Hašlerky na sněhu

Trvalá čistota bílého sněhu všude kolem hájovny je to, co na tomhle místě teď nejvíc obdivuji. Ve městě se sníh brzy promění ve špinavou břečku, a nemusí to být jenom ve městě, i tady v blízké vesnici už o čistý sníh nezavadíte, špína je před domy i uvnitř na dvorech.
     Ale v lese je to jiné. I na cestě, která jde kolem hájovny. Přestože po ní v posledním týdnu několikrát projeli auty myslivci a stopy na ní zanechal také koník nám už známé slečny, sníh je i ve vyjetých kolejích pořád krásně čistý a ničím neposkvrněný.

Jak už to ale bývá, všeho jen do času. Když jsem před několika dny brzy ráno odklízel sníh a vyšel vraty na lesní cestu, hned mne uhodil do očí předmět, který sem svým tvarem ani barvou rozhodně nepatřil. Modrý obal od Hašlerky! Ležel ve vyjetých kolejích, které udělalo minulý večer myslivcovo auto, když tady bylo odstavené, zatímco jeho pán seděl na posedu. Pak se vrátil k autu, před odjezdem rozbalil Hašlerku, strčil ji do pusy, obal odhodil na zem a odjel. Když jsem si tenhle scénář představil, hned jsem měl po náladě. Dosud jsem si myslel, že myslivec je nejen lovec, ale i ochránce přírody a tedy i ochránce její čistoty! Ale tenhle klidně odhodí odpad na zem, navíc před dům někoho jiného, než aby strčil malý papírek do kapsy nebo do auta, které měl metr od sebe. Papírek od Hašlerky sice není plastový kanystr nebo stará pneumatika, ale dostatečně vypovídá o svém bývalém majiteli.
     Jednou jsem dokonce podezříval bývalého hajného, který má vedle malý pozemek, že mu také nevadí dělat nepořádek v lese. Jel kolem v autě a právě na stejném místě, kde teď ležel obal od bonbonu, vyhodil z okénka k plotu hájovny úzký žlutý předmět. Vypadalo to jako plastová láhev. To mne nadzvedlo ze židle, na které jsem seděl u okna a šel jsem se podívat ven. Byla to slupka od banánu. A tak jsem si zachoval k bývalému hajnému svůj obdiv.
     Žádnou parádu ale takové věci před barákem nedělají. Snad shodou okolností se lidé zbavují věcí právě na tom malém místě před hájovnou. Snad opravdu jen shodou okolností si tam teď myslivec zvykl i močit. A to dva večery za sebou, než sedl do auta a odjel, vypustil do sněhu před vraty velké množství oranžové tekutiny, kterou zadržoval tři hodiny na posedu. Proč se ale nevymočil pod posedem nebo cestou k autu? Proč to nesl právě sem? Dočkám se jednou ráno toho, že objevím u cesty hnědou hromádku, kterou mi tam nechal večer pod rouškou tmy?
     Ať si někdo říká o životě na samotě cokoliv, jisté je, že je vám tam dobře do té chvíle, než se v okolí objeví člověk. S člověkem přicházejí problémy. Pravda, s některým může přijít i něco úplně opačného, ale takoví lidé jsou vzácní, každý na ně nemá štěstí a už vůbec nemůže čekat, že se jednou takový člověk objeví z ničeho nic v zákrutě lesní cesty…