Dubnové rádiové úlovky

Výborné příjmové podmínky po jižních trasách, které nastaly v první dubnové dekádě při neobvykle silných slunečních erupcích, jsem měl možnost využít už od 6. dne měsíce, když jsem přijel do rádiově klidného lesního prostředí. Hned první noc jsem objevil několik vzácných stanic z Brazílie v pásmech 31, 49 a 60 metrů. Některé jsem ještě nikdy neslyšel, jiné byly tentokrát neobvykle silné. I když… slovo „síla“ nemůže ctěný čtenář chápat tak, že to hrálo „jako Praha“. Vzdálené DX signály jsou mnohem slabší. Ale podle nahrávek, které jsem dnes zpracoval a uložil do „DX Juke Boxu“ v pravém sloupci tohoto blogu, si můžete udělat představu, jak to pěkně chodilo…
     Vybral jsem čtyři stanice z Brazílie. Když začnete přehrávat tu první shora, automaticky se vám budou přehrávat všechny další, pokud přehrávání nezrušíte. Stačí se tedy v klidu posadit a ponořit se do vzdálených signálů jižní polokoule:

Radio Voz Missionaria (Misionářský hlas) je náboženská stanice na několika kmitočtech KV, tady jsem ji nahrál na 5940 kHz. Je slyšet pěkný jingle, následuje ukázka z proslovu „šíleného pastora“ a na konci je kompletní identifikace s kmitočty (nepřeslechneme „kilohertzy“).

Radio Educacao Rural (4925 kHz) je ze všech čtyř stanic nejblíž – v Amazónii – a na nahrávce je závěr vysílání s modlitbou, hlášením času (22:01), kompletní identifikací a potom je slyšet vypnutí vysílače.

Radio Iguatemi z oblasti Sao Paula většinou není slyšet na 4975 kHz vůbec. V prvním dubnovém týdnu byl ale signál dobrý i přes malý výkon 1 kW. Slyšíme hlášení času (1:54) a dvakrát identifikaci.

Radio 9 de Julho ze Sao Paula má tady zapsaný zaokrouhlený kmitočet 9820 kHz, přesně je to 9818.8 kHz, tedy mimo kanál, tak jako u mnoha dalších brazilských stanic. Na nahrávce je slyšet ukončení pořadu A Voz do Brasil (Hlas Brazílie), což je celostátní hodinová zpravodajská relace, kterou musí všechny brazilské stanice povinně přenášet buď v 19 nebo ve 20 hodin. Pak hned následuje kompletní identifikace a zvony zvou k náboženskému vysílání.

Nahrávky jsou opravdu mimořádné a potvrdilo se, že při sluneční erupci sice zmizí signály na severních trasách, ale zato se zlepší ty jižní.
A byla by škoda toho nevyužít…

Druhý aprílový týden

Druhý týden po mém příjezdu je úplně opačný než ten první. Alespoň co se počasí týká. Krásné slunečné počasí prvního týdne vystřídalo typicky aprílové počasí. Od pondělí, kdy byl ráno na zemi poprašek sněhu, se střídají dlouhé dešťové úseky s krátkými návštěvami slunce. Kritické bylo úterý, musel jsem být celý den pod střechou, jak pršelo. Ještě asi není vody dost...
     Ve středu bylo od rána už líp, tak jsem využil příležitosti a vydal se do vesnice na nákup. Ve vesnici i v samoobsluze vše při starém, k žádné zajímavé události tentokrát nedošlo. Akorát jsem objevil bydliště nám již známého myslivce. Na dvoře stálo jeho terénní auto. Poznal jsem ho podle dobře zapamatovatelného čísla „6263“. Na vývěsce u obecního úřadu jsem si přečetl, že občané si mohou vypůjčit traktor s valníkem a řidičem za 80 Kč/hod. a za 15 Kč/km. V zimě také traktor s radlicí na odklízení sněhu…
     Středeční poledne bylo slunečné, chtěl jsem vyrazit do lesa poohlédnout se po nějakém dřevu. Najednou slyším motor pomalu jedoucího auta. Ano, byl to bývalý hajný, už se vrátil z nemocnice a tak se přijel podívat s manželkou na svůj pozemek o kousek dál u cesty. Asi dvě hodiny tam něco kutili a připravovali. Dnes dopoledne si to odvezl revírník, který si vzal sebou pomocníka, aby mu to naložil, zatímco on něco důležitě studoval v papírech.

