Sibiřský Jakutsk na 7230 kHz

Další ze série vzdálených zimních signálů je ze Sibiře. V bývalé Jakutské oblasti jsou místa s nejniž-šími teplotami na celé zeměkouli. Naměřili tam až   -72 °C! Samotné hlavní město Jakutsk mezi ně naštěstí nepatří, tam naměří maximálně kolem -45 °C, ale i to prý stačí, člověku není radno pohybovat se venku déle než 20 minut. I když má na sobě oblečení v několika vrstvách, na nohou boty ze sobí kůže, kožich z ovce a z hlavy jsou mu vidět jen oči, u Jakutů asi z toho důvodu spíš ve tvaru štěrbiny...
     A tak i ze vzdálených rádiových signálů dýchá zima, zvlášť když slyšíte v místních zprávách o počasí cifry, které překračují čtyřicítku. Na 7230 kHz přenáší vysílač v Jakutsku pořady Radia Rossii a do nich vstupují několikrát denně místní, tzn. republikové relace. Připravuje je státní společnost GTRK Sacha. Vysílají se pod názvem Radio Rossii Sacha. Proč Sacha? Tak se jmenuje republika, součást Ruské federace.

     V dobách SSSR to byla Jakutská oblast, jedna z mnoha oblastí Sovětského svazu. Po jeho rozpadu vznikla v roce 1992 Republika Sacha a připojila se k Ruské federaci. Tam je označována také jako Republika Sacha (Jakutia). Jako jiné postsovětské republiky a oblasti si uchovala dvoujazyčnost. Kromě ruštiny se tam mluví jazykem sacha, což je novější název pro jakutštinu. Ta patří mezi turkické jazyky a je to vlastně jakási sibiřská turečtina. To je asi jeden z mála užitečných pozůstatků po Sovětském svazu, kde všechny jeho republiky musely používat kromě svého jazyka také ruštinu, kterou si víceméně zachovaly dodnes. Díky tomu můžeme rozumět i rozhlasovému vysílání z Tatarstánu, Uzbekistánu nebo Jakutska.

Radio Rossii Sacha má poněkud komplikovaný vysílací rozvrh. Budu se snažit ho tady interpretovat v čase UTC (tj. SEČ minus 1 hodina, v samotném Jakutsku je místní čas UTC + 10 hodin):
     Denně 2210-2300, po-pá 0810-1200, 2110-2200, pá-so 2110-2200, 2310-2400, so+ne 0010-0100, 0210-0300, 0310-0355,    ne-čt 2020-2200 UTC.
     Na mapě je Republika Sacha vyznačena červeně. Zasahuje do tří časových pásem. Hlavní město Jakutsk je ten žlutý puntík.

Na nahrávce slyšíme nejprve jakutštinu (patrně předpověď počasí), následuje předpověď počasí v ruštině, začíná slovy „V gorodě Jakutske zavtra...“ a předpovídá teplotu -37 °C. Po dalším předělu je ohlášen závěr vysílání: „Vy slušali Radio Rossii Sacha...“ a přepíná se na zprávy Radia Rossii z Moskvy. Tam je 13 hodin, v Jakutsku 19, u nás 10, UTC 9... ach, ta časová pásma...

Radio Rossii Sakha RUS 7230 kHz

IBF z Itálie na 5000 kHz

Časovou stanici z italského Torina jsme slýchávali před lety, ale pak se její život naplnil a ona zmizela, jako některé další. Ale letos v listopadu se zase objevila. Nikoliv oficiálně, ale jako vzpomínka.
     Celé to vyšlo z iniciativy italských radioamatérů či DXerů a s přispěním náboženského Radia Maria. Chtěli nějak využít zajímavého data 11.11.2011 a tak spustili vzpomínkové vysílání časové stanice IBF. Použili patrně původní nahrávku z archívu, protože mužský hlas je totožný s tím, který jsme před lety slýchali. Chybí sekundové impulsy, to asi bylo technicky obtížné zvládnout, navíc smyčka byla v listopadu dlouhá 1:09 min., takže ani minutový interval hlášení nesouhlasil.

     Vysílání mělo probíhat 1 měsíc, tedy do 11.12., ale ještě před Vánocemi bylo stále slyšet. Navíc přidali identifikaci v morse: „IBF IBF IBF 1700“. Co znamená ta cifra 1700, to je mi záhada, snad časový údaj 17:00 hodin, který se na někdejší nahrávce zachoval?
     Hlášení probíhá mužským hlasem v italštině, francouzštině a angličtině a říká se v něm, že vysílání časového a kmitočtového etalonu IBF provozuje národní elektrotechnický institut Torino.

Na nahrávce bychom se neměli nechat splést sekundovými impulsy a částečně slyšitelným dalším hlášením. Ty pocházejí z amerického časové stanice WWV.

IBF, Time Station, Italy 5000 kHz

Radio Pomorje, Archangelsk 6160 kHz

Zimní období sebou přináší různá překvapení i zajímavé zážitky na krátkých vlnách. A jako bychom neměli zimy dost, často se díváme do polárních oblastí na severo-východě i na Dálný východ. Rozložení dne a noci je v zimě pro rádiové vlny příznivé.
     Když se to podaří a také kmitočet je volný, mohou se objevit stanice z větších dálek. V prosinci jsem na stupnici přijímače zaznamenal zajímavé signály ruských stanic až z Dálného východu. Kmitočty byly nízké, vlastně výhradně v pásmech 41 a 49 metrů, které se v Rusku pro šíření regionálních či lokálních vysílání používají.
     Nejvzdálenější vysílače, které jsem slyšel, jsou ve městech Petropavlovsk Kamčatskij (Radio Rossii, 6075 kHz, Kamčatka), Arman (Radio Rosii, 5940 kHz, oblast Magadan) a Jakutsk (Radio Rossii, 7230 kHz, Republika Sacha, Sibiř). Z bližších vysílačů to byl Mončegorsk (Radio Rossii, 5930 kHz, oblast Murmansk) a Archangelsk (Radio Rossii Pomorje, 6160 kHz).
     Jak je vidět, všechny stanice sice přenášejí celostátní program Radio Rossii, ale všechny (snad až na Murmansk) vysílají i vstupy regionálních pořadů, které jsou z pohledu DXera vždycky nejzajímavější. Z oblastí Kamčatky a Magadanu jsem zatím neměl na regionální vysílání štěstí, ale slyšel jsem vysílání z Jakutska a Archangelska. O tom druhém je tenhle článek.

     Archangelsk leží pěkně daleko na severu, až na 64. stupni severní šířky a jeho oblastní vysílání se jmenuje Radio Pomorje. Připravuje ho GTRK Pomorje, což je státní televizní a rozhlasová společnost, která působí v Archangelsku. Vysílání se také hlásí jako Radio Rossii Pomorje, protože vlastně patří pod tuto stanici s celostátní působností. Jako u nás např. Český rozhlas Sever. Kdybychom měli moře, tak by i u nás možná byl Český rozhlas Přímoří.
     Pomorje vysílá na 6160 kHz v těchto časech: od pondělí do pátku 0310-0400, 0910-1000 a 1410-1500 UTC. V sobotu a v neděli 0610-0700 a 0810-0900 UTC. Čas UTC je o 1 hodinu méně než náš středoevropský čas SEČ, tzn. 0310 UTC = 4:10 SEČ (ráno!). V Archangelsku je v té době 7:10 hod. Stanici jsem slyšel při relacích v 0810 (v neděli) a ve 1410.

     Na nahrávce je slyšet znělka a po ní identifikace: „V efire Radio Rossii Pomorje“ (výslovnost = Pamorje). Následuje ohlášení v místním jazyce (karelština?) a potom v ruštině „Radio Pamorje pradalžajet svaju rabotu...“. Nahrávka je z nedělního dopoledního pořadu. Ve všední dny odpoledne (nebo spíš u nich už večer) se hlášení v místním jazyce neobjevuje.

