Píseň Hraboše

Za zády máš obrysy města,
to štěstí má tak jeden ze sta,
dojít až tam, kde končí cesta,
tam kde je ráj, malý ráj.

Je lepší žít na tomhle plesu,
lákadel míň a míň těch vašich stresů,
jestli se ptáš někoho na adresu,
tak prostě ráj, malý ráj.

Vesnice dál poklidně dřímá,
obilní lány zlátnou nám,
všechno tu má mírné klíma,
do města zpátky já nespěchám.

Na zádech dál ležíš si v trávě,
tak to má být, myslíš si právě.
Pohoda, klid a žádná starost v hlavě,
no prostě ráj, malý ráj.

Tady se máš jak filmová hvězda,
bez práce jíš o čem se ti nezdá,
no řekni sám, kdo ti to dnes dá,
našli jsme ráj, malý ráj.

Tolik ses bál zubů a drápů
a všeho zlého, co se může stát.
Od pastí dál a mrakodrapů,
co bys sis dál víc mohl přát.

Dan Bárta

Nová pokusná anténa

Čas od času se snažím vylepšit své vybavení anténami na pozemku. Přestože mám k dispozici plochu o velikosti asi 70 x 60 m, což dělá v úhlopříčce 100 m, nějak se mi to nedaří a nemohu uvěřit tomu, že jsem po svém příchodu na tohle místo vybral na první pokus to nejlepší umístění antén, a to bez větších znalostí místních poměrů.
     Stabilně mám nataženou anténu longwire o délce 70 m a směru 70/250 stupňů. Od jejího konce jsem potřeboval natáhnout svod do domu a tak je na ni napojen další drát o délce 50 m a směru 0/180 stupňů. Celé to tvoří jakousi šipku. Anténa se chová na nízkých kmitočtech (DV, SV, tropická pásma, ale i vyšší KV) výborně do východních směrů. Naopak příliš dobře na ní nejdou směry západ, jihozápad a severozápad, i přes její směr 250 st. Mám za to, že je to způsobeno lesem, který vlastně hned u ní začíná.
     Druhá anténa je aktivní anténa MiniWhip na tyči ve výšce 10 m. Ta je všesměrová a podle toho se také chová: spolehlivě přenáší signály ze všech směrů. Protože je uprostřed zahrady a asi 15 m od domu, není ničím stíněna. Je ale známo, že její výkon není nekonečný, ale předčí ji longwire, který bude delší než cca. 50 m. Předčí ji ve svém konkrétním směru. To jsem si už několikrát ověřil na jiném místě v přírodě.
     Co bych chtěl tedy vylepšovat a co mi nedá spát? Zjistil jsem totiž v pásmu středních vln (MW), že stanice z Brazílie jsou trošku líp slyšet na anténě longwire 70 m (70/250 st.) než na MiniWhipu, který jinak slouží na příjem signálů z obou částí Ameriky. Brazílie je ve směru 230-240 st. Začalo mi vrtat hlavou, která část antény longwire (šipky) ji vlastně přijímá? Je to ta delší část ve směru 250 st.? A proč na ní není také líp slyšet Argentina, která chodí o poznání silněji na MiniWhipu, přestože směr je stejný? A jak to udělat, aby se příjem z Brazílie ještě zlepšil?
     Ve stejném směru jako je Jižní Amerika, je také Španělsko. A protože Jižní Amerika nechodí tak často jako Španělsko, bylo by asi lepší experimentovat s anténou na signálu španělské stanice Barcelona na 738 kHz. Ta má nejlepší signál na MiniWhipu.
     Tak jsem teď natáhl experimentální anténu o délce 35 m a začal jsem každý den měnit o kousek její směr. Jeden konec antény je ve štítu domu, výška 6 m, druhý konec je u plotu ve výšce 2-3 m. Podél plotu jsou menší stromky, na které je možné konec antény uvázat. Svod jde ze štítu kolem rohu domu do okna kuchyně.
     Ale zase jsem nedošel k žádnému zlepšení nebo náznaku změny, tak jako u dalších asi pěti dlouhých antén, které už jsem tady po pozemku tahal. Nová anténa se chová přesně jako MiniWhip, a to na převážné většině pásem, pokud jde o sílu signálů. Vzhledem k její krátké délce (35 m) má asi ještě malou směrovost. Spíš se uplatňuje její opačný směr, tedy severovýchod. Líp než na MiniWhip na ní chodí australské stanice na 120 metrech. Je to stejná situace jako u antény longwire 70 st. Tam se MiniWhip nechytá… Ale co je zajímavé: přestože na většině pásem, tedy i na 60 metrech, se nová anténa chová jako MiniWhip, jsou na ní brazilské stanice na 60 m slabší o 1-2 S ! Přitom ve stejném pásmu je poměr síly u stanice USA 1:1, u Kuby a Afriky také 1:1 ve srovnání s MiniWhipem.
     Už dřív jsem chtěl vylepšit signály z USA a Kanady pomocí dlouhého drátu v jejich směru. Ale nepomohlo to. Pořád zůstává nejlepší MiniWhip. Mám podezření, že to je způsobeno jeho výškou 10 m. Drátové antény nemohu do takové výšky vytahovat, zvlášť když je jejich instalace jen dočasná. A tak byly vždy jen ve výšce 2-3 m. Možná to je pravá příčina neúspěchu. Ale budu to zkoušet dál, i když možností už moc není…

