Poutník z Peru odchycen na Plzeňsku

Je asi nepravděpodobné, že by některý z peruánských Indiánů národa Kečua hodil ve své vesnici v pohoří And na záda ranec, slezl z výšky 3800 metrů a s myšlenkou, že musí ještě dřív než umře vidět střední Evropu a nejlépe Plzeňsko, se vydal na dlouhou cestu. Přesto tam v malé vesnici v horách žije člověk, který sní o tom, že jeho posel, kterého vyšle, doletí až do střední Evropy.

     Když David Torres Boza zakládal svoji rozhlasovou stanici, neměl určitě na mysli žádný vzdále-nější kraj, než svoji vesnici Chamaca (čti Čamaka) v ho-rách. Nechtěl vysílat určitě ani pro sousední vesnici, protože ta je několik desítek kilometrů daleko. Kolem jsou jen vysoké hory a strmá, hluboká údolí.
90 kilometrů na sever leží Cusco, administrativní centrum stejnojmenného depártmánu. Chamaca má 500 obyvatel a leží v nadmořské výšce 3800 metrů.
     Své stanici dal David název Radio Onda Cero, za kmitočet zvolil 1640 kHz v „nastaveném“ pásmu středních vln. Nevadilo mu, že v Peru existuje síť FM stanic se stejným názvem, nevadilo mu, že v Peru žádná stanice v tomto tzv. extra pásmu zatím nevysílá. Patrně si říkal, že mimo jeho vesnici v horách And to nikomu nebude vadit a doma už lidem vysvětlí, co si mají naladit.

Ale každý radioamatér, pirát a pro-vozovatel rozhlasové stanice chce, aby jeho vysílač byl slyšet co nejdál. Tak i David patrně někde zaslechl nebo se dočetl o tom, že i lokální stanice z Peru bývají někdy slyšet ve vzdálenějších oblastech a dokonce i v zámoří. Možná se dozvěděl, že do Peru chodí zprávy o příjmu hlavně ze Skandinávie, kde jsou ve vysokých zeměpisných šířkách mimořádně vhodné příjmové podmínky. A tak když si k němu našly klikatou cestu dvě zprávy ze Švédska, byl překvapen a potěšen, ale z nějakého důvodu ho napadlo, že by bylo ještě mnohem zajímavější, kdyby jeho mini stanici slyšel někdo v samém srdci Evropy. Napsal to oněm Švédům. Ale nikdo se neozýval.
     Až přišla středa 4. května. Ráno jsem naměřil -2 °C! V 5 hodin, ještě před východem slunce, jsem raději zatopil v kamnech. Mezitím se uvařila káva, k ní byl připraven tlustý krajíc z velkého velikonočního bochánku, který jsem si od Velikonoc schovával v mrazáku, aby mi zajistil snídaně tady na hájovně. Následovalo obvyklé prolaďování pásma středních vln, abych zjistil, že příjmové podmínky jsou dnes neobvykle mizerné. Zbývala čtvrthodina do východu slunce, potom už nic nového nepřijde, spíš ty vzdálené DX signály, pokud jsou slyšet, nadobro zmizí. Vypadalo to na další jalové ráno.

     Pak se spojily dvě nezbytně nutné věci: poutník přicházel a našel otevřené dveře. Nikdy se nedozvíme, kolikrát poutník přišel a našel dveře zavřené. Naopak můžeme snadno spočítat, kolikrát otevíráme, ale nikdo nejde. Tentokrát se to podařilo. Vždycky si v takových případech říkám: je to náhoda nebo tušení, nebo snad zkušenost, na co se zaměřit a co nechat být? Dnes už si vzpomínám jen na to, že v 5:28 hod. jsem ladil přes kmitočet 1640 kHz a zaslechl jsem velmi slabou lidovou hudbu, charakteristickou pro oblast pohoří And v Peru. To mne vyburcovalo z letargie (když se ráno nedaří, obvykle u rádia klimbám a mechanicky otáčím ladicím knoflíkem), rychle jsem si uvědomil kmitočet a napadlo mne, že asi slyším tu stanici, kterou slyšeli před několika týdny ve Skandinávii a jeden DXer v Lotyšsku. Signál byl ale velmi slabý, říkal jsem si, z toho nic nebude a za chvíli stejně příjmové podmínky skončí.

Ale na zámořské trase, kde toho rána nebylo slyšet skoro nic z USA ani z Kanady a jen několik velmi slabých a nepoužitelných signálů z Jižní Ameriky, ionosféra vyšlapala cestičku pro vzácného posla z Peru. Během 10 minut začal signál zesilovat, slyšel jsem několik pěkných identifikací „Radio Onda Cero“ a pochopil jsem, že v tomhle večerním pořadu, který běžel od 22 do 23 hodin peruánského času, se vysílají gratulace a hraje se na přání. Signál kulminoval v 5:45 a pak už šel rychle do útlumu a za několik minut bylo po představení.
     Nemohl jsem uvěřit, že se mi podařilo identifikovat tuhle vzácnou stanici. Do té doby jsem totiž o ní nevěděl prakticky nic, měl jsem za to, že ji ještě nikdo neidentifikoval. Až později jsem zjistil, že ti Švédové ji identifikovali a dokud se jim nepodařilo kontaktovat jejího majitele, drželi informaci pod pokličkou. Ale bylo to tak lepší, ať si každý zjistí sám, co vlastně poslouchá, že?
     A tak už teď zbývá jen kontaktovat majitele a oznámit mu, že jeho sen se mu už splnil: stanice byla slyšet v samém srdci Evropy. Jistě si rád poslechne nahrávku. Jestli i čtenář tohoto příspěvku pocítí touhu poslechnout si úryvek z vysílání Radia Onda Cero, najde ho v přiloženém přehrávači dole.

První nahrávka je ze 4.5.2011 v 5:40 hod., druhá nahrávka je ještě lepší, a sice z 13.5.2011 v 5:35 našeho času.

Pěkné video o vesnici Chamaca s charakteristickou hudbou: