Včera ve sněhovém objetí, dnes už v zajetí

Vzpomínám na léto a jeho barvy. Třeba na třešně mezi zelenými listy nad rybníčkem na zahradě. Někdy v klidném letním podvečeru nad třešní zapleskala křídla a na rybníček se snesl párek divokých kachen. Na nejvyšším smrku se už skoro za tmy rád usazoval výr, houkal a když jsem se ho snažil napodobit, přiletěl si prohlédnout vetřelce zblízka. Zakroužil nad dvorkem a sedl si na modřín na druhé straně. Tam mne pak do noci vyvolával zase jiným, chechtavým hlasem.
     Teď má příroda jen dvě barvy. Korunu tomu nasadilo sněžení posledních dvou dní. Zakrylo i poslední nevýrazné barvy, které ještě někde zbyly. Dnes ráno mne čekaly další tři centimetry nového sněhu, abych si zopakoval včerejší rozcvičku. Sníh padal drobně celý den jen s malou přestávkou kolem 2. hodiny po poledni. To se obloha začala nesměle protrhávat a dokonce vykouklo na chvíli slunce.
     Na pondělní pracovní směnu jsem si naplánoval „práce v lese“. Od 10 do 14 hodin jsem řezal, nakládal a přivážel dřevo ze suchých stromů, které v okolí popadaly. Ve sněhu to není právě ideální, ale je to lepší než v třeba v dešti. Před vstupem do mrazivé krajiny jsem se zahřál skleničkou tequily z horkého Mexika, kterou mi přinesl Ježíšek.
     Před tím ráno jsem neopominul pravidelné rádiové sezení. Dnes přineslo lepší signál kanadské dětské stanice CJEU-1670 než včera. Děti zpívaly „We Wish You a Merry Christmas and a Happy New Year“. Jestli si chcete na Vánoce také zavzpomínat, zpívejte první část o Vánocích třikrát a druhou část o Novém roku jednou. Jinak se rádiové vlny dnes ráno nijak nevyznamenaly a já pořád čekám na ten Den D.

Když jsem ráno vyjel s vozíkem ze dvora na cestu, vzpomněl jsem si, že v neděli před večerem jsem tam objevil ve sněhu stopy podkov. Dívka na koni projela, aniž bych si jí všiml. Stopy šly jen jedním směrem, už se stmívalo, bylo jasné, že zpátky už stejnou cestou nepojede. Všiml jsem si, že na sněhu je pěkně vidět, jak kůň klade kopyto zadní nohy přesně do stopy nohy přední. Jen když mu trochu nevyjde krok nebo mu nohy na sněhu uklouznou, jsou vidět dvě stopy vedle sebe. Těžkému zvířeti to tady dost klouže, protože pod sněhem je led. Když se podkova sklouznutím otře o sníh, je někde vidět ve stopě hnědé šmouhy – zbytky podestýlky. Stáj patrně nebude daleko…
     Dneska vrstva sněhu dosáhla hodnoty (skoro 20 cm, v závějích mnohem víc), kdy už se sem nikdo neodváží autem. Jsem rád, že ani já jsem si ho sem nevzal. Lokalitu je možné označit za odříznutou. Odpoledne, když jsem tahal vodu ze studny, ještě dřív, než jsem je spatřil, už z dálky jsem slyšel dva lyžaře na běžkách. Byli místní, z vesnice, protože se bavili o bývalém hajném, nazývali ho jménem a věděli, že tady sloužil 35 let. Když první lyžař narazil na mé stopy napříč cestou, vykřikl směrem ke druhému: „Tady někdo šel!“. Jako kdyby objevil stopy Yettiho…
     Zítra v úterý tady budu týden. Zatím se pořád něco děje, přestože příroda spí tím nejhlubším spánkem…