Další rok je na svém konci. Utekl snad ještě rychleji, než
ty předchozí. Jaký byl – úspěšný, radostný, smutný? Asi od každého trochu. Něco
se povedlo, něco zas ne. Tak to bylo i u mne. Pořád víc se zdá, že je třeba zabývat
se i zdravotní bilancí. Aby se člověk poučil ze svých chyb, kterými sám sobě
škodí. Naštěstí zdravotní bilance ještě nedostala rychle klesající trend.
Setrvalý stav, sice není důvod k jásání, ale když není hůř, je to dobré... Tentokrát zůstávám na konci roku ve městě a když si čtu své
zápisky v tomhle blogu z konce roku 2010, kdy jsem byl na hájovně,
znovu se mi potvrzuje, kde to je lepší. Ale někdy není na výběr. Ale když ne na
konci roku, tak po Novém roce. Nedaleko hájovny se to v prosinci hemžilo myslivci.
Byli to sice jen tři mladíci do 30 let, ale byli tam tak často, až to bylo na
tamní klidné poměry nezvyklé. Na poli u potoka, nedaleko lesa postavili nový
posed – kazatelnu. Padesát metrů od ní, na kraji lesa, postavili krmelec a kolem
něj nasypali velké množství potravy pro zvěř – nějakou řezanku, šrot, kukuřičné
klasy apod. Každý den to tam chodili upravovat a doplňovat. Byl sníh a tak jsem
podle stop viděl, že se tam zvěř už za týden naučila chodit. Má to samozřejmě
svůj účel. Určitě tam nebudou chodit pozorovat zvěř dalekohledem z posedu.
Připadá mi to takové příliš jednoduché. V knihovně jsem si vypůjčil knihu Karla Klostermanna Ze
světa lesních samot. Je to klasika z roku 1891, teď už ve 20. vydání. Román
se odehrává v drsném prostředí Šumavy. Už při prvním prolistování a
prohlédnutí je cítit velká síla, která z knihy vyzařuje. Bude to moje
první kniha v novému roce. Tak ať se ten rok vydaří!
Moje rádiové zážitky v prosinci byly letos trochu
netradiční. Může za to nové vybavení, které jsem si pořídil v létě.
Komunikační přijímač Perseus mám vlastně hlavně v počítači, tedy v notebooku.
SDR přijímač je sice ve tvaru malé krabičky, ale na ní nejsou žádné ovládací
prvky, ke krabičce se připojí anténa, napájení a to je vše. Potom už vede jenom
kabel k počítači a v něm se to všechno odehrává. Proto jsem dal pod titulek fotku svého současného pracoviště
s vybavením. Víc nepotřebuji. K pozdnímu obědu (v 1504 UTC podle budíku)
bylo rybí filé a brambory, tak jsem vyfotil všechno společně, když i jiní
kolegové ze zahraničí i z domova rádi dávají do souvislosti své nadšení
pro rádio s dobrým jídlem. Na displeji notebooku je vidět ovládací panel SDR
přijímače Perseus, momentálně s naladěným kmitočtem 1071 kHz, což mi až
při pozdějším prohlížení fotky připomnělo, že v té chvíli jsem sledoval
vysílač AIR z Indie. Ze zajímavějších prosincových úlovků si vzpomínám na slabý
signál stanice SIBC Honiara ze Šalamounových ostrovů v Pacifiku na 5020 kHz, slyšel jsem dva
dny za sebou zapnutí vysílače přes zahájením ranního vysílání. U nás bylo v té
době ovšem před 20. hodinou, přesně 19:47, u nich bylo 5:47 již dalšího dne. Z Pacifiku byly ještě slyšet večer kolem 21:00 stanice
z Papuy Nové Guineje (3365
a 3905 kHz) a nepříliš častá japonská stanice Radio
Nikkei z Tokya na 3925 a
9595 kHz. Na 1485 kHz jsem slyšel kolem 15:15 hod. poněkud zvláštní
lotyšskou stanici Radio Merkurs (1 kW) z Rigy, která si libuje v dlouhých
hudebních pořadech sestavených z německých šlágrů zpěváků typu „Heino“. Velkou radost jsem měl z mexické stanice XERF La Poderosa, Ciudad Acuňas na
1570 kHz (14. prosince v 7:50 hod.). Ta je na nahrávce, kterou připojuji
na konci příspěvku. K poslechu je ale nejlepší vzít si sluchátka, bez nich
není skoro nic slyšet. Identifikace „La Poderosa“ je v 15. a 25. sekundě. Na druhé nahrávce je identifikace stanice z ruského Dálného
východu. Jedná se o regionální program z Kamčatky, který se vysílá v rámci
přenosu celostátní stanice Radio Rossii (Rozhlas Ruska). Regionální program
vzniká ve studiích ve městě Petropavlovsk Kamčatskij a vysílá se několikrát za
den na krátké vlně 5930 kHz. U nás je sice také slyšet, ale velmi špatně. Proto
jsem si ho poslechl přes přijímač Perseus v Japonsku a udělal jsem si
nahrávku, abych věděl, jak se hlásí a mohl se na to připravit, až se budu
pokoušet o přímý poslech. Identifikace zní: „Vy slušajetě Radio Rossii Kamčatka“.