Radio Pomorye, Arkhangelsk RUS 6160 kHz

Radio Seagull, test na 1395 kHz

Mezi svými staršími nahrávkami jsem našel holandské hudební Radio Seagull, o kterém jsem se zapo-mněl zmínit v listopadu. V té době vysílalo zkušební relace na kmitočtu 1395 kHz v pásmu středních vln.
     Nebylo to zkušební vysílání ledajaké. Kmitočet si vybrali proto, že je po celý den až do večera prázdný a přes noc také. Potřebovali vyzkoušet různá místa, odkud mohou vysílat s různými výkony. Je třeba připomenout, že Radio Seagull (Racek) vysílá společně s Radiem Waddenzee z lodi zakotvené v jednom z holandských přístavů. Tam vysílají s řádnou licencí na kmitočtu 1602 kHz. Radio Seagull vysílá v noci, Radio Waddenzee přes den. Na volné moře nevyjíždějí, to se ale teď mělo po dobu testů změnit.
     Radio Seagull si zvolilo volný kmitočet 1395 kHz, vzalo na palubu ještě jeden vysílač a provedlo sérii tří testů. Každý trval zhruba týden a loď přejížděla mezi různými místy u pobřeží Holandska a měnila vysílací výkon vždy po několika dnech.

     Vysílání je zaměřeno asi spíš na jihovýchodní pobřeží Anglie než na Holandsko. Proto je také vysílání v angličtině. Výkon vysílače při testu byl maximálně asi 5 kW. Na webové stránce Radia Seagull byly veškeré informace a výzvy k posílání poslechových zpráv.
     U nás byl příjem překvapivě dobrý, sice během dne poněkud kolísal, ale ve špičkách by svou kvalitou asi každého překvapil. To je slyšet i na připojené nahrávce, kde je kompletní identifikace. Testy skončily a od té doby už se Radio Seagull na 1395 kHz neobjevilo. Byl to ale zajímavý zážitek poslouchat zase rozhlasovou stanici vysílající z volného moře...

Radio Seagull HOL 1395 kHz

Radio Merkurs, Riga - 1485 kHz

Když jsem 7. prosince před 10. hodinou dopolední ladil na přijímači přes kmitočet 1485 kHz, zaslechl jsem německou píseň, takový ten, jak se říká, šlágr nebo cajdák, jaké hrají holandské pirátské stanice. Poznal jsem německého zpěváka Heino, a kdo ho zná, ví, co mám na mysli. Následovala další podobná skladba a další, dokonce zazněl i podobný šlágr v holandském provedení. Řeč žádná, jen nával těchto písní, jedna za druhou. Sice mne napadlo, jestli se nejedná o vzácnou stanici Radio Merkurs, protože jsem slyšel, že hraje různé styly, i ruské polooperní pěvce pop music, ale nevěřil jsem, že by stanice byla slyšet teď, dopoledne. Slyšel jsem ji před dlouhou dobou jen krátce pozdě odpoledne.

     V 10:15 se konečně ozval mužský hlas a v jazyku, který připomínal finštinu nebo estonštinu, skutečně ohlásil „Merkurs Radio“. Řekl asi dvě věty a zase se hrálo dál. Přestože jsem měl tuhle stanici naladěnou v pozadí při jiné práci až do odpoledne, jiné ohlášení ani řeč už jsem neslyšel. Postupem času se objevily i angloamerické oldies. Signál se ztrácel, zase objevoval a jen pomocí rámové antény jsem mohl zvolit takový směr, aby nerušila berlínská stanice Oldiestar Radio svým intenzívním šumem, protože vysílá v systému DRM. Nejlepší směr byl 40 stupňů, tak byla berlínská stanice, jejíž signál přichází přímo ze severu, skoro úplně potlačena.

     V jedné chvíli jsem zažil překvapení. Předehra k další skladbě vnucovala silně myšlenku, že se chystá Karel Gott s písní „Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš?“. Ano, byl to on a dokonce v češtině. To bylo určitě po několika letech poprvé, co jsem zase slyšel v cizím rozhlase zpívat českého zpěváka česky.

     Radio Merkurs vysílá z Rigy v Lotyšsku na 1485 kHz výkonem 1 kW. Je to stanice naprosto ztracená mezi desítkami dalších evropských stanic na tomhle přeplněném kmitočtu. V západních Čechách jsou tam většinou slyšet vysílače sítě AFN pro americké vojáky v Německu a několik let je kmitočet zahlušen již zmíněným šumem DRM z Berlína.
     Odpoledne se signál z Rigy ztratil. Zkoušel jsem to druhý den ve stejnou dobu dopoledne, ale po Merkursu ani stopa. Marně jsem čekal až do odpoledne. Třetí den byl naopak zase slyšet, ale ne tak, jako první den. Někdy se prostě na člověka usměje štěstí.
     Nahrávka hlášení se mi nepodařila, ale pokušení nahrát Karla Gotta jsem neodolal. Alespoň mám Radio Merkurs na nahrávce v téhle podobě, identifikace se mi možná podaří jindy.
     Internetová stránka Radia Merkurs je jednoduchá, také informací tam moc není. Ze samotné stránky není možné spustit stream, ale přes TuneIn to jde. Je zajímavé, že na stránce ve fóru probíhá celkem živá diskuse každý den. O čem si tam posluchači píší, to se mi ale z obtížných textů v lotyšštině nepodařilo zjistit...

Na nahrávce je Karel Gott. Toho každý pozná. Že se jedná skutečně o Radio Merkurs z Lotyšska, tomu snad laskavý čtenář uvěří. Ve druhé polovině nahrávky začíná z pozadí vystupovat DRM šum z Berlína.

Radio Merkurs LVA 1485 kHz

První sníh

Loni to bylo 23. listopadu, kdy jsem se ráno vzbudil a přestože slunce ještě nevyšlo, okny pronikalo neobvyklé světlo. První sníh. Letos přišel až na Mikuláše, v noci z 5. na 6. prosince. Nebylo ho moc, přes den se neudržel, druhý den zase napadl a zase zmizel. Letošní zima tedy začíná docela pomalu. Ale v posledních letech bylo nejvíc sněhu v lednu a únoru, tak uvidíme, jaké to bude letos.
     Obstaral jsem si 50 kg briket, je to sice jako když plivne, ale na udržování ohně přes noc nebo když nejsem půl dne v domě, to postačí. Těch briket je asi 90. Jedna briketa vydrží 7-8 hodin, to už mám vyzkoušené. Není příjemné pořád zatápět, protože měkké dřevo rychle vyhoří a o tvrdé je v tomhle kraji nouze. Alespoň tedy v oblasti, kterou mám pod dohledem a odkud dřevo svážím.
     Na zimu jsem se vyzbrojil také novými botami z armádního výprodeje. Jsou to úplně nové, vysoké, důstojnické boty se zimní filcovou výplní. Je to krásný výrobek značky Svit z pravé kůže a bytelnou, kovem vyztuženou podrážkou s hrubým zimním vzorem. Za 500 korun byly skoro zadarmo, protože kvalita je vidět na první pohled. Armáda se prostě neošidí a na svém vybavení nemusí (nebo spíš nemusela) šetřit.

