Bude to různý hmyz, který bude zalézat do domů, motýli, pavouci a další. Pamatuji na letošní jaro, kdy k večeru po zatopení v kamnech vyletělo v kuchyni za nábytkem paví očko a namířilo si to k oknu. Zelená kobylka, která se mi usadila minulý týden na dveřním rámu WC, je naprosto neškodná a spíš asi dovnitř zaletěla nebo vlezla omylem. Jelikož se ale druhá kobylka snažila o kousek dál dostat do verandy okenní tabulkou, pojal jsem podezření, jestli to není skutečný úmysl a nikoliv náhoda.
Kapitolou samou pro sebe jsou ale myši. Hraboš polní se letos zase značně rozšířil po zahradě a travnatém dvorku. Pozná se podle kolonií s mnoha děrami a cestičkami mezi nimi, které vykousává v trávě. Na těchto vyhlazených spojnicích mezi dírami dosahuje neuvěřitelných rychlostí. V noci šmejdí po okolí a zalézá do domů. Už jsem tady popsal sýr, který mi myši zlikvidovaly. Vyhlásil jsem jim válku, a to hlavně ve sklepě, kam lezou větracími otvory a možná ještě jinudy. Nasadil jsem tři klasické malé pastičky a od poloviny září jsem jich ulovil 11. Rekordní byla svatováclavská noc, kdy pastičky vykázaly produktivitu 100 procent!
Ve druhé myší kolonii na dvorku jsem zažil zajímavou situaci. Bylo tam asi 10-15 děr, většinou vzájemně propojených. Vyplašil jsem tam jednu myš. Díry jsem udusal, ale další den byly tři z nich obnovené. Pak nastaly dva dny poměřování, kdo bude mít pevnější nervy. Skoro vždycky, když jsem vyšel na dvorek, viděl jsem myš, jak prchá od děr škvírou do kůlny. Byla to vždycky jen jedna myš. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že tam měla napilno. Zase obnovila tři díry. Tak jsem je udusal, však za tři hodiny tam byly zase perfektní kulaté díry mezi drny. Zase jsem je udusal. Myš měla tak napilno, aby zajistila obnovování děr, že když jsem zůstal stát bez hnutí na místě necelou minutu, už vykukovala z kůlny a chystala se do práce.
Pak jsem si řekl, že honiček už bylo dost a musí přijít na řadu tvrdší prostředky. Vzal jsem pastičku, dal do ní kousek kůrky chleba a pomazal ho tukem z klobásy. Pastičku jsem položil před škvíru do kůlny a poodešel jsem k rohu kůlny. Neuplynula ani minuta a myš vystrčila hlavu. I na dálku bylo vidět, jak se jí chvějí fousky a jak intenzivně nasává vůni klobásy. Pud sebezáchovy jí ale nedovolil přijít až k neznámé věci – pastičce - a tak to zůstalo až do večera. Ráno jsem vyšel na dvorek a vidím, že u kůlny leží pastička obrácená spodní stranou dřevěné destičky nahoru. Doufal jsem, že pod pastičkou leží myš. Byla tam. Předpisově přišla k potravě zpředu v ose pastičky, zakousla se do chleba a snad ještě trochu vychutnala tu klobásovou pochoutku. Víc jí nebylo dopřáno, drát poháněný silnou pružinou ji stiskl přesně za ušima. Člověku je na jedné straně toho drobného tvora líto, ale nedá se nic dělat. Není možné mu věnovat čas a vysvětlovat, že hraboš polní má žít na poli.
I když někdy tihle tvorové dokážou připravit člověku perné chvilky a jeden není asi nikdy dostatečně připraven na to, co mu můžou ve své přirozenosti provést, přesto je člověk nemůže nenávidět. Protože cítí, a na venkově zvlášť, že je součástí toho koloběhu, který v přírodě nikdy nekončí...
Příspěvky