Na rozdíl od předchozí nahrávky je kvalita signálu mezi Kamčatkou a
přijímačem v Japonsku vynikající.
S přijímačem Perseus je dvojí zábava: když jsem v klidném
prostředí hájovny, mohu s ním poslouchat přímo z éteru. Když jsem ale
v Plzni, kde je velmi silné rušení od všech možných zdrojů, tak se s Perseem
připojím k internetu a poslouchám přes jiné přijímače Perseus, které jsou
rozmístěné po světě. Sice ne právě rovnoměrně, ale bývá jich kolem 30 i víc.
Nikdo to neorganizuje, je třeba pochválit ty jejich majitele, kteří dají svůj
přijímač k dispozici kolegům ve světě, aby si na něm mohli ladit. Zatím je
nejvíc přijímačů v Evropě, Severní Americe a Japonsku. Jeden je v Austrálii
a bohužel žádný zatím není v Jižní Americe ani v Africe. Ale není všem dnům konec a jistě se dočkáme pokrytí i
dalších oblastí. Řekneme si to na konci dalšího roku... A teď už slíbené nahrávky:
V posledním měsíci roku jsem strávil na hájovně jen 7
dní v jeho první polovině. Myslel jsem, že to bude víc. Ale potom mne
ještě čekala práce, pak přišly Vánoce a plány se nějak zhatily... Naštěstí byla v první polovině prosince ta pravá zima.
Sněhu napadlo nakonec asi 15
cm, noční mráz byl kolem -5 °C. Bylo to tak akorát,
ani moc, ani málo. Prostě docela příjemná zima. Bude vidět v celé své
kráse na mé PF, kterou dám do dalšího příspěvku. Ale neměl jsem pobyt úplně v klidu. Uprostřed týdne mi
volal syn, že se mu do počítače dostal virus „Policie ČR vás sleduje“ a že
neví, co s tím, protože na monitoru je jen tahle "policejní" stránka
a s počítačem se nedá nic dělat. Nezbylo tedy, než příští den odjet autobusem do
Plzně. Na dálku jsem to nemohl řešit, protože jsem tenhle virus neznal. Ale
naštěstí nebyl tak úporný, jak se zdál. Nejdřív jsem odpojil počítač od
internetu, stránka zmizela, pak jsem vrátil nastavení počítače o pět dní zpátky
a po restartu už se virus neukázal. Trochu mne to překvapilo, ale je to tak.
Odpoledne už jsem se na hájovnu nevracel, jel jsem až další den ráno. Na hájovně za tu dobu zase všechno prochladlo, ale naštěstí
mám dost dřeva a výkonná kamna, tak jsem měl po několika hodinách zase příjemně
teplo. Osvědčily se kulaté „placky“ ze stromů od letní těžby. Jak harvestor
začišťoval konce kmenů, nechával za sebou slabší i silnější placky, které jsem
pečlivě vysbíral. S těmi silnějšími bude ještě práce, ale ty slabší od té
doby vyschly a samy popraskaly, takže stačí do nich uhodit sekerou a rozletí se
na kusy. Na ty silné mám připravené klíny. Některé mají průměr až 40 cm a sílu skoro 20 cm.
Dva dny před odjezdem jsem zjistil zajímavou věc. U cesty
jsem viděl ve sněhu vyšlapanou cestičku, jak směřuje k plotu zahrady. Když
jsem přišel blíž, poznal jsem ve stopách srnčí kopýtka. V plotu je menší
mezera, tou se protáhly a v zahradě si udělaly dlouhou, hlubokou pěšinu,
jak to mají ve zvyku. Kam šly? Sledoval jsem jejich trasu po zahradě a stopy
mne zavedly k jabloni, pod kterou byla ve sněhu spadaná jablka. Bylo to
tam celé rozhrabané, byla tam také stará tráva a tak věřím, že si pochutnaly.