     Ale do lesa jsem se ve středu nedostal. Dřív, než jsem se připravil, přihnaly se ze severu temné mraky, vítr ještě zesílil a začala aprílová smršť. Na severní okno prší jen málokdy, teď na něj začal bubnovat déšť, a když jsem se podíval blíž, po okně nestékaly kapky vody, ale hrudky ledu. Za tmavým mrakem zářilo modré nebe a slunce, ale to nemělo trvat dlouho. Prostě apríl…
     Napsal mi jeden čtenář, Pavel z Chodové Plané, že si rád přečetl nový článek po delší době odmlky, protože už mu šly ty hašlerky na nervy, když se tam neobjevovalo nic nového. To mi připomnělo, že nad hašlerkami se ještě nezavřela voda. Myslivec se tady už sice neobjevuje, protože teď zjara nemůže střílet srnky, ale na jeho stopy jsem přesto narazil. Když jsem minulý týden procházel lesní cestou asi kilometr odsud, najednou vidím kousek před sebou na cestě neomylnou modro-bílou kombinaci. Hned jsem si vzpomněl na článek „Hašlerky na sněhu“. Hleděl jsem na jejich jarní verzi: hašlerky na blátě. Ale kvůli malému papírku si nedáme zkazit pěkný den. Zvlášť když jsem o kus dál objevil velkou zásobu dřeva ze zrušených ohrad. Po stránce logistiky sice na tom nejsem moc dobře, ale něco vymyslím…
     Ještě jsem dnes nepsal o zvířatech. Několik novinek a zajímavostí mám. Na rybníčku na zahradě se zalíbilo párku divokých kachen. Tenhle týden tam jsou každý den. Přilétají kolem poledne a zmizí před soumrakem. Ve zbytku času jezdí po rybníčku, potápějí hlavu nebo sedí na okraji mělčiny na trávě a odpočívají se zobáky schovanými v peří za hlavou. Nemají velký strach, když přijdu blíž, jen poodjedou po vodě k protějšímu břehu. Házel jsem jim rohlík, ale toho se bojí a když kousek těsta dopadne na hladinu, rychle se vzdalují.

Když jsem šel po okraji louky u lesa, pásla se tam laň a nevnímala mne, až jsem byl od ní asi 10 metrů. Byla otočena na druhou stranu. Pak mi začvachtala voda v trávě pod nohou, laň zvedla hlavu, podívala se na mne, asi na tři sekundy ztuhla, jakoby nemohla uvěřit, že ten nebezpečný dvounožec se u ní objevil tak blízko, a pak skokem vyrazila k blízkému lesu.
     Tenhle týden tedy spíš přijímám teplo od kamen než venku od slunce a vyhlížím konec aprílových výstřelků. Jako ten motýl – paví očko – který se tuhle odpoledne probudil za kuchyňskou linkou a za hlasitého třepetání křídel přeletěl přes místnost na okno…

Znovuzrození přijímače

S dubnovým příjezdem jsem zároveň obnovil i řádný rádiový příjem. Proč „řádný“? Přes zimu jsem měl trošku problém s přijímačem AOR AR-7030, který po 14 letech prakticky každodenního provozu začal zlobit v režimech SSB a Synchro. AM šlo dobře, takže úplně odříznutý jsem od něj nebyl.
     Radil jsem se s technikem firmy AOR v Anglii a on podle mých zvukových nahrávek usoudil, že na vině jsou diody – varikapy. Prý kdybych je zkušebně propájel, mohlo by to pomoci a diody by se zase tím teplotním šokem oživily, alespoň na nějaký čas. To mi poradil a ještě dodal, že miniaturní součástky (kostičky o rozměru 2 x 1 mm) se nesmějí pájet dlouho, protože se začnou tavit. Nojo, ale co je dlouhá doba a co je příliš krátká doba? Znamená např. 5 sekund tak akorát? Nebo je to krátká doba a ke zlepšení nedojde a naopak při delším přidržení páječky se mi dioda před očima rozteče?
     Závada se na přijímači projevovala spíš nepravidelně, někdy najednou zmizela a rádio hrálo bez problémů. Jindy zase po zapnutí hrálo, ale za půl hodiny už ony kritické režimy (někdo říká „módy“) vypadly a pak nešly několik dní. A tak jsem přístroj asi dva měsíce pozoroval a snažil se přijít na nějakou souvislost. Mezitím jsem odjel z hájovny do Plzně a tam jsem se přichystal k operaci. Sehnal jsem si mikropáječku a jednoho dne jsem ji nažhavil a otevřel kryt přijímače. Varikapy jsou s dalšími miniaturními součástkami (SMD) ještě pod hliníkovým krytem na hlavní desce. Naštěstí jsem znal jejich čísla a tak jsem je za chvíli našel. Pomocí lupy se pájí špatně, lupa zkresluje vzdálenosti. Oči mi ještě poměrně slouží, tak jsem operaci provedl zčásti s lupou, zčásti bez ní. Čas prodlevy páječky na pájecích bodech diod jsem odhadl, tak jak se na nich začal tavit cín. Pro jistotu jsem pak operaci ještě opakoval. Říkal jsem si – K velké škodě nemůže dojít, možná to stejně nepomůže a přístroj bude muset jít do opravy. – Součástky jevily dobrý stav, nedeformovaly se, tak jsem rádio zase zakrytoval a bylo po představení…

