Léto na plné obrátky...

Ještě je červen a léto už to roztočilo na plné obrátky. Od začátku týdne je zase vedro. Když jsem v pondělí přijel na hájovnu, přivítala mne uvnitř domu příjemná teplota 17 °C. To jsem ale ještě netušil, co mne ten den čeká. Léto nemá jen příjemné stránky. Už mám zkušenost, že když den začíná nějak neobvykle, často na jeho konci řekneme – To byl zase jednou Den Blbec –, protože během něj dojde určitě k několika nepříjemným věcem. Měla mne varovat hned při příjezdu jedna sice maličkost, ale neobvyklá věc: na zahradě trhala bývalá paní hajná rybíz. Nic proti ní, má to dovoleno, ale byla to první neobvyklá věc.

     Krátce po odjezdu hajného a jeho paní přijelo velké terénní vozidlo a vylezli z něj dva civilisté a policista. Hned začali hulákat, jestli je někdo doma. Když jsem vystrčil hlavu z domovních dveří, začali křičet: „Policie!!!“ Oznámili mi, že ve zdemolovaném bývalém vojenském objektu v lese probíhá rozsáhlá kriminální činnost – rozkrádání materiálu – a jestli o tom něco nevím nebo jestli jsem neviděl velká auta něco odvážet. Jeden z návštěvníků byl majitel toho areálu, současně majitel firmy zabývající se zemními pracemi s těžkou technikou. Podle všeho velký pán. Měl dost silný hlas, když také křičel „Policie!“ Z toho titulu mi také vyčinil, že jsem nic nehlásil, když jsem před několika týdny slyšel v objektu hluk demolice, jak jsem zmínil. Mimochodem: psal jsem o tom i sem v minulém příspěvku o novém stožáru na anténu. Dal mi svoji vizitku, pak probíhalo chvíli klábosení přes plot, načež policista si vyžádal moje jméno, datum narození a telefon. Dodal, že je i v mém zájmu dívat se kolem, protože až to ti zlodějové rozkradou tam, přejdou sem a začnou rozebírat hájovnu. „Máte na střeše pěkný eternit“, uzavřel debatu policista, nastoupil do podnikatelova auta a všichni odjeli. To byla první docela nepříjemná událost.

     Odpoledne jsem zjistil, že ze zahrady nevidím anténu, kterou jsem prodloužil od jejího původního konce u plotu o dalších 100 metrů do lesa. Myslel jsem si, že leží na zemi, ale drát se úplně ztratil! To mě překvapilo, protože do toho zarostlého kouta lesa nemá nikdo důvod chodit, není tam žádná cesta a nikdy jsem tam nikoho neviděl. Asi nějaký houbař. Příležitost dělá zloděje. Škoda 100 metrů polního kabelu PK1.
     Pak jsem objevil na travnatém dvorku tři vosí hnízda v zemi. Letos se vosy nějak rozmnožily, už jsem zlikvidoval tři hnízda na půdě, jedno ve dřevníku a vím o dalších dvou. Z vos už strach nemám. Předloni jsem si při likvidaci hnízda v zemi na zahradě oblékal gumový plášť a vyrážel jsem na výpravu v 5 hodin ráno. Mezitím jsem poznal, že vosy nejsou agresivní, k likvidaci používám sprej proti vosám (Biolit Turbo HA-SYČÁK), je to dělo s dostřelem 5 metrů, takže je vhodné i na vysoký krov půdy, stodoly apod. Při likvidaci ale člověk může stát půl metru od hnízda a nic se neděje. Vosy mají dost starostí sami se sebou, aby rychle zmizely z dosahu smrtelného plynu. Jedna sice do mne narazila při zmateném útěku, ale nic se nestalo.

     Když jsem si k večeru sedal k rádiu, zapnu lampičku, ta jen blikla a žárovka byla pryč. Naštěstí jsem našel poslední dobrý kus. Je to ta malá, halogenová, 12 V / 20 W.