Viděl jsem srnky skoro každý den ráno kolem 8. hodiny skoro
u hájovny, zdálo se mi, že vyhrabávají pod duby žaludy. Na podzim jich tam
spadalo ohromné množství, na zemi byla souvislá vrstva. Tam jsem srnky viděl,
ale na zahradě ne. Číhal jsem poslední den, jestli je zastihnu i na zahradě,
ale nepřišly tam. Zato mne každé ráno vítaly na zápraží stopy zajíce a kočky.
Také kuna mi tam někdy nechá hromádku. Nevím proč, jakoby všude kolem nebylo
místa dost...
Výborné příjmové podmínky v pásmu FM mne v polovině
listopadu zastihly na správném místě ve správný čas. Vždycky se to tak
nepovede. V říjnu jsem musel v nejlepším z hájovny odjet, v listopadu jsem sice
podmínek využil, ale zase ne až do konce, zase jsem musel odjet.
Přesto se ke mně dostala řada zajímavých stanic od úterý
13.11. až do pátku 16.11., kdy jsem musel vypnout přijímač v 9:30 hod. Ale
byl jsem rád hlavně za ten kousek pátečního rána. Slyšel jsem konečně Francii a
jako bonus ještě Belgii. Navíc jsem potom doma objevil na nahrávce z tuneru
Perseus FM+ druhý vysílač z Belgie! To bylo radosti, protože Belgii jsem slyšel
tady na Plzeňsku naposledy někdy kolem roku 1990.
Nejbližší francouzský vysílač je Strasbourg, slyšel jsem program
France Inter na 97.3 MHz ze vzdálenosti 455 km. Z Belgie jsem slyšel z vysílače Liege
nejprve 3. program společnosti RTBF (Musiq3 – vážná hudba) a potom doma jsem
na nahrávce objevil ještě 1. program La Premiere na 96.4 MHz. V obou případech je
vzdálenost 564 km.
Společnost RTBF vysílá francouzsky.
V pátek ráno byly signály velmi stabilní a docela
silné. Bylo vidět, že příjmové podmínky jsou díky inverzi silně zlepšené.
Mrzelo mne, že musím odjet, protože bych se byl určitě zaměřil na Anglii. Z Belgie
už to není daleko.
Předtím jsem slyšel ve čtvrtek večer i v pátek ráno
vysílač americké armády AFN Frankfurt s programem „AFN Wiesbaden – The Eagle“
na 98.7 MHz. Tam je vzdálenost 356
km.
Na mapce jsou zakresleny nejvzdálenější vysílače, které jsem
zachytil v polovině listopadu.
Vybral jsem 4 nahrávky: AFN Frankfurt, France Inter, La Premiere(BEL) a Musiq3
(BEL).
Kdo by to řekl, že 12. listopadu se člověk může vrátit
z lesa s pěknou hromádkou hub! Letošní úroda byla v našem kraji
ubohá (i když jinde na Plzeňsku byli spokojeni). Už jsem ji vlastně uzavřel
někdy v říjnu. Teď jsem na procházce lesem přišel na jedno známé místo, kde
jsem v minulých letech nacházel houby. Teď jsem na ně ale vůbec nemyslel.
Až když jsem viděl v dlouhé trávě velký, oslizlý a od slimáků ožraný
klobouk, vzpomněl jsem si, jak jsem tudy v létě často chodil, houby pořád
žádné a já jsem si říkal – Přece není možné, aby letos vůbec nevylezly. Teď jsem viděl první klobouk, kousek od něj další
v lepším stavu, pak další a další. Všechno byly suchohřiby hnědé. Nasbíral
jsem 15 pěkných kousků, dalších nejméně 10 jsem tam musel nechat, protože už
byly ve špatném stavu. Vyrostly během prvního listopadového týdne. Atlas hub
skutečně uvádí, že suchohřib hnědý může růst i v listopadu. Červivý nebyl
žádný z nich, mouchy už nelétají. Zato některé byly okousané od slimáků.
Ti jsou ještě aktivní a navzdory své omezené pohyblivosti najdou každou houbu.
Celá houbová příhoda se odehrála na malém místě
v okruhu asi 50 metrů.
Procházel jsem potom ještě větší část lesa, ale jedlé houby už jsem žádné
neviděl, jen pár prašivek. Listopadové překvapení připomnělo jinak dost skromné
léto...
