Všechno nejlepší, dědo !

Konec týdne jsem měla docela dobrý. Ze školy jsem přinesla pololetní vysvědčení se samými jedničkami a každý, komu jsem ho ukázala, mi dal do kasičky peníze. V pátek měl děda narozeniny a to bylo taky fajn, protože připravil samé dobroty. Děda přijel v pátek z hájovny a vyprávěl, jaký tam byl hluboký sníh až ke kolenům, když šel po cestě kolem křížku na autobus. Tam to znám, když jsem tam byla v létě. U křížku na lavičce jsme vždycky jedli svačinu, když jsme šli ze samoobsluhy. Děda se asi dost unavil, protože musel táhnout skrz hluboký sníh ještě vozík, a pospíchal, aby mu neujel autobus. Doma potom večer pořád říkal, že ho bolí záda a že se na to vykašle.

Ale my jsme mu koupili velký dort se šlehačkou, ze kterého měl radost. Já jsem vymyslela, že bychom mu na dort mohli koupit čísla, která jsou jako svíčky. Děda se s dortem nechtěl fotit, asi se mu ta čísla nelíbí, ale já jsem se chtěla vyfotit. Všichni se fotce smáli. Děda říkal, že si fotku musím schovat, protože až mi bude tolik let, kolik je na dortu, tak on už prý tady nebude a nebude mi ji moci ukázat. Prý to bude trvat ještě 52 let a jemu by bylo 112 let. Ale slyšela jsem, že člověk se může dožít i 115 let. Děda vypadá docela zdravě, jezdí na tu hájovnu, kde je zdravý vzduch a proto tam taky v létě jezdím. Dědu tam někdy poštípou vosy a to prý je také zdravé. Tak nevím, jak to dopadne.
     Přeju dědovi všechno nejlepší k narozeninám a aby se mu všechno povedlo.

Verunka

Mrzne, až praští…

V úterý se to připravovalo a ve středu ráno jsme měli zase po dlouhé době poznat, co je to mráz -17 stupňů. Krásné úterní slunečné počasí vyhnalo před poledne teplotu na pouhé dva stupínky pod nulou, sluníčko lákalo na vycházku do přírody, mne vylákalo s vozíkem do lesa. Měl jsem tam připravené pěkné smrkové kousky, zůstaly skoro dva týdny opřené o strom, jak jsem je tam nechal. Od té doby přibylo sněhu a tak byly dopravní podmínky s vozíkem značně ztížené. Zase jsem litoval, že nemám saně. Troška námahy a pohybu ve zdravém mrazivém počasí ale neuškodí. V lese byly jen stopy zvěře, žádný člověk tam za tu dobu neprošel. Tím pádem bohužel i troje jesličky a jeden větší krmelec zely prázdnotou a žádné stezky lesních obyvatel k nim nesměřovaly…

     V noci z pondělí na úterý jsem dělal pokusy s příjmem digitální televize v téhle skryté lokalitě. Přivezl jsem si k notebooku televizní USB tuner, který umí zpracovat jak analogový, tak i digitální signál DVB-T. Věděl jsem, že v místnosti je u stropu analogový signál TV NOVA na 8. kanálu z převaděče Plasy, který je kvůli městečku utopeném v hlubokém údolí řeky Střely pořád ještě v provozu. Stojí na malém zalesněném kopečku, kde byl před léty ohraničený vojenský prostor a ještě dneska jsou tam vidět zbytky zpola zasypaného velkého bunkru a zákopy pro vojenskou techniku.

Ale s anténou – sítem pro UHF – které tady je, je signál samozřejmě dost špatný. Nikdy jsem tady televizi nesledoval, není to moje hobby. Až teď jsem byl zvědavý na ten digitál. Na stejném místě u stropu se mi jen načetly názvy programů multiplexu 2 z vysílače Krašov. Beznadějně bez obrazu. O tři metry dál na okně směrem na SSV to ale vypadalo úplně jinak. Naskočily multiplexy 1 a 2 v perfektní kvalitě, přestože vysílač je západním směrem. Od toho okamžiku tedy vím, že je tady možný příjem 9 programů v perfektní kvalitě. Další kontakt se světem, po rádiu a internetu. Do budoucna mám zatím ještě mlhavý plán zprovoznit tady zařízení pro radioamatérský provoz na krátkých vlnách, až se sluníčko zase probudí a oživí vysoká pásma…

     Tenhle týden trvá den 9 hodin a noc 15 hodin. To dává ještě spoustu možností na průzkum rádiových vln od pozdních odpoledních do pozdních ranních hodin. K mému zklamání se mi tentokrát nepodařilo po týdenním vypnutí úplně oživit přijímač. Už nějaký čas se nepravidelně projevuje závada, teď už přetrvává třetí den. Minule běžel přijímač dva týdny bez problémů při nepřetržitém provozu bez vypnutí. Teď jde jen AM a když přepnu na LSB, USB, CW nebo Synchro, tak se ozývá jen burácení bez kloudného signálu. To samozřejmě stěžuje příjem stanic na obtížnějších kmitočtech, kde je třeba pracovat s postranními pásmy a úzkými filtry kvůli rušení. Dneska chci přijímači domluvit a zase trochu proklepnout miniaturní varikapy, které jsou podle všeho příčinou jeho vzdorování. Mikropáječku jsem si ještě nepořídil…

Úterní příjemné a slunečné polední počasí se v 15 hodin ještě vylepšilo úplným vyčištěním oblohy, vylezl Měsíc, je ho jen půlka, a zároveň se začalo prudce ochlazovat. Při západu slunce bylo už -10 a když přijeli dva myslivci s džípy, bylo ještě o dva stupně míň. Už za tmy zaparkovali naproti hájovně, chvíli něco kutili v autech a baterkami a pak zmizeli v lese. Už jsem si všiml, že vyrážejí do nočního lesa, když je jasno s měsíčním svitem. Jejich nadšení jim v mrazivém povětří vydrželo tři hodiny, po 21. hodině ještě vykouřili u aut cigaretu a po čtvrthodině už červená koncová světla obou pěkných vozidel zmizela v zatáčce cesty. Kolem se rozhostilo naprosté ticho a jen teploměr na okně nenápadně stahoval svoji rtuť na cestě k ranní sedmnáctce…

