Rádiové vlnění v útlumu

Nějak se nám vytrácejí rádiová a DX témata, řekl by si možná návštěvník tohoto blogu. Ano, rádiové vlnění je v jakémsi letním útlumu, do značné míry zaviněném i bouřkovým rušením, kdy je na pásmech slyšet jen praskot a nic kloudného. A to hlavně na mých oblíbených nízkých kmitočtech od majákového pásma dlouhých vln, přes střední vlny až k tropickým pásmům. Na vyšších kmitočtech KV není bouřkové rušení tak výrazné, ale zase tam je málo zajímavých věcí ke slyšení…
     Když prohlížím své zápisky za poslední dva měsíce, vidím akorát jednu dost zajímavou stanici, a to Radio Lipez z Bolívie na 4796 kHz. Je to bývalé Radio Mallku (mallku = kondor), nové jméno má od loňska. Lipez je jedna z provincií. Stanici jsem slyšel v neobvyklou dobu, a sice kolem východu slunce v 0300 UTC. Neobvyklá doba je to proto, že Radio Lipez obvykle končí vysílání kolem půlnoci UTC. Ale jak se ukázalo i ve zprávách zahraničních DXerů, stanice byla slyšet v tuhle pozdní dobu i o týden později, a to také v sobotu ráno našeho času (v té době je v Bolívii pátek večer, 23 hodin). Zdá se tedy, že Radio Lipez má prodloužené vysílání v pátek večer a místo obvyklého ukončení vysílání ve 20 hodin hraje až do půlnoci.
     Dnes je zase pátek a tak bychom mohli v sobotu ráno zase na Radio Lipez políčit. Chystají se na to i někteří DXeři v zahraničí. Už se rozneslo, že signál stanice je neobvykle silný, zvlášť v USA, ale i v Evropě. Když jsem ji slyšel já, byl signál také docela silný, ale nepřetržitý bouřkový praskot ho natolik degradoval, že jsem nedělal ani nahrávku…

     Radio Lipez vysílá z města Uyuni, které leží nedaleko největšího solného jezera na světě. Má název Salar de Uyuni, rozlohu 10 582 km2 a leží v nadmořské výšce 3656 m. Prostě: turistická atrakce prvního řádu. Však se tam také z ničeho jiného nedá žít. Zemědělství skoro neexistuje, protože je tam velmi málo vody, a ta, která někdy teče, je slaná.
     Radio Lipez vysílá většinou v jazyce místních Indiánů Aymara, ale můžeme slyšet i španělštinu. Objevení zajímavé a vzácné bolivijské stanice v pásmu 60 metrů je asi událostí letošního léta, které je na jiné DX úlovky dost lakomé. Ale všeho jen do času, víme, že nás zase čekají lepší dny, až se bouřky trochu utiší a noc prodlouží…

Rod Stewart (65) na plné obrátky

V poslední době jsem si (nevím proč) několikrát vzpomněl, co asi dělá Rod Stewart, anglický zpěvák, bouřlivák 60. a 70. let. Už jsem o něm několik let neslyšel, naposledy na televizi BBC Prime, když ještě byla v naší kabelovce. Tehdy tam v několik let starém záznamu talk show známého Michaela Parkinsona vyprávěl, jak v roce 2000 prodělal zákeřnou nemoc - rakovinu štítné žlázy. Doktoři mu potom přikázali nenamáhat hlasivky, které do té doby rozhodně nešetřil. Ale protože chtěl zpívat, vybral si do repertoáru klidné písně z americké popové klasiky a připravil album Great American Songbook. On ani nahrávací společnost od toho nečekali velký úspěch, chtěli jen vyplnit pauzu, než se Rod úplně uzdraví a tak neočekávali víc než 25 000 prodaných kusů. Za krátkou dobu se ale prodalo 5 000 000 kusů a tak světlo světa spatřila ještě tři další pokračování. Z nich číslo 3 dosáhlo 1. místa v žebříčcích, což se Rodovi nepodařilo za posledních 25 let.
     Měl jsem obavy, co je s Rodem dnes, protože tahle ošklivá nemoc se ráda vrací, ale teď jsem zjistil, že po 10 letech je Rod v plné síle a v nejbližších týdnech ho čekají koncerty v Irsku a na Maltě.
     Na videu si můžeme poslechnout několik skladeb, např. Fooled Around And Fell In Love. Ta je trochu rockovější (před videem může proběhnout krátká reklama sponzora):



