2. července. Další z tropických dnů. Před polednem sedím na dvorku a čtu noviny, které jsem si přivezl před hodinou ze samoobsluhy ve vesnici na severu. Polední poklidnou atmosféru naruší zvuk letadla, které se blíží. Už minulý víkend tady oranžové práškovací letadlo Čmelák létalo nad poli řepky a v malé výšce často zakroužilo nad okrajem pole blízko hájovny, až se okna zatřásla. Dnes jsem slyšel jeho zvuk poprvé. Nejdřív se zvuk blížil, pak se změnil, jak letadlo zatáčelo. Letělo nízko, skrz stromy nebylo vidět. Zatočilo podél lesa nad pole a začalo se vzdalovat. Najednou výška tónu motoru rychle klesla. To by nebylo nic divného, při práškovacích manévrech pilot často ubírá a přidává plyn. Ale místo očekávaného zvuku motoru se ozvala tupá rána. Jako když pytel spadne na zem. Od vysazení motoru do žuchnutí letadla o zem mohly uplynout sotva 3 vteřiny. Šlo to rychle.
Přestože jsem vnímal let letadla spíš jen okrajově, přistihl jsem se, že jeho konec jsem zaznamenal úplně detailně. Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. V tomhle tichém koutě se obvykle neozývají takové rány, žuchnutí apod., a letadla obvykle takové zvuky také nevydávají. Bylo ticho. Ale 500 metrů odtud možná došlo k neštěstí. Cítil jsem, že se ve mně nastartoval jakýsi mechanismus. Na tomhle opuštěném místě je samozřejmě třeba myslet nejdřív na to, jak pomoci lidem v nesnázích, ale některý člověk také cítí, že je třeba celou neobvyklou událost zdokumentovat. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 11:57 hod. Nikam jsem si nic nepsal, ten čas nezapomenu. Ve spěchu jsem se oblékal, z dřevníku vytáhl kolo a vyrazil ve směru tušeného neštěstí.
Cestou jsem neviděl na polích s řepkou žádnou známku neobvyklé události. Pak jsem projel lesem k vesnici na severu. Jezdím tudy na nákupy do samoobsluhy. Za lesem je planina, z obou stran cesty jsou lány s řepkou, která už letos vyrostla do výšky půldruhého metru. Když jsem vyjel z lesa, hned jsem to viděl. Asi 200 metrů ode mne se z pole valil černý kouř. Šel rovně vzhůru a pak se stočil k vesnici. Viděl jsem i plameny. Z řepky vyčuhovala černá špička ocasu letadla. Pole tam má jakýsi hrbol, takže místo bylo jakoby mírně pod obzorem. Dalekohled jsem si sebou ve spěchu nevzal, ale nebylo nutné zjišťovat, co to tam hoří. Zastavil jsem kolo, vyndal mobil a zavolal 112. Bylo 12:07 hod. Okamžitě se ozvala dispečerka tísňového volání. Řekl jsem jí o co jde. Problém byl v tom, že po jízdě na kole do kopce jsem byl tak udýchaný, že jsem mohl jen stěží mluvit. Dispečerka mi řekla, že už to někdo hlásil, ale nevěděla, kde místo přesně je. Měla informaci, že je to někde jinde, nebo to tak alespoň pochopila. Rozdíl by mohl dělat asi tři kilometry. Přesně jsem jí správné místo popsal, ona si všechno zaznamenala, aby „jejich chlapci věděli, kam mají jet“. Myslela tím hasiče a záchranku.
Pak jsem jel po cestě dál, blíž k místu neštěstí. Tam jsem zjistil, že na cestě stojí džíp a motorka. Jak jsem se později dozvěděl, letadla si všiml mladý chlapec z prvního domu v obci, zavolal na otce a oba jeli na místo, chlapec na motorce a otec džípem. To mne uklidnilo, že na místě v poli už někdo je, postavil jsem kolo do příkopu a šel jsem blíž k obci, abych ukázal cestu sanitce, která už v dálce houkala. Orientační bod – černý dým – už se totiž začal ztrácet, protože lehký plátěný potah Čmeláka a okolní plasty už shořely. Sanitka přijela ve 12:17 hod. Asi pět minut po ní i hasiči. Zdravotníci nepustili svoji sestru a mne do pole, protože hrozil výbuch nádrží. Když přijeli hasiči, řekli jsme si se zdravotní sestrou, že s hasiči nám už nebezpečí nehrozí a šli jsme na místo neštěstí. Prodírání vysokou, hustou řepkou je nepříjemné, protože vás pořád chytá za nohy. Chudák pilot na tom byl ale hůř.