Opět v lese

Po deseti dnech strávených v pohodlném prostředí městského paneláku jsem se zase přestěhoval na lesní samotu, kde je sice pohodlí menší a člověk si ho musí nejdřív vytvořit, ale pak může cítit o to větší uspokojení, že navzdory mrazivému okolnímu prostředí, které se snaží proniknout i skrz silné zdi domu, je uvnitř příjemně, když v kamnech praská dřevo a zamrzlá okna roztávají a dávají vědět případnému kolemjdoucímu, že uvnitř je život a něco se tam děje. Co se bude dít, to ukáží příští dny.
     Uplynulý týden jsem měl ve znamení pracovního úsilí, kdy jsem dokončoval první letošní číslo Radio Revue v její nové elektronické podobě (viz www.dx.cz). Přechod byl náročnější, než jsem navzdory dvacetileté zkušenosti s přípravou časopisu v jeho „papírové“ podobě čekal. Všechno se přesunulo bez výjimky na počítač, odpadly dosavadní konzultace s tiskárnou a nutnost jezdit tam, kontrolovat tisk, vozit balíky s vytištěnými časopisy z tiskárny a po zabalení do jiných balíků je zase vozit na poštu. Došlo mi, jak je v takovém případě důležitá spolehlivost výpočetní techniky a rychlého připojení k internetu, protože to je začátek a konec úspěšného vydání každého nového čísla časopisu v jeho nové podobě (PDF).
     Přestože jsem už dost práce stihl během pobytu tady v první polovině ledna, závěrečná fáze si vyžádala ještě spoustu hodin prosezených u počítače. Znamenalo to každý den vstát v 6 hodin, sednout k počítači a během dne se s krátkými přestávkami prokousávat texty, obrázky, propočítáváním objemu a obsazení stránek… tentokrát se zdálo, že to nemá konce… Po půlnoci už pak zdravý rozum velel všeho nechat a jít se trochu vyspat. Naštěstí mi nevadí, když se celý den dívám do monitoru, už to tak dělám od roku 1991, kdy jsem poprvé mohl s rozechvěním postavit PC na stůl na tehdejším pracovišti a o několik let později jsem si koupil PC i domů. Vzpomínám, jak jsem prve pod vlivem poplašných zpráv, že pracoviště bude zlikvidováno a lidé propuštěni, nějakým pro mne dnes záhadným způsobem dokázal dát dohromady 36 000 korun na PC s parametry, kterým by se dneska každý zasmál. To, co se ze začátku jen šuškalo, se v roce 1996 potvrdilo a já jsem si raději, než bych obíhal firmy a hledal zaměstnání, zařídil pracoviště jen sám pro sebe doma. Žádné velké terno, ale že už to trvá 14. rok, svědčí o tom, že to nebylo úplně špatné rozhodnutí…
     A tak mohu, jako třeba dnes v pondělí, přijet sem do lesa, přivézt si práci sebou, a nejen práci, ale hlavně i rádio, které je nerozlučným společníkem a ve zdejším nerušeném prostředí se mu dobře daří. Po příjezdu se při teplotě +1 °C jen pomalu probouzelo, tekuté krystaly na displeji se při ladění pohybovaly líně jako ve zpomaleném filmu a ani foťák nechtěl fungovat a začal na mne blikat červeným obrázkem vybitých baterek, přestože byly doma čerstvě nabité. Pár obrázků zátiší s plápolajícím dřevem v kamnech jsem ale udělal. Za šest hodin jsem vytopil poměrně velkou místnost s vysokým stropem na příjemných 20 stupňů. Od podlahy ale pořád ještě dotírá nepříjemný chlad a tak dneska večer zůstanou na nohou místo domácí obuvi nové farmářky se zimní úpravou. Koupil jsem je během pobytu v Plzni, protože jiné nové boty, pohodlné, lehké a teplé sněhule z plastu a umělé textilie po týdnu nošení a práce v lese zkolabovaly a praskla jim podrážka na obou botách po celé šířce! Během pobytu v Plzni mi Globus vyřídil za několik dní reklamaci a vrátil mi 800 korun. Tak jsem si přidal stovku a koupil v oddělení pracovních pomůcek farmářky z pravé kůže a „kožichem“ uvnitř. Připadají mi kvalitní a jsou i pohodlné při delším nošení. Zítra je chci otestovat při práci v lese…

Na konci týdne

V pátek začíná víkend a s ním velké stěhování národů. Jedni se vracejí do místa bydliště, druzí ho opouštějí a odjíždějí na venkov. I já se stěhuji, zimních radovánek si tady teď bude užívat zase někdo jiný.

     Brzy ráno přijel bývalý hajný, aby zkontroloval svůj malý pozemek, kde bývala dřív školka a teď tam má boudu, políčko a úly. Nebyl tady týden kvůli sněhu, tak už mu to nedalo a riskoval jízdu Fiestou v hlubokém sněhu. Před hájovnou se chtěl otočit, ale uvízl a prohrabal sníh až na spodní led. Po chvilce se ale vyprostil. S jízdou na sněhu má zkušenosti, vždyť tady sloužil 35 let a to byla léta – jak rád říká – kdy byl ještě v zimě sníh a bylo ho požehnaně. V té době děti chodily do školy a když byl sníh, musel je vozit malým traktorem na autobus do vesnice. Někdy ani tenhle malý traktor s radlicí nestačily na protažení cesty přes planinu a tak si hajný musel protahovat ještě záložní cestu opačným směrem. Cesta vedla lesem, nenafoukalo na ni tolik sněhu, ale byla dlouhá skoro 3 km. Přes zimu prý se vždycky podél cesty navršily hromady sněhu a to se jednou ukázalo jako užitečné, když uteklo prase z chlívku. Nezmizelo jen tak v širém lese, ale zvolilo cestu menšího odporu. Běželo koridorem protažené cesty za neznámým cílem, takže bylo snadno po dvou kilometrech dostiženo a vráceno tam, kde je mu určeno dožít se při vší péči hospodáře slavného dne porážky.

     Na rádiových vlnách byly čtvrteční večer a páteční ráno jen slabým odvarem minulého dne. Zase se potvrdilo pravidlo, že úspěšná noc už se druhý den neopakuje. Ráno stála za zmínku latinskoamerická stanice na 1370 kHz, která pěkně hrála ještě 15 minut po 8. hodině. Čeká mne prostudovat nahrávku, jestli se dá něco vytáhnout z krátkého hlášení, které se tam mezi písničkami objevilo.

Teď už zase v Plzni, v zajetí špinavé sněhové břečky a s teplotou nad nulou, dopisuji páteční část seriálu nejen o rádiu. Tím končí 10-denní „literární experiment“, kterým jsem si chtěl ověřit, jestli je možné psát každý den alespoň trochu zajímavé věci z odloučené lokality s omezenými kontakty a ve stížených životních podmínkách. To se podařilo a byl jsem rád, že i technické zázemí fungovalo bez poruchy a texty s obrázky jsem mohl každý den posílat přes mobil na tenhle blog.

     Mezitím jsem dostal několik příznivých až nadšených ohlasů od lidí, kteří mne znají a vědí, kam napsat nebo zavolat. Jsou to lidé, kteří mají blízko k přírodě, někdo jen svým založením, jiný i konkrétně, protože žije nebo žil v podobných podmínkách. A většina z nich si spojuje pobyt v přírodě s rádiem, turistikou nebo astronomií. Udělalo mi radost, že si sem našli cestu takoví lidé, kterým není příroda lhostejná a dávají jí přednost před pohodlnějším životem ve městě. Možná jsou mezi čtenáři blogu i další, kteří by se rádi podělili o své zážitky nebo zkušenosti. Mohou mi napsat na jednoduchou rádiovou adresu radio@dx.cz.