Když jsem minulý čtvrtek přicházel od autobusu na hájovnu, už
zdálky jsem viděl, jak se z lesa valí hustý kouř. To mne značně zneklidnilo,
protože kouř vycházel z míst, kde stojí hájovna. Kvůli lesu ale nebylo vidět,
co se děje. Spěchal jsem tedy, abych byl na místě co nejdřív. Hoří snad les
nebo samotný dům? Zase mám být prvním svědkem nepříjemné události, jako prve,
když tady spadlo práškovací letadlo? Když jsem přišel blíž, trochu mne uklidnilo, že jsem
v kouři cítil zápach (nebo snad vůni) hořícího dřeva. Kdyby hořel dům,
jistě by to byl jiný zápach. Ale stejně, bylo to divné, protože velký oheň
v lese nikdy nevěstí nic dobrého. Pak už jsem byl od hájovny na 100 metrů, z cesty
už jsem k ní dohlédl. Kouř se valil z plochy naproti domu, kde je asi 30 metrů lesa a za ním pět
velkých pasek, které zbyly po velké těžbě dřeva na konci jara. Větve a další
zbytky po těžbě prve vyvezli na velkou hromadu na okraj ke štěpkování. To
proběhlo v září a říjnu za velkého rachotu a prachu ze štěpkovacího
stroje. Přesto na pasekách zbylo na zemi ještě dost drobného dříví. Ale to už jsem viděl oheň zblízka, stála tam dodávka a
skupina osob procházela první pasekou a na velké hromady přihazovala drobné i
větší větvičky. Plálo tam několik ohňů. Toho dne byl silný vítr a ten vytvářel
divoce se zmítající obrazce hustého kouře z mokrého dříví.
Skupina šesti pracovníků přijela až z Moldávie, aby nám
tady pomáhala pečovat o lesy. Vzpomínám, jak na jaře jiná skupina jejich
sousedů z Ukrajiny vysazovala v okolí mladé stromky. Teď pracují od 8
do 16 hodin, pokud je vidět. Když v 16:15 hod. odjížděli, na pasece ještě
plály čtyři velké vatry. Už bylo šero. Říkal jsem si, že tam asi nechali
hlídku, kterou někdo později vyzvedne. Ale nikdo už nepřijel, ani na pasece
nebylo nikoho vidět. Prostě profesionálové - kolem ohňů vyhrabali do kruhu
horní vrstvu podestýlky až na hlínu a odjeli. Z ohnišť se kouřilo ještě
příští den. To už ale byli zase někde jinde, podle zvláštního
harmonogramu pálili dříví v příštích dnech na úplně jiných místech
v okruhu asi kilometru, aby se příští úterý vrátili k nám a pustili se do
paseky číslo 2. Ta už je ale o několik desítek metrů dál a tak je jen mezi
stromy vidět vzdálený kouř a občas přijede dodávka, která je vozí do práce a z
práce a v poledne jim asi vozí oběd. Na hájovnu se zase vrátil klid a ticho a po několika
deštivých a mlhavých, typicky podzimních dnech, se ukázalo i sluníčko...
Jelikož příspěvky se tady zobrazují tak, že ten nejnovější
je nahoře, čtenář asi neví, o čem je řeč v případě FM+, a tak doporučuji
přečíst si nejprve příspěvek dole o tom, jak jsem změnil přijímací
zařízení.
FM tuner FM+, který pracuje ve spojení s SDR přijímačem
Perseus, jsem měl možnost řádně otestovat až ve druhé polovině října, kdy
nastaly opravdu mimořádné podmínky šíření. Předtím už jsem s ním také
poslouchal, ale podmínky byly dost špatné.
Začalo to ve čtvrtek 18.10., kdy jsem slyšel odpoledne švýcarský
vysílač Säntis (99.9, 101.5 MHz, 426
km). Druhý den ráno jsem objevil silné signály stanic ze
Slovenska a Maďarska. Byly ze vzdáleností 400-500 km. To už jsou pěkné
vzdálenosti, ale to nejlepší mělo nastat až v dalších dnech. Nebylo mi ale
dopřáno, abych se toho zúčastnil, protože kvůli jiným povinnostem jsem musel
pěkné DX stanoviště opustit. A tak jsem mohl jen z povzdálí sledovat, jak
kolegové např. ve středních Čechách poslouchali FM stanice z Francie a
dokonce z Belgie. V Přerově na Moravě byl zachycen německý vysílač v rekordní
vzdálenosti těchto dnů – 750 km!
Do mého arsenálu přibyla nová 9prvková FM anténa. Postavil
ji kolega a k plné spokojenosti používají stejný typ dva lidé. Já teď budu
třetí. Anténa si ale vyžaduje nějaké menší dodělávky, tak ji ještě na stožáru
nemám. Na obrázku je vidět, jak vypadá.
