Timur a jeho parta

Našel jsem doma útlou knížku s náz-vem „Timur a jeho parta“ od Arkadije Gajdara. I za mých školních let patřila od roku 1957 mezi povinnou četbu, nebo jak se to ofici-álně jmenovalo - „mimočítankovou četbu“. Mám na ni jen mlhavé vzpo-mínky. Vidím v nich naši starou kůlnu, ve které jsem si jako kluk udělal pod střechou u okénka jakousi pozorovatelnu a tahal jsem tam provázky, které něco vzájemně pro-pojovaly. Tam mé vzpomínky končí. Příběh mne patrně prve zaujal, ale na druhé straně vím i to, že knížka byla později vysmívána jako podobné „nástroje sovětské propagandy“. Jak to tedy vlastně bylo? Obětí jakého nátlaku jsme se prve stali? A protože rád přicházím věcem na kloub, rozhodl jsem se, že si knížku znovu přečtu dnešníma očima, staršíma o nějakých 50 let.
     Je to vlastně povídka o rozsahu 80 stránek. Hlavní postavou je 13letá Žeňa z Moskvy, jejíž otec, důstojník, je na frontě a o ni se stará 18letá sestra Olga. Žeňa má dojem, že ji sestra pořád přehnaně „buzeruje“, a to je jádrem jejich častých hádek. V létě jim otec zařídí odvoz vojenským autem na jejich chatu mimo Moskvu. Tam mají strávit prázdniny. Trvá jen pár dní a Žeňa se za dobrodružných okolností setká s Timurem. Ten tam vede partu, ve které je jedna část místních dětí. Základnu mají ve staré kůlně na zarostlé a neudržované zahradě, kde Ženina rodina tráví léto v chatě či vile, jak tam dům nazývají.

     Timurova parta je výrazně kladná a náplní její činnosti je tajně pomáhat rodinám, které mají někoho ve válce nebo už jim tam někdo padl. A tak v noci nosí vodu do sudů, skládají hromadu přivezeného dříví do hranice, hledají ztracenou kozu nemohoucí babky apod. Kontrastem je druhá parta se svým vůdcem Kvakinem, která naopak krade a plení zahrady všech obyvatel bez rozdílu. Čas od času se dostanou obě party do střetu, ale vždy jednají podle svého přesvědčení čestně, posílají si memoranda, vysílají zástupce a setkají se i vůdcové obou part. Jen omezený rozsah povídky nedovolí popsat úplnou Kvakinovu přeměnu na člověka konajícího dobro, ale všechno k tomu směřuje díky Timurovu vlivu a argumentům.
     Po technické stránce stojí za povšimnutí způsob spojení členů Timurovy party pomocí provázkového vedení mezi jejich domy. Do kůlny je zaveden i jakýsi polní telefon z Timurova domu. Tady jsem našel původ mého provázkového vedení v naší kůlně doma u rodičů.

     Ze všeho nejvíc se mi při čtení knížky obje-vovaly příběhy Rychlých šípů nebo film Knoflíková válka (Francie). Nenašel jsem tam žádnou propa-gandu, např. slovo „komunista“ se tam neobjeví ani jednou a jen v jednom případě Žeňa pochybuje, jestli je Olga "správný komsomolec", když nepozná dobrou povahu Timurovu a ze začátku ho pokládá za stejného lumpa jako je Kvakin. Autor vkládá do povídky i téma lásky, když se Olga zamiluje do inženýra Jiřího (v originále Georgij), Timurova strýce, který ale krátce na to odchází na frontu.
     Při četbě si čtenář všimne několika věcí, které se mohou zdát neobvyklé. Tak zaprvé: autor Gajdar zvolil rodinu bez matky (o té není v celém textu ani zmínka), patrně proto, aby vynikl vztah mezi oběma sestrami. Je také zvláštní, že Gajdar napsal knihu v roce 1940, v té době ještě nevypukla válka mezi SSSR a Německem (to bylo až v roce 1941), a tak popisovaná fronta se patrně odehrávala buď během konfliktu v Pobaltí nebo při přepadení Polska nebo Finska Sovětským svazem na podzim 1939. Samotný Gajdar se po vypuknutí německo-sovětského konfliktu přihlásil na frontu a krátce po začátku války tam zahynul.

     Jaký jsem si tedy udělal závěr? Pokud chtěl někdo předložit dětem u nás téma konání dobra, poctivosti a čestného jednání, mohl mezi povinnou školní četbu vložit některou knížku o Rychlých šípech. Tam je mnohem víc příběhů a námětů, navíc z domácího prostředí, než může poskytnout útlá knížečka, povídka o jednom létu dětí ve vesnici u Moskvy. Nešťastné bylo, jako v mnoha jiných případech, že ti, kteří o tom rozhodovali, zvolili ve své ubohé servilnosti druhou možnost...