     Napříště bych sem chtěl psát podobným způsobem o tom, co mne právě zaujalo, a nemusí to být jen na rádiových vlnách. Někdy to bude denně, jindy s malou přestávkou, to už si sám určí běh příštích dní…

Na křižovatce majáků ze severu i z jihu

Silné mrazy už asi v nejbližších dnech nepřijdou, dneska byly přes den jen -3 stupně, sníh trochu změkl a začal sesedat. Na lopatu teď můžete nabrat velkou kompaktní kostku sněhu, když si chcete úplně vyčistit dvorek nebo rozšířit přístupovou cestu.
     Počasí je úplně stejné jako včera. Nad krajem sedí oblačnost a také mlha, námraza přetrvává. Nad polem a vzdálenou vesnicí je obloha normálně šedá, ale nad lesem je zlověstně temná. Nic zlého se ale neblíží, protože to tak je už druhý den. Všiml jsem si toho rozdílu včera, když jsem směřoval k lesu cestou z nákupu. Připomnělo mi to zimní ráz na pobřeží Skandinávie, kde čára moře tvořila zároveň ostrou hranici na obloze nahoře: nad pevninou byla normální, někdy i polojasná, ale nad mořem byla stejně zlověstně temná, jak ta nad naším lesem…

     Včerejší středeční večer a dnešní ráno se na rádiových vlnách vydařily. Slyšel jsem 8 nových majáků NDB. „Nové“ neznamená, že začaly nedávno vysílat, jsou nové jen pro mne, protože jsem je předtím ještě nikdy neslyšel. Začalo to ruským majákem FP-405 Čerepovec (je na obrázku z programu Spectran). Je už dost vysoko na 60. rovnoběžce, říkal jsem si, to už by mohl chodit také ten vysněný Dikson z ruského polárního přístavu. Díval jsem se do mapy a v sousedství Čerepovce jsem vytipoval DB-375 Počinok, který se skutečně za 15 minut objevil. Zkoumal jsem mapu dál a opravdu se dočkal i majáku QD-340 z Petrozavodsku. Ten je na 62. rovnoběžce. Odtud už to není daleko k finským hranicím a tam vysílá OG-430 Oněga. Ta také přišla ze vzdálenosti 2150 km, což není špatné. Všech jsem se dočkal mezi 15:40 a 17 hod. Dikson ale nepřišel… Když jsem později večer zkoušel čínský maják RM-398, najednou se tam objevil irský OK-398 Connaught. Ráno potom o kousek níž estonský UM-397 Tartu v 6:50, když u nich vycházelo slunce. Ale ještě nebyl konec. V 7:20 jsem narazil na španělský SCA-423 Samalanca a přestože bych už býval potřeboval přejít do pásma MW, musel jsem ještě zkusit další španělský, který je blízko Salamanky: VGD-365 Vitigudino. A měl jsem štěstí, objevil se za 10 minut.

     Pásmo středních vln (MW) bylo v 8 hodin hodně živé, americké stanice byly skoro na každém kmitočtu. Převážná většina z nich byla samozřejmě slabá a tedy neposlouchatelná, ale podle záznějů bylo možné slyšet, kolik jich tam je. Paradoxně bylo horní X-pásmo (1610-1700 kHz) dost tupé a vedle řeckých a holandských pirátů tam nehrálo skoro nic. V klasické části pásma byly kromě již známých „bouráků“ dobře slyšet WLAM-1470 Lewiston (ME) – hraje oldies, CFAV-1570 Laval (QU) – vysílá francouzsky, WUNR-1600 Brookline (MA) – hraje latinu, a na 1580 kHz bylo patrně CKDO Oshawa (ON), hudební stanice (hity), kterou jsem ale neslyšel promluvit. (Zkratky v závorkách jsou státy USA nebo provincie Kanady). Příjmové podmínky šly dneska neobvykle rychle dolů krátce po 8:30…

     Když jsem dopoledne seděl u stolu a bušil do klávesnice, najednou slyším zvenku naléhavé ptačí štěbetání nebo spíš volání. S polevujícím mrazem se ptáci začínají zase pohybovat a komunikovat. Hlásek byl dost silný, a už ho vidím: malý ptáček nevýrazného zabarvení sedí na okenní římse a poskakuje tam ve vrstvě sněhu. Pak přeletí na druhé okno, také tam silně zapípá a na třetím okně už nejen poskakuje a křičí, ale dokonce vzlétne doprostřed okna a tam se okamžik třepetá, jakoby chtěl nahlédnout dovnitř. Jeho počínání nerozumím, nevěřím, že by si někdy z minulosti pamatoval, že tam měl třeba na římse nasypáno. Jsem zvědavý na jeho další kousky, ale už je pryč a jen datel šplhá po staré jabloni a je mu jedno, že dva metry pod ním visí krmítko s dobrotami. Zatím ještě nikdo tu zprávu nerozhlásil…

Třináctý den měsíce

Ze dne s tímhle číslem mám obvykle trochu obavy. Ten dnešní sice ještě neskončil, ale zatím žádné neštěstí – naštěstí - nepřinesl. Hned po ranním rozbřesku se ukázalo, že všechno kolem se obalilo bílou námrazou. Namrzlá mlha spolu s větrem vytvořily na větvích stromů, keřích i trávě dlouhé, jemné špičky. Některé větve vypadají jako husté bílé kartáče. Teplota -6 stupňů dovolila téhle pohádkové nádheře udržet se celý den.
     Ranní rozjezd s rádiem byl víceméně v mezích minulých dní, při zavítání do pásma 49 metrů mne před 9. hodinou překvapil slabý, ale jasný signál brazilského Radia Nacional da Amazonia na 6185 kHz. Hledal jsem tam Mexiko, ale to byla asi ta ještě slabší stanice v pozadí s trochu ujetým kmitočtem vysílače. Ujelo to zase i Maroku na 594 kHz, vysílač se usadil po nějaké době opět na 595 kHz. Skoro až ve 13 hodin byl ještě slyšet ruský maják AR-1080 Bužarovo s trojitou identifikací. V pásmu MW se čínské stanice dnes po poledni snažily, vysílání China Radio International v ruštině na 1521 kHz bylo slyšet už krátce po 13. hodině, o čtvrt hodiny později už se začal ozývat mnohem slabší vysílač Tianjin, umístěný jižně od Pekingu na 1386 kHz. Bylo ale netypické, že tenhle vysílač se asi po půldruhé hodině zase vytratil…
     Dneska byl nákupní den a tak jsem se zase vydal do vesnice na severu. Tady za okrajem lesa je docela klid, ale nahoře na planině to zase foukalo, i když Severák neměl dneska takovou sílu jako v pátek. Teprve ve vesnici jsem si uvědomil, kolik vlastně napadlo sněhu. Každý měl u domu metrové hromady a tam, kde sníh shrnovala na veřejném prostranství u samoobsluhy mechanizace (patrně traktor ze zemědělského družstva), tam byla hromada dvoumetrová.
     Samoobsluha dneska zela prázdnotou, přesto se člověk dozvěděl něco posledních zpráv. Nejdřív jsem chtěl požádat o ukrojení uzeniny, ale se zmrzlým obličejem jsem jen obtížně artikuloval. Paní prodavačka povídá: „To se vam vůbec nedivim, než sem dojdete, to musíte bejt jako rampouch. Tam nahoře na tej rovině, tam je to nejhorší. My to tady máme kousek a ráno jsme přišly zmrzlý jako – ani nechci říct co.“ Přišla další zákaznice a povídá, že včera v Kožlanech dostal pán infarkt, když uklízel sníh. Bohužel to nepřežil. Sotva jsme stačili tenhle příběh probrat a už přichází zvenku další paní a hned od dveří volá: „Ženský, co se tady stalo? Prej tady ráno před šestou blikalo u samoobsluhy policejní auto!“. Ženy ale nevědí nic, prý přicházejí do krámu až v 6:45 a všechno tady bylo v pořádku.