Studna, užovka a mravenci

Člověk jde nabrat vodu do studny, obyčejný úkon, při kterém myslí na něco jiného a netuší, co mu další okamžiky připraví za překvapení.
     Studna je zakryta betonovou deskou, v ní je kulatý otvor a ten se zakrývá plechem a zatěžuje dřevěným špalkem. Víceméně provizorní řešení, které ale vyhovuje a tak s tím nikdo nic nedělá. Jako obvykle jsem zvedl plech a v tom okamžiku jsem strnul: hned vedle místa, kam jsem strčil prsty, abych mohl zvednout plech, ležel pod plechem had stočený do klubíčka. Malou škvíru si vybrala pro místo na odpočinek mladá užovka. Hned jsem ji poznal podle výrazných žlutých měsíčků za hlavou. Zvedla hlavu a hledala směr úniku. Nejvhodnější jí připadal tmavý otvor studny. Strčila tam hlavu, zapátrala, ještě se posunula kousek dopředu a pak už vahou těla sklouzla do studny. Žbluňklo to a bylo po užovce.
     Mám plechovku na dlouhé dřevěné tyči kvůli nečistotám ve studni, tak bych mohl užovku zachránit, ale nikde jsem ji ve studni neviděl, i když hladina je teď hodně vysoko. Užovka může plavat, patrně doplavala k okraji studny a tam se skryla pod kameny? Loni jsem vytáhl ještěrku, která ležela na hladině ztuhlá od ledové vody. Užovka je snad odolnější.

     Plechovku jsem ale stejně použil, a to na vytahování mravenčích ostrovů. To je zvláštní úkaz. Během nějakého času vždycky napadá do studny spousta mravenců. Je zajímavé, že se jedná jen o jeden druh – větší černé. Na hladině se vyhledají a spojí se do jakýchsi rojů, které vypadají na hladině jako ostrovy. V nich je vidět hemžení. Je jich na hladině vždycky několik a mohou mít průměr až 10 cm. Když je vytáhnu plechovkou a vysypu do trávy, je to černý chuchvalec, ve kterém může být až sto jedinců.
     Potom v klidu naberu vodu do zásobních lahví. Uvědomím si při tom, v jak těsném kontaktu s přírodou tady člověk je. To se ve městě nemůže stát. Však jsem tomu také za těch třicet let odvykl. Možná o to víc mě to teď znovu překvapuje…