Byl na tom hůř, ale ne úplně nejhůř. Může mu být něco přes 40 let. Ležel kus od letadla v řepce, krvácel na hlavě, kterou mu zdravotníci právě obvazovali a mluvil. To bylo hlavní a všem se ulevilo. Říkal, že se mu podařilo z letadla vylézt, pak přijel ten chlapec a půjčil mu mobil, aby si mohl zavolat a událost nahlásit. Mladý chlapec patrně dobře neodhadl situaci a stav zmateného a šokovaného pilota a tak došlo k původnímu nesprávnému určení místa. V té chvíli už hasiči chladili minimaxem letadlo, hlásili teplotu na jeho jednotlivých částech a zdálo se, že výbuch nádrží ve křídlech už nehrozí. To mne uklidnilo, protože hasič stojící na křídle si musel být zatraceně jistý, že je všechno v pořádku.
Mezitím už se vysokou řepkou prodíral policista s papíry. Měl v plánu vyslechnout pilota, ale už jistě neplánoval, že by nás mohl také pobavit. Začalo to otázkou na jméno společnosti. Pilot mluvil poměrně srozumitelně, ale policista nebyl ve stavu zpracovat na papír název GESair. (Ano, je to letecká odnož známé společnosti GES, i když už to možná tak docela neplatí, protože tam došlo k nějakým rozporům a odtržení). Nicméně pilot nahlásil GESair, policista to ani napotřetí nepochopil, až to pilot hbitě odhláskoval: Gustav-Emil-Svatopluk. A dodal: „Air jako vzduch… A I R“. Policista něco zapisoval a pak se zeptal: „Jak se jmenuje ta firma? GES Fly?“ To už bylo na chudáka pilota moc a jak ležel na boku, obrátil oči v sloup a svalil se na břicho do řepky…
Za chvíli povídá: „Neměli byste trochu vody?“ Zdravotník: „Teď nemůžete pít, až v sanitce“. Pilot: „Mně už se dělá nějak blbě“. A začal hlasitěji oddychovat. Zdravotník: „Tak já vám dám vodu.“ Pilot: „To budete moc hodnej.“ Zdravotník: „Ale do žíly“. Pilot: „Ach jo…“ a zase se převrátil na břicho do řepky. Tam vrtěl hlavou a vzdychal. Zdravotník se obrátil na doktora: „Doktore, mám mu to dát?“ Doktor přikývl. Zdravotník se obrátil na pilota: „Až vás budeme nakládat, myslíte, že to bude bolet?“ Pilot řekl, že asi ano. Tak zdravotník povídá: „Já vám tedy dám injekci. Budete mít opici zadarmo.“
Na místě neštěstí byla poměrně pozitivní atmosféra, protože všichni byli rádi, že pilot to přežil a je víceméně v pořádku a při smyslech. Zkoušeli mu páteř a až později jsem se dozvěděl, že měl kromě rozbité hlavy také zlomenou nohu a ruku.
Pak už se nic nedělo, pilota připravovali na odvoz a hasiči ještě trochu postříkali letadlo. Kvůli tomu natáhli dvě stometrové proudnice a někteří nesli na zádech dva minimaxy. Hasiči v černých oděvech bědovali, že je horko a že to bude ještě horší, protože nastane sezóna lesních požárů. Šel jsem se najíst, protože už mi kručelo v žaludku. Chystal jsem se jít na místo znovu, až opadne nával hasičů a policie, abych si udělal pár fotek. V přítomnosti chudáka pilota jsem samozřejmě nefotil. Fotodokumentaci dělali jen hasiči. Ale ouha! Když jsem šel zpátky na místo za hodinu a půl, byla cesta zahrazena policejní páskou se zákazem vstupu. Na místě havárie bylo vidět hemžení. Za další hodinu už byla páska na jednom konci uvolněna a pohozena na druhé straně cesty. Obdivovali ji tam dva malí kluci na kolech. Tak jsem jim řekl, aby si ji smotali a vzali. To s velkou radostí udělali, pásku si rozdělili a ta zmizela za jejich tričky.
Šel jsem po cestě k místu havárie, ale tam mi dva lidé řekli, že u letadla je velká skupina policejních vyšetřovatelů a že před chvíli vyhnali nějaké novináře. Dal jsem se tam do řeči s leteckým instruktorem ve výslužbě, který zakládal různé záchranné složky a sbory a teď je soudním znalcem v oboru požárů. Ani po hodině naší debaty nebyla policie ještě hotová, tak jsem šel zase domů. Chvilku před svým odchodem jsem vyslechl informaci, že v 17 hodin přijedou hasiči, aby letadlo rozřezali. To bude pak naloženo a odvezeno.
Fotografie dole je patrně poslední fotografií tohoto letadla, když před 5 dny přelétalo v malé výšce nad hájovnou.
Příspěvky