Protože jsem už dneska neplánoval žádnou delší vycházku, prodloužil jsem si cestu z nákupu trochu oklikou lesem. V hlubokém sněhu se ale jde těžko, na pěšině jsem na kritických úsecích trochu pošlapal běžkařům stopu. Také bych chtěl mít takové terénní auto, které se podle stop včera prohánělo po lese a po stráni. Patrně myslivec objížděl krmelce nebo posedy. Večer asi v 9 hodin jsem slyšel ránu od nejbližšího posedu. V lese mne překvapilo velké množství stezek, po kterých chodí srnky. Myslel jsem si, že jich mají jen několik a na nich že se odbývá veškerý provoz v okolí. Zajíci chodí nazdařbůh všude, kde si zamanou, všechno pošlapou, akorát když jim člověk nebo auto vyšlápnou cestičku, tak se jí vychytrale drží a chodí po ní všichni. Teprve na sněhu člověk vidí, co se vlastně v lese děje…

Polední zjevení na lesní cestě

Úterní počasí je ve znamení stabilizace. Větší mrazy, které měly podle předpovědi přijít, se nakonec nekonaly a celodenní teplota kolísá kolem -5 stupňů. V noci poprvé nesněžilo a už je druhý den bezvětří, proto sníh drží i na nejslabších větvičkách stromů a všechno kolem je bílé.
     Nástup na ranní směnu do lesa byl zase v 10 hodin, tentokrát ale nadšení vydrželo jen dvě hodiny. Hluboký sníh si vyžaduje příliš velké oběti. Přinášení dřeva k přístupové cestě a převážení na vozíku je poměrně vysilující a tak mi stačily tři jízdy a řekl jsem si, že zítra je taky den… Motorová pila není v mém skromném vybavení, to se skládá z jednoruční rámové pily, malé sekerky a provazu, který dřív sloužil jako autolano, než se přetrhl.
     Pondělní večerní rádiová seance se moc nevydařila, patrně si únava po práci v lese vybírala svoji daň. Několikrát jsem se přistihl, jak klimbám u stolu a když jsem pak zjistil, že už skoro hodinu nevnímám, co se děje na pásmu, nechal jsem toho a půl hodiny po půlnoci jsem šel spát.
     O to dřív jsem vstával. Po ranní hygieně se jdu vždycky z koupelny podívat ven na zápraží, jestli je všechno při starém nebo jestli během noci došlo k nějaké změně. Sníh nepřipadl, mráz je pořád stejný, tma také, ze vzdálené vesnice slabě problikává okrajem lesa poslední v řadě pouličních lamp. V místnosti je 16 stupňů, ale v kamnech začne za chvilku praskat a bude příjemněji.
     Ze všech pásem, která jsem ráno sledoval, mne nejvíc zaujalo MW. Evropské stanice už ani nevnímám, zajímají mne ty zámořské. Bylo tam dnes pěkně živo. Na 1670 kHz běžela neobvyklá, snad náboženská relace, kde muž, asi pastor, něco trpělivě vysvětloval pokorné věřící ženě. Nedovedl jsem určit, jestli mluvili anglicky, ta žena patrně dost špatně, signál nebyl dobrý, mluvili jen krátce. Potom zazněla píseň, řekl bych indiánská, s doprovodem jen bubnu. A pak už se na kmitočet vnutila kanadská dětská stanice CJUN, kterou teď slyším každý den.
     Na 1660 kHz se mluvilo korejsky, ano, to už známe, vysílá tam WWRU z New Jersey s relacemi pro korejskou menšinu. Na 1690 kHz se míchaly dohromady dvě nebo tři stanice, nakonec do popředí vylezla stanice se sportovním pořadem, což by mohlo být WPTX z Marylandu. Na 730 kHz hrála poměrně silná stanice pop nonstop, patrně to bylo CKAC z Montrealu. Po východu slunce tyhle ne právě běžné stanice rychle zeslábly a zůstala jen stará známá garda. Po 9. hodině mne překvapil docela jasný signál s italskými zprávami z torontského CHIN na 1540 kHz.

Slečna na koni projela ve 12:18. Právě jsem se vrátil z lesa a spatřil jsem ji náhodou postranním oknem kuchyně; hlavní dvě okna vedoucí na cestu jsou částečně zamrzlá. Na mrazivou vyjížďku si tentokrát vzala hnědou koženou bundu s kožichem uvnitř, jockeyskou čapku nahradila obyčejným šedým kulichem. Chtěl jsem vyjít ven, ale pak jsem si to rozmyslel, aby se nestalo to, co minule. Prve jsem náhodou otevřel dveře, aniž bych tušil, že kůň s jezdkyní jsou právě naproti na cestě. Dveře obvykle vrznou a zapraskají. Ten nepříliš silný zvuk ale v tichém okolí způsobil, že kůň se poplašil, postavil se na zadní a ve skocích se začal otáčet dokola jako v rodeu. Když se trochu uklidnil, začal jsem se omlouvat a dívka, naštěstí pořád v sedle, řekla: „To je dobrý, on to jenom nečekal.“ Jurášek ještě chvíli nervózně frkal, slečna si srovnala posunutou červenou jockeyskou čapku a už v klidu vjeli do lesa. Událost ale nevypadala pěkně, když kůň jančil, už jsem v duchu viděl, jak dívka leží na zemi s otřesem mozku nebo zlomenou nohou a já ji musím odnést dovnitř, abych ji ošetřil…
     Odpoledne, když už se šeřilo, projela skupina pěti lyžařů. To je na zdejší poměry neobvyklý provoz. Ten naštěstí houstne jen párkrát v roce: při houbařské sezóně, když je na blízkém poli kukuřice a pak, když napadne hodně sněhu. Auto tady nezasmrdělo dneska zase ani jedno…