     Dny jsou teď krátké, ráno je tma skoro do 8 hodin a odpo-ledne znovu od 16. Člověk musí přizpůsobit svůj denní režim, když chce venku něco udělat, připravit dřevo, jít na zdravotní vycházku apod. Okolí hájovny je teď docela smutné, když je bez sněhu, s holými stromy a v celodenním šeru, nikde není vidět živou duši, a to včetně zvěře a ptáků. Jen jedno překvapení jsem zažil minulý týden: když jsem vyšel po cestě na okraj lesa, najednou slyším asi 50 metrů dál praskot a z lesa se na pole vyřítilo stádo muflonů! V prvním okamžiku jsem si myslel, že to jsou srnky, ale pak jsem mezi nimi uviděl statné samce s tlustými, zatočenými rohy. Slyšel jsem, že se v kraji vyskytují, ale za celé čtyři roky, co tam jsem, jsem je nikdy neviděl. Až teď, a docela blízko u hájovny. Ve stádě mohlo být možná 20 zvířat.
     Jiná překvapení se nekonala, ale je to asi i dobře, protože hlavní předností tohohle místa je jeho celodenní klid, který člověk z města musí nutně ocenit. A až napadne skutečně vrstva sněhu a přikryje kraj, bude to zase ta pohádka, kterou mi tam bylo dopřáno už několik let za sebou zažít...

Smrt krásných sršňů

Na půdě hájovny si letos sršni vystavěli velké hnízdo o velikosti asi 50x40 cm. Je známo, že na podzim celá kolonie vymře a přezimují jen královny, zalezlé kdesi v díře v zemi či za trámem. Na jaře postaví první plástev, nakladou do ní vajíčka a vypěstují první dělnice, které se pak postarají o dostavbu hnízda, dalších pláství a vychovají larvy.
     Letos jsem pozoroval značné snížení aktivity sršňů na začátku října. V jeho druhé polovině se několik jedinců motalo po půdě nebo se snažili dostat ven sklem vikýře. Svoji obvyklou cestu škvírou ve štítu domu už nebyli schopni nalézt. Když jsem 25. října vylezl na půdu, našel jsem jen tři sršně pod sklem vikýře. Jejich odchyt do skleničky nebyl obtížný. Rozhodl jsem se, že si je převezu do Plzně do paneláku, abych zjistil, jak dlouho budou ještě žít, když budou mít potravu a vyšší teplotu. V přírodě patrně umírají z nedostatku potravy a vlivem nízké teploty.
     Ve sklenici v paneláku sršni ožili, bručeli, létali, snažili se dostat ven a s chutí požírali jablko. To trvalo po zbytek října a celý listopad. Poslední listopadový den ale bylo vidět, že jen pomalu lezou a ve sklenici už nelétají. Ráno 1. prosince už nejevili známky života. Jejich rychlé úmrtí si neumím vysvětlit. Došlo k němu kvůli otravě z kousku jablka, které bylo asi týden staré a už patrně trochu nahnilé? Nebo skutečně přišel jejich čas, který se nedá odvrátit? Asi bude třeba pokus zopakovat příští rok.
     Sršeň je krásný hmyz, kterého příroda stvořila naprosto dokonalého (viz obrázek). Zoologové dávají přednost názvu sršeň obecná (Vespa crabro), ale i tvar „ten sršeň“ pravidla připouštějí. Navzdory předsudkům, o jak nebezpečný hmyz se jedná, není třeba se sršňů bát. Nejsou agresivní, stejně jako nejsou agresivní vosy. Můžete je pozorovat ze vzdálenosti 30 cm a oni si budou hledět svého a vás si nevšimnou. O tom jsem se mohl letos mnohokrát přesvědčit a tak jsem si názor na tyhle dva druhy hmyzu zásadně opravil.

     O tom, že sršni nám nemusejí nahánět hrůzu, pojednává i text odborníka na hmyz Bohumila Měšťana:
     "Sršni jako takoví nebezpeční v jistém smyslu jsou, ovšem jejich užitečnost spočívá v tom, že fungují jako regulátor v přírodě. Takové průměrné sršní hnízdo, kde žije 400-700 jedinců, spotřebuje denně 500 až 1000 g hmyzu, vesměs neužitečného, škodlivého nebo nepříjemného.Vzhledem k tomu, že potravou sršňů je zejména dvoukřídlý hmyz, kam patří mouchy, všelijaké obtížné bodalky, dále komáři, střečci a ovádi, je zřejmé, že sršni vykonávají v přírodě dosti důležitou regulační činnost.
     U nás ještě nepostoupila legislativa tak daleko, ale například v Německu jsou sršni chráněni. Je tam zákonem chráněno sršní hnízdo, tzn. likvidace sršního hnízda je trestána pokutou 50 000 eur. Takové právní podmínky u nás chybí, náhled na sršně je stále zastaralý, že je to nebezpečný hmyz, kterého je třeba se bát. I když třeba, v rámci sršní komunity, se nacházejí také sršní samci, kteří vůbec nejsou vybaveni žihadlem - žihadlo je víceméně doménou samiček, protože vzniklo z kladélka (ovipositoru), které samci nemají. Přesto se někdy stává, že dochází k hubení čistě samčích kolonií, což je samozřejmě nerozumné a přírodě to vůbec neprospívá.
     Jak ale laik pozná, že se jedná o kolonii samců a že se nemá čeho obávat? Sameček se rozpozná tak, že je velký asi jako dělnice, ale je subtilnější, drobnější, má zajímavě uspořádaná tykadla - ta tykadla jsou černá, ohnutá do stran a nahoru, jako turecké šavle, jeho zadeček má 7 dobře viditelných článků a není zakončen do špičky, jako u dělnic nebo královny, ale je kulatý. Má větší vznosnou plochu křídel, je to dobrý letec. Jiné rozpoznávací znaky nejsou. Toho samečka si můžete bez obav položit na dlaň, nemá čím by vám ublížil.
     Kategorie sršních samců je nesmírně zajímavá. Když přijde čas jejich pohlavního zrání a vývoje konečné etapy, kdy mají prokázat své opodstatnění, jsou velmi vábeni feromony královen. Rádi létají a pytlačí v cizích vodách. Sršní sameček přilétne k cizímu hnízdu, ovšem tam je u vchodu stráž dělnic a jeho život rychle končí, protože on se oproti dělnicím nemá čím bránit. Proto se pod sršními hnízdy válí spousta pobodaných samečků. Takže samečci u cizích hnízd prakticky nemají šanci."

Neobvyklý úkaz na FM

Ve čtvrtek 10. listopadu jsem pozoroval neobvyklý úkaz v pásmu FM. Šlo o tak výraznou změnu příjmových podmínek, jakou jsem ještě asi nezažil, přestože už jsem strávil během svého života pěkných pár stovek hodin při sledování stanic v tomhle pásmu.
     Jelikož mám nově zřízené přijímací zařízení pro FM, sledoval jsem během týdne od 3. do 11. listopadu příjmové podmínky víceméně celodenně, abych si udělal představu, co je možné v mé lokalitě přijímat. Rádio bylo zapnuté, během dne běželo jako zvuková kulisa na pozadí mých různých činností a naladěny byly obvykle kmitočty, na kterých bylo možné očekávat nějaký hodně vzdálený vysílač.
     Ve čtvrtek 10. listopadu jsem se zaměřil na berlínský kmitočet 95.8 MHz (RBB Radio 1, vzdálenost 285 km). Přes poledne byl signál poměrně slabý s častými úniky, někdy zesílil, ale ne natolik, aby naskočilo RDS. Nechal jsem tedy rádio hrát, mezitím jsem dělal něco jiného a po chvílích jsem se chodil dívat na stupnici, jestli nenaskočilo RDS (když jednou naskočí, už na displeji zůstane). Ale nic takového se nestalo, signál pořád kolísal...
     Shodou okolností jsem byl potom poblíž přijímače asi půl hodiny, když se to stalo. V 15:29 hod. najednou signál během asi 15 sekund zesílil natolik, že naskočilo RDS. V dynamickém PI se střídaly dvě řádky: RADIO1 a VOM RBB. Rychle jsem spěchal pro foťák, ale nemusel jsem spěchat, protože signál se držel v síle skoro na plný S-metr celých následujících 15 minut! Napadlo mne, že mám zkrat na anténním svodu a že nějakým jeho pohybem došlo k nápravě, nebo snad že na vysílači byla údržba a teď byl zapojen na plný výkon. Jakoby někdo odsunul jakousi stínicí desku a signál naplno zasáhl anténu. Po 15 minutách přišel první únik, ale za chvilku byl signál zase skoro na plný S-metr.