Konečně: pěkné rádiové ráno

Dnes ráno se to zlomilo. Přidal jsem novou nahrávku do pravého sloupce DX JUKE BOX. Na 1370 kHz jsem zastihl krátce přes 5. hodinou brazilskou stanici Radio Iguatemi ze Sao Paula. Prý má noční výkon 20 kW (ve dne 100). Už jsem tady o ní sice psal, ale tak pěkně jsem ji slyšel a nahrál poprvé. A navíc s kompletní identifikací včetně všech kmitočtů a značek, které používá.
     Na začátku nahrávky je upoutávka na fotbalové přenosy z mistrovství světa: Copa do Mundo 2010 (= světový pohár = mistrovství světa), Africa do Sul (= Jižní Afrika). V minutě 1:00 začíná identifikace.
     Kromě téhle stanice, která byla nejsilnější, byly slyšet ještě dvě další stanice z Brazílie na 1070 a 1430 kHz, a patrně i na 1570 kHz. Jejich identita zatím zůstala utajena…
     O rádiu jsem tady teď nějakou dobu nepsal, a to proto, že byly tak mizerné příjmové podmínky, jaké už dlouho nepamatuji. Od začátku června byla nejčastější poznámka v mých záznamech „podmínky všeobecně špatné“. Sleduji hlavně střední vlny, tropická pásma a krátké vlny zhruba do 12 MHz. Červnová rána byla jedním velkým zklamáním, jedno jako druhé. Jen kolem východu slunce se v pásmu SV ozvalo několik velmi slabých zámořských stanic, ale byly to jen nosné vlny, jinak nebylo slyšet nic. Nepamatuji, kdy bylo za poslední dlouhou řadu let tolik jalových dní. Až už jsem začínal věřit na tu sopku a její popel pokrývající evropskou oblohu.
     Teď jsem tady týden nebyl, mezitím jsem četl několik mailových zpráv, např. z Holandska, že tam slyšeli pár zajímavějších zámořských stanic. Tak jsem byl zvědav, co uslyším já, až přijedu. Shodou okolností bylo v předpovědi narušené až aktivní geomagnetické pole. Na to letos věřím, protože mne od jara ještě nezklamalo. A opravdu, dnes v noci vyskočil K-index na hodnotu 4 a já jsem pozoroval zlepšené podmínky do jižních směrů. Souvislost stejná, jako v květnu a červnu.
     Tento týden se nám slunce zase začalo vzdalovat. Noc se bude nejdřív pomalu, pak rychleji prodlužovat. Člověk neví, jestli má být smutný z toho, že se zase bude krátit den, nebo jestli se má radovat, že rádiové vlny zase ožijí…

Léto klepe na dveře

Deštivé přerušení léta je konečně za námi a od minulého týdne jsme mohli zažít několik dní s tropickými teplotami kolem 30 stupňů. Tropy nás sice už zase opustily, ale nástup léta už je evidentní a je to vidět všude kolem. Vegetace už ukončila svůj jarní překotný růst, podpořený spoustou vody, která spadla, a všechno kolem se zahustilo. Je to vidět zvlášť tady v lese a na těch plochách, které leží ladem.
     Shodou okolností mne v poslední době nejvíc zaujalo ptactvo. Sýkorky z dřevníku zmizely. Asi je něco sežralo, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se po nich doslova slehla zem za několik dní, co jsem tady nebyl. Nezdály se být ještě tak velké, že už by vyletěly, jen slabě pískaly. Když jsem přijel, pozoroval jsem zajímavou událost: na kůlně seděla sýkorka uhelníček a nad ní v dutině hřebenu vyšší kůlny pískala mláďata. Říkal jsem si – Podívejme, tam je další hnízdo sýkorek. – Sýkorka se rozletěla ke hnízdu, ale najednou se objevil jiný pták a zaútočil na ni. V divokých leteckých obratech zmizeli na zahradě. Tak jsem zjistil, že hnízdo vlastní jiný pták – rehek zahradní – a sýkorka si patrně myslela, že to jsou její křičící mláďata, která očividně hledala.