     Pak jsem se napil vody vytažené ze studny. Hladina nevypadala moc dobře, nabírám vodu pomocí PET láhve na provázku a tak do ní proudí částečně i voda z hladiny. Na pití nepoužívám vodu vytaženou čerpadlem, protože trubky jsou rezavé, voda je žlutá a páchne železem. Vodu nabranou lahví většinou převařuji (káva, čaj), tenkrát jsem se napil přímo z láhve a očekával jsem, co se stane během noci. Ale nic se nestalo. Noc jsem přečkal v klidu.

     Šel jsem spát ve 22 hodin a ráno mne něco tahalo z postele už ve 3:15. Venku bylo jasno a na východě bylo výrazné modré světlo. Nejdelší dny v roce se nezapřou. Příjmové rádiové podmínky byly dost bídné, tak jsem časného vstávání moc nevyužil.

     Když dopoledne přijel bývalý hajný s paní, kteří mají vedle malý pozemek s boudou a úly, šel jsem jim povědět o policejní návštěvě. Hajný právě vybíral z úlů plástve s medem a tak jsem dostal velký kus vosku, naplněný čerstvým medem. Je to úžasná pochoutka a bylo to sladké odškodnění za minulý den, který byl na zdejší klidné poměry neobvykle nepříjemný...

V červnu nejen o rádiu (II.)

Přinesl jsem si z lesa nový stožár pro anténu MiniWhip. U toho starého se mi loni v říjnu ulomily na slabé straně 2 metry. Sehnání nového nebylo hned, přestože je všude kolem les. Potřeboval jsem něco hodně dlouhého a přitom nepříliš tlustého, abych mohl se stožárem sám manipulovat. Ze zkušenosti vím, že nejlepší je osika, byť je křehká, ale roste rovně a při výšce kolem 10 metrů není kmen tlustý. Ale takové mladé osiky nerostou všude. Jednu skupinu jsem pak našel. Nejlepší parametry měla ta, která nebyla jako na potvoru právě moc rovná. Nakonec ale padla volba právě na ni, protože váha stromu je nejdůležitější při manipulaci s anténou a napájecím kabelem.

     Jednoho dne jsem si ji v lese vyhlédl, pak jsem si naplánoval den, kdy ji přinesu. Bylo to v neděli v 7 hodin ráno, ale když jsem se blížil k místu, slyšel jsem odtud nějaké rány, řezání a hlasy. Jsou tam staré zdemolované budovy, ze kterých ještě občas někdo něco demontuje a odnáší. Patrně nějací zloději, kteří si myslí, že v neděli brzy ráno jsou v bezpečí. Do takové společnosti jsem se nechtěl dostat a tak jsem se vrátil. Když jsem jel za dva dny na nákup, ještě pořád tam něco vrčelo. Až za další dva dny jsem osiku ve 20 hodin uřízl a odnesl. Musel jsem ale za to strpět řádnou dešťovou spršku, když se při kácení přihnal černý mrak a řídký les neposkytl účinnou ochranu. Po změření je využitelná délka 11 metrů, ale možná použiju jen 10 metrů, jestli se mi bude zdát špička příliš slabá. Chci ji nechat přes léto trochu vyschnout, aby byla lehčí a stožár pak postavím před zimní rádiovou sezónou.