     V té době už jsem ladil další kmitočty a na 87.9 MHz jsem objevil berlínskou stanici Star FM, jejíž vysílač má výkon jen 1 kW! Takže to nebyla náhoda. Příjmové podmínky ze severu se skokem zlepšily a trvaly asi dvě hodiny. Ze severu značně zesílil vysílač Radia Szczecin (Štětín, 386 km) na 92.0 a na displeji se pravidelně rozsvěcovalo jeho RDS (dřív byl signál jen slabý a roztřesený), objevil se i další vysílač ze Štětína – Radio Zet na 95.2 MHz.
     Těšil jsem se na večerní, případně noční a ranní poslech, ale kolem 18. hodiny se příjmové podmínky už značně zhoršily a večer byl stejně nevýrazný, jako ty před ním během uplynulého týdne. Kdybych nebyl u přijímače odpoledne, ani bych netušil, co se během těch pár hodin odehrálo...

První dojmy z pásma FM

S podzimem asi není od věci zaměřit se z DX pohledu i na pásmo FM. Zvlášť pro mne to může být zajímavé, protože už jsem ho delší dobu (několik let) zanedbával, přestože dobře vím, že i tam je možné se dočkat překvapení a výborných zážitků.
     V minulém příspěvku jsem popsal sestavení nového teleskopického stožáru, který má délku 10 metrů. Při použití jen jeho dolní části (5 m) je možné na silné trubky nasadit i větší anténu pro pásmo FM. To jsem vyzkoušel a zatím se zdá, že se to osvědčilo.
     Anténu jsem nasměroval na sever s tím, že s ní zatím nebudu točit a směr řádně prozkoumám. Místo, kde anténa stojí, jsem vybral záměrně tak, aby byla zastíněna domem před signály, které přicházejí z jihu a jihozápadu. Ty pro mne nejsou nové, jsou silné a jejich neblahý účinek jsem si mohl ověřit na méně chráněné půdě o 5 metrů výš.

     Z časových důvodů jsem mohl zkušebně proladit pásmo jen jednou večer a potom ráno. Nejvíc mne překvapilo, kolik je na pásmu volných kmitočtů! Používám přijímač Grundig Satellit 700 (viz obr.) Mám v něm užší mf filtry 110 kHz. Přijímač má RDS včetně užitečného PI. Odhaduji, že na pásmu je nejméně 30 volných kmitočtů, kde by se mohly při zlepšených podmínkách šíření objevit vzdálené stanice. Při použití klasického tuneru s velmi úzkými mf filtry kolem 50 kHz by se počet volných kanálů jistě ještě zvýšil.
     Zkušební večer a ráno přinesly zatím jen dva vzdálenější vysílače, ale podmínky byly velmi špatné. Vždyť také celý den (během mé stavby stožáru) mrholilo a povětrnostní situace v celé oblasti střední a severní Evropy byla pro naše DX záměry nepříznivá. A tak jsem byl rád, když jsem slyšel polský vysílač Štětín (PR Radio Sczcecin, 92.0 MHz, 60 kW) ze vzdálenosti 385 km a ověřil jsem si, že příjem vysílačů z Berlína bude možná stálý, i když to nebude žádný HiFi příjem, např. RBB Radio 1 na 95.8 MHz (100 kW), tady je vzdálenost 285 km. Stanici jsem identifikoval dřív podle PI kódu, než podle programu. V jednom okamžiku signál zesílil a naskočil kód D332.

     Mapka ukazuje první dva vzdálenější vysílače: Štětín a Berlín. Jsou označeny modrým křížkem. Moje stanoviště je označeno červeným kroužkem.

     Na další vzdálené vysílače zatím čekám. Vím, že přijdou, zatím na ně nespěchám, chci si nejdřív osahat pásmo na novém stanovišti a pokud bude přijímací zařízení fungovat bez problémů, bude na podzim a v zimě jistě o zábavu postaráno...

Nová zábava v pásmu FM

Už bylo vidět z jednoho předchozího příspěvku, že se schyluje ke změně nebo spíš novince: mám novou hračku pro pásmo FM. Pořídil jsem si nový stožár (vojenský eShop ArmyPoint, 790 Kč) s úmyslem upevnit na něj anténu pro pásmo FM. Stožár jsem minulý týden zkušebně postavil a výsledek ukazují fotky.
     Stožár sloužil původně jako anténa pro vojenskou radiostanici. Je vysoký 10 m, materiál Al. Skládá se ze dvou souprav trubek, každá souprava má vlastní způsob smontování, nicméně v konečném výsledku tvoří jediný stožár.
     Dolní souprava se skládá ze 4 teleskopických trubek. Mají výborně řešený mechanismus aretace, kdy po vytažení trubky vyskočí dva hranolky na pružinách a zapadnou do otvorů v dolní trubce. Po vytažení je dolní část stožáru dlouhá 5 m.
     Horní souprava je složena také ze 4 trubek, již tenčích, ty se vzájemně spojují bajonetovým závěrem. Také tohle je výborně vyřešené, prostě vojenská preciznost. (Už jen kvůli tomuhle stožáru mne tolik nemrzí, že jsem dlouhá léta přispíval ze svých daní na armádu). Složené trubky mají délku také 5 metrů. Spojení horní a dolní sady je rovněž vyřešeno bajonetovým závěrem.
     Nejvíc mne trápila představa, že nebudu schopen postavit tak vysoký stožár sám. Ale ve skutečnosti se ukázalo, že to je velmi snadné. Potřeboval jsem k tomu ale jednu šikovnou pomůcku: stojan pro slunečník, tedy známý „vrták“, který mi už dlouho ležel ve sklepě od té doby, kdy jsem stavěl bambusové stožárky. Vrták je dlouhý asi 40-50 cm, je možné ho zavrtat s pomocí nasazovací tyčky podle potřeby celý do země. Do něj jsem postavil ještě složenou dolní teleskopickou soupravu trubek a upevnil ji ve vrtáku dřevěnými kolíky. Nahoru, na konec poslední trubky, jsem upevnil kotevní karabinky (je tam na to objímka). Na kousek papíru jsem si nakreslil ve zmenšeném měřítku 10 cm vysoký stožár, z jeho poloviny jsem spustil kotevní lana-čáry pod úhlem 45° a pravítkem jsem změřil jejich délku. Ukazovalo to 7 cm, tedy v reálu by kotevní šňůry mohly být dlouhé 7 m. Tak jsem je nastříhal (3 ks) a přivázal na karabinky. Vysunul jsem dolní sadu trubek do výšky 5 m a kotevní šňůry jsem upevnil kolíky na zemi. Pak jsem trubky zase stáhl dolů.

     Dále jsem sestavil horní část ze 4 slabých trubek. Tu jsem posadil na dolní část a zajistil bajonetem. Pak už bylo snadné postupně vytáhnout všechny trubky dolní sady. Stožár stál ve své impozantní výšce 10 m a už připravené kotvení se auto-maticky napnulo. To byla tedy první verze kompletního stožáru.
     Druhá verze představuje jen 5metrový stožár sestavený z dolní sady čtyř silných trubek. Kotvení je zachováno na jeho konci. Na složenou sadu jsem nasadil FM anténu Yagi 9-el. a vysunul stožár nahoru. Ukázala se nevýhoda v tom, že stožárem nejde běžně otáčet, protože kotevní objímka je pevná. Je navíc vyřešena důmyslně tak, že má na své vnitřní straně kolíček, který zapadá do otvoru v trubce, na kterou je objímka připevněna.
     Zatím jsem se ale stejně rozhodl, že nasměruji anténu jen do jednoho směru a ten důkladně prozkoumám. Pro začátek jsem zvolil sever. Tam mohou být zajímavé vzdálené FM vysílače v Německu a Polsku a tím směrem je také Dánsko a Švédsko. Ale to ukáže čas. Zatím jsem spokojen, že mám novou anténu...

