Jako strážce majáku

V první řadě bych rád poděkoval všem, kteří k mému překvapení čtou tenhle blog, všimli si předchozího příspěvku Verunky a poslali mi gratulaci písemně nebo telefonicky. Potěšilo mne to, přestože skutečnost samotná není moc potěšující...
    Pondělní dopolední cesta na lesní samotu byla podobná té páteční, přestože směr byl opačný. Moje naděje, že cesta bude protažena, se nevyplnila. Do půlmetrového sněhu jsem se už neodvážil a zkusil jsem cestu po poli, kde byla sněhu polovina. Čím jsem se vzdaloval dál od vesnice, tím bylo jasnější, že tady za dobu od mého odchodu neprošla lidská noha a jen vítr navál dalších několik centimetrů bílého prašanu. Až najednou! Když jsem vešel do lesa, kde vítr tolik neřádil, ze závěje se najednou vynořily stopy koňských kopyt a směřovaly po cestě k hájovně. Slečna tady byla o víkendu projet koně.
    Jestli mi před týdnem připadalo, že místo je odříznuto od světa, protože se sem jen málokdo odváží autem, tak dneska to platí už totálně, protože žádné auto sem půlmetrovým sněhem neprojede a proniknout sem se nepokouší ani žádný místní občan nebo turista pěšky. Jen místní rodinka se dvěma dětmi projede na běžkách po 16. hodině, když už se stmívá, na cestě k domovu. Srnky trpělivě obcházejí celý pozemek a hledají něco k jídlu, o čemž svědčí vyšlapané cestičky kolem dokola plotu. Zajíci běhají nazdařbůh a minulý týden nebyl v okolí snad jeden čtvereční metr sněhu, který by nepošlapali. Po úterním silném větru a dnešní ranní sněhové vánici ale okolí dostalo zpátky panenský ráz a všechno je bílé a hladké. Člověk si připadá jako strážce majáku v odlehlé, nepřístupné končině, kde je navzdory přírodním živlům uprostřed lesa malá oáza s dostatečnými podmínkami k životu a se spojením s okolním světem pomocí moderních technologií.

     O síle úterního podvečerního větru svědčí úkaz, který jsem zachytil, když jsem nesl po dvorku dva kbelíky se dřívím z dřevníku. Ozval se lidský hlas. Napadlo mne, že se blíží opozdilí běžkaři, protože už byla skoro tma, ale vzápětí jsem si uvědomil, že hlas má zvláštní barvu, silně se chvěje a přichází z velké dálky. Obecní rozhlas z vesnice za lesem na jihozápadě jsem tady ještě nikdy neslyšel. Nerozuměl jsem, na jakou akci zvali místní občany, jenom na konci vysílání jsem nemohl přeslechnout hudební vložku – dechovku, která je asi charakteristická pro všechny obecní rozhlasy…
    Středeční nákupní výlet do vesnice se obešel bez událostí hodných povšimnutí. Musel jsem zvolit jinou cestu oklikou podél lesa k cestě, která vede k BTSce Vodafonu. Tu minulý týden protáhli. Ve vesnici jsem měl pocit, že tam panuje sněhová letargie. Kolem plotů metrové haldy sněhu, na dvorcích lidé mechanicky odhrnují další kvanta sněhu a vrší je na druhou stranu plotu nebo dělají sněhové pyramidy kolem stromů. Haldy o výšce půl druhého až dvou metrů jsou běžné. V samoobsluze byla jen jedna zákaznice a zajímala se o plakátek s nabídkou jarních kuřat na chov. Objednat do konce února, přivezou je začátkem března…
    Na zpáteční cestě se obloha začala protrhávat a pak už mne doprovázelo sluníčko. Po poledni se úplně vyjasnilo. Neuvěřitelný kontrast proti ranní sněhové vánici a příšeří. Odpolední sluníčko svítí jako o život, už hřeje a je už na obloze o kus výš. Modrá obloha, pod ní oslnivě bílý, nový sníh. Prostě pohádka, kvůli které se vyplatí něco obětovat…