Včera ve sněhovém objetí, dnes už v zajetí

Vzpomínám na léto a jeho barvy. Třeba na třešně mezi zelenými listy nad rybníčkem na zahradě. Někdy v klidném letním podvečeru nad třešní zapleskala křídla a na rybníček se snesl párek divokých kachen. Na nejvyšším smrku se už skoro za tmy rád usazoval výr, houkal a když jsem se ho snažil napodobit, přiletěl si prohlédnout vetřelce zblízka. Zakroužil nad dvorkem a sedl si na modřín na druhé straně. Tam mne pak do noci vyvolával zase jiným, chechtavým hlasem.
     Teď má příroda jen dvě barvy. Korunu tomu nasadilo sněžení posledních dvou dní. Zakrylo i poslední nevýrazné barvy, které ještě někde zbyly. Dnes ráno mne čekaly další tři centimetry nového sněhu, abych si zopakoval včerejší rozcvičku. Sníh padal drobně celý den jen s malou přestávkou kolem 2. hodiny po poledni. To se obloha začala nesměle protrhávat a dokonce vykouklo na chvíli slunce.
     Na pondělní pracovní směnu jsem si naplánoval „práce v lese“. Od 10 do 14 hodin jsem řezal, nakládal a přivážel dřevo ze suchých stromů, které v okolí popadaly. Ve sněhu to není právě ideální, ale je to lepší než v třeba v dešti. Před vstupem do mrazivé krajiny jsem se zahřál skleničkou tequily z horkého Mexika, kterou mi přinesl Ježíšek.
     Před tím ráno jsem neopominul pravidelné rádiové sezení. Dnes přineslo lepší signál kanadské dětské stanice CJEU-1670 než včera. Děti zpívaly „We Wish You a Merry Christmas and a Happy New Year“. Jestli si chcete na Vánoce také zavzpomínat, zpívejte první část o Vánocích třikrát a druhou část o Novém roku jednou. Jinak se rádiové vlny dnes ráno nijak nevyznamenaly a já pořád čekám na ten Den D.

Když jsem ráno vyjel s vozíkem ze dvora na cestu, vzpomněl jsem si, že v neděli před večerem jsem tam objevil ve sněhu stopy podkov. Dívka na koni projela, aniž bych si jí všiml. Stopy šly jen jedním směrem, už se stmívalo, bylo jasné, že zpátky už stejnou cestou nepojede. Všiml jsem si, že na sněhu je pěkně vidět, jak kůň klade kopyto zadní nohy přesně do stopy nohy přední. Jen když mu trochu nevyjde krok nebo mu nohy na sněhu uklouznou, jsou vidět dvě stopy vedle sebe. Těžkému zvířeti to tady dost klouže, protože pod sněhem je led. Když se podkova sklouznutím otře o sníh, je někde vidět ve stopě hnědé šmouhy – zbytky podestýlky. Stáj patrně nebude daleko…
     Dneska vrstva sněhu dosáhla hodnoty (skoro 20 cm, v závějích mnohem víc), kdy už se sem nikdo neodváží autem. Jsem rád, že ani já jsem si ho sem nevzal. Lokalitu je možné označit za odříznutou. Odpoledne, když jsem tahal vodu ze studny, ještě dřív, než jsem je spatřil, už z dálky jsem slyšel dva lyžaře na běžkách. Byli místní, z vesnice, protože se bavili o bývalém hajném, nazývali ho jménem a věděli, že tady sloužil 35 let. Když první lyžař narazil na mé stopy napříč cestou, vykřikl směrem ke druhému: „Tady někdo šel!“. Jako kdyby objevil stopy Yettiho…
     Zítra v úterý tady budu týden. Zatím se pořád něco děje, přestože příroda spí tím nejhlubším spánkem…

Sváteční den s hříšnými myšlenkami

Včerejší sobotní večer byl klidný, už nesněžilo, jen silný štěkot psů z vesnice na severu ukazoval, že proudění vzduchu je stále ještě výrazné; jindy o nich ani nevím. Také ráno nesněžilo, ale když jsem vyšel na zápraží, které jsem včera zametl, hned jsem viděl, že během noci napadly asi 3 cm sněhu. Ranní rozcvička s koštětem na zdravém mrazivém vzduchu je příjemná.

     Když jdu spát, hodím do kamen jednu dlouhou briketu, abych nemusel ráno zatápět se vším všudy. Briketa vydrží žhavá dobrých 7 hodin, ráno ji rozklepnu pohrabáčem na menší kousky, hodím na ni drobný odpad z dřevníku a slabší dřevo a kamna hned začnou vesele praskat. Tyhle ranní procedury musí proběhnout rychle, protože rádio čeká a každá zmeškaná minuta může být rozhodující.

     Přestože se to nejdřív nezdálo, ranní příjem se po východu slunce docela rozběhl. Poprvé jsem slyšel kanadskou stanici CJEU-1670 z Gatineau v Quebeku. Vysílá výhradně pro děti a mluví francouzsky. Až uslyšíte na tomhle kmitočtu zpívat děti (a ty tam dneska zpívaly skoro nonstop), nemůže to být nic jiného, než CJEU.

     Na 1070 kHz slyším jen velmi vzácně nějakou stanici z USA nebo Kanady. Dneska tam po 8. hodině jedna mluvila anglicky. Byla ale slabá a objevovala se v delších intervalech. Zaujalo mne, že její signál byl stejný na obou anténách: na MiniWhipu i na longwiru. Stanice z USA/CAN jsou zásadně lepší na MiniWhipu. Na longwiru chodí líp např. stanice z Mexika! Rekordně dlouho zůstala dnes na pásmu americká stanice WWKB-1520; nahrál jsem si její slabý signál ještě v 11 hodin!

     Nedělní ráno vylákalo na střední vlny i několik holandských pirátů. Radio Bavaria jsem objevil na 1471 kHz, druhá stanice byla na 1512 kHz a hrála nonstop německé šlágry. Byla pěkně slyšet ještě v poledne…

     Jelikož se zásoby dřeva na topení rychle krátí, využívám vycházek do okolí a vyhlížím vhodné padlé stromy. Pravda, pod sněhovou pokrývkou jich moc nevidím. Ale objevil jsem několik suchých stromů, které jsou nad zemí, zaklíněné mezi svými sousedy. Tam budou směřovat moje stopy na začátku nového týdne.

     Moje stopy jsou většinou jediné lidské, které tady v okolí v lese vidím. Pocit bezpečí dosáhl takového stavu, že včera a dnes jsem vyšel do lesa, aniž bych zamknul dům. Vím, že tam nebudu déle než hodinu a za tu dobu je málo pravděpodobné, že by tudy někdo prošel, natož aby to byl navíc ještě člověk s nekalými úmysly.