     Následné vyzkoušení léčeného přijímače ale narazilo na velký problém. Zjistil jsem, že ve velmi zarušeném prostředí paneláku nejsem schopen zhodnotit úspěšnost opravy. Měl jsem jen náhražkovou drátovou anténu a když jsem rádio zapnul, nechal asi hodinu běžet a pak ho začal prolaďovat, zjistil jsem, že na různých pásmech je tolik všemožného rušení a zvuků, že nejsem schopen určit, co přichází zvenku a co je případně následek opravy. Sice se mi zdálo, že režimy SSB a Synchro pracují, ale jiné podivné zvuky se mi nelíbily. Rozhodl jsem se, že konečný verdikt vynesu, až rádio vyzkouším ve známém čistém prostředí na hájovně.
     Po Velikonocích jsem ho tedy po příjezdu nedočkavě zapnul. Běželo dobře. Tím jsem se ale nedal oklamat, protože v průběhu dalších hodin se mohlo stát cokoliv. Ale nebudu čtenáře dlouho napínat: dnes už je to 9. den, co rádio běží nepřetržitě a bez problémů. Mohu snad tedy případ uzavřít s tím, že oprava se podařila. Nedělám si iluze, že přijímač poběží takhle zase několik let. Dlouhým provozem opotřebované součástky se patrně po nějakém, možná nepříliš dlouhém čase zase ozvou. Dnes mám ale radost, že rádio tak pěkně hraje a že mne neopustilo ani po skoro 14 letech. Už jsme spolu ledacos zažili a mnohé končiny vlasti i světa procestovali. Vyměňoval jsem v něm pájením vnitřní baterii obsluhující paměti a také jsem si do něj dával dva MF filtry 1,4 kHz a 0,3 kHz. Nechá si ledacos líbit a já už znám některé jeho známky stáří a podle toho s ním zacházím. Nepovažuji se za technika, o to větší mám radost, když se mi podaří na přijímači něco opravit nebo vylepšit. Sice si to vždycky vyžaduje dlouhodobé rozmýšlení, pozorování přístroje a jeho reakcí, ale pak je vidět, že není vždycky bezpodmínečně nutné svěřit hned kvůli každé maličkosti svůj oblíbený přijímač do ruky neznámému člověku, byť by měl na vizitce označení servisní technik…

