Vedle zděné kůlny byl kdysi přistaven dřevník. Během let se mezi oběma stavbami udělala asi 5 cm široká mezera. Je skrz ni vidět polínka uloženého dříví. Mezi dřívím si letos udělaly hnízdo sýkorky. Sýkora uhelníček je nenápadný, malý ptáček, který zaujme jen svou černou hlavou a bílou skvrnou za očima.
Jednoho dne jsem si všiml, že sýkorka vyletěla jakoby „odnikud“, když jsem šel kolem. Viděl jsem škvíru a to mi bylo podezřelé. Zevnitř nepřicházely žádné zvuky, myslel jsem si, že hnízdo teprve staví. Ale podrobnější pozorování přineslo své výsledky. Jednou, když sýkorka zase vylétla ven, šel jsem hned k otvoru a slyšel jsem doznívající štěbetání malých ptáčat, která se dožadovala potravy. V průběhu dalších dní, když jsem si toho místa víc všímal, stal jsem se svědkem čilého celodenního „provozu“, kdy pár sýkorek-rodičů létal od rozbřesku do setmění sem a tam a nosil do hnízda plné zobáky potravy. Ze vzdálenosti asi 10 metrů jsem je pozoroval dalekohledem.
Včera mne napadlo, že vyzkouším jejich odvahu a odhodlání. Stoupl jsem si ke zdi dřevníku, asi 1,5 metru od škvíry a stál jsem bez hnutí. Asi po 5 minutách se přihnala první sýkorka. Překvapena mou přítomností udělala zmatený letecký obrat a usadila se na blízké hromadě dříví, asi 4 m ode mne. Za chvíli přiletěla druhá a sedla si blízko ní. Vtom první sýkorka asi z poloviny roztáhla křídla a začala jimi rychle kmitat. Při tom pořád seděla. Druhá sýkorka se přidala a kmitaly obě. Byl to patrně výraz nervozity z toho, že nemohou letět k mláďatům. Následovalo asi 10 minut zkoušky nervů. Já jsem se rozhodl stát pořád na místě u škvíry a čekal jsem, co budou sýkorky dělat. Očividně byly zmatené, že nemohou nakrmit mláďata. Jedna z nich byla odvážnější. Během dalších pěti minut udělala několik náletů směrem ke hnízdu a tedy i ke mně, vždy se chvilku třepetala na jednom místě ve vzduchu asi 2 metry ode mne nebo si sedla na nádobu u kůlny. Ale ke konečnému řešení – vklouznutí do dřevníku – se neodvážila. Druhá nebyla tak odvážná a tak jenom létala kolem, posedávala a chvěla křídly.
Včera mne napadlo, že vyzkouším jejich odvahu a odhodlání. Stoupl jsem si ke zdi dřevníku, asi 1,5 metru od škvíry a stál jsem bez hnutí. Asi po 5 minutách se přihnala první sýkorka. Překvapena mou přítomností udělala zmatený letecký obrat a usadila se na blízké hromadě dříví, asi 4 m ode mne. Za chvíli přiletěla druhá a sedla si blízko ní. Vtom první sýkorka asi z poloviny roztáhla křídla a začala jimi rychle kmitat. Při tom pořád seděla. Druhá sýkorka se přidala a kmitaly obě. Byl to patrně výraz nervozity z toho, že nemohou letět k mláďatům. Následovalo asi 10 minut zkoušky nervů. Já jsem se rozhodl stát pořád na místě u škvíry a čekal jsem, co budou sýkorky dělat. Očividně byly zmatené, že nemohou nakrmit mláďata. Jedna z nich byla odvážnější. Během dalších pěti minut udělala několik náletů směrem ke hnízdu a tedy i ke mně, vždy se chvilku třepetala na jednom místě ve vzduchu asi 2 metry ode mne nebo si sedla na nádobu u kůlny. Ale ke konečnému řešení – vklouznutí do dřevníku – se neodvážila. Druhá nebyla tak odvážná a tak jenom létala kolem, posedávala a chvěla křídly.
Pak najednou odletěly a dlouho se nevracely. Patrně spolkly krmení pro mláďata a musely letět sehnat jiné. Poodešel jsem od kůlny asi na 5 metrů. Za chvilku se sýkorky vrátily a hned zmizely škvírou v kůlně.
V blízkém okolí je teď několik hnízd. Vím o dalších dvou v dutinách lesních stromů hned za plotem. Odtud se ozývá už docela silný křik mláďat. Malé sýkorky jen slaboučce pípají. I když mne to napadlo, zatím jsem nešel do dřevníku hledat jejich hnízdo a na mláďata se podívat. Patrně bych musel přeložit hranici dříví. A tak je nechám na pokoji a doufám, že budu u toho, až se budou učit létat. Tyhle věci mi z nějakých důvodů v těch dvou letech, co tady jsem, unikly…