Nebezpečí či pokušení může přijít odjinud. V noci ze soboty na neděli se z ničeho nic přikradl k mé posteli erotický sen. Hlavní roli v něm hrála manželka mého někdejšího spolužáka. Tato cudná dívka z vesnice, jak jsem ji znal, si ve snu počínala bezprostředně, až samaritánsky. Patrně během těch asi 15 let, co jsem ji neviděl, ztratila ostych. Sen zůstal bez následků, jen jsem se z něj probudil a chvíli jsem koukal do zdi a přemýšlel, jestli by se to ve skutečnosti mohlo stát. Pak mne zase přemohl spánek a zanedlouho potom pípání budíku zvalo do reálného života bez hloupých nápadů…

     Teď už se venku ale zase setmělo, dny jsou opravdu velmi krátké. Zdá se, že mrazy polevují, dneska byly jen 3 stupně pod nulou. Na barometru stoupá tlak, možná se už brzy zase dočkáme sluníčka…

Ve sněhovém objetí

Klidné sobotní ráno ukázalo za rozbřesku změněný ráz krajiny. Silný severní vítr, ještě než se v průběhu noci vytratil, nafoukal z pole a louky hluboko do lesa a na cestu hluboké závěje. Ráno už jen drobně poletoval sníh a tak prohrábnuté cestičky kolem domu vydržely celý den. Teplota se udržuje ve dne i v noci kolem -5 °C. Okna jsou zalepená sněhem a přední vchod do domu, zavátý do výšky 30 cm, nechávám tak. Alespoň nebude dovnitř foukat škvírami ve dveřích. Dopoledne se zdá, že slunce vykoukne z řídkých mraků, ale nakonec se mu to nepodaří a den zůstává spíš pošmourný. V zimě si tady slunce moc neužijeme, kvůli blízkému lesu se jen po poledni ve svém nejvyšším bodě vyhoupne kousek nad vrcholky stromů na jihozápadě a pak už se zase sklání, aby ukončilo krátký den.
     Čím kratší den, tím delší noc. Noc prospívá, mimo jiného, rádiovým vlnám. Velký nadšenec by mohl vysedávat u svého přístroje od 4 hodin odpoledne do 8 ráno a pořád by nacházel na pásmech zajímavé věci. Ale i ve dne jsou dolní kmitočty živé, je to rozdíl proti létu, kdy od východu do západu slunce je lepší nechat rádio odpočívat…
     V pátek večer, už skoro o půlnoci, jsem zkoušel kmitočet zajímavého majáku z arktické oblasti Ruska, který snad vůbec poprvé slyšelo několik kolegů během prosince. Maják SU-405 Dikson je vzácný a vysílá z lokality poblíž arktického přístavu stejného jména. Čekal jsem na něj asi hodinu, ale tentokrát nepřišel. S prázdnou jsem ale spát nešel. Při čekání na kmitočtu jsem si v jednu chvíli všiml dvou majáků, pro mne nových, které se tam objevily. Francouzský maják MJ-406 Marseille šel poměrně silně a to mne překvapilo. Druhý maják byl slabý a byl jakousi náhradou za chybějící Dikson. Také z Ruska, ale z hlubokého vnitrozemí, se ozýval tenhle maják UM-405 Ivanovskoje. Večerní příjem byl poznamenám bouřkovou činností u pobřeží Chorvatska, nad Sicílií a severní Afrikou. Nepříjemný praskot připomínal, že všude není sníh a mráz a že Středozemí prochází svou zimní bouřkovou periodou. Páteční večer byl u mne poznamenám již očekávanou spánkovou krizí, když jsem během minulých tří nocí naspal jen 12 hodin. Rozhodl jsem se tedy tentokrát přidat hodinu navíc…
     Ráno v majákovém pásmu trochu oživl kanadský směr, půl hodiny před východem slunce chodil docela silně JC-396 Rigolet z New Foundlandu, bylo tam také pár dalších známějších slabších majáků, ale nic nového. Pásmo MW nemělo také svůj den, jen několik známých stanic se slabými signály živořilo mezi evropskými stovkami kilowattů. Každé ráno prožívá člověk napětí, jestli dneska přijde ten den D, kdy se objeví něco výjimečného. Je to jedna z mála jistot, že se to stane, protože k tomu dosud docházelo docela často, a není důvod, proč by to mělo být napříště jinak…
     Pobřežní stanice s meteorologickými relacemi v pásmu kolem 1700 kHz jsou zajímavým objektem našeho sledování. Sice tam mohou rušit americké rozhlasové stanice pískotem svých záznějů, na druhé straně mohou být příjemným zpestřením, když z Ameriky nic nechodí. Dnes ráno jsem spíš jen náhodou narazil na stanice EAR La Coruňa Radio na 1698 kHz (0712 UTC) a na dvě francouzské stanice sítě CROSS na 1650 kHz (0717 a 0733 UTC). Stanice vysílají krátké meteorologické bulletiny v USB.

Sobota rychle utekla bez výraznějších událostí a podnětů, patrně je na vině také spánkový deficit, který se projevuje celkovým útlumem pocitů. Pozoruji ale také, že s přívalem sněhové duchny se ještě prohloubilo ticho v okolí a všechno živé ještě víc umlklo. Dneska neprojelo ani jedno auto… nedivím se, místní vědí, kdy už je to riskantní. Také ptáci nejsou vidět, čekám, kdy objeví krmítko, do kterého už jsem jim připravil dobroty…

Páteční Severák a metelice

Dnešní ráno se hned po rozednění ohlásilo drobným, ale vytrvalým sněžením doprovázeným ostrým Severákem. Vítr hučel v komíně, smétal vrstvy sněhu se střechy a točil s nimi před okny, jako by se čerti ženili. Cestou do vesnice na nákup jsem neměl jinou volbu než jít na sever a tak jsem si zvlášť na planině mezi poli užil krásné zimní romantiky. Cesta se tam rychle zaplňovala sněhem a z jazyků už byly pořádné závěje.
     Nejezdím sem autem záměrně, teď v zimě je to riskantní, ale hlavním důvodem pro rozhodnutí, které jsem udělal už před skoro dvěma roky, byly myši, které mi okousaly kabely v motoru a během několikadenního stání auta na dvorku už si pod kapotu začaly nosit trávu a slámu, aby si postavily hnízdo! Tak o takové starosti nestojím, navíc v dřevníku se potom usadila kuna a ve stodole snad druhá, a ty prý dokážou udělat v motoru auta teprve paseku. Autobus má zastávku skoro u mého bydliště v Plzni a tady staví ve vesnici, odkud jdu pěknou procházkou skoro 2 km lesem a mezi poli. Z vyspělé techniky mi tady stačí mobil, notebook a rádio.
     Rádio se minulou noc snažilo, ale nic pořádného neslyšelo. Ráno před východem slunce chodily trochu kanadské majáky, ale jen ty známé, v pásmu MW se jedno překvapení odehrálo až 2 hodiny po východu slunce (!) a přišlo z Kanady: slaboučký signál stanice CHIN-1540 z Toronta mne zaujal italštinou. To je jejich většinový formát každodenního vysílání. Teď přenášeli RAI-1 a když jsem porovnal signál s kmitočtem 900 kHz, ten kanadský měl zpoždění asi 6 sekund.
     Dneska jsem měl možnost promluvit s několika lidmi. Před samoobsluhou mi řekl místní občan ve věku asi 65 let, když vylezl z auta: „Nazdar, to je dneska zima jako v prdeli, co? Zkurvená zima, já už bych se na to vysral!“ Když jsme vešli do krámu, zahlaholil: „Děvčata, to je dneska zima jak v Morně, co?“ A dítěte stojícího hned za dveřmi u kasy s matkou, se zeptal: „Tak jakpak se máš, Martínku? Posloucháš maminku?“
     Komunikace pro dnešní den skončila na zpáteční cestě, kdy jsme si s mladíkem s ošlehanými tvářemi a černým vlčákem na planině mezi poli potvrdili, že tohle je druh počasí, který se nám líbí. Pak už Severák rychle zavál naše stopy, směřující různými směry, a les skryl postavu s batohem na zádech na její cestě k hájovně…