Jarní návrat do přírody

 Skoro dva měsíce mi trvalo, než jsem se vymanil z různých starostí a záležitostí (jednou z nich bylo i počasí) a mohl se vrátit hned po Velikonocích na hájovnu. Městské panelákové prostředí neskýtá inspiraci pro psaní, lidé už vůbec ne, a z přírody vidíte jen pár holých stromů a keřů mezi paneláky. Mezi nimi kálí psy, létají hejna drzých holubů a kouří desítky aut…
    Tytam jsou záplavy sněhu, které mne provázely při odchodu v polovině února a kvůli nimž jsem si musel den před odjezdem jít prošlapat cestičku na autobus, abych potom s batohem a vozíkem nestrávil na cestě zase vysilující hodinu. Při příjezdu jsem v úterý sledoval tu velkou změnu, která se za necelé dva měsíce stala. Na cestě z vesnice k lesu jsem se zaměřil na místo, kde jsem v lednu zapadl do sněhu po pás. Chtěl jsem prve vylézt z cesty, kde bylo sněhu jen po kolena, na vyvýšené pole. Tam byl sníh částečně odfoukaný. Na kraji cesty jsem ale zapadl a když jsem se teď na to místo díval, opravdu, je tam úzký hluboký příkop. V lednu to byla jedna rovina – pole, příkop i cesta v prohlubni…
    Tahle cesta mezi poli je známá tím, že nad ní vždycky poletuje a zpívá nejmíň pět skřivánků. To byl další kontrast proti zimě. V úterý se k poledni vyjasnilo, byl krásný slunečný den a pokračovalo to i ve středu a ve čtvrtek. Počasí jako na objednávku. Kvetou první květiny, vylétli první motýli, čmeláci a včely. Zatím chybí vosy, ale ty se ozvou, až se přezimující matky probudí a budou prozkoumávat každou kůlnu, střechu a odlehlá místa, kde by mohly vystavět papírové hnízdo a založit novou kolonii. Zatím dorážejí jen čmeláci, kteří mají vytříbený smysl pro jasně modrou barvu, a tak když oblečete montérky, můžete si být jisti, že každý čmelák, který poletí okolo, se na vás přijde podívat a bude chtít na modrou barvu usednout nebo ji bude alespoň chvíli oblétáváním zkoumat. Jiný hmyz nechává tahle barva klidným…

Rybníček na zahradě je skoro plný vody! To je velká změna proti minulým rokům, kdy byl většinou vyschlý. Také ve studni je spousta vody. Bylo to velké překvapení a ozvěna z lesa mne upozornila, že jsem svůj skoro šok dal asi příliš hlasitě najevo, když jsem otevřel poklop a viděl jsem, že voda by šla nabírat skoro rukou. Ještě v zimě se hladina leskla až někde v hloubi země. Vzpomínám, jak jsem tam před dvěma lety zachránil ještěrku, která ležela na hladině jako mrtvá. Byla ztuhlá ledovou vodou. Vytáhl jsem ji plechovkou na dlouhé tyči. Nebyla mrtvá, trochu hýbala nohama, což k útěku nestačilo, ale za chvíli ji na kameni zahřálo slunce a ona zmizela…
    Několikrát za den se mi nabízí srovnávání se zimou, protože přechod byl u mne prudký a tak zase obdivuji silný a nepřetržitý zpěv desítek ptáků na okolních stromech. Velice to kontrastuje se zimním tichem, které bylo ve zdejších odloučených končinách absolutní. Teď se zase nejsilněji ozývá budníček, který dokáže vyrážet své čičičičičiči-trrr-trrr-trrr nepřetržitě od ranního úsvitu do soumraku. Má své teritorium v okruhu asi 100 metrů, tam přelétá ze stromu na strom a neúnavně zpívá celý den.

Z dalších jarních novinek a zpráv mne napadají tyhle:
- na rybníček zase přiletěl před soumrakem párek divokých kachen; první jejich letošní návštěva, pokud jsem si mohl všimnout
- bývalý hajný, který má vedle malý pozemek s boudou, políčkem a úly, je v nemocnici, jelikož mu začaly značně otékat nohy; mám za to, že to je následek jeho zimní nečinnosti, jelikož během roku je v lese denně, však v zimě mu bránilo množství sněhu, aby sem mohl přijet. Pozoruji i na sobě, jak zima působí v našem věku celkové ochabnutí a devastaci organismu.
- ve vesnici má i maličká samoobsluha Jednota nový počítačový systém: cenovky zmizely, místo nich má paní na pokladně ve stojánku ruční čtečku kódu; přibyl také stojan s bulvárními tiskovinami – zkáza vesnice je na postupu…
- slečna na koni se poprvé ukázala v podvečerní hodině; možná už přes den pracuje a tak nejezdí v poledne. Pořídila si novou kostkovanou červeno-bílou bundu, loňskou červenou žokejskou čapku zachovala.

    Jednoho překvapuje, kolik nového se událo za necelé dva měsíce na tomhle odlehlém a opuštěném místě. Výmluvná je titulní fotka: ze starého, mrtvého listí povstává nový život…