Úplně jinou polohu má Rod Stewart ve skladbě These Foolish Things, která dává představu, co bylo na albech Great American Songbook I-IV. Skladbu najdeme na videu po volbě MENU, objeví se obrázky a když na ně najedeme myší, objeví se vždy titul písně, ke kterému obrázek (video) patří.
     Rod Stewart je jedním z velikánů rocku 60. a 70. let, těch, kteří si uchovávají svoji vitalitu a velké nadšení pro muziku až do dnešních dnů. Byla to zvláštní doba a vznikla v ní celá řada výjimečných osobností. Jedním z těch, které pro jejich nadšení obdivuji, je i Rod Stewart...

Prázdniny na hájovně s dědou

Byla jsem teď týden s dědou na hájovně. Ještě před tím, než jsme odjeli, se mi narodil bráška Mareček. Vážil 3 kg a měřil 49 cm. Byla jsem se na něj podívat v porodnici.
     Pak jsme jeli na hájovnu. Celý týden bylo velké horko. Hned na začátku jsme šli na malý noční výlet do lesa. Odpoledne jsme si v lese schovali poklad a v noci jsme ho šli hledat. Měli jsme baterku a slyšeli jsme samé strašidelné zvuky a něco přebíhalo přes cestu. Držela jsem se dědy za ruku. Poklad jsme našli pod jedním posedem a dlouho jsme šli zase zpátky. Našli jsme dvě světlušky – larvy a jednu jsme si dali na zahrádku do trávy. Svítila tam několik dní a nikam neutekla.

Mám ráda brouky a hmyz a tak děda chytil na půdě sršně. Měla jsem ve skleničce také housenky. Večer jsme chytili na dvorku u nafukovacího bazénu žábu ropuchu. Dala jsem si ji přes noc do bazénu, abych si ji ráno mohla prohlédnout, až bude světlo. Chtěla jsem ji pak odnést na koupaliště a tam ji vypustit. Koupaliště je daleko, asi 2 km u jedné vesnice. Tam jsme byli čtyřikrát. Když jsme tam přišli se žábou, byly tam závody hasičů. Najednou jsem tam viděla další žábu – skokana. Tak ho děda chytil a měla jsem dvě žáby. Vzala jsem je do hájovny a dala zase do bazénku. Další den jsme je odnesli ke koupališti a tam jsme je pustili.

U koupaliště jsme slyšeli na poli křepelky, které jsou prý vzácné. Byly tam asi dvě nebo tři a volaly „pět peněz“. Když jedna letěla, vypadala jako malá koroptev.

     Šli jsme dvakrát na nákup do samoobsluhy a děda mi ukázal místo na poli, kde spadlo letadlo. Na dvoře máme plech z letadla a nějaké roztavené součástky.

     U houpačky praskl provaz, když jsem se houpala. Zůstala jsem na ní viset. Ale nic se nestalo, protože jsou tam čtyři provazy. Děda už měl připravený nový provaz a tak ho vyměnil. Pak ale prasklo prkénko na rohu, protože už bylo staré. Mohla jsem se ale dál houpat. Bylo to poslední den a tak jsme prkénko nevyměňovali.

     Každý večer před spaním mi děda četl moji oblíbenou knížku „Heidi, děvčátko z hor“. Už jsme ji četli potřetí, ale pořád se mi líbí.