     Pak už ke hnízdu létal jenom rehek, snažil se, co mohl a někdy byly jeho intervaly velmi krátké - jednominutové! Jednu věc jsem ale nepochopil: první čtyři dny, co jsem tady byl, létal jen sameček. Je hnědý, až zrzavý, s černou hlavou a bílou skvrnou na čele. Samička je prostá, celá světlehnědá. Jsem si jistý, že jsem ji ty první čtyři dny nepřehlédl. Objevila se až pátý den ráno, začala vynášet z hnízda trus a od té doby už vidím oba rodiče a občas se u hnízda setkají, když nesou potravu. Podle křiku jsou ve hnízdě dvě až tři mláďata.

     Dalším ptákem, kterého jsem předtím nikdy neviděl ani neslyšel, je cvrčilka. Když jsem šel po cestě podél lesa k hájovně, uvědomil jsem si, že už nějakou dobu slyším neustálé silné cvrkání kobylky. Přicházelo z louky ležící ladem a ozývalo se z lesa. Na kobylku to ale byl příliš silný zvuk, velmi mi připomínal cikádu, kterou jsem slyšel v Chorvatsku a ve Španělsku. U nás bych ji nečekal. Pomalu jsem tedy postupoval loukou k místu, ze kterého zvuk přicházel. Dodržoval jsem pravidlo: postupovat vpřed, jen když cikáda cvrká. Dělá přestávky, aby sondovala okolí, v té chvíli je třeba stát bez hnutí. Takovými přískoky jsem přišel až asi na 5 metrů k vysokým trsům staré trávy, za kterými se ozýval silný cvrčivý zvuk. Ještě jeden přískok a budu tam. Zvuk zmlkl a ze trávy vylétl malý ptáček. Abych vyloučil shodu okolností, čekal jsem ještě asi 5 minut, ale „cikáda“ už se neozvala. Oklamala mne malá cvrčilka zelená, ptáček, který hnízdí na zemi nebo nízko nad zemí. Hnízdo jsem ale neobjevil…

Sérii tropických dní jsem musel využít ke sběru dříví, protože jednou už mi plánovaný sběr nevyšel a dříví mi zase v lese zmoklo. Teď bylo řádně vysušené a tak jsem z protějšího lesa nanosil docela pěknou hromadu silnějších a slabších větví. Nejsou to žádná polena, ale v tomhle letním období na občasné ohřátí bohatě stačí. Hlavně nejsou daleko, protože někdy třímetrové větve modřínu se špatně přepravují. Zpracovávat je přímo v lese, to může být zrádné, protože je tam dost nepříjemných mušek a komárů. Jednou jsem musel v časném dopoledni sbírání ukončit, protože už mne od štípanců pálila celá záda, pot se ze mne v tom vedru řinul, a to přivábilo mrak mušek. Když jsem vydloubl prstem pátou mušku z oka, řekl jsem si, že tak důležité zase to dříví není a šel jsem do hájovny. Napadlo mne, jestli bych se takhle mohl přihlásit na práce v lese, když toho mám za hodinu dost. Jak to ti lesní dělníci dělají? Klíšťata už mi těžkou hlavu nedělají, na ty jsem si zvykl. Letošní stav je zatím čtyři zakousnutá a asi pět, která jsem setřel z oděvu.
     Vzpomínám na zimu - ale o tom až příště…