Nová italská stanice na 1476 kHz

Od 5. října je na středovlnném kmitočtu 1476 kHz v provozu nová stanice se zvláštním jménem: Radio Medjugorje Italia (čti Medžugorje). Vysílá z provincie Padova, region Veneto v severní části Itálie. Vysílač má výkon 1 kW.

     Slyšel jsem ji poprvé hned druhý den, 6. října ráno, když jsem na 1476 kHz zjistil míchající se dvě stanice.

Obvykle je tam jen španělské Euzkadi Radio. Pomocí rámové antény se mi podařilo španělskou stanici trochu odsměrovat a pak jsem zjistil, že Radio Medjugorje je slyšet docela pěkně. Ale taková kvalita příjmu, jako je na nahrávce, je dost vzácná, musel jsem dlouho čekat, než jsem mohl mezi písněmi nahrát pěknou identifikaci.

Medjugorje má i TV stanici na internetu. Název obou stanic se váže k malé vesnici Medžugorje v Bosně a Hercegovině, kde se roku 1981 zjevila Panna Marie a předala poselství pro tento svět. Od té doby už vesnici navštívily miliony poutníků z celého světa, aby zde načerpaly duchovní sílu.
     Večer běží náboženský program v srbštině.

Na nahrávce je identifikace, která se opakuje po každé nebo po dvou písních:

„Radio Medjugorje Italia, prove tecniche di tramissione su kilohertz 1476 in modulazione di ampiezza. Per informazioni medjugorjeitaliatv@libero.it“.

Radio Medjugorje Italia - 1476 kHz

Dobré příjmové podmínky v pásmu FM

Na konci září nastaly výborné příjmové pod-mínky v pásmu FM. Upozornilo na to několik kolegů z Prahy a Středočeského kraje. Podařilo se jim přijímat vysílače např. až z Dánska.
     To mne ne-nechalo klidným a přestože nemám na hájovně pořádné přijímací zařízení, jen malý přenosný přijímač s prutovou anténou, řekl jsem si, že to také zkusím. Dánsko sice neuslyším, ale mohlo by se mi podařit několik vzdálenějších vysílačů z okolních zemí.
     Ve čtvrtek 29. září jsem strávil ráno mezi 8:15 a 11:15 chozením po zahradě, hledáním nejlepšího místa a prolaďováním pásma FM. Bylo krásné počasí, ráno sice trochu chladno, ale pak se začalo oteplovat. Tři hodiny postávání na zahradě s přijímačem utekly jako voda (foto je z jiné příležitosti). Někdo by řekl – Proč sis nesedl na židli nebo ke stolku? To ale není tak jednoduché, prutová anténa přenosného přijímače musí být co nejvýš. Člověk sice nemůže držet přijímač pořád nad hlavou, ale vestoje se to nechá vydržet a je to optimální způsob, jak bez problémů ladit, mít přehled o údajích na displeji, otáčet s přijímačem, tedy i s anténou a hledat přecházením nejlepší místo. Někdy i metr dělá takový rozdíl, že na jednom místě je pěkný signál a na druhém není nebo už tam ruší jiný vysílač. Zapisování už je trochu horší, často jsem přecházel z místa na místo, a tak jsem měl kousek papíru a tužku v kapse. Podle seznamu jsem kontroloval až konečné zápisy po ukončení první etapy „akce“.
     Ze zahrady mne napadlo ještě zajít na půdu, která je asi o 5 metrů výš. Tam byly podle očekávání signály ještě silnější, ale projevovalo se tam rušení od blízkých bavorských vysílačů, před kterými jsem se na zahradě za domem mohl skrýt. Na půdu jsem zašel až po kontrole zápisků podle seznamu a vyjasnil jsem si některé kmitočty. Žádný nový vysílač už mi na půdě nepřibyl, což bylo důkazem, že místo na zahradě je vhodnější. Až tam budu stavět velkou anténu pro FM (8-prvkovou Yagi), mám už pro stožár vyhlédnuté místo u okna na severovýchodní straně.
     S přijímačem Etón E5 a jeho prutovou anténou se mi podařilo zachytit následující vzdálené vysílače (vybral jsem ty, které jsou vzdálené víc než 150 km):

344 km  Poznaň POL (92.4, 96.4, 100.9) 120 kW
285 km  Berlin D (99.7) 100 kW
274 km  Berlin D (107.5) 13 kW
270 km  Jeseník/Praděd CZE (88.1) 10 kW
184 km  Erfurt/Remda D (107.6) 60 kW
180 km  Wroclaw/Lubaň POL (103.6) 60 kW
155 km  Löbau D (107.6) 30 kW

Mapka ukazuje nejvzdálenější vysílače. Moje místo je označeno kroužkem, vysílače jsou označeny křížkem.

     Čtyři nejvzdálenější vysílače už druhý den ráno nehrály, a tak jsem byl rád, že se mi podařilo využít posledního dne výborných příjmových podmínek.
     Zkoušel jsem vlastně záměrně jen směr od západu na východ, protože z druhé strany ruší silné bavorské vysílače, v tom směru je i les a mírné převýšení a tak odtud nic významnějšího nečekám. Směr od severozápadu přes sever k východu je poměrně otevřený a první vážnější prozkoumání pásma FM v téhle lokalitě přineslo dobré výsledky s příslibem do budoucna, jestliže budu používat lepší vybavení.

Bilance letošního léta

Když se na začátku října ohlédnu za minulými třemi měsíci, z nichž dva byly prázdninové, vidím jakési prázdno, jakoby léto bylo nejméně zajímavou částí roku. I blog podle toho vypadá, vlastně jsem neměl žádné zážitky, které by stály za zaznamenání. Loni tady spadlo na začátku prázdnin práškovací letadlo, letos nespadlo nic. Loni jsem měl v červenci a srpnu několik mimořádných zážitků na rádiových vlnách, letos nic, byla to bída. Ani počasí se nevymykalo z popisovaného stavu, prázdninové měsíce byly spíš deštivé, než slunečné a letně horké.
     A tak se mi při vzpomínce na letošní léto vybaví asi nejdřív ta zdravotní příhoda, která nezanechala fyzické následky, spíš psychické, a zajistila mi asi na měsíc námět na přemýšlení a ne právě moc dobrou náladu. Příjemné to není, ale tak nějak to do rázu letošního léta zapadlo.
     Co nám počasí odepřelo během hlavních letních měsíců, to se nám snaží vynahradit teď, v září a na začátku října. Prakticky celé září bylo slunečné a teplé a ještě prvních asi pět říjnových dní by mělo být příjemně. Teploty se pohybují kolem 23 °C, přes den je na slunci opravdu horko, ale kratší dny už dělají chladné noci. V přírodě je teď krásně, zvlášť když už je méně hmyzu. Vosy už asi ukončily svoji letošní aktivitu a postupně se odebírají na věčný odpočinek. Na přelomu září a října už je vosa vidět jen málokde. Sršni jsou sice pořád aktivní, ale jejich čas konce už se také blíží. Na půdě je sršní hnízdo o výšce asi 70-80 cm, zatím k němu není přístup, uvnitř je stále slyšet šustění a sršni létají ven a dovnitř.