     Když jsme odjížděli, říkala jsem dědovi, že bych chtěla být na hájovně ještě týden. Už se těším na příští prázdniny. Chtěla bych tam zase jet. Děda ale říkal, že už tam třeba nebudu chtít jet a být tam s ním sama. Že prý budu raději chtít být v Plzni s Kačkou nebo s jinými kamarádkami a někde na lavičce poslouchat MP3. Ale ty můžu poslouchat i na hájovně. Zatím žádné nemám. Na hájovně je to lepší, protože jsou tam různá zvířata a hmyz. Můžu je pozorovat a chytat do skleničky…

Verunka

Vzpomínky na zimu

Uprostřed vlny tropických červencových veder vzpomínám na extrémy minulé zimy. Jak jsem raději odjel 12. února do města, protože 30 cm sněhu všude kolem a navátých 60 cm na přístupové cestě silně omezilo možnosti běžného fungování. Dnes se to zdá jako vzdálená vzpomínka, ale když si prohlížím fotografie, vybaví se mi to v celé své „kráse“.
     Vzpomínám, jak jsem si toužebně přál, aby už sníh sešel a cesta byla zase suchá a já se dostal do 2 km vzdálené vesnice na nákup a mohl přivézt s vozíkem z lesa dříví, jehož zásoba se silně ztenčila. Prakticky vyloučené byly i vycházky do okolí, protože vysoký sníh nikdo neprošlapal ani neprojel a les křižovaly jen úzké a hluboké ochozy zvěře.
     Uvažuji, že o moc lepší není ani současný druhý extrém – tropické teploty nad 30 stupňů, které už trvají několik týdnů. I při nich má člověk značně omezený pohyb. Při teplotě nad 30 stupňů se nedá nic dělat, protože člověk je za chvíli zalitý potem. Nedají se ani podnikat výlety do okolí, protože všude není lesní stín a cestování pod pálícím sluncem je docela nepříjemné, ať je to pěšky nebo na kole.
     Ráno je to jakž-takže snesitelné do 10 hodin, pak musíte čekat do 20. hodiny, než teplota trochu klesne. V té době se ale začínají objevovat roje komárů, mušek a nejrůznějšího hmyzu. Ve zdejším kraji je v lesnatých partiích nejotravnějším kloš, který sice nekouše, ale dokáže se buď jako jedinec nebo součást roje mistrně vetřít do vlasů, odkud ho dostáváte bez pomoci druhé osoby velice špatně. Věru není příjemná taková večerní procházka, pořád s několika kloši ve vlasech a s tělem pálícím od komářích štípanců.

     V takových chvílích vzpomínám na zimu, kdy se člověk zahřál, jenom když potřeboval (prací nebo nějakou dobrou tekutinou) a z hmyzu viděl tak nanejvýš pavouka v chalupě. Sám před sebou se trochu stydím za takové bědování a příčinu vidím v nedostatečné přípravě na život ve ztížených přírodních podmínkách. Abych zvládl pohyb ve vysokém sněhu, abych lépe naplánoval aktivitu v tropických vedrech apod. Zdá se totiž, že extrémních projevů počasí je pořád víc a víc. A zádrhel je právě v tom pohybu venku, mimo chalupu.
     V chalupě je život jak v zimě, tak v létě poměrně snadný, v létě dokonce příjemný. V zimě si člověk zatopí, jak potřebuje. Když není líný, může nashromáždit dostatečné množství dříví z lesa kolem. Vyžaduje si to sice pořád víc času, ale jde to. V létě je i při teplotách nad 30 stupňů v chalupě příjemně. I po několika týdnech tropických veder je teplota zdejšího domu se zdmi o síle 80-90 cm pouhých 23 stupňů. Když otevřu v kuchyni dvě protější okna, začne díky proudění teplota přelézat 25 °C, tak jedno okno zavřu a držím teplotu na 24 stupních. V těch částech domu, kam se nepouští teplo zvenku, je oněch 23 °C. Ve sklepě je 14, to je jen o 3 stupně víc než v zimě. To je příjemný azyl chalupy, kam se člověk rád schová před žhnoucím sluncem.
     A vzpomíná na zimu, jestli by mu nebylo ještě líp. Ale asi si jeden příliš nevybere, každé roční období má své krásy, které je ale třeba vykoupit trochou nepohodlí…

