Polední zjevení na lesní cestě

Úterní počasí je ve znamení stabilizace. Větší mrazy, které měly podle předpovědi přijít, se nakonec nekonaly a celodenní teplota kolísá kolem -5 stupňů. V noci poprvé nesněžilo a už je druhý den bezvětří, proto sníh drží i na nejslabších větvičkách stromů a všechno kolem je bílé.
     Nástup na ranní směnu do lesa byl zase v 10 hodin, tentokrát ale nadšení vydrželo jen dvě hodiny. Hluboký sníh si vyžaduje příliš velké oběti. Přinášení dřeva k přístupové cestě a převážení na vozíku je poměrně vysilující a tak mi stačily tři jízdy a řekl jsem si, že zítra je taky den… Motorová pila není v mém skromném vybavení, to se skládá z jednoruční rámové pily, malé sekerky a provazu, který dřív sloužil jako autolano, než se přetrhl.
     Pondělní večerní rádiová seance se moc nevydařila, patrně si únava po práci v lese vybírala svoji daň. Několikrát jsem se přistihl, jak klimbám u stolu a když jsem pak zjistil, že už skoro hodinu nevnímám, co se děje na pásmu, nechal jsem toho a půl hodiny po půlnoci jsem šel spát.
     O to dřív jsem vstával. Po ranní hygieně se jdu vždycky z koupelny podívat ven na zápraží, jestli je všechno při starém nebo jestli během noci došlo k nějaké změně. Sníh nepřipadl, mráz je pořád stejný, tma také, ze vzdálené vesnice slabě problikává okrajem lesa poslední v řadě pouličních lamp. V místnosti je 16 stupňů, ale v kamnech začne za chvilku praskat a bude příjemněji.
     Ze všech pásem, která jsem ráno sledoval, mne nejvíc zaujalo MW. Evropské stanice už ani nevnímám, zajímají mne ty zámořské. Bylo tam dnes pěkně živo. Na 1670 kHz běžela neobvyklá, snad náboženská relace, kde muž, asi pastor, něco trpělivě vysvětloval pokorné věřící ženě. Nedovedl jsem určit, jestli mluvili anglicky, ta žena patrně dost špatně, signál nebyl dobrý, mluvili jen krátce. Potom zazněla píseň, řekl bych indiánská, s doprovodem jen bubnu. A pak už se na kmitočet vnutila kanadská dětská stanice CJUN, kterou teď slyším každý den.
     Na 1660 kHz se mluvilo korejsky, ano, to už známe, vysílá tam WWRU z New Jersey s relacemi pro korejskou menšinu. Na 1690 kHz se míchaly dohromady dvě nebo tři stanice, nakonec do popředí vylezla stanice se sportovním pořadem, což by mohlo být WPTX z Marylandu. Na 730 kHz hrála poměrně silná stanice pop nonstop, patrně to bylo CKAC z Montrealu. Po východu slunce tyhle ne právě běžné stanice rychle zeslábly a zůstala jen stará známá garda. Po 9. hodině mne překvapil docela jasný signál s italskými zprávami z torontského CHIN na 1540 kHz.

Slečna na koni projela ve 12:18. Právě jsem se vrátil z lesa a spatřil jsem ji náhodou postranním oknem kuchyně; hlavní dvě okna vedoucí na cestu jsou částečně zamrzlá. Na mrazivou vyjížďku si tentokrát vzala hnědou koženou bundu s kožichem uvnitř, jockeyskou čapku nahradila obyčejným šedým kulichem. Chtěl jsem vyjít ven, ale pak jsem si to rozmyslel, aby se nestalo to, co minule. Prve jsem náhodou otevřel dveře, aniž bych tušil, že kůň s jezdkyní jsou právě naproti na cestě. Dveře obvykle vrznou a zapraskají. Ten nepříliš silný zvuk ale v tichém okolí způsobil, že kůň se poplašil, postavil se na zadní a ve skocích se začal otáčet dokola jako v rodeu. Když se trochu uklidnil, začal jsem se omlouvat a dívka, naštěstí pořád v sedle, řekla: „To je dobrý, on to jenom nečekal.“ Jurášek ještě chvíli nervózně frkal, slečna si srovnala posunutou červenou jockeyskou čapku a už v klidu vjeli do lesa. Událost ale nevypadala pěkně, když kůň jančil, už jsem v duchu viděl, jak dívka leží na zemi s otřesem mozku nebo zlomenou nohou a já ji musím odnést dovnitř, abych ji ošetřil…
     Odpoledne, když už se šeřilo, projela skupina pěti lyžařů. To je na zdejší poměry neobvyklý provoz. Ten naštěstí houstne jen párkrát v roce: při houbařské sezóně, když je na blízkém poli kukuřice a pak, když napadne hodně sněhu. Auto tady nezasmrdělo dneska zase ani jedno…