     Letos se výborně dařilo hmyzu. Bylo neobvyklé množství vos a dalšího různého létajícího hmyzu včetně komárů, kteří v minulých letech nebyli uvnitř domu prakticky vůbec vidět, letos zalétali i tam. Vosy vlétaly nejen do domu, ale zalézaly např. do deky nebo do boty. Jednou jsem dostal žihadlo, když jsem sahal do kapsy pro kapesník. Nemohl jsem česat hrušky ani švestky, protože v korunách byly stovky vos a na zemi na ležících a hnijících plodech byly další. Na jedné malé hrušce bylo i 20 vos. Myslím, že jsem to předtím nikdy neviděl. Až v září začaly očividně mizet a jejich hnízda na zahradě a dvorku v zemi osiřela.
     Když byla se mnou na hájovně v polovině července vnučka, dívali jsme se, jak bývalý hajný na svém vedlejším pozemku stáčí med. Dostali jsme jednu sklenici. Je výborný. Tak mi zachutnal, že jsem si od hajného koupil ještě dvě kilové sklenice. Tak to byl vlastně další příjemný letní zážitek...

Počtvrté na hájovně s dědou

O letošních prázdninách už to bylo počtvrté, co jsem byla s dědou v létě týden na hájovně. Letos jsme jeli už 10. července a tak jsme stihli třešně, rybíz a jahody. Počasí bylo někdy pěkné a někdy horší.

     Největším zážitkem byl asi čolek. Je mladý a ještě má žábry za hlavou. Chytila jsem ho na koupališti jen tak rukou a vzala jsem si ho sebou na hájovnu. Druhý den mi děda udělal malý podběrák, abych mohla čolkovi chytit ještě nějaké kamarády. Ale už jsem nechytila nic, jen malé žabky, které se přeměnily z pulců a některé měly ještě ocásek. Čolkovi jsem nachytala v rybníčku na hájovně krmení a vzala jsem si ho do Plzně. Chtěla bych ho vypěstovat.

     Každý den jsme někam chodili. Na první procházce jsme šli lesem, tam sbírala jedna paní lesní jahody a měla sebou psa. Ten tam volně pobíhal. Asi se mu nelíbil děda a tak na něj skočil. Nic se nestalo, ale měla jsem strach. Děda měl zase strach z divočáků, které tam předtím viděl. Ale žádné jsme neviděli. Pro všechny případy si děda udělal zbraň. Našli jsme v lese kousek ohnuté trubky, asi z výfuku. Tak si na ni děda nasadil klacek a měli jsme zbraň.

     Při výletu na rybník Oborák jsem nachytala do podběráku mrňavé rybičky. Byly tam i větší, praly se o kousky rohlíku, které jsem hodila do vody. Ale ty se nenechaly chytit. Rybičky jsem dala na hájovně do rybníčku. Zatím tam žádné nebyly, tak snad se uchytí a nic je nesežere.
     Ve středu jsme museli jet autobusem do Plzně k zubaři na kontrolu rovnátek. Bylo hrozné horko, ale v autobusu byla zima, protože klimatizace tam pouštěla ledový vzduch. V ordinaci jsem byla asi 5 minut, ale celá návštěva Plzně nám trvala 4 hodiny.
     Na zahradě je hodně vos v dírách v zemi. Některá hnízda už děda zlikvidoval, ale dělají si pořád další a další. Už se jich ale nebojíme, protože jsme zjistili, že můžeme sedět hned vedle nich a pozorovat je. Když si rozšiřují díru, vynášejí malé kuličky hlíny v kusadlech a někam je nosí. Nás si nevšímají.

     Když jsme byli ještě v Plzni, udělala jsem jídelníček na celý pobyt. Povedlo se nám ho dodržet. Vezli jsme sebou dvě tašky s věcmi na vaření a každý den děda uvařil něco z mého jídelníčku. Takže jsem jedla všechno. To se dřív nestávalo. Chodila jsem spát ve 22 hodin, předtím mi děda četl půl hodiny z tlusté knížky „Pražské pověsti“. Pak mne poslal spát, protože měl ještě nějakou práci na počítači. Ráno, když jsem vstala v 8 nebo v 9 hodin, také něco psal. Někdy i chvíli po obědě. Říkal, že si musíme chvíli odpočinout, ale pak něco psal. Mně to nevadilo, protože jsem malovala, co jsme zažili. Měli jsme i další knížky o hmyzu, o ptácích a o rostlinách. Měla jsem sebou i ruský slabikář BUKVAR, který má děda doma. Doma jsem si opisovala ruská písmena a zkoušela něco číst. Vzala jsem si slabikář i na hájovnu, ale tam na něj nebyl čas. Ruština se mi líbí. Teď ve 3. třídě už budeme mít angličtinu.
     Ten týden na hájovně rychle utekl, chtěla bych tam být ještě jeden týden. Chtěla bych tam být i v zimě a vzít si tam lyže. Klidně bych se tam i přestěhovala, protože bych tam mohla mít většího psa na zahradě.
                                                                                         Verča

Červencové události

Přestože z čer-vence uplynuly zatím necelé tři týdny, tenhle měsíc byl už na hájovně bohatý na události. Nebyly to právě události rádiové, v tom směru panuje dost velká bída. Příjmové podmínky nebyly dobré, přestože jsem v první polovině měsíce sledoval své oblíbené střední vlny pravidelně každé ráno před východem slunce. K celkové situaci přispěly negativně i časté bouřky, které se postaraly o praskot na pásmech často ještě i ráno příštího dne.

     Na začátku měsíce došlo k události v téhle lokalitě nevídané: navštívil mne přítel Venca Dosoudil žijící na Kroměřížsku, toho času na dovolené na Plzeňsku. Ubytoval se v penzionu v Přešticích a v neděli odpoledne se vydal na 50 km dlouhou cestu za mnou. Tříhodinová návštěva rychle uběhla, stačili jsme probrat věci rádiové i nerádiové. Byl jsem rád, že to Vencovi vyšlo a že přijel.

     Odstavec o zvířatech dnes bude patřit kuně. Bydlí v dřevníku za hromadou polen. Když tam přijdu, obvykle začne vzadu běhat a dělá rámus. Mezi poleny jsou volná místa a tak jsem jednoho dne zahlédl její kožich. Napadlo mi přinést si baterku a foťák. Asi na desátý pokus se mi ji podařilo přilákat na světlo baterky a pak jsem ji i vyfotil, když se zvědavě dívala, co se děje.

     Druhá dekáda měsíce začala pobytem s vnučkou. Týden si vyžádal úplně jinou organizaci času, než na jakou jsem zvyklý, ale uvítal jsem to jako příjemnou změnu. Ověřil jsem si, že ještě zvládnu 9leté dítě, které má neuvěřitelné množství energie a vyžaduje pozornost od rána do večera.

     V polovině měsíce jsme jednoho dne pozorovali traktor, který přijel, zastavil a jeho řidič přibil na dva stromy cedulky. Už jsem věděl, kolik uhodilo. Zase tady proběhnou motocyklové terénní závody. A tak se také o víkendu stalo. Akce s názvem Enduro Kopidlo 2011 probíhala v sobotu i v neděli, vždy 4 kola, každé mělo délku přes 60 km. Tohle místo je charakteristické svým čistým vzduchem a klidem. Za celý rok tady projede jen minimum aut, dvě až tři za den. Motocyklové závody dokázaly za víkend dodat jistě celoroční dávku smradu a kouře z benzínu a prachu. Po skončení závodu byl prach všude: na zahradě, na dvoře, na třešních, na rybízu, všechno mělo šedohnědou barvu. Cesta je zase o něco horší, rozhrabaná a plná kamení. Naštěstí se tenhle závod koná jen jednou za rok a tak zbývá jen věřit, že první déšť špínu spláchne...