Jak mi letadlo málem spadlo na hlavu

Je pátek,
2. července. Další z tropických dnů. Před polednem sedím na dvorku a čtu noviny, které jsem si přivezl před hodinou ze samoobsluhy ve vesnici na severu. Polední poklidnou atmosféru naruší zvuk letadla, které se blíží. Už minulý víkend tady oranžové práškovací letadlo Čmelák létalo nad poli řepky a v malé výšce často zakroužilo nad okrajem pole blízko hájovny, až se okna zatřásla. Dnes jsem slyšel jeho zvuk poprvé. Nejdřív se zvuk blížil, pak se změnil, jak letadlo zatáčelo. Letělo nízko, skrz stromy nebylo vidět. Zatočilo podél lesa nad pole a začalo se vzdalovat. Najednou výška tónu motoru rychle klesla. To by nebylo nic divného, při práškovacích manévrech pilot často ubírá a přidává plyn. Ale místo očekávaného zvuku motoru se ozvala tupá rána. Jako když pytel spadne na zem. Od vysazení motoru do žuchnutí letadla o zem mohly uplynout sotva 3 vteřiny. Šlo to rychle.
     Přestože jsem vnímal let letadla spíš jen okrajově, přistihl jsem se, že jeho konec jsem zaznamenal úplně detailně. Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. V tomhle tichém koutě se obvykle neozývají takové rány, žuchnutí apod., a letadla obvykle takové zvuky také nevydávají. Bylo ticho. Ale 500 metrů odtud možná došlo k neštěstí. Cítil jsem, že se ve mně nastartoval jakýsi mechanismus. Na tomhle opuštěném místě je samozřejmě třeba myslet nejdřív na to, jak pomoci lidem v nesnázích, ale některý člověk také cítí, že je třeba celou neobvyklou událost zdokumentovat. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 11:57 hod. Nikam jsem si nic nepsal, ten čas nezapomenu. Ve spěchu jsem se oblékal, z dřevníku vytáhl kolo a vyrazil ve směru tušeného neštěstí.
     Cestou jsem neviděl na polích s řepkou žádnou známku neobvyklé události. Pak jsem projel lesem k vesnici na severu. Jezdím tudy na nákupy do samoobsluhy. Za lesem je planina, z obou stran cesty jsou lány s řepkou, která už letos vyrostla do výšky půldruhého metru. Když jsem vyjel z lesa, hned jsem to viděl. Asi 200 metrů ode mne se z pole valil černý kouř. Šel rovně vzhůru a pak se stočil k vesnici. Viděl jsem i plameny. Z řepky vyčuhovala černá špička ocasu letadla. Pole tam má jakýsi hrbol, takže místo bylo jakoby mírně pod obzorem. Dalekohled jsem si sebou ve spěchu nevzal, ale nebylo nutné zjišťovat, co to tam hoří. Zastavil jsem kolo, vyndal mobil a zavolal 112. Bylo 12:07 hod. Okamžitě se ozvala dispečerka tísňového volání. Řekl jsem jí o co jde. Problém byl v tom, že po jízdě na kole do kopce jsem byl tak udýchaný, že jsem mohl jen stěží mluvit. Dispečerka mi řekla, že už to někdo hlásil, ale nevěděla, kde místo přesně je. Měla informaci, že je to někde jinde, nebo to tak alespoň pochopila. Rozdíl by mohl dělat asi tři kilometry. Přesně jsem jí správné místo popsal, ona si všechno zaznamenala, aby „jejich chlapci věděli, kam mají jet“. Myslela tím hasiče a záchranku.
