Už se zase kouří z komína...

Jak jsem předpověděl, tak se také stalo. Od 1. září jsem začal topit, nebo lépe řečeno – přitápět. Stačí jeden kbelík slabších, méně kvalitních větví, které sice rychle hoří (člověk musí hlídat oheň), ale své teplo vydají. Na večer to stačí a ráno je ještě v místnosti příjemně.
     Přes den není třeba topit, zvlášť tenhle víkend je krásný, slunečný a teplý (až 23 °C). Dokonce ještě rostou pořád houby. Už to trvá měsíc! V sobotu kolem poledne jsem zažil zajímavý příběh. Vyrazil jsem na pravidelnou zdravotní vycházku, na okruh o délce asi 5 km lesem. Během vycházek, které se snažím absolvovat v ostřejším tempu, si zároveň všímám okolí, aby mi neušlo, kdyby se někde objevilo dříví nebo nějaká jiná, užitečná změna. V sobotu jsem chtěl jít opravdu jen na vycházku, bez sbírání hub. Pro všechny případy si ale sebou beru do kapsy igelitový sáček. Nůž nosím pořád. Asi v polovině cesty jsem přišel na místo, kde se lesní cesta svažuje v délce necelých 100 metrů. Nahoře čekal u cesty pěkný špičník (Kozák březový). Byl tak pěkný, že jsem neodolal a vytáhl z kapsy igelitový sáček. Když jsem houbu vložil do sáčku, vidím, že v polovině svahu vyšel z lesa houbař, vyšel na cestu a jde po jejím levém okraji nahoru proti mně. Měl košík plný hub. Bylo mi trapné potkat se s ním se svou jedinou houbou v igelitovém pytlíku, a tak jsem zašel do lesa, jako že jsem také houbař. Když přešel, vrátil jsem se na cestu a šel dolů po jejím pravém okraji dál svým rychlejším tempem. To mi ale bylo dopřáno asi jen na 20 metrů, protože jsem hned u cesty spatřil pěkného hřiba. Samozřejmě jsem ho uřízl. Zvednu oči a kousek dál je další. A další, a další... vždycky po pár metrech a všechny sedí u cesty. Vedle nich další jedlé houby a mraky nejedlých. Než jsem došel po cestě ten kousek dolů, měl jsem víc než půl sáčku hub! Jen z okraje cesty. Vzpomněl jsem si na houbaře a napadlo mne, jakou se stal hříčkou náhody. Kdyby byl vyšel z lesa na cestu dole a dal se po jejím pravém kraji, byl by mi to všechno vysbíral a kapacita jeho košíku by nestačila. Tím byl narušen plán mého zdravotního pochodu a já jsem se vydal nejkratší cestou k hájovně, protože houby v igelitovém sáčku se asi necítí dobře. Cestou jsem ještě doplnil několik pěkných kousků. Je to opravdu letos netypická houbařská sezóna, že by to bylo tou spoustou vody, která od začátku roku spadla?

     Po týdnu jsem se v pátek vrátil na hájovnu a bylo pro mne nachystáno překvapení. Zase jsem měl dostat za vyučenou, abych příště líp uschovával potraviny. Při odjezdu jsem si myslel, že igelitovou tašku s potravinami (zabalenými!) jsem pověsil do sklepa bezpečně. Při příjezdu jsem ale rychle zjistil, že z bloku ještě nerozbaleného ementálu o váze 300 g mi myši sežraly celou polovinu! No uvažte, 150 g sýra, to by člověk nesnědl snad ani ke svačině a ti malí tvorové to zlikvidovali jako nic, navíc skrz malou dírku prokousanou v původním obalu sýra, ochranném sáčku a tašce. Všude byla myší hovínka a dokonce v tašce čpěla myší moč. To je tedy vrchol! Při smutném pohledu na zbytek sýra s precizními otisky myších zubů jsem jim hlasitě oznámil směrem na travnatý dvorek a zahradu, kde jsou kolonie hrabošů polních, že těch zbylých 150 g nevyhodím, ale že mi poslouží jako nástroj k jejich vyhubení. To se sice posléze ukázalo jako trochu přehnané tvrzení, protože sýr je měkký, nedá se řádně do pastičky upevnit a z prvních 5 návnad byl jen 1 odchyt. Ale přešel jsem na tvrdé kůrky chleba a sýr nechávám mezitím také ztvrdnout.
     Život přináší příjemné i nepříjemné chvíle, po myších trampotách přichází jako odškodnění krásné počasí ranného podzimu...