Léto na plné obrátky...

Ještě je červen a léto už to roztočilo na plné obrátky. Od začátku týdne je zase vedro. Když jsem v pondělí přijel na hájovnu, přivítala mne uvnitř domu příjemná teplota 17 °C. To jsem ale ještě netušil, co mne ten den čeká. Léto nemá jen příjemné stránky. Už mám zkušenost, že když den začíná nějak neobvykle, často na jeho konci řekneme – To byl zase jednou Den Blbec –, protože během něj dojde určitě k několika nepříjemným věcem. Měla mne varovat hned při příjezdu jedna sice maličkost, ale neobvyklá věc: na zahradě trhala bývalá paní hajná rybíz. Nic proti ní, má to dovoleno, ale byla to první neobvyklá věc.

     Krátce po odjezdu hajného a jeho paní přijelo velké terénní vozidlo a vylezli z něj dva civilisté a policista. Hned začali hulákat, jestli je někdo doma. Když jsem vystrčil hlavu z domovních dveří, začali křičet: „Policie!!!“ Oznámili mi, že ve zdemolovaném bývalém vojenském objektu v lese probíhá rozsáhlá kriminální činnost – rozkrádání materiálu – a jestli o tom něco nevím nebo jestli jsem neviděl velká auta něco odvážet. Jeden z návštěvníků byl majitel toho areálu, současně majitel firmy zabývající se zemními pracemi s těžkou technikou. Podle všeho velký pán. Měl dost silný hlas, když také křičel „Policie!“ Z toho titulu mi také vyčinil, že jsem nic nehlásil, když jsem před několika týdny slyšel v objektu hluk demolice, jak jsem zmínil. Mimochodem: psal jsem o tom i sem v minulém příspěvku o novém stožáru na anténu. Dal mi svoji vizitku, pak probíhalo chvíli klábosení přes plot, načež policista si vyžádal moje jméno, datum narození a telefon. Dodal, že je i v mém zájmu dívat se kolem, protože až to ti zlodějové rozkradou tam, přejdou sem a začnou rozebírat hájovnu. „Máte na střeše pěkný eternit“, uzavřel debatu policista, nastoupil do podnikatelova auta a všichni odjeli. To byla první docela nepříjemná událost.

     Odpoledne jsem zjistil, že ze zahrady nevidím anténu, kterou jsem prodloužil od jejího původního konce u plotu o dalších 100 metrů do lesa. Myslel jsem si, že leží na zemi, ale drát se úplně ztratil! To mě překvapilo, protože do toho zarostlého kouta lesa nemá nikdo důvod chodit, není tam žádná cesta a nikdy jsem tam nikoho neviděl. Asi nějaký houbař. Příležitost dělá zloděje. Škoda 100 metrů polního kabelu PK1.
     Pak jsem objevil na travnatém dvorku tři vosí hnízda v zemi. Letos se vosy nějak rozmnožily, už jsem zlikvidoval tři hnízda na půdě, jedno ve dřevníku a vím o dalších dvou. Z vos už strach nemám. Předloni jsem si při likvidaci hnízda v zemi na zahradě oblékal gumový plášť a vyrážel jsem na výpravu v 5 hodin ráno. Mezitím jsem poznal, že vosy nejsou agresivní, k likvidaci používám sprej proti vosám (Biolit Turbo HA-SYČÁK), je to dělo s dostřelem 5 metrů, takže je vhodné i na vysoký krov půdy, stodoly apod. Při likvidaci ale člověk může stát půl metru od hnízda a nic se neděje. Vosy mají dost starostí sami se sebou, aby rychle zmizely z dosahu smrtelného plynu. Jedna sice do mne narazila při zmateném útěku, ale nic se nestalo.

     Když jsem si k večeru sedal k rádiu, zapnu lampičku, ta jen blikla a žárovka byla pryč. Naštěstí jsem našel poslední dobrý kus. Je to ta malá, halogenová, 12 V / 20 W.

     Pak jsem se napil vody vytažené ze studny. Hladina nevypadala moc dobře, nabírám vodu pomocí PET láhve na provázku a tak do ní proudí částečně i voda z hladiny. Na pití nepoužívám vodu vytaženou čerpadlem, protože trubky jsou rezavé, voda je žlutá a páchne železem. Vodu nabranou lahví většinou převařuji (káva, čaj), tenkrát jsem se napil přímo z láhve a očekával jsem, co se stane během noci. Ale nic se nestalo. Noc jsem přečkal v klidu.

     Šel jsem spát ve 22 hodin a ráno mne něco tahalo z postele už ve 3:15. Venku bylo jasno a na východě bylo výrazné modré světlo. Nejdelší dny v roce se nezapřou. Příjmové rádiové podmínky byly dost bídné, tak jsem časného vstávání moc nevyužil.

     Když dopoledne přijel bývalý hajný s paní, kteří mají vedle malý pozemek s boudou a úly, šel jsem jim povědět o policejní návštěvě. Hajný právě vybíral z úlů plástve s medem a tak jsem dostal velký kus vosku, naplněný čerstvým medem. Je to úžasná pochoutka a bylo to sladké odškodnění za minulý den, který byl na zdejší klidné poměry neobvykle nepříjemný...

V červnu nejen o rádiu (II.)

Přinesl jsem si z lesa nový stožár pro anténu MiniWhip. U toho starého se mi loni v říjnu ulomily na slabé straně 2 metry. Sehnání nového nebylo hned, přestože je všude kolem les. Potřeboval jsem něco hodně dlouhého a přitom nepříliš tlustého, abych mohl se stožárem sám manipulovat. Ze zkušenosti vím, že nejlepší je osika, byť je křehká, ale roste rovně a při výšce kolem 10 metrů není kmen tlustý. Ale takové mladé osiky nerostou všude. Jednu skupinu jsem pak našel. Nejlepší parametry měla ta, která nebyla jako na potvoru právě moc rovná. Nakonec ale padla volba právě na ni, protože váha stromu je nejdůležitější při manipulaci s anténou a napájecím kabelem.

     Jednoho dne jsem si ji v lese vyhlédl, pak jsem si naplánoval den, kdy ji přinesu. Bylo to v neděli v 7 hodin ráno, ale když jsem se blížil k místu, slyšel jsem odtud nějaké rány, řezání a hlasy. Jsou tam staré zdemolované budovy, ze kterých ještě občas někdo něco demontuje a odnáší. Patrně nějací zloději, kteří si myslí, že v neděli brzy ráno jsou v bezpečí. Do takové společnosti jsem se nechtěl dostat a tak jsem se vrátil. Když jsem jel za dva dny na nákup, ještě pořád tam něco vrčelo. Až za další dva dny jsem osiku ve 20 hodin uřízl a odnesl. Musel jsem ale za to strpět řádnou dešťovou spršku, když se při kácení přihnal černý mrak a řídký les neposkytl účinnou ochranu. Po změření je využitelná délka 11 metrů, ale možná použiju jen 10 metrů, jestli se mi bude zdát špička příliš slabá. Chci ji nechat přes léto trochu vyschnout, aby byla lehčí a stožár pak postavím před zimní rádiovou sezónou.