Mým zatím nejvzdálenějším FM vysílačem na tomhle místě je
polský Plock na 96.1 MHz - 540
km. Je zajímavé, že jsem ho slyšel během nepříliš
dobrých příjmových podmínek. Leží v azimutu 50 stupňů, tak asi v tomhle
směru mám výhodný terén. Plock leží zhruba uprostřed Polska, takže je naděje,
že by mohly být slyšet i vysílače umístěné dál na severovýchod. Ale nechci
spekulovat, o Kaliningradu, Litvě nebo Bělorusku se mi zatím jen zdá...
Na dvou nahrávkách je maďarská stanice NeoFM z vysílače
Budapešť (100.8 MHz, 490 km)
a švýcarská stanice DRS1 z vysílače Säntis (101.5 MHz, 426 km).
Po 16 letech jsem obnovil své přijímací zařízení pro AM i
FM. Krabice se dvěma novými přístroji mi přišla už na konci června, ale čekal
jsem ještě na nový, výkonnější notebook, a tak přístroje ležely tři měsíce ve
skříni. První z nich je Perseus od italské firmy Microtelecom.
Je to SDR přijímač, to znamená, že pracuje jen ve spojení s počítačem, ve
kterém je ovládací program. Má rozsah od velmi dlouhých vln až do 30 MHz. Mezi
jeho výhody patří možnost nahrávání kmitočtového spektra až do šířky 1600 kHz
(např. 500-2100 kHz). To znamená, že se nahraje všechno, co se v tomto rozsahu
odehrává a později je možné si to přehrát s tím, že ovládací prvky přijímače
fungují jako při normálním poslechu. Mohu měnit šířku filtru, LSB, USB apod. Člověk nepozná,
že neposlouchá živě, nýbrž ze zvukové konzervy.
Druhý přístroj je FM tuner s názvem FM+, nebo lépe
řečeno konvertor, který převádí naladěné kmitočty v pásmu FM (87,5 - 108 MHz)
na nižší kmitočty, které je schopen zpracovat Perseus. Pracuje tedy ve spojení
s Perseem, ale má svůj vlastní ovládací panel v počítači. Od panelu Persea
se příliš neliší, alespoň na pohled, rozdíl je v tom, že obsahuje ovládací
prvky potřebné pro příjem v pásmu FM. I na FM+ je možné nahrávat spektrum
široké až 1,6 MHz, což je 16 kanálů. Velkou výhodou je plynule nastavitelný
filtr od několika stovek kHz až do minima 13 kHz. Ano, i s tak úzkým
filtrem je možné poslouchat, nebo spíš hledat slabé vysílače mezi silnými;
kvalita příjmu není samozřejmě žádné HiFi s takovým úzkým filtrem, na
druhé straně je velmi účinný při hledání slabých, vzdálených vysílačů, které jsou
utiskovány okolními silnými stanicemi. Zatímco s tunerem FM+ nebyly od prvního zapojení žádné
problémy (netrpí rušením od počítače apod.) a funguje perfektně jako skutečný
DX tuner, s přijímačem Perseus jsem musel řešit potíže s rušením, které
vznikalo ve spojení přijímače a počítače. Byl to delší proces, strávil jsem
hodiny různým laborováním, až nakonec jsem dosáhl značného úspěchu, když jsem
postupoval podle rad zahraničních DXerů. Nejdřív jsem zjistil, že pomůže lepší
uzemnění, pak jsem udělal tzv. separate grounding, to je oddělené uzemnění na
dvou místech. Byl jsem si vědom možného problému zemních smyček, ale k tomu
nedošlo. Malý zemnicí kolík pod oknem jsem zrušil, protože jsem zjistil, že ho
plně nahradí uzemnění na radiátor. V paneláku by to nešlo, protože tam je
takové uzemnění zdrojem ohromného rušení. Ale v domě na samotě jsem
nepozoroval žádnou nepravost. První uzemnění jsem připojil na vnější plášť
anténního konektoru Persea. Druhé uzemnění jsem připojil ke stínění koaxiálního kabelu –
svodu. Anténu longwire jsem upravil tak, že končí 12 metrů od domu, tam je
připojen balun a dál do domu pokračuje koaxiál.
Pro tohle uzemnění jsem použil velký zemnicí kolík
zašroubovaný na zahradě vedle stodoly, kam stéká dešťová voda ze střechy. Měl
jsem radost, že jsem si vzpomněl na tenhle vojenský zemnicí kolík o délce 100 cm a průměru 7/4 cm,
který mi kdysi daroval kolega a od té doby kolík ležel nevyužitý ve sklepě. Je
to poctivý vojenský výrobek (vojáci se nikdy nešidili) s pomocnou tyčí,
která je uložena v kolíku a při šroubování do země se vyndá a nasadí do
příslušných otvorů. Je radost s tím pracovat, i když zašroubování do
hloubky 1 m
bylo poměrně namáhavé.
