Léto klepe na dveře

Deštivé přerušení léta je konečně za námi a od minulého týdne jsme mohli zažít několik dní s tropickými teplotami kolem 30 stupňů. Tropy nás sice už zase opustily, ale nástup léta už je evidentní a je to vidět všude kolem. Vegetace už ukončila svůj jarní překotný růst, podpořený spoustou vody, která spadla, a všechno kolem se zahustilo. Je to vidět zvlášť tady v lese a na těch plochách, které leží ladem.
     Shodou okolností mne v poslední době nejvíc zaujalo ptactvo. Sýkorky z dřevníku zmizely. Asi je něco sežralo, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se po nich doslova slehla zem za několik dní, co jsem tady nebyl. Nezdály se být ještě tak velké, že už by vyletěly, jen slabě pískaly. Když jsem přijel, pozoroval jsem zajímavou událost: na kůlně seděla sýkorka uhelníček a nad ní v dutině hřebenu vyšší kůlny pískala mláďata. Říkal jsem si – Podívejme, tam je další hnízdo sýkorek. – Sýkorka se rozletěla ke hnízdu, ale najednou se objevil jiný pták a zaútočil na ni. V divokých leteckých obratech zmizeli na zahradě. Tak jsem zjistil, že hnízdo vlastní jiný pták – rehek zahradní – a sýkorka si patrně myslela, že to jsou její křičící mláďata, která očividně hledala.

     Pak už ke hnízdu létal jenom rehek, snažil se, co mohl a někdy byly jeho intervaly velmi krátké - jednominutové! Jednu věc jsem ale nepochopil: první čtyři dny, co jsem tady byl, létal jen sameček. Je hnědý, až zrzavý, s černou hlavou a bílou skvrnou na čele. Samička je prostá, celá světlehnědá. Jsem si jistý, že jsem ji ty první čtyři dny nepřehlédl. Objevila se až pátý den ráno, začala vynášet z hnízda trus a od té doby už vidím oba rodiče a občas se u hnízda setkají, když nesou potravu. Podle křiku jsou ve hnízdě dvě až tři mláďata.

     Dalším ptákem, kterého jsem předtím nikdy neviděl ani neslyšel, je cvrčilka. Když jsem šel po cestě podél lesa k hájovně, uvědomil jsem si, že už nějakou dobu slyším neustálé silné cvrkání kobylky. Přicházelo z louky ležící ladem a ozývalo se z lesa. Na kobylku to ale byl příliš silný zvuk, velmi mi připomínal cikádu, kterou jsem slyšel v Chorvatsku a ve Španělsku. U nás bych ji nečekal. Pomalu jsem tedy postupoval loukou k místu, ze kterého zvuk přicházel. Dodržoval jsem pravidlo: postupovat vpřed, jen když cikáda cvrká. Dělá přestávky, aby sondovala okolí, v té chvíli je třeba stát bez hnutí. Takovými přískoky jsem přišel až asi na 5 metrů k vysokým trsům staré trávy, za kterými se ozýval silný cvrčivý zvuk. Ještě jeden přískok a budu tam. Zvuk zmlkl a ze trávy vylétl malý ptáček. Abych vyloučil shodu okolností, čekal jsem ještě asi 5 minut, ale „cikáda“ už se neozvala. Oklamala mne malá cvrčilka zelená, ptáček, který hnízdí na zemi nebo nízko nad zemí. Hnízdo jsem ale neobjevil…

Sérii tropických dní jsem musel využít ke sběru dříví, protože jednou už mi plánovaný sběr nevyšel a dříví mi zase v lese zmoklo. Teď bylo řádně vysušené a tak jsem z protějšího lesa nanosil docela pěknou hromadu silnějších a slabších větví. Nejsou to žádná polena, ale v tomhle letním období na občasné ohřátí bohatě stačí. Hlavně nejsou daleko, protože někdy třímetrové větve modřínu se špatně přepravují. Zpracovávat je přímo v lese, to může být zrádné, protože je tam dost nepříjemných mušek a komárů. Jednou jsem musel v časném dopoledni sbírání ukončit, protože už mne od štípanců pálila celá záda, pot se ze mne v tom vedru řinul, a to přivábilo mrak mušek. Když jsem vydloubl prstem pátou mušku z oka, řekl jsem si, že tak důležité zase to dříví není a šel jsem do hájovny. Napadlo mne, jestli bych se takhle mohl přihlásit na práce v lese, když toho mám za hodinu dost. Jak to ti lesní dělníci dělají? Klíšťata už mi těžkou hlavu nedělají, na ty jsem si zvykl. Letošní stav je zatím čtyři zakousnutá a asi pět, která jsem setřel z oděvu.
     Vzpomínám na zimu - ale o tom až příště…