     Ve středu jsem jel na kole do vesnice na nákup a zastavil jsem se u autobusové zastávky, abych se podíval na některé odjezdy. Ze strany jsem do boudy zastávky neviděl, a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že tam leží člověk na lavici. Když slyšel moje kroky, sedl si a omlouval se. Byl to muž ve věku asi 40 let. Říkal, že jede stopem a tady odpočívá. Nejdřív jsem si jen prohlížel jízdní řád, on mlčel, pak jsem se ho zeptal, kam až cestuje. Na to odpověděl, že jede do Děčínského Sněžníku, kde bydlí. A dodal, že jede už třetí den z italského Terstu! Podivil jsem se, že má na cestu jen takovou malou tašku přes rameno. Řekl, že cestu zpět stopem neplánoval. Tam prý jel normálně, ale v Itálii „měl problém“, a tak musel jet zpátky stopem. Na podrobnosti jsem se ho neptal, on už dál nepokračoval. Popřál jsem mu dobrý zbytek cesty, už je skoro doma, a jel jsem na nákup. Až když jsem se vrátil domů, napadlo mne, že jsem mu asi měl koupit 1/4 kila salámu a půlku chleba, možná tři dny nejedl, jestli přišel třeba v Itálii o peníze. Ale pak mne napadlo, že spal na zastávce, kde staví autobus Plzeň-Most, tak možná čekal na ten autobus a nějaké peníze měl. Za taškou měl zastrčenou stopařskou ceduli s nápisem „ÚSTÍ n/L“. Cedule byla provedena poměrně profesionálně, čekal bych spíš nouzovou čmáranici propiskou na kusu krabice. Ale možná byl grafik, co já vím, a stačil mu tlustý černý fix...

Před několika dny mne překvapila nutnost neplánovaného finančního výdaje. Musel jsem koupit elektrickou sekačku na trávu. Ta erární, která tady byla, začala zlobit, řešení by bylo, ale kdoví kdy, zatím tráva roste jako o život a za pár dní by to už elektrická sekačka nezvládla. Se starou sekačkou byly nervy a tak jsem s ní jednoho dne praštil, zapnul internet a vyřešil problém během hodiny. Zvolil jsem MALL. Je to úžasné: odpoledne objednáte a druhý den dopoledne vám to přivezou. Můžete platit kartou, což jsem považoval za výhodu, protože 2000 Kč jsem u sebe neměl. Přivezli mi to dokonce až sem na samotu, což jsem nejdřív považoval za bláhovost, když jsem do objednávky vyplňoval jako adresu doručení jen slovo „hájovna“ a PSČ nejbližšího města. Sem nechce jezdit ani Česká pošta, protože prý sem nevede „veřejná cesta“, ale jen krkolomná lesní cesta Vojenských lesů. Chlapec z PPL ráno v 7 hodin zavolal, upřesnili jsme si trasu a bylo to. Jediný problém byl v tom, že měl v opravě čtečku karet. Na to mne naštěstí včas upozornil. Musel jsem tedy jet autobusem na poštu a peníze vybrat z konta u Poštovní spořitelny. V Plzni by to byla záležitost 10 minut (poštu mám za rohem), tady to byly dvě hodiny. Pak přijela sekačka, řidič se vůbec nedivil, kam až musel jet, předal mi krabici, vzal peníze a byl pryč. To byla patrně první zásilka svého druhu na téhle adrese. Svět se mění a pro peníze si firma ráda přijede třeba na kraj světa...

V červnu nejen o rádiu (I.)

Blížíme se rychle k začátku léta, ale je třeba přiznat, že léto už tady dávno je. Denní teploty se na konci května a na začátku června drží kolem 25 °C. O co jsou delší dny a větší horko s bouřkami, o to míň radosti zažívám na rádiových vlnách. Bouřkový praskot začíná už po poledni, trvá přes večer do noci a často i ráno je poslech nepříjemný. Navíc nejsou ani příjmové podmínky zvlášť dobré. Zajímám se hlavně o DX příjem na středních vlnách a tropických pásmech z jiných kontinentů, v téhle roční době hlavně o Jižní Ameriku.

     Víc než jindy v roce ladím vyšší pásma KV a např. na 14 MHz poslouchám amatérské stanice. Buď večer nebo ráno bývají slyšet pěkné stanice ze západního pobřeží USA a Kanady, z Japonska, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Ameriky, Karibiku apod. Zvýšená sluneční aktivita to sice během posledního měsíce několikrát narušila, ale jinak mám dobrou náhradu za hluché nebo rušené nízké kmitočty.

     Konečně jsem dokončil stavbu rámové antény o velikosti 120 x 120 cm pro střední vlny. Sice ještě zbývá dodělat několik maličkostí a „kosmetických“ úprav, ale anténa už funguje. Kvůli omezeným příjmovým podmínkám jsem ji ještě nemohl otestovat tak, jak bych chtěl a tak rámovka většinu dne stojí a jen někdy večer před západem slunce ji zkouším.

     Dlouhé dny bez zajímavých rádiových zážitků trávím kolem domu při udržování trávy ve snesitelných mezích, také na záhony je třeba dohlédnout. Přitom bývám svědkem zajímavých úkazů z ptačí říše. Zjistil jsem na okolních hospodářských budovách několik hnízd. V květnu vyletěla mláďata sýkorky uhelníček, šoupálka a konipase. Mláďata jsou ještě neobratná a neumí rychle uniknout. Jednou jsem stál u kůlny, když ze škvíry, kde bylo hnízdo, začala vylézat mladá sýkorka. Škrábala se ven a nic nedbala, že jsem stál metr od ní. Pak se odrazila a začala legračně mávat křídly. Letěla pomalu, kolísavě, jakoby nastojato a přitom pískala. Usadila se na hrušce, kde už pískala další mláďata a patrně i rodiče.

     Je také třeba podívat se po okolí, co je nového v lese. To spojuji s dlouhými zdravotními vycházkami v okruhu cca. 5 km. Na jedné takové vycházce jsem zažil skoro dobrodružnou příhodu. Jdu cestou z mírného vršku lesem, bylo asi 10 hodin dopoledne a najednou spatřím koutkem oka, jak něco černého zalezlo do křoví vpravo od cesty asi 50 metrů přede mnou. Zastavím se, čekám, a slyším praskání na stejném místě. Z křoví se vynoří divočák a běží zpět přes cestu do křoví na levé straně. Je menšího vzrůstu, žádný mohutný kňour. Že je to bachyně, poznávám za okamžik podle mrňavého selete, které kráčí za ní pomalým krokem přes cestu. Ještě jsem tady nikdy divočáky neviděl. Úplně ve mně zatrnulo, protože vím, jak je bachyně s mláďaty nebezpečná. Dost jsem si o tom přečetl nedávno v knížkách „Lovecký průvodce vypráví“ a „Brdské vzpomínání“. Nešel jsem tedy po cestě dál. Kdyby na pravé straně zůstala ještě nějaké selata a já svou chůzí přetnul bachyni přístup k nim, nemuselo by to pro mne dobře dopadnout. Udělal jsem tedy velký oblouk lesem a vrátil se na cestu až o kus vpředu. Tam jsem se ohlédl, jestli se divočáci nevrátili na cestu. Nebyli tam. Stála tam ale laň s malým kolouchem a spásala čerstvou trávu na cestě. Fotka bachyně s mláďaty není ode mne, v té chvíli jsem si na foťák ani nevzpomněl, ačkoliv jsem ho držel v ruce...

     Když jsem se ptal bývalého hajného, co dělat v případě nedobrovolného setkání s divočáky, radil mi chvíli počkat, až se uklidí do bezpečí. Pokud prý sele nezačne kvičet strachy, není se čeho bát. Pokud ano, pak může být každá rada drahá. Vyprávěl mi o svém psu, který jednou vběhl do houštiny a v mžiku vyletěl vzduchem zpátky ven. Byla tam bachyně se selaty a taková návštěva se jí nelíbila...

     A tak přemýšlím, jestli v téhle době mláďat by nebylo lepší dělat místo procházek vyjížďky na kole. Vylézt na strom není vždycky možné, např. na tom místě, kde jsem byl, jsou jen borovice a smrky s větvemi vysoko nad zemí. Samozřejmě, že jsem se v té chvíli díval, kde bych se mohl zachránit, kdyby bachyně zaútočila, ale viděl jsem to bledě...