Třináctý den měsíce

Ze dne s tímhle číslem mám obvykle trochu obavy. Ten dnešní sice ještě neskončil, ale zatím žádné neštěstí – naštěstí - nepřinesl. Hned po ranním rozbřesku se ukázalo, že všechno kolem se obalilo bílou námrazou. Namrzlá mlha spolu s větrem vytvořily na větvích stromů, keřích i trávě dlouhé, jemné špičky. Některé větve vypadají jako husté bílé kartáče. Teplota -6 stupňů dovolila téhle pohádkové nádheře udržet se celý den.
     Ranní rozjezd s rádiem byl víceméně v mezích minulých dní, při zavítání do pásma 49 metrů mne před 9. hodinou překvapil slabý, ale jasný signál brazilského Radia Nacional da Amazonia na 6185 kHz. Hledal jsem tam Mexiko, ale to byla asi ta ještě slabší stanice v pozadí s trochu ujetým kmitočtem vysílače. Ujelo to zase i Maroku na 594 kHz, vysílač se usadil po nějaké době opět na 595 kHz. Skoro až ve 13 hodin byl ještě slyšet ruský maják AR-1080 Bužarovo s trojitou identifikací. V pásmu MW se čínské stanice dnes po poledni snažily, vysílání China Radio International v ruštině na 1521 kHz bylo slyšet už krátce po 13. hodině, o čtvrt hodiny později už se začal ozývat mnohem slabší vysílač Tianjin, umístěný jižně od Pekingu na 1386 kHz. Bylo ale netypické, že tenhle vysílač se asi po půldruhé hodině zase vytratil…
     Dneska byl nákupní den a tak jsem se zase vydal do vesnice na severu. Tady za okrajem lesa je docela klid, ale nahoře na planině to zase foukalo, i když Severák neměl dneska takovou sílu jako v pátek. Teprve ve vesnici jsem si uvědomil, kolik vlastně napadlo sněhu. Každý měl u domu metrové hromady a tam, kde sníh shrnovala na veřejném prostranství u samoobsluhy mechanizace (patrně traktor ze zemědělského družstva), tam byla hromada dvoumetrová.
     Samoobsluha dneska zela prázdnotou, přesto se člověk dozvěděl něco posledních zpráv. Nejdřív jsem chtěl požádat o ukrojení uzeniny, ale se zmrzlým obličejem jsem jen obtížně artikuloval. Paní prodavačka povídá: „To se vam vůbec nedivim, než sem dojdete, to musíte bejt jako rampouch. Tam nahoře na tej rovině, tam je to nejhorší. My to tady máme kousek a ráno jsme přišly zmrzlý jako – ani nechci říct co.“ Přišla další zákaznice a povídá, že včera v Kožlanech dostal pán infarkt, když uklízel sníh. Bohužel to nepřežil. Sotva jsme stačili tenhle příběh probrat a už přichází zvenku další paní a hned od dveří volá: „Ženský, co se tady stalo? Prej tady ráno před šestou blikalo u samoobsluhy policejní auto!“. Ženy ale nevědí nic, prý přicházejí do krámu až v 6:45 a všechno tady bylo v pořádku.

Protože jsem už dneska neplánoval žádnou delší vycházku, prodloužil jsem si cestu z nákupu trochu oklikou lesem. V hlubokém sněhu se ale jde těžko, na pěšině jsem na kritických úsecích trochu pošlapal běžkařům stopu. Také bych chtěl mít takové terénní auto, které se podle stop včera prohánělo po lese a po stráni. Patrně myslivec objížděl krmelce nebo posedy. Večer asi v 9 hodin jsem slyšel ránu od nejbližšího posedu. V lese mne překvapilo velké množství stezek, po kterých chodí srnky. Myslel jsem si, že jich mají jen několik a na nich že se odbývá veškerý provoz v okolí. Zajíci chodí nazdařbůh všude, kde si zamanou, všechno pošlapou, akorát když jim člověk nebo auto vyšlápnou cestičku, tak se jí vychytrale drží a chodí po ní všichni. Teprve na sněhu člověk vidí, co se vlastně v lese děje…