednu k notebooku, abych se podíval, kdy je teď východ a západ slunce. Píšu si to vždycky do svých denních poznámek, abych to měl před očima při zkoumání rádiových vln. Jak tak koukám na displej, z ničeho nic mi něco s plesknutím spadne na hlavu. A sedí to tam. První reakce je shodit to rukou na zem, ať už to je co chce. Byl to velký bílý kus malby ze stropu, asi 20x20 cm, který se uvolnil průvanem. Musel plachtit vzduchem, protože se odloupl kus od místa, kde jsem seděl. Proč ale doplachtil přesně na temeno mé hlavy a ne třeba o 20 cm dál? Pomalu jsem přestával věřit, že jsem tady sám...

Sám jsem tady v okolí po většinu roku, ale rozhodně to neplatí v téhle houbařské sezóně. V okolí stojí pořád jedno nebo dvě auta, o kus dál pak další, jejichž řidiči si netroufají vjet do zákazu. Dneska dopoledne jsem zašel asi 50 metrů po cestě do lesa a najednou se ze smrčků vyřítila rojnice šesti houbařů, kteří v rozestupech protnuli lesní cestu. Vedl je statný čtyřicátník, který byl u mne nejblíž, tak pozdravil a přehodil si velký koš plný hub do ruky na mé straně, abych to viděl. Množství hub jsem mu pochválil a on se slovy „Jsou krásný, vopravdu krásný...“ chvatně zmizel v protější houštince.
     Konec srpna je úplně jiný, než předchozí část léta. Hlavně si člověk všimne, že už nezpívají ptáci. Ti poslední skončili v červenci. Vystřídala je sarančata a kobylky. Ty dospívají v červenci a hned na to se začnou hlučně ozývat. Na začátku srpna jsem si všiml, že i přes den je zvuková hladina, kterou způsobují, značně vysoká. Teď na konci srpna už se trochu umírnili, ale jsou pořád slyšet a v trávě se to jimi jen hemží. Je vidět, jak se přírodní cyklus zase přibližuje ke stavu, jaký jsem tady zažil při svém prvním příchodu na konci září před třemi roky: upoutalo mne ticho a klid. Bylo to tak jistě i další rok, ale nevnímal jsem to tak intenzivně, jako letos. Buď jsem tady nebyl nebo jsem měl jiné starosti.
     Dny se zkracují, noci prodlužují. My, rádioví nadšenci, máme přehled, že teď je noc dlouhá už 10 hodin a naše podzimní sezóna se rychle blíží. Stačí si proladit pásma, už je to tam cítit...

Na fotografii nahoře je rybníček v lese, s mraveništěm a přesličkami na břehu. Dneska dopoledne jsem se k němu šel asi po roce podívat.