Blížíme se rychle k začátku léta, ale je třeba přiznat, že léto už tady dávno je. Denní teploty se na konci května a na začátku června drží kolem 25 °C. O co jsou delší dny a větší horko s bouřkami, o to míň radosti zažívám na rádiových vlnách. Bouřkový praskot začíná už po poledni, trvá přes večer do noci a často i ráno je poslech nepříjemný. Navíc nejsou ani příjmové podmínky zvlášť dobré. Zajímám se hlavně o DX příjem na středních vlnách a tropických pásmech z jiných kontinentů, v téhle roční době hlavně o Jižní Ameriku.
Víc než jindy v roce ladím vyšší pásma KV a např. na 14 MHz poslouchám amatérské stanice. Buď večer nebo ráno bývají slyšet pěkné stanice ze západního pobřeží USA a Kanady, z Japonska, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Ameriky, Karibiku apod. Zvýšená sluneční aktivita to sice během posledního měsíce několikrát narušila, ale jinak mám dobrou náhradu za hluché nebo rušené nízké kmitočty.
Konečně jsem dokončil stavbu rámové antény o velikosti 120 x 120 cm pro střední vlny. Sice ještě zbývá dodělat několik maličkostí a „kosmetických“ úprav, ale anténa už funguje. Kvůli omezeným příjmovým podmínkám jsem ji ještě nemohl otestovat tak, jak bych chtěl a tak rámovka většinu dne stojí a jen někdy večer před západem slunce ji zkouším.
Dlouhé dny bez zajímavých rádiových zážitků trávím kolem domu při udržování trávy ve snesitelných mezích, také na záhony je třeba dohlédnout. Přitom bývám svědkem zajímavých úkazů z ptačí říše. Zjistil jsem na okolních hospodářských budovách několik hnízd. V květnu vyletěla mláďata sýkorky uhelníček, šoupálka a konipase. Mláďata jsou ještě neobratná a neumí rychle uniknout. Jednou jsem stál u kůlny, když ze škvíry, kde bylo hnízdo, začala vylézat mladá sýkorka. Škrábala se ven a nic nedbala, že jsem stál metr od ní. Pak se odrazila a začala legračně mávat křídly. Letěla pomalu, kolísavě, jakoby nastojato a přitom pískala. Usadila se na hrušce, kde už pískala další mláďata a patrně i rodiče.
Je také třeba podívat se po okolí, co je nového v lese. To spojuji s dlouhými zdravotními vycházkami v okruhu cca. 5 km. Na jedné takové vycházce jsem zažil skoro dobrodružnou příhodu. Jdu cestou z mírného vršku lesem, bylo asi 10 hodin dopoledne a najednou spatřím koutkem oka, jak něco černého zalezlo do křoví vpravo od cesty asi 50 metrů přede mnou. Zastavím se, čekám, a slyším praskání na stejném místě. Z křoví se vynoří divočák a běží zpět přes cestu do křoví na levé straně. Je menšího vzrůstu, žádný mohutný kňour. Že je to bachyně, poznávám za okamžik podle mrňavého selete, které kráčí za ní pomalým krokem přes cestu. Ještě jsem tady nikdy divočáky neviděl. Úplně ve mně zatrnulo, protože vím, jak je bachyně s mláďaty nebezpečná. Dost jsem si o tom přečetl nedávno v knížkách „Lovecký průvodce vypráví“ a „Brdské vzpomínání“. Nešel jsem tedy po cestě dál. Kdyby na pravé straně zůstala ještě nějaké selata a já svou chůzí přetnul bachyni přístup k nim, nemuselo by to pro mne dobře dopadnout. Udělal jsem tedy velký oblouk lesem a vrátil se na cestu až o kus vpředu. Tam jsem se ohlédl, jestli se divočáci nevrátili na cestu. Nebyli tam. Stála tam ale laň s malým kolouchem a spásala čerstvou trávu na cestě. Fotka bachyně s mláďaty není ode mne, v té chvíli jsem si na foťák ani nevzpomněl, ačkoliv jsem ho držel v ruce...
Když jsem se ptal bývalého hajného, co dělat v případě nedobrovolného setkání s divočáky, radil mi chvíli počkat, až se uklidí do bezpečí. Pokud prý sele nezačne kvičet strachy, není se čeho bát. Pokud ano, pak může být každá rada drahá. Vyprávěl mi o svém psu, který jednou vběhl do houštiny a v mžiku vyletěl vzduchem zpátky ven. Byla tam bachyně se selaty a taková návštěva se jí nelíbila...
A tak přemýšlím, jestli v téhle době mláďat by nebylo lepší dělat místo procházek vyjížďky na kole. Vylézt na strom není vždycky možné, např. na tom místě, kde jsem byl, jsou jen borovice a smrky s větvemi vysoko nad zemí. Samozřejmě, že jsem se v té chvíli díval, kde bych se mohl zachránit, kdyby bachyně zaútočila, ale viděl jsem to bledě...
Příspěvky