     Ve středu jsem jel na kole do vesnice na nákup a zastavil jsem se u autobusové zastávky, abych se podíval na některé odjezdy. Ze strany jsem do boudy zastávky neviděl, a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že tam leží člověk na lavici. Když slyšel moje kroky, sedl si a omlouval se. Byl to muž ve věku asi 40 let. Říkal, že jede stopem a tady odpočívá. Nejdřív jsem si jen prohlížel jízdní řád, on mlčel, pak jsem se ho zeptal, kam až cestuje. Na to odpověděl, že jede do Děčínského Sněžníku, kde bydlí. A dodal, že jede už třetí den z italského Terstu! Podivil jsem se, že má na cestu jen takovou malou tašku přes rameno. Řekl, že cestu zpět stopem neplánoval. Tam prý jel normálně, ale v Itálii „měl problém“, a tak musel jet zpátky stopem. Na podrobnosti jsem se ho neptal, on už dál nepokračoval. Popřál jsem mu dobrý zbytek cesty, už je skoro doma, a jel jsem na nákup. Až když jsem se vrátil domů, napadlo mne, že jsem mu asi měl koupit 1/4 kila salámu a půlku chleba, možná tři dny nejedl, jestli přišel třeba v Itálii o peníze. Ale pak mne napadlo, že spal na zastávce, kde staví autobus Plzeň-Most, tak možná čekal na ten autobus a nějaké peníze měl. Za taškou měl zastrčenou stopařskou ceduli s nápisem „ÚSTÍ n/L“. Cedule byla provedena poměrně profesionálně, čekal bych spíš nouzovou čmáranici propiskou na kusu krabice. Ale možná byl grafik, co já vím, a stačil mu tlustý černý fix...

Před několika dny mne překvapila nutnost neplánovaného finančního výdaje. Musel jsem koupit elektrickou sekačku na trávu. Ta erární, která tady byla, začala zlobit, řešení by bylo, ale kdoví kdy, zatím tráva roste jako o život a za pár dní by to už elektrická sekačka nezvládla. Se starou sekačkou byly nervy a tak jsem s ní jednoho dne praštil, zapnul internet a vyřešil problém během hodiny. Zvolil jsem MALL. Je to úžasné: odpoledne objednáte a druhý den dopoledne vám to přivezou. Můžete platit kartou, což jsem považoval za výhodu, protože 2000 Kč jsem u sebe neměl. Přivezli mi to dokonce až sem na samotu, což jsem nejdřív považoval za bláhovost, když jsem do objednávky vyplňoval jako adresu doručení jen slovo „hájovna“ a PSČ nejbližšího města. Sem nechce jezdit ani Česká pošta, protože prý sem nevede „veřejná cesta“, ale jen krkolomná lesní cesta Vojenských lesů. Chlapec z PPL ráno v 7 hodin zavolal, upřesnili jsme si trasu a bylo to. Jediný problém byl v tom, že měl v opravě čtečku karet. Na to mne naštěstí včas upozornil. Musel jsem tedy jet autobusem na poštu a peníze vybrat z konta u Poštovní spořitelny. V Plzni by to byla záležitost 10 minut (poštu mám za rohem), tady to byly dvě hodiny. Pak přijela sekačka, řidič se vůbec nedivil, kam až musel jet, předal mi krabici, vzal peníze a byl pryč. To byla patrně první zásilka svého druhu na téhle adrese. Svět se mění a pro peníze si firma ráda přijede třeba na kraj světa...

V červnu nejen o rádiu (I.)

Blížíme se rychle k začátku léta, ale je třeba přiznat, že léto už tady dávno je. Denní teploty se na konci května a na začátku června drží kolem 25 °C. O co jsou delší dny a větší horko s bouřkami, o to míň radosti zažívám na rádiových vlnách. Bouřkový praskot začíná už po poledni, trvá přes večer do noci a často i ráno je poslech nepříjemný. Navíc nejsou ani příjmové podmínky zvlášť dobré. Zajímám se hlavně o DX příjem na středních vlnách a tropických pásmech z jiných kontinentů, v téhle roční době hlavně o Jižní Ameriku.

     Víc než jindy v roce ladím vyšší pásma KV a např. na 14 MHz poslouchám amatérské stanice. Buď večer nebo ráno bývají slyšet pěkné stanice ze západního pobřeží USA a Kanady, z Japonska, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Ameriky, Karibiku apod. Zvýšená sluneční aktivita to sice během posledního měsíce několikrát narušila, ale jinak mám dobrou náhradu za hluché nebo rušené nízké kmitočty.