Konec deštivého období

Druhá kapitola dešťových přívalů, která opět na Moravě vyvolala hrůzu před dalšími záplavami, sotva lidé po těch prvních trochu uklidili, byla na pořadu dní na přelomu května a června. Poslední pěkný den – sobotu 29. května – jsem využil k nasbírání trochu oschlého dříví naproti v lese. Teď na přechodu od jara do léta už stačí na topení třeba jen větve spadlé na zem. Na večerní ohřátí místnosti to stačí.
     Od příštího dne ale vypuklo dešťové období naplno. Denní teplota v některých dnech nepřekročila 12 °C. Déšť nebyl většinou silný, ale i neustálé drobné padání vody z oblohy dokáže jednoho po několika dnech otrávit. Ne tak ptáky, ti umlkali jen při silnějším náporu deště, jinak v lese zpívali celý den, i když umírněně. Déšť nenarušil ani intenzívní provoz vykrmování mladých sýkorek a dalších ptáčků hnízdících v okolí. Asi 700 m od hájovny na lesní nevyužívané cestě jsem objevil další hnízdo. Už z dálky jsem slyšel křik mláďat, která se dožadovala potravy. U cesty je ve stromě asi ve výši hlavy dutina vyklovaná datlem nebo jiným ptákem. Z ní vycházel křik. Neviděl jsem tam nic, uvnitř byla tma a zvuky se ozývaly z dolní části dutiny. Když jsem zakryl dutinu rukou, křik se ještě zesílil. Mláďata si patrně myslela, že přiletěli rodiče. Příští den jsem si vzal sebou baterku a foťák. A neviděl jsem zase nic, mláďata byla příliš hluboko. Ani foťák vsunutý do dutiny nic neukázal. Šikovně vymyšlené hnízdo. Ale to už na blízkém stromě spustili křik rodiče mláďat, kteří se vraceli s potravou. Bez dalekohledu jsem nedokázal určit, o jaký druh ptáka se jedná. Vyhověl jsem jim a šel si po svých… Ale křik malých ptáčků jsem slyšel ještě na vzdálenost víc než 100 metrů.

     Velký zvrat počasí nastal ze čtvrtka na pátek (3./4. června). Deštivý čtvrtek se proměnil v jasnou noc. V pátek ráno jsem pozoroval zajímavou věc: už ve 3:30 h. jsem pozoroval venku neobvyklé světlo. Vyšel jsem ven a k mému překvapení už stromy dělaly stíny! To bylo hodinu a půl před východem slunce. Ptáci v lese byli ještě zticha, ale nad polem, necelý kilometr odsud, už jsem slyšel zpěv skřivánků. Jakoby se nemohli dočkat a z výšky už vítali nový, tentokrát slunečný den.

     Skřivan polní je nenápadný ptáček, větší než vrabec. Na rozdíl od jiných ptáků si ho nemůžeme splést. Létá nad polem nebo loukou motýlím třepetavým způsobem, stojí na jednom místě a zpívá - švitoří bez přestávky. Ale všeho jen do času – v červenci se odmlčí a s ním i další zpěvní ptáci.

Skřivánek není tedy jen předzvěstí jara, ale i předzvěstí nového dne. Patrně na otevřeném poli a ve výšce má výhled na vycházející slunce lepší než ptáci v lese, kteří se začínají nenápadně projevovat asi o půlhodinu později, než se naplno rozezpívají.
     A tak skončilo deštivé období a vystřídaly ho skoro tropické dny. Tepla bude zapotřebí i pro ovoce a zeleninu. Když jdu po dvorku nebo po zahradě, už pošilhávám po třešňových stromech, na kterých se rychle zvětšují zelené kuličky…
- - - - -
Na obrázku úplně nahoře je východ slunce, jak ho vidím oknem od stolu skrz stromy na zahradě a okraji lesa...

Brazilské svítání

Letní období je na rádiový DX příjem poměrně náročné, protože noc, nositelka všech úspěchů, hlavně na nízkých kmitočtech, je krátká. Trvá prakticky jen od 21 do 5 hodin. V žádném jiném období během roku se ale neobjevují tak pěkné stanice na středních vlnách z oblasti Jižní Ameriky, jako právě v létě. Není to každý den, ale když se objeví, pak to stojí za to.
     Člověk ale musí podřídit denní režim svému hobby, pokud chce něco opravdového zažít. Nejlepší hodina, na kterou je třeba nařídit budík, je 3:30 h. Pro zjednodušení uvádím běžný letní čas, přestože radioamatéři a DXeři se raději řídí světovým časem (UTC, dříve GMT), který je v létě opožděn o 2 hodiny. A nevypadá to také tak hrozivě, jako kdybych napsal, že je třeba vstát v 0130 UTC.