Zajímavá nahrávka z kmitočtu 1503 kHz

Do DX Juke Boxu v pravém sloupci jsem přidal novou nahrávku.
     Před 13. hodinou jsem si všiml silného signálu na 1503 kHz. Byl to srbský vysílač Beograd 202, který má jen 1 kW! Po chvilce se do něj začalo míchat známé bosenské Radio Zavidoviči. Jeho vysílač je už dlouhá léta posunut mimo kanál. Dneska jsem ho změřil na 1502.88 kHz. S úzkým filtrem jdou oba vysílače odladit i přes odstup jejich kmitočtů pouhých 120 Hz, čehož je důkazem nahrávka. Ve 13 hodin vznikla zajímavá situace, že byly jasně slyšet identifikace obou stanic.
     Nejdřív slyšíme Beograd 202, jak hlásí 3 kmitočty v pásmu FM. Po jeho ohlášení „Beograd 202“ je slyšet ID „Radio Zavidoviči – program za sve generacije“. Hlas je poněkud zkreslený, může za to odstup kmitočtů při nastaveném USB. Měl jsem naladěno přesně 1503.00 kHz, tedy na kmitočet Bělehradu.

Majáky v mrazivé noci

Většinou tady píšu o středních vlnách, musím se ale také zmínit o majácích NDB, což je moje další vášeň. V minulých týdnech jsem jim moc nedal, protože jsem tady nebyl a mezitím kolegové – lovci majáků – hlásili co chvíli další zajímavé úlovky. Pro toho, kdo slyší o NDB majácích poprvé: jsou to slabé vysílače, které pípáním své značky v Morse kódu pomáhají letadlům navigovat svoji cestu z bodu A do bodu B.

     Noc ze středy na čtvrtek se docela vydařila, přestože jsem kvůli různým pracovním restům nemohl majákům věnovat to, co bych býval chtěl. Říkal jsem si, že se zaměřím dneska na ty, po kterých už dlouho pátrám. Jsou to norské majáky ze samé severní špičky Skandinávie. Podle dosavadních poznatků jsou slyšet dost vzácně. Ve středu pozdě večer ale dobře chodil finský maják AKU-432 (číslo udává kmitočet v kHz). Ten už je také hodně na severu. Takže to bylo jasné, bylo rozhodnuto: náplní pozdního večera kolem půlnoci budou norské majáky.

Kmitočet prvního (MH-353 Mehamn) jsem hlídal skoro hodinu, pak se velmi slabá značka objevila! Necelých 50 km od něj je další maják BV-399 Bervelaag. Ten se mi podařil za 25 minut. A do třetice maják ze stejné oblasti – VD-342 Vadsoe – odolával jen 15 minut. Neobvyklá nadílka tří velmi vzdálených severských majáků (2420 - 2480 km) mi stačila a tak jsem šel v 1:30 spát, abych byl ráno čerstvý před východem slunce. (Na mapce je norský maják MH-353 vyznačený kolečkem s tečkou; červený křížek označuje moje stanoviště.)

     Mrazivé čtvrteční ráno s teplotou -8 °C bylo opravdu zimní a po 8. hodině začalo mezi stromy hustého lesa na jihovýchodě probleskovat sluníčko. Rádiu se věnuji vždycky alespoň hodinu před východem slunce, kdy se začínají rapidně zvedat příjmové podmínky. Kanadské majáky byly tentokrát v hlubokém útlumu, neobjevil se žádný, tak jsem přešel do pásma MW. Ani tam se žádné zázraky neděly, až po východu slunce se signály některých amerických stanic vylepšily a známá stanice WWKB-1520 z Buffala ve státě New York byla pak slyšet až do 10:30 hod. To je středoevropský čas, pro lepší orientaci, a tak pozdní příjem je možný jen v zimě. Jinak v pásmu MW ani v tzv. X-pásmu 1610-1700 kHz nic moc…

Slunečný zimní den s třpytícím se sněhem vytáhne člověka ven. Ale i bez toho je prý ze zdravotních důvodů prospěšné, aby člověk ušel každý den nejméně 6 km, a to nikoliv loudavě, ale rychle. Tuhle vzdálenost by měl zvládnout za hodinu. Mám v okolních lesích několik takových kratších nebo i delších tras, a tak jsem dneska na jednu z nich vyrazil s foťákem v kapse. Les je posetý stopami jeho obyvatel a ojedinělými šlápotami myslivce a jeho psa. Žádného z obyvatel lesa jsem ale neviděl. Je to jako s lidmi: o živou duši tady člověk nezavadí. Neměl jsem dnes štěstí ani na slečnu na koni. Na jedné lesní cestě jsem ale viděl jejich patrně včerejší stopy. Do krmítka jsem zase nenasypal, ani nezavěsil vedle něj žádnou ptačí pochoutku… nemám vhodný materiál… až zítra je nákupní den…

DX nahrávka stanice z jižní Koreje

Do DX Juke Boxu v pravém sloupci jsem přidal novou nahrávku. Je to stanice KBS (Korea Broadcasting System), vysílač Hwaseong, z jižní Koreje. Slyšel jsem ji už na konci listopadu, teď jsem uloženou UNID nahrávku oprášil a norský DXer Bjarne Mjelde mi ochotně a obratem potvrdil, že se skutečně jedná o korejštinu.
     Na kmitočtu 1134 kHz vysílá sice po většinu dne silný chorvatský vysílač pro Chorvaty žijící na území celé Evropy, ale přes den, kdy se signál špatně šíří, je vysílač vypnut od 7.30 do cca. 14.50 hod. A právě těsně před jeho zapnutím se mi podařilo korejskou stanici na kmitočtu odhalit a nahrát.
     Jižní Koreu už jsem slyšel i na 1386 kHz - Mokpo MBC - a k tomu se váže jak vzpomínka na velkou radost, tak i na docela nepříjemný zážitek. Přestože jsem nahrál ID, která zní tako "MBC", chtěl jsem si to ověřit a tak jsem požádal jednoho japonského DXera, jestli by mohl potvrdit korejštinu na nahrávce (korejští DXeři nejsou známi). Korea a Japonsko jsou, jak známo, sousední země (přes vodu). Jeho e-mailovou adresu jsem měl z nějakého DX bulletinu, kam přispíval. On mi sice odpověděl obratem, ale já jsem nevěřil svým očím. Napsal, že korejštinu nezná a proč předpokládám, že by ji měl poznat. A kde že jsem vzal jeho jméno a adresu, že ho oslovuji? Můj mail byl sice velmi slušný, protože jsem si vědom odlišnosti mentality Asiatů, přesto byl asi obtěžující...
     Příznivé příjmové podmínky v pásmu MW na Asii stále trvají, už se sice vzdalujeme ode dne zimního slunovratu, ale ještě to pořád jde...

