Prosluněné dny měsíce října

Kdybych chtěl bilancovat na konci října, jaký byl tenhle první podzimní měsíc, asi bych došel k závěru, že po stránce počasí byl docela příjemný. Na rozdíl od září se mi tentokrát poštěstilo, že jsem mohl pobývat na hájovně v období nepřetržitých slunných dní. Nejdřív to bylo 7 dní v řadě za sebou, teď to byly 3 dny s oblohou bez mráčku a docela příjemnými denními teplotami.
     Člověk si někdy říká, že kdyby byly měsíce září a říjen celé slunečné, že by to bylo nejlepší období za celý rok a taková horká léta, jako bylo to letošní, by si docela odpustil. Minulou středu jsem byl na nedalekém kopci pro dříví. Bylo to přes poledne, slunce se vzpíralo do paseky na vrcholu a bylo krásné teplo, přestože ráno bylo na nule. V trávě se dokonce začala zase ozývat sarančata, která na zahradě hájovny už dávno ukončila své letošní koncertování.

     Naložil jsem dříví na vozík a nechtělo se mi na zpáteční cestu. Tak jsem si sedl na vyvrácený strom na svahu a díval se kolem. Pozdně říjnová doba sebou přináší samé výhody: není už tak velké horko, které znemožňuje nebo alespoň znepříjemňuje práci, nelétají už dotěrné mušky, nelétají ani nenasytní komáři, do vlasů se nevtírá kloš a ani na klíště už člověk nenarazí. Počasí je teplé, pobyt v přírodě příjemný a přestože všude kolem jsou známky odumírajícího života před zimním spánkem, nepůsobí to chmurně, protože všude je plno barev.

Když jsem byl na stejném místě den předtím, najednou začal v blízké houštině někdo pokaš-lávat (aniž bych ho slyšel přicházet), pak spustil moto-rovou pilu a začal prořezávat zarostlou bývalou školku. Patrně se tam oddával polední siestě a pěkně se prospal. Nedivil jsem se tomu, bylo tam ticho, klid, sluníčko hřálo, prostě pohoda v lůně přírody.
     Ptáci už dávno nezpívají, ani nejsou vidět. Člověk se diví, kam se všichni mohli podít. Někteří odlétli do teplých krajin, ale těch asi není moc. Před týdnem jsem pozoroval jen neobvyklou aktivitu krkavců. Dva dny létali kolem, křičeli na různých místech, pak se zase utišili. Občas je slyšet pískání kání ve výšce, nějaká sojka a to je zhruba všechno. Ticho a klid se rozprostírají nad krajem. Chybí už jenom sníh. Toho bychom se mohli už v listopadu dočkat.

     Když jsem vycházel z veran-dy na dvorek, přistihl jsem velkého pavouka křižáka, jak se hrnul do verandy škvírou pode dveřmi. Asi měl také zájem o přezimování v pohodlném prostředí lidského příbytku. Hned jsem si všiml, že má jen sedm nohou, o tu jednu možná přišel právě pode dveřmi. Nechtěl se nechat vyfotit, buď se smotal do klubíčka a nehýbal se nebo naopak rychle prchal ze scény do trávy.
     Zahrada dostává bohatou pokrývku listí z několika vysokých osik, které jsou sice už za plotem, ale díky severnímu větru padá veškeré jejich listí na zahradu. Severák se v posledních týdnech zase vyřádil, sice přinesl pěkné počasí, ale foukal ledově. Člověk si nemůže moc vybírat, natož si stěžovat. Musí brát dary i rozmary přírody tak, jak přicházejí. Pak se mu nezdá ani mlhavé, deštivé a nevlídné podzimní počasí nesnesitelné. Takové bylo září a říjen ukázal, že to může být i úplně naopak a že vedle zachmuřené tváře dokáže příroda ukázat i tu radostnou...