     Slunce teď vychází krátce před 5. hodinou, takže máme asi hodinu na zjištění dnešních příjmových podmínek. Proladěním pásma už můžeme zjistit americké kmitočty na celých desítkách kilohertzů (např. 1200, 1210, 1220…), na kterých už jsou slyšet nosné vlny vzdálených vysílačů. Jejich tón vyvoláme přepnutím na LSB nebo USB. Potom odladíme na jednu nebo na druhou stranu třeba o 200 Hz, a pokud tam je nosná vlna vysílače, už slyšíme nízký tón – houkání. Pokud můžeme na přijímači postupovat po krocích 10 kHz, už si ladicího knoflíku nevšímáme a postupujeme po těchto krocích. Tak máme na každém kanálu stejné nastavení přijímače a na každém kanálu se nám tedy bude ozývat houkání další nosné vlny, pokud je tam signál. Tím způsobem můžeme rychle postupovat od jednoho kmitočtu ke druhému, nic se nám nerozladí a my si uděláme v několika minutách přehled o celém pásmu středních vln. Někde uslyšíme velmi slabé nosné vlny, jinde silnější a nebo překvapivě silné. V průběhu průzkumu si děláme poznámky o zvlášť silných nosných a k těm se potom vrátíme. Ze zkušenosti vím, že pokud je na některém kmitočtu slyšet silná nosná vlna třeba už ve 4 hodiny, bude tahle stanice dominovat na kmitočtu až do odeznění příjmových podmínek po východu slunce.

V téhle době patří svítání hlavně brazilským stanicím. Krátce přes svítáním dojde k výraznému nárůstu síly vzdálených vysílačů. Pak už záleží jen na naší šikovnosti, kolik kmitočtů se nám podaří sledovat, vyhodnoit a stanice na nich identifikovat. Proto je výhodné, když si už předem uděláme průzkum pásma a vytipujeme kmitočty, na které se potom zaměříme.
     Teď jsem se skoro týden trápil s neznámou stanicí na 1440 kHz, kterou jsem slyšel o posledním květnovém ránu. Nahrávka nepřinesla žádnou identifikaci, tak jsem se snažil vypátrat něco podle náboženského pořadu, který v té době vysílali. Sice jsem kontaktoval jistého brazilského DXera, který bydlí 60 km od vysílače Radia Independencia v brazilském státě Bahía, a on tvrdil, že to je ta jejich stanice a divil se, že jsem slyšel její vysílač o výkonu 0,5 kW až ve střední Evropě, ale já jsem tomu nechtěl uvěřit, dokud si nezjistím další důkazy. Tak jsem studoval podle internetu programy dalších dvou stanic na 1440 kHz, které by připadaly v úvahu. Po několika dnech jsem ale došel k závěru, že jsem asi skutečně slyšel ten slabý vysílač. Mezitím jsem se dozvěděl, že byl slyšet před rokem v severovýchodní Anglii.

     Ve frontě neidentifikovaných stanic čekala nahrávka další brazilské stanice z kmitočtu 1370 kHz. Až po třetím studiu dlouhého záznamu jsem tam objevil identifikaci „Radio Iguatemi“. Stanice vysílá ze Sao Paula, vysílač má denní výkon 100 kW a v noci 50 kW. Jak se ale ukazuje, výkony vysílačů nejsou rozhodující. Mnoho silných vysílačů není slyšet vůbec a naopak čas od času k nám pronikne signál mnohem slabšího vysílače. Šíření rádiových vln je nevyzpytatelné.

     Teď jsem byl několik dní v Plzni, ale už se zase chystám za rádiovými signály do lesního prostředí hájovny…