     Konečně jsem dokončil stavbu rámové antény o velikosti 120 x 120 cm pro střední vlny. Sice ještě zbývá dodělat několik maličkostí a „kosmetických“ úprav, ale anténa už funguje. Kvůli omezeným příjmovým podmínkám jsem ji ještě nemohl otestovat tak, jak bych chtěl a tak rámovka většinu dne stojí a jen někdy večer před západem slunce ji zkouším.

     Dlouhé dny bez zajímavých rádiových zážitků trávím kolem domu při udržování trávy ve snesitelných mezích, také na záhony je třeba dohlédnout. Přitom bývám svědkem zajímavých úkazů z ptačí říše. Zjistil jsem na okolních hospodářských budovách několik hnízd. V květnu vyletěla mláďata sýkorky uhelníček, šoupálka a konipase. Mláďata jsou ještě neobratná a neumí rychle uniknout. Jednou jsem stál u kůlny, když ze škvíry, kde bylo hnízdo, začala vylézat mladá sýkorka. Škrábala se ven a nic nedbala, že jsem stál metr od ní. Pak se odrazila a začala legračně mávat křídly. Letěla pomalu, kolísavě, jakoby nastojato a přitom pískala. Usadila se na hrušce, kde už pískala další mláďata a patrně i rodiče.

     Je také třeba podívat se po okolí, co je nového v lese. To spojuji s dlouhými zdravotními vycházkami v okruhu cca. 5 km. Na jedné takové vycházce jsem zažil skoro dobrodružnou příhodu. Jdu cestou z mírného vršku lesem, bylo asi 10 hodin dopoledne a najednou spatřím koutkem oka, jak něco černého zalezlo do křoví vpravo od cesty asi 50 metrů přede mnou. Zastavím se, čekám, a slyším praskání na stejném místě. Z křoví se vynoří divočák a běží zpět přes cestu do křoví na levé straně. Je menšího vzrůstu, žádný mohutný kňour. Že je to bachyně, poznávám za okamžik podle mrňavého selete, které kráčí za ní pomalým krokem přes cestu. Ještě jsem tady nikdy divočáky neviděl. Úplně ve mně zatrnulo, protože vím, jak je bachyně s mláďaty nebezpečná. Dost jsem si o tom přečetl nedávno v knížkách „Lovecký průvodce vypráví“ a „Brdské vzpomínání“. Nešel jsem tedy po cestě dál. Kdyby na pravé straně zůstala ještě nějaké selata a já svou chůzí přetnul bachyni přístup k nim, nemuselo by to pro mne dobře dopadnout. Udělal jsem tedy velký oblouk lesem a vrátil se na cestu až o kus vpředu. Tam jsem se ohlédl, jestli se divočáci nevrátili na cestu. Nebyli tam. Stála tam ale laň s malým kolouchem a spásala čerstvou trávu na cestě. Fotka bachyně s mláďaty není ode mne, v té chvíli jsem si na foťák ani nevzpomněl, ačkoliv jsem ho držel v ruce...

     Když jsem se ptal bývalého hajného, co dělat v případě nedobrovolného setkání s divočáky, radil mi chvíli počkat, až se uklidí do bezpečí. Pokud prý sele nezačne kvičet strachy, není se čeho bát. Pokud ano, pak může být každá rada drahá. Vyprávěl mi o svém psu, který jednou vběhl do houštiny a v mžiku vyletěl vzduchem zpátky ven. Byla tam bachyně se selaty a taková návštěva se jí nelíbila...

     A tak přemýšlím, jestli v téhle době mláďat by nebylo lepší dělat místo procházek vyjížďky na kole. Vylézt na strom není vždycky možné, např. na tom místě, kde jsem byl, jsou jen borovice a smrky s větvemi vysoko nad zemí. Samozřejmě, že jsem se v té chvíli díval, kde bych se mohl zachránit, kdyby bachyně zaútočila, ale viděl jsem to bledě...