     Pak jsem jel po cestě dál, blíž k místu neštěstí. Tam jsem zjistil, že na cestě stojí džíp a motorka. Jak jsem se později dozvěděl, letadla si všiml mladý chlapec z prvního domu v obci, zavolal na otce a oba jeli na místo, chlapec na motorce a otec džípem. To mne uklidnilo, že na místě v poli už někdo je, postavil jsem kolo do příkopu a šel jsem blíž k obci, abych ukázal cestu sanitce, která už v dálce houkala. Orientační bod – černý dým – už se totiž začal ztrácet, protože lehký plátěný potah Čmeláka a okolní plasty už shořely. Sanitka přijela ve 12:17 hod. Asi pět minut po ní i hasiči. Zdravotníci nepustili svoji sestru a mne do pole, protože hrozil výbuch nádrží. Když přijeli hasiči, řekli jsme si se zdravotní sestrou, že s hasiči nám už nebezpečí nehrozí a šli jsme na místo neštěstí. Prodírání vysokou, hustou řepkou je nepříjemné, protože vás pořád chytá za nohy. Chudák pilot na tom byl ale hůř.
     Byl na tom hůř, ale ne úplně nejhůř. Může mu být něco přes 40 let. Ležel kus od letadla v řepce, krvácel na hlavě, kterou mu zdravotníci právě obvazovali a mluvil. To bylo hlavní a všem se ulevilo. Říkal, že se mu podařilo z letadla vylézt, pak přijel ten chlapec a půjčil mu mobil, aby si mohl zavolat a událost nahlásit. Mladý chlapec patrně dobře neodhadl situaci a stav zmateného a šokovaného pilota a tak došlo k původnímu nesprávnému určení místa. V té chvíli už hasiči chladili minimaxem letadlo, hlásili teplotu na jeho jednotlivých částech a zdálo se, že výbuch nádrží ve křídlech už nehrozí. To mne uklidnilo, protože hasič stojící na křídle si musel být zatraceně jistý, že je všechno v pořádku.
     Mezitím už se vysokou řepkou prodíral policista s papíry. Měl v plánu vyslechnout pilota, ale už jistě neplánoval, že by nás mohl také pobavit. Začalo to otázkou na jméno společnosti. Pilot mluvil poměrně srozumitelně, ale policista nebyl ve stavu zpracovat na papír název GESair. (Ano, je to letecká odnož známé společnosti GES, i když už to možná tak docela neplatí, protože tam došlo k nějakým rozporům a odtržení). Nicméně pilot nahlásil GESair, policista to ani napotřetí nepochopil, až to pilot hbitě odhláskoval: Gustav-Emil-Svatopluk. A dodal: „Air jako vzduch… A I R“. Policista něco zapisoval a pak se zeptal: „Jak se jmenuje ta firma? GES Fly?“ To už bylo na chudáka pilota moc a jak ležel na boku, obrátil oči v sloup a svalil se na břicho do řepky…
     Za chvíli povídá: „Neměli byste trochu vody?“ Zdravotník: „Teď nemůžete pít, až v sanitce“. Pilot: „Mně už se dělá nějak blbě“. A začal hlasitěji oddychovat. Zdravotník: „Tak já vám dám vodu.“ Pilot: „To budete moc hodnej.“ Zdravotník: „Ale do žíly“. Pilot: „Ach jo…“ a zase se převrátil na břicho do řepky. Tam vrtěl hlavou a vzdychal. Zdravotník se obrátil na doktora: „Doktore, mám mu to dát?“ Doktor přikývl. Zdravotník se obrátil na pilota: „Až vás budeme nakládat, myslíte, že to bude bolet?“ Pilot řekl, že asi ano. Tak zdravotník povídá: „Já vám tedy dám injekci. Budete mít opici zadarmo.“
     Na místě neštěstí byla poměrně pozitivní atmosféra, protože všichni byli rádi, že pilot to přežil a je víceméně v pořádku a při smyslech. Zkoušeli mu páteř a až později jsem se dozvěděl, že měl kromě rozbité hlavy také zlomenou nohu a ruku.