Prostředek týdne, pro mne ještě začátek…

Ve středu uprostřed týdne jsem pořád ještě na začátku svého novoročního zimního pobytu na lesní samotě. Minulou noc jsem se dost věnoval rádiu, zvlášť kmitočtu 594 kHz, kde se na konci roku nadobro odmlčel silný německý vysílač. Co je asi slyšet na uvolněném kanálu? Už v úterý odpoledne jsem tam zaznamenal kyjevský vysílač BBC. Po půlnoci se ozvala portugalština a to mne zaujalo. Jak jsem za chvíli zjistil, měl jsem tu čest slyšet poprvé Radio Sim, které patří portugalské společnosti Radio Renascenca. Portugalsko je u nás na středních vlnách vzácnost.

     Když jsem ladil na dlouhých vlnách, narazil jsem na 270 kHz na testovací tón. Bylo 0050 UTC. Na kmitočtu jsou jen dvě stanice: náš ČRo 1 z moravského vysílače Topolná (ten v noci mlčí) a potom už jen Radio Slovo ze vzdáleného Novosibirska. Test měl typický charakter: 5 sekund tón, 5 sekund pauza; to už pamatujeme od doby SSSR. V celou hodinu, když mělo vysílání začít, šel slaboučký signál podle známého zákona schválnosti do úniku a až 2 minuty po celé hodině se objevila řeč. Hlasatel přečetl zprávu o počasí (byl jsem zvědavý, jaká je na Sibiři teplota, ale rozuměl jsem jen slovům „pod nulou“), v 0103 UTC zprávy skončily, zahráli ruskou pop music a pak už se jen mluvilo…
     Ráno jsem zase kontroloval uvolněný kmitočet 594 kHz a zase mne tam překvapil jiný jazyk: slovinština. Radio Odmev s vysílačem o výkonu pouhých 0,6 kW mělo na konci zpráv po 0800 UTC informaci o počasí a jmenovalo tam konkrétně Cerkno, odkud vysílá.
     Počasí bylo dneska ranním tématem: Anglii zasáhla sněhová kalamita a mrazy, a tak např. BBC Radio Scotland na 810 kHz vysílalo informace o uzavřených školách. Kousek vedle, na 882 kHz, vyčlenilo BBC Radio Wales středovlnné vysílače na 882 a 657 kHz pro speciální vysílání s názvem „Special Snow Programme“. Seznam škol, které jsou dnes kvůli kalamitě zavřené, zabral 20 minut! Sněhové zpravodajství bylo slyšet i na dalších regionálních stanicích BBC, zatímco komerční hudební stanice se tím patrně nezabývají…
     Tady zůstáváme bez kalamity, ráno bylo jen -6 °C, čekal jsem větší mráz. A tak vzhůru do nového dne, bude i pracovní, až se podívám do pošty, uvidím, jak bohaté rubriky pro lednové číslo Radio Revue (www.dx.cz) mi redaktoři poslali. Oknem na zahradu vidím nějaký ptačí sněm. To mi připomnělo, že jsem letos ještě nenasypal do krmítka…
     Ještě pár slov k blogu: když jsem na konci roku testoval umístění různých druhů příspěvků, dal jsem sem, co jsem měl při ruce, takže trochu níž najdete i zprávy, které už byly otištěné např. v Radio Revue. Nebudu je mazat, někoho třeba zaujmou, nicméně napříště už by tady měly být spíš věci, které mne aktuálně zaujaly; běžné zprávy z RR by se tady neměly objevovat…

V novém roce

Nový rok 2010 jsem zahájil na „odloučeném DX pracovišti“ dopoledne 5. ledna. Na hájovnu v okrese Plzeň-sever jezdím už třetím rokem. Pěkné místo na samotě v lese, vzdálené 2 km od nejbližší vesnice, poskytuje klid a nerušené rádiové prostředí, obojí tak odlišné od krajského města Plzeň. Díky možnosti připojení k internetu přes mobil tady člověku vlastně už nic nechybí. Mohu odtud i pracovat, což je důležité, protože nejsem ani poživatelem renty, ani jiných bezpracných zisků.

     Nebyl jsem tady tři týdny a je to poznat. Zabydlení spojené s přípravou dřeva na topení, vytažením zásoby vody ze studny (PET láhev na provázku vytáhne čistou vodu, zatímco čerpadlo vytáhne s vodou i rez ze staré trubky) a instalací nezbytného přijímacího zařízení mi zabere čas až do odpoledne a k první kávě si mohu sednout až v 16 hodin, když už se venku stmívá. Při soumraku je v okolí naprosté ticho. Vzpomínám na léto, kdy v podvečer les ožíval zpěvem nesčetných ptačích hlasů a několik kosů na zahradě a dvorku zpívalo jako o život. Teď není na zahradě živá duše, do krmítka nikdo nepřispívá, a jen na vysoké osice vytlouká datel poslední potravu před dlouhou nocí. Kolem projíždí revírník ve svém velkém džípu; jedno ze tří aut, které tady člověk obvykle za den spatří. Slečna na koni dnes zůstala doma nebo zvolila jinou trasu.
     Přivítala mne mírná sněhová nadílka, asi 7 cm se ale snadno prohrábne a odklidí a člověk se trošku zahřeje v mrazu -5 °C. V noci bude hůř. V autobusu z Plzně říkal řidič, který bydlí tady na Kralovicku, že minulou noc měli u nich -13. V Plzni byly s bídou dva.

     V kamnech praská borovice, smrk a modřín, zapnu výpočetní techniku a stáhnu si poštu, která přišla od rána, kdy jsem ji stahoval v 7 hodin ještě v Plzni. Přišlo nebývalé množství zpráv, na které je třeba odpovědět. Vyřizování pošty je žrout času, člověk by tím mohl klidně strávit celý den. Večer poslouchám při psaní Island na DV 189 kHz.
     První den a večer jsou vždycky trochu zmatené, člověk se nemůže rozhodnout, kdy bude sedět u rádia a kdy bude spát. Cyklus jakéhosi „DX kempu“, kterým tohle místo vlastně také je, se vytvoří až za několik dní. Navíc zlobí připojení k internetu, večer je to většinou obtížné. Snad bude ráno moudřejší večera…