Ale už je to hotové a já jsem dosáhl zatím nejnižší hladiny
šumu na sledovaných kmitočtech (-111 dBm). Výhodou je výborný S-metr Persea, na
kterém je možné sledovat hodnoty po jednotlivých dBm a zachytit tak i ty
nejmenší změny, např. když zkouším, kam zemnicí drát nejlépe připojit. Ale
ještě asi nejsem u konce, budu zkoušet další pomůcky, abych dál snížil šum,
který je na kabelu propojujícím Persea s notebookem. Jsem zvědav, na jakou
se dostanu hodnotu. Nové přijímací zařízení jsem zapojil s příchodem podzimní
a zimní DX sezóny, teď už jen aby bylo dost času a dobrých příjmových podmínek.
V poslední době proběhly zprávy, že v jižní Evropě je ve večerních hodinách slyšet vysílač FRCN Kaduna z Nigérie na 594 kHz. Bude slyšet i u nás? To jsem chtěl zjistit.
Využil jsem tedy nejbližší příleži-tosti, kdy jsem přijel na hájovnu a večer jsem kmitočet začal sledovat. Ale neslyšel jsem nic. Až 17.8. brzy ráno, před 5:30 hod., jsem zapnul přijímač a od večera naladěný kmitočet měl slabý signál s mužským hlasem. Signál se zlepšoval a pak už jsem poznal africký jazyk (je to Hausa, jak jsem zjistil později), proložený některými arabskými výrazy, jako Salam Alejkum apod.
Hned jsem naladil také 6090 kHz na krátkých vlnách, kde je druhý kmitočet Kaduny. A bylo to tam, stejný program. Po 5:30 hod. ale signál už slábl a nedočkal jsem se už lepší kvality, než na začátku. Chtělo to tedy zkoušet ještě dřív. V téhle době byl v muslim-ských zemích svatý měsíc Ramadán, který skončil 18. nebo 19. srpna. Některé rozhlasové stanice vysílají během Ramadánu celou noc. To je případ i Kaduny, která by jinak měla začít vysílat až v 6:30. Ale už je pozdě, v té době už není nic slyšet. Vysílač FRCN Kaduna na 594 kHz má výkon 200 kW a je to poměrně nový vysílač, protože je v provozu teprve od roku 2009. Byl to dar Japonska pro rozvoj médií v Nigérii. Ve své době se o tomhle moderním vysílači dost psalo.
Jelikož se po Ramadánu život v Nigérii vrátí do normálu, patrně se bude vysílat zase až od 6:30 hod. Takže zbude večerní doba na pokusy o zachycení exotického vysílače. Jedině až s přícho-dem podzimu a zimy, až bude slunce vycházet později, mohou se šance na ranní příjem na 594 kHz obnovit. Kmitočet je poměrně volný. Na krátké nahrávce jsem uprostřed přepnul na KV 6090 kHz a zase zpět na střední vlnu. Je jasně slyšet, že program je stejný.
O letošních prázdninách to bylo už popáté, co jsme byli s dědou týden na hájovně. Už jsem se tam těšila. Když jsme přijeli, zase nešla elektrika. Když děda zjistil, že to nepůjde hned opravit, ptal se mě, jestli tam chci zůstat nebo jestli pojedeme zpátky domů. Řekla jsem mu, že v žádném případě nepojedeme domů a tak jsme tam zůstali. Byli jsme celý den někde venku nebo jsme vařili a tak jsme světlo nepotřebovali. Na televizi se tam stejně nedívám. Večer jsme chvíli seděli při svíčce a pak jsme šli spát.
Nejvíc jsem se těšila na různá zvířata a vodní hmyz, ryby a žáby, které budu chytat a pozorovat. Byli jsme několikrát na koupališti a tam jsem chytila letošní mladé čolky. Ještě měli za ušima žábry, protože ze začátku žijí ve vodě. Potom jim žábry odpadnou a oni vylezou z vody. Ale nechytají se snadno. První den jsem měla jednoho a druhý den jsem si přinesla druhého.
Na koupališti jsou také neznámí vodní živo-čichové. Nevím, jak se jmenují a nikde jsme to nenašli. Prvního jsme nevyfotili, druhý je na obrázku. Toho potom sežral velký potápník, který je také na obrázku.
Potápníka jsem našla na dvorku v sudu. Umí létat a do sudu přiletěl, aby tam lovil larvy komárů.
Několikrát jsme byli v lese na dříví. Děda chtěl přivézt dříví, které tam zbylo po kácení stromů. Já jsem měla malý vozík a děda měl kolečko. Přivezli jsme toho dost, protože děda měl nějaké dříví schované od minule v lese mezi malými stromky.
Každý rok chodíme na výlet na rybník Oborák. Loni jsem tam chytila malé rybičky a dala je do rybníčku na zahradě. Letos jsem jich chtěla nachytat co nejvíc. Ale žádné tam nebyly. Ani vodní hmyz. Ale viděli jsme volavku. Létala kolem a potom seděla na druhém břehu na stromě. Tady kolem Plzně prý jsou vzácné. Viděla jsem ji v přírodě poprvé. Na výletě nás zastihla bouřka a velký liják, schovali jsme se v jedné hájovně pod přístřeškem.
Někdy byla docela zima a tak jsme museli jednou zatopit v kamnech. Seděla jsem u kamen a četla knížku, dokud bylo trochu vidět. Venku pršelo. Měla jsem tam knížku Holčičí pravidla – Kluci k zulíbání. Přečetla jsem ji tam třikrát a počtvrté jsem ji dočítala v autě, když jsme se vraceli domů. Letos to bylo poprvé, co mi děda nečetl před spaním. Ale stejně byla tma, když nešla elektrika a já jsem si četla sama hlavně ráno. V neděli jsme šli na celodenní výlet a chtěli jsme se cestou zastavit v Kralovicích a koupit nějaké dobroty a jiné potraviny v Penny. Na jednom kopci, když jsme šli po silnici, nás zastihla silná bouřka a liják. Nebylo se kam schovat, jen tam byl jeden malý stromek u silnice, tak jsme se pod něj skrčili. Děda měl vodu i v batohu. Naštěstí jsme potom cestou domů zase uschli, protože svítilo slunce.
Nedaleko hájovny je velká hromada z větví, které zbyly po kácení stromů. Je asi 8 metrů vysoká. Nejdřív mi děda nechtěl dovolit vylézt nahoru, abych nezapadla mezi větve, ale pak mi ukázal bezpečnou cestu. Byla jsem dvakrát až nahoře a děda prý to také zkusí. Kdo ho ale vytáhne, až tam zapadne? Před verandou se pod kovovou rohožkou vždycky schovávají žáby ropuchy. Byly tam loni a letos jsme tam zase našli čtyři. Dvě další žáby byly ve sklepě. Pod rohožkou jsou ve dne, v noci asi vylezou ven a ráno se tam zase vrátí.
Když jsme vařili, měla jsem na starost pití a dezert. Letos mi nejvíc chutnala rýže s tuňákem. Z domova jsem si přivezla zásobu sladkostí, které mi děda koupil, když jsme byli na nákupu před odjezdem. Také jsem za ten týden snědla tři balíčky mléčných buchtiček, v každém balíčku je jich dvanáct. Když jsem na hájovně, tak vždycky hodně jím. Doma jím docela málo. Poslední den před odjezdem jsme šli zase na koupaliště. Vzala jsem sebou oba čolky, abych je tam vypustila na svobodu. Doma je mít nemůžu. Tak jsem se s nimi na koupališti rozloučila a potom jsem je ještě pozorovala, jak jsou na schůdkách a v brouzdališti rádi, že jsou zase doma.
Tak dobrou noc a příští rok možná zase nashledanou.
Červenec mi zase připravil překvapení. Aniž bychom něco tušili, přijeli jsme s vnučkou na týdenní pobyt a zakrátko jsme zjistili, že nejde elektřina. Pátrání v domě i mimo dům nepřineslo žádný výsledek, tak jsme se vypravili do objektu bývalých kasáren, abychom tam zjistili staronový problém s elektrickou přípojkou. Oprava z dubna dlouho nevydržela, zase někdo zdemoloval přístřešek, pod kterým byly uloženy provizorně spojené kabely.
Jelikož nebylo možné provést opravu hned (a já bych si na to vůbec netroufal), zůstali jsme celý týden bez elektřiny. Potraviny jsme dali do sklepa (14 °C), ty choulostivé jsme snědli jako první a v dalších dnech jsme vždycky uvařili jídlo a ještě ten samý den ho snědli. A tak jsme ledničku ani nepotřebovali. Vodu jsme vytáhli ručně ze studny a na mytí ji ohřáli buď na PB sporáku nebo dvakrát na kamnech, když jsme museli kvůli chladnému počasí na chvíli zatopit. Bez rádia jsem se musel obejít. Dále jsem měl jen nabitý mobil a v notebooku baterii asi na 2 hodiny provozu, kdybych potřeboval něco nutně napsat a odeslat. Historie problémů s elektřinou letos gradovala a já už mám ve sbírce fotografií pěknou sérii, jak to probíhalo. Snad už je ale konec a vandalové dají pokoj. Už to tam vůbec nevypadá, jako by tam mělo být něco k ukradení.
První fáze – odcizení kovových dvířek rozvaděče
Druhá fáze – odcizení kovových částí rozvaděče, ustřižení kabelů
Třetí fáze – oprava a vložení spojených kabelů do přístřešku
Čtvrtá fáze – demolice přístřešku, spálené kabely
Pátá fáze – další oprava a uložení spojených kabelů do země, zahrnutí sutí
Je pro mne ale záhadou, jakým způsobem došlo ke spálení opravených kabelů. Na posledním obrázku jsou dobře vidět ohořelé konce, kde byly 4 vodiče přípojky provizorně spojeny a důkladně zaizolovány. Přitom v okolí vodičů není vidět spálená místa, např. trávu.
V minulých asi 4 letech fungovala elektrická přípojka bez problémů. Až jsem se tomu divil. Zbývá tedy doufat, že se tenhle stav vrátí…
Už od zimy byly v okolí hájovny označeny stromy, určené na vykácení. Bylo jich dost, ale že to bude taková smršť, to jsem netušil. Když jsem přijel před koncem května, těžba už probíhala asi týden, viděl jsem už z dálky velké hromady dřeva a očekával jsem partu dřevorubců a hluk od jejich pil a padajících stromů.
Nic takového. Místo party svalnatých chlapíků jen jeden mladík, místo hluku ticho, místo smradu z motorů pil obvyklá vůně lesa. Přesto za tři týdny bylo vykáceno a vyvezeno na skládku 5 velkých pasek, každá o ploše 130 x 60 metrů. Jak je to možné?
Na práci byl nasazen americký harvestor John Deere 1470D Eco III, neuvěřitelná bestie, jejíž hlavice odřízne, ve vzduchu podrží, odvětví a naporcuje strom jakékoliv tloušťky a délky. Má neuvěřitelný výkon. Za 2 dny pokácí a zpracuje tolik dřeva, že se pak 5 dní vyváží z lesa na skládku u cesty. Vyvážecí traktor John Deere 810D Eco III (na obrázku dole) má silnou mechanickou ruku, s níž je jistě radost manipulovat, protože zvládá i jemné pohyby a úkony, jakoby to byly lidské prsty, ale obdařené velkou silou. Všechno obslouží jeden člověk a když má před sebou několik dní vyvážení, přijde druhý, vezme harvestor a jede kácet někam jinam.
Tenhle typ harvestoru je určen pro nejtěžší těžební terény, ty u nás sice nejsou, ale jsem rád, že jsem ho mohl poznat. Model 1470 se vyráběl v letech 2006-2008, použité stroje se dnes prodávají za 8-10 milionů korun, jejich nedílná součást – vyvážecí traktor – je v použitém stavu za 3-7 mil. Kč.
Zaujalo mne, že při práci obou strojů nebyl cítit žádný zápach ze spálené nafty. Když přijel řidič do práce ráno osobním autem nebo když večer odjížděl, nechal za sebou typický smrad. Ale ty ohromné stroje ne. Jejich označení Eco III patrně znamená, že mají ošetřené výfukové plyny, což se provádí vstřikováním močoviny ze zvláštní nádrže do výfukových plynů.
Při jízdě kolem jde z harvestoru strach. Když jel po cestě kolem hájovny a jeřá-bem ulomil silnou a dlouhou větev ze statného buku, začal jí odklízet a porcovat s tako-vou zručností, že člověk měl pocit ohromného živého tvora, který se ničeho nezalekne. V lese mezi stromy to tak nevynikne, ale na cestě blízko domu je to impozantní pohled. Maximální rychlost má 22 km/hod. a jeho stabilita je na širokých kolech výborná.
Z lesa nám zmizelo velké množství stromů, nejbližší paseka trochu prosvětlila okolí, takže asi hlavně v zimě, když je slunce nízko, bude výhodné, že nebude celý den putovat za hradbou hustého lesa. Jinak má ale člověk pocit, že je úplně někde jinde, tak se starý, klidný les změnil...
Následující video ukazuje práci harvestoru John Deere 1470D
Příspěvky