Pak přijel pilotův kolega, starší, šedivý pán v důchodovém věku, ale podle chování činorodý, který byl zároveň jeho instruktorem, protože pilot nelétal dlouho. Měl nalétáno jen 150 hodin, zatímco jeho instruktor přes 7000. Pilot byl zároveň majitelem letadla, se kterým chtěl podnikat v oboru práškování a instruktor ho také zasvěcoval do kontaktů se zemědělci apod. Když se instruktor pilota zeptal: „Prosím tě, co se stalo?“, pilot odpověděl: „Přestalo to táhnout a spadlo to z výšky asi 5-10 metrů. Já jsem pak vylez sám…“
     Pak už se nic nedělo, pilota připravovali na odvoz a hasiči ještě trochu postříkali letadlo. Kvůli tomu natáhli dvě stometrové proudnice a někteří nesli na zádech dva minimaxy. Hasiči v černých oděvech bědovali, že je horko a že to bude ještě horší, protože nastane sezóna lesních požárů. Šel jsem se najíst, protože už mi kručelo v žaludku. Chystal jsem se jít na místo znovu, až opadne nával hasičů a policie, abych si udělal pár fotek. V přítomnosti chudáka pilota jsem samozřejmě nefotil. Fotodokumentaci dělali jen hasiči. Ale ouha! Když jsem šel zpátky na místo za hodinu a půl, byla cesta zahrazena policejní páskou se zákazem vstupu. Na místě havárie bylo vidět hemžení. Za další hodinu už byla páska na jednom konci uvolněna a pohozena na druhé straně cesty. Obdivovali ji tam dva malí kluci na kolech. Tak jsem jim řekl, aby si ji smotali a vzali. To s velkou radostí udělali, pásku si rozdělili a ta zmizela za jejich tričky.
     Šel jsem po cestě k místu havárie, ale tam mi dva lidé řekli, že u letadla je velká skupina policejních vyšetřovatelů a že před chvíli vyhnali nějaké novináře. Dal jsem se tam do řeči s leteckým instruktorem ve výslužbě, který zakládal různé záchranné složky a sbory a teď je soudním znalcem v oboru požárů. Ani po hodině naší debaty nebyla policie ještě hotová, tak jsem šel zase domů. Chvilku před svým odchodem jsem vyslechl informaci, že v 17 hodin přijedou hasiči, aby letadlo rozřezali. To bude pak naloženo a odvezeno.

     V 17 hodin už jsem byl zase na místě. Právě přijel jakýsi zvedací traktor. Vjel do pole, celkem bez problémů letadlo zvedl jako jeřáb a přivezl ho na kraj pole k cestě. Tam se do něj pustili hasiči. Kolem postávalo několik místních občanů. V poli zůstal motor, který se po dopadu utrhl, kola a několik dalších drobností. Byla tam také hromada hnojiva - ledku. Tuhle zátěž měl pilot při potížích odhodit, což ale chybně neudělal. Tím směrem se ubíraly odborné debaty na místě. Překvapilo mne, s jakým zájmem byly přijaty mé informace o přesném času havárie a časové prodlevě od zmlknutí motoru do rány při dopadu na zem. Přítomní odborníci v čele s bývalým leteckým instruktorem a soudním znalcem hned začali dělat výpočty pomocí kalkulaček v mobilech a pak někam volali, aby tyto patrně cenné informace předali. A tak byla nakonec moje snaha zdokumentovat celý případ od začátku do konce alespoň trochu užitečná…

Fotografie dole je patrně poslední fotografií tohoto letadla, když před 5 dny přelétalo v malé